Jen tak

Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 07 úno 2019, 15:45

Vím, že je to pořád dokola, ale když je mi úplně nejhůř, tak si tady čtu, kdo co napsal, co je nového, nebo spíš není nového. Tak když už tu jste a budete mít chvíli, napište, co jste dělali, co se Vám podařilo, jak to zvládáte atd. Já jsem třeba v práci, všichni řeší, kam půjdeme po práci si zasportovat a na kafe, jen mi je zase těžko. Nejradši bych nikam nešla, ale už jsem to zrušila několikrát.

A o víkendu nás oba dva dny čeká oslava narozenin. V přítelově rodině, tak mi "naštěstí" až tak nechybí sestra, protože přítele ani jeho rodinu nikdy nepoznala. U nás se neslaví nic, není co.
Zuzana
 
Příspěvky: 25
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod pája » 08 úno 2019, 00:51

Ahoj Zuzi. taky tady každý den kouknu, co kdo píše a vůbec mi nevadí, že je to pořád dokola, Jsem ráda, že máš přítele a začneš trošku žít. Má dcera si byla s bráškou Kubíkem hodně blízká a už má svou rodinu a malou Elišku, která se narodila 10 měsíců po smrti Kubíka. Myslím , že je šťastná, i když si popláče. Věřím, že i Tobě se to povede. Nikdy se nedá zapomenout, co nás potkalo, musíš si dovolit být š'tastná a třeba trošku bude časem i maminka, až se dočká nějakého vnoučka, jako já. Elinka je jediný človíček , s kým se směju. Promiň , že tykám, ale mne připadá, že se tady všichni už tak známe, že si nemusíme vykat. Užij si víkend a zase napiš.
pája
 
Příspěvky: 132
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jen tak

Příspěvekod Janak » 08 úno 2019, 20:56

Ahoj holky, musím vám dát za pravdu. Taky jsem tu dost často, přečtu si vše co se tu od minule objevilo nového. Když je mi velmi těžko, tak jsem tu i několikrát denně. Stále si dokola a dokola pročítám všechny příběhy, názory a vzpomínky. Dost často u toho brečím, ale pak se mi uleví a já vím, že v tom nejsem sama.
Janak
 
Příspěvky: 45
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: Jen tak

Příspěvekod Matesi » 08 úno 2019, 22:51

Také tady čtu. Je pravda, ze od té doby co jsem se dozvěděla o stránka DC, tak jsem taková víc vyklidnena. Dřív jsem myslela, že jsem výjimka, co se mi stalo. Nikoho v okolí neznám, kdo by měl stejný, ošklivý osud.
Tady jsme všichni na stejne, neuvěřitelné hnusné vlně.
Ale je to strašná psychická podpora. Vypsat se tady, přečíst si starosti, trápení, osudy jiných maminek....
Matesi
 
Příspěvky: 29
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 09 úno 2019, 18:08

Taky si tu JEN TAK sedim a ctu.Mladi odjeli a to je chvile,kdy si muzu nahlas poustet Fikovi pisnicky,divat se na jeho fotku a brecet si,protoze nechapu.Prisel manzel a ptal se,jestli to nechci ztlumit,nechci,protoze takhle si to vzdy poustel on a je me bliz.Snazim se delat,co je treba a nemit cas.Mam tak malo prostoru,kdy muzu byt sama sebou a nemusim se pretvarovat.Nesnasim oslavy a presto,kdyz je to nutne se jich zucastnim a zvladnu je,ale nejlip je me venku v prirode.Je to divny zivot a pres to vsechno jsem rada,ze ho zvladam a muzu tu byt se svymi blizkymi.Kdyz se ke me vnuk prituli a rekne,ze me ma rad,tohle je to jedine dulezite stesti,ktere jeste mam a pro tohle ziju.Mejte se vsechny co nejlip.
Radka F.
 
Příspěvky: 158
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 12 úno 2019, 11:54

Děkuji všem za reakce a přeji hodně sil. Vždycky si to ráda přečtu, i když by bylo nejlepší, kdyby tu nikdo z nás nemusel být a nic psát. Já jsem dneska zůstala doma, pejsek má finální stádium rakoviny, mamka už negunguje vůbec, já vlastně taky ne. Vlastně si "užívám", že můžu ležet v posteli, být sama doma a brečet. Po obědě se snad vzpamatuju a budu do večera pracovat z domu. Určitě mi nikdo nemusíte vykat, v rodině jsem vlastně vždycky byla nejmladší. A tím, že sestra byla celý život nemocná a děti neměla a já taky nemám rodinu, jsem vlastně nejmladší pořád. U všech známých vidím, jak mají jejich sourozenci rodiny, jak se scházejí atd., u nás se prostě čas tak nějak zastavil.

Někdy si připadám, že jsme s přítelem jako z jiné planety. Z narozenin, které jsme slavili o víkendu, jsem 2x odjela, protože pejsek nám málem vykrvácel (rakovina kůže) a mamka, která mi ho hlídala, se z toho pomalu zhroutila. Takže pořád 20 km tam a 20 km zpátky. Nejraději bych neslavila vůbec nic, ale to zase nemůžu udělat příteli. Pro něj je normální narozeniny a vánoce slavit. Vánoce jsem tedy 2. rokem neslavila, to bych ještě nezvládla, snad se letos překonám.
Zuzana
 
Příspěvky: 25
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 12 úno 2019, 20:52

Zuzi,je me lito tveho pejska.Taky jsme asi dva roky po Fikove odchodu museli nechat utratit naseho psa,protoze byl nemocny a trapil se.Protoze si ho se sestrou prinesli domu jako stene a vyrustal s nema,dost me to mrzelo,jako by odeslo zase neco,co me ho pripominalo.Myslim,ze cas se zastavil u nas vsech,i kdyz navenek vypadame,ze fungujeme.tam uvnitr,je prazdno a bolest a tvarit se-normalne-je snad stale tezsi.Jestli chces,napis o sve mamince,protoze z tvych slov chapu,ze to zvlada hodne tezce a ty jsi ta,ktera musi byt silnejsi.Jeste,ze mas pritele,ktery ti pomaha a vlastne dava moznost zit,aspon trochu normalni zivot s jeho rodinou.My jsme uz prisli s dcerou do stadia,kdy i ona-konecne-vzpomene Filipka,bavime se o tom,co vyvadeli,kdyz byli maly,ja jsem na spoustu veci zapomela a jsem rada,ze spolu muzeme o nem mluvit---i kdyz vim,ze i ji chybi a boli ji to,ale,proste pro nas tu bude navzdy.Priznam se,ze si pripadam,jak mimon,ktery na tuhle zemi nepatri,protoze nechapu lidi a jejich nazory a oni zase nerozumi me.Zuzi,preju ti hodne sily,budes ji potrebovat,abys tohle vsechno prekonala,ale myslim,ze jsi silna holka a pres vsechnu bolest se snazis fungovat.
Radka F.
 
Příspěvky: 158
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 12 úno 2019, 23:37

Jste moc hodné. Vlastně i Martin, který nám "přispívá" na sousedním fóru a který je stále ve stádiu, kde jsme asi byli někdy všichni. Možná mi pomůže, když to tu jednou napíšu celistvě.. Mamka měla/má jen mě a sestru. Sestra byla o 6 let starší než já a v dětství vážně onemocněla. Negungovaly jí ledviny, v zásadě celé mé dětství si pamatuji, jak jsme pro ni jezdili do Ostravy do nemocnice a zase ji tam vraceli. Na týdny, víkendy, pořád. Celou ZŠ. Já jsem se zase jako dítě pořád dusila a bylo to jen horší. Za sebe už si pamatuju jen to, jak jsem nemohla dýchat a v 8 letech na Stědrý večer jsme čekali na rychlou záchranku a já jsem si byla jistá, že umřu (nemohla jsem dýchat ani mluvit, ale v duchu - naštěstí jen v duchu, jinak by mamku asi trefilo už tenkrát - jsem říkala ahoj mami, tak už se neuvidíme). Pak mě napojili na kyslík a OK. Z dětství si za sebe pamatuju ještě to, že mamka měla boreliózu, kterou jí ale odhalili až tak po dvou letech. Vždycky byla sama třeba čtvrt roku v nemocnici, zkoumali, zda nemá rakovinu, pak jí řekli, že skončí na vozíku atd. Já si jen pamatuju, jak se jí třeba vždycky půl roku motala hlava a zvracela. Vrací se jí to v určitých intervalech pořád, jako dítě jsem to neuměla pochopit. Pak se mohlo zdát všechno OK, ale na své 16. narozeniny jsem byla s kamarádky na kole a spadla jsem z 5 metrů z mostu. Na hlavu. Mě odvezl vrtulník, mamce předali za tmy mé věci policisté s tím, že neví, jestli žiju. I když jsem to přežila, byl to vlastně okamžik, ze kterého se už mamka nikdy nevzpamatovala. Následovaly roky operací u mě, měla jsem poraněný mozek, obličej, atd. (naštěstí jsem neochrnula, jak předvídali lékaři) takže mamka zase roky trávila čas v té stejné nemocnici a lékaři jí říkali, že není možné, aby měla takovou smůlu. Rok jsem nebyla venku vůbec, rok a čtvrt jsem nechodila do školy a pak jsem šla o rok níž.

Do toho můj otec alkoholik, který mi i sestře opakoval, že stejně máme zemtřít, atd. Naši se rozvedli, až když jsem byla dospělá. Pak měla sestra trombózy a nakonec dostala lupus (něco jako rakovina) a následovaly 4 roky volání sanitek, chemoterapie, čekání na zázrak. Měsíční i delší pobyty v nemonicích. Skončilo to tak, že stála na JIPce u postele a řvala bolestí. Doktoři ji uspali a pak se mě zeptali, zda ji mají přestat léčit, že stejně zemře. Souhlasila jsem a naivně čekala, že bude za hodinu mrtvá. Na to mi doktor řekl, že zemře tak za týden (nevím, jestli přemýšlejí mozkem, chápu, že jsem byla úplně na dně, ale kdyby mi to řekl dřív, nezlobila bych se). To byl okamžik, kdy se svět zhroutil mi.

Po smrti sestry se otec, který ji tak 8 let neviděl, "pochlapil" a roztrousil po rodině, že chudák zůstal sám a mamka měla milence. Tak jsem dostala od rodiny jako bonus zprávy, že si to zasloužíme. No a před rokem jsem se vyhýbala na dálnici havárii a ve 120 km v hodině to otočila na střechu. To mamka neví, protože už by to nepřežila, stejně jako neví plno jiných věcí, třeba že milenku měl otec. Loni v srpnu diagnostikovali mamce dva nádory (po měsíci se naštěstí ukázalo, že nezhoubné), psovi zhoubné a babičce taky. No a teď umírá na rakovinu náš pejsek, což prostě připomíná úplně průběh nemoci u sestry (stejně zemřel i dědeček a 1. babička, když mi bylo 10 a12 roků). Vlastně celý život sleduju, jak se mi ztrácí nejblišží před očima. Jediný otec si chodí zdravý po světě a mává mi z hospody. Mamka je na tom špatně fyzicky i psychicky, já určitě nejsem ten pravý člověk, kdo by ji uklidňoval a nejvíc mě děsí to, že cca před 4 lety jsme si se setrou slíbily, že se o ni postaráme. Mamka byla v nemocnici, ptž se jí vrátila borelióza, do toho zánět mozkových blan, cukrovka, sarkoidóza.. Žádná z těch nemocí není smrtelná, ale když se to všechno spojí a měsíc čekáte, zda to přežije, tak to je zase jenom hrůza. Vím, že na těchto stránkách je každý úplně v háji, ale vlastně se těším, až to jednou skončí. Nemám sebevražedné myšlenky, nic si neudělám, ale ani nevěřím, že se to změní.
Zuzana
 
Příspěvky: 25
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod pája » 13 úno 2019, 01:44

Milá Zuzko, je hrozné , co jsi zažila a stále zažíváš a Vaše maminka...ani nemluvím. Už bych se asi zbláznila. Každý máme nějaký osud, někdo propluje životem šťastný a spokojený, jiný si neváží toho co má a další zažije bolesti pro 3 rodiny.
Mně zemřel bratr, když mi bylo 15 a jemu . Léčil se s epilepsii, míval často záchvaty, býval i hodně v nemocnici a jednou brzy ráno se nám udusil při epi záchvatu. Bylo to hrozné, záchranka odjela a on tam ležel a čekali jsme na pohřebku. Obdivuji mamku, že se z toho dostala a fungovala s námi dál.
Když mi bylo 35, byla jsem vdaná a měla 2 děti, mamka náhle onemocněla a do měsíce umřela na rakovinu. Byl to šok a hrozná bolest. myslela jsem, že nic horšího se nemůže stát. Snažila jsem se pomáhat taťkovi, ať se necítí sám, pekla jsem mu, žehlila, brala ho k nám na oběd a asi za dva roky onemocněl taky rakovinou. Jezdili jsme po vyšetřeních, onkologii , ale byl statečný, nesl to dobře a celkem kvalitně žil další 4 roky. Pak se stav horšil, měl bolesti, zvracel a pak 9.12 zemřel. Je to zvláštní, ale nebylo to tak hrozné. Měla jsem takový klid v duši,jako že jsem pro něj udělala, co se dalo i vypadal , jako když klidně spí.Po čase jsem se cítila šťastná, měla jsem skvělé děti, pracující, studující, scházeli jsme se u nás na všechny narozeniny, vánoce, jezdili jsme i s jejich partnery na dovolené, na hory, lyže, pořádali jsme turnaje v badbingtonu, tenisu, bowlingu. A najednou, vůbec nechápu proč, jak se to mohlo stát, jak to že jsem nic nepoznala ...se Kubík oběsil a život skončil. Nic už není a nebude, žádné narozeniny, žádné dovolené, vánoce...Povečeříme a nejraději bych šla spát.Je to 4 roky, v práci když je nějaká akce na zahradě, večírky, bowlingy, beru směnu. Nechci nikam chodit, je nepředstavitelné se jít bavit, smát se, nebo tančit! Jsem ráda , že funguju, kvůli dceři, vnučce a manželovi Pobrečím si , když mne nikdo nevidí a tak ubíhá každý , pro mne už zbytečný den.
Zuzi je mi líto pejska, protože sama mám zlatého retrívra a je to prostě člen rodiny. Dceři umřel pes na rakovinu půl roku po Kubíkovi, taky z toho byli hodně smutní. Řekli, že už dalšího nechtějí, ale za měsíc už koukali po štěňátkách a mají dalšího. Katce bylo smutno, takhle aspoň měla s kým chodit na procházky.
Já zatím o Kubíkovi nedokážu mluvit, ani s manželem ani s dcerou, která ho taky měla moc ráda. Hned začnu brečet a tak raději spolknu co jsem chtěla říct
Nevím, jestli to někdy bude lepší. Ale Tobě Zuzi moc přeji, aby se to zlepšilo, hlavně že někoho máš, s kým se trošku vrátíš do života a až budeš mít své dítko, moc Ti to pomůže. Vidím to podle mé Kačky, ta se hrozně na Elinku upnula, miluje ji a myslím , že je i šťastná. A já? S Eliškou se musím i usmát! Tak možná se jednou dočkáš úsměvu i od své maminky.Zuzi drž se, jsi fakt silná holka. Jsi asi někde ze Severní Moravy,že? Já z Havířova.Pa
pája
 
Příspěvky: 132
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 13 úno 2019, 14:09

Je mi to všechno líto, Pájo. Jsem z Opavy. Pracovala jsem v Ostravě asi 4 roky po škole, ale dojížděla jsem, ať pomůžu se setrou. Pak jsem udělala profesní zkoušky, vzala si hypotéku na druhou část domu, kde v přízemí bydlí mamka (dříve se sestrou), začala rekonstruovat, změnila jsem místo výkonu práce, ať jsem v Opavě a ... sestra umřela. Vím, že je to jen majetek, ale zatímco u svých vrstevníků vidím radost z toho, že mají své první bydlení, kolaudují, zvou lidi na grilování atd., pro mě je to zase jenom nulová radost.

Škoda, že nikdo neumí pořádně vyléčit rakovinu :(Nevím, proč to tak je. Zažila jsem sama ARO, operace atd., i když po úrazu, zažila jsem to i u rodiny a i když je na tom plno lidí hůře něž já, tak mi už můj život úplně stačil. Snažím se myslet pozitivně, ale když mám být upřímná, tak všechny pozitiva rozdrtí negativa. Já mám upřímně pocit, že mamka už nezvládne ani ten zítřek (operace pejska, bohužel asi poslední :() a já už vlastně taky ne. Máme ještě pejska po sestře, kterého si vzala z útulku, tak se o něj staráme. Bohužel už má taky více roků.

Dneska jsem šla do práce, ale stejně jsem nic moc neudělala. Tak snad to všechny nějak zvládáte. Tak se držte!
Zuzana
 
Příspěvky: 25
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 13 úno 2019, 19:45

Zuzi,precetla jsem si pribeh tvoji rodiny a nejak nevim,co napsat.Kazda z nas tu ma svou bolest,ale ta tva a tve maminky je jeste nasobena tim vsim,cim jste si museli projit.Ty nemuzes byt stejna jako tvoji vrstevnici,vsechno te to ovlivnilo,ale na druhou stranu jsi silnejsi a klobouk dolu,jak to zvladas.Vim,ze bys chtela obycejny zivot a nestojis o to byt silna,ale osud se nas nepta.Moc ti preju,abys nasla v zivote konecne trochu klidu a stesti.A taky preju tve mamince,at je co nejvic to jde v poradku,protoze i pro tebe by to bylo ulehceni,kdyby ses o ni nemusela bat.
Radka F.
 
Příspěvky: 158
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 16 úno 2019, 13:17

Pejsek nám dneska zemřel, v 10 letech. Úplně stejným způsobem jako sestra:( Když setra vydechla naposledy, byla u ní zrovna mamka, u psa jsem byla já. Teď už ho venčí sestra.. Máme ještě fenku (sestra ji vzala jako týranou z útulku), ale nějak to nepomáhá. Každý má svůj těžký život, je mi jasné, že nejsem jediná, ale strašně moc se těším, až jednou to utrpení skončí. I kdyby to bylo za 20 nebo 40 let. Když ještě před chvílí dýchal, řekla jsem mu, že mi ji má pozdravit. Sice moc nevěřím na posmrtný život, pro mě je to všechno definitivní, ale co kdyby náhodou.

Dřív jsem porovnávala věk lidí (proč je někdo starší než sestra čím si to zasloužil), poslední měsíce porovnávám i stáří psů. Vím, že to nedává smysl, ale neumím se toho zbavit. Bohužel mi nepomáhá ani ta věta, kterou mi říká každý, že mrtví už se netrápí, že už je nic nebolí atd. Zcela sobecky bych je tu radši měla. Zase to slovo nikdy.
Zuzana
 
Příspěvky: 25
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 16 úno 2019, 20:01

Zuzi,vim,ze zase prozivas u tveho pejska pocity,jako jsi mela se setrou.Smrt,definitivum,konec.Tohle nikdy nepochopime.Chapu tvou potrebu poslat sestre po pejskovi odkaz,taky to tak mam.Kdyz jsem navstevovala nemocnou tetu,mela jsem strasnou chut ji rict,aby tam nahore pozdravovala Filipka,az se s nim sejde.Jenze by bylo netaktni,ji to rikat,umrela pred rokem a vim,ze jestli to jde,tak me tam na nej dava pozor.Dnes v noci me bylo hodne zle.Vsechno me bolelo,nemohla jsem dychat,mela jsem zachvaty paniky,ze se udusim.A ja jsem si najednou uvedomila,jak strasne chci zit.Ne kvuli sobe,kdyby to bylo jen na me,tak uz jsem s Fikem.Ale to vedomi,ze by se dcera a manzel trapili,tohle nechci.Radsi budu tady s tou hroznou ranou v srdci,ktera me drasa a boli vic,nez priznam,ale muzu je chranit,pomahat jim.Jestli je nejake -pak-tak se s Fikem sejdu a uz ho nikdy nepustim.Strasne me chybi.Takze Zuzi,snaz se taky zit naplno,nepocitej roky,ber od zivota,co ti nabizi.Sestra ti bude chybet porad,ale jsi k ni kazdym dnem bliz a ten cas,co tu mas,vyuzij.
Radka F.
 
Příspěvky: 158
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 18 úno 2019, 17:01

Ještě jednou děkuji všem za reakce. Je mi líto Vás, Vašich rodin a čím si procházíte. Bohužel se to nedá změnit. Snad to nevypadá, že si moc stěžuji, vím, že vždycky může být hůř a že je to všechno teprve začátek. Chodím do práce, podporuju charitu, rekonstruuji byt, přítele jsem si našla, snažím se moc nenechávat mamku samotnou třeba více dnů. Jenom ta radost se dávno vytratila. Zkoušela jsem číst různé motivační knížky a časopisy, ale všechny jsou jako přes kopírák stylem "co zaseješ, to sklidíš." Tak si raději každý den přečtu pár příspěvků tady (už bych podle fotek mohla poznávat jména a říkat, kdo na co zemřel), popřemýšlím, co všechny ty zesnulé děti někomu tak strašného udělaly, a sem tam se naivně zeptám doktorky, proč ještě nikdo nevymyslel léky na psychickou bolest.
Zuzana
 
Příspěvky: 25
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 18 úno 2019, 22:52

Zuzi,ja myslim,ze si nestezujes,ty se proste jen snazis zit a to je je v poradku,to delame vsechny.Vzdyt na to,jak jsi mlada,toho zvladas spoustu a neni to fer.Mela by sis uzivat,byt v pohode,jenze zivot proste dokaze byt hnusny a zly a ne kazdy ma to stesti...Taky se divam kazdy den na fotky na DC a desi me,kolik je nestastnych lidi.Ti,kteri umreli a ti,kteri zustali.Co je horsi-tezko rict.Je me smutno,chybi me,brecim,ale nedokazu nic zmenit a to je to nejhorsi.A tak se zatnu a funguju,jen si rikam,jak dlouho to jeste vydrzim,to nevim....
Radka F.
 
Příspěvky: 158
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 21 úno 2019, 00:25

Já, si p. Radko myslím, že horší je tu zůstat.. ale člověk si nevybírá. Prostě to tak je, buď to určí Bůh, nějaká jiná vyšší síla nebo náhoda, to nevím, ale nezměníme to. Chodím teď na vycházku jen s jedním pejskem, takže z toho, co byl dříve relax, je zase spíše přemáhání.

A v pátek přijede přítel. Objednala jsem dnes asi po roce pračku (další věc, kterou přítel nechápe - jak žiju bez vlastní pračky), tak ji v pátek pojedeme vyzvednout. Další "problém" je třeba ten, že nemám venkovní teploměr. Dříve jsem si říkala, jestli by nebylo lepší hledat partnera mezi někým, kdo má stejnou zkušenost jako já, ale asi bychom se stáhli navzájem ke dnu. Takto aspoň člověk vidí, že jsou i normální starosti.
Zuzana
 
Příspěvky: 25
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 21 úno 2019, 21:38

Presne,jak pises.Myslim,ze je dobre,ze tvuj partner je--normalni--vraci te do reality a upozornuje na veci,ktere jsou pro jine bezne a nekdy i dulezite.Vzdyt sama na sobe pozoruju,kolik veci neni dulezitych,co vsechno neresim a ze nekdy si okoli mysli,ze jsem blazen-jak uz jsem se parkrat doslechla.Jenze ja na reci nedam a jsem ve veku,kdy uz jsou me lidi ukradeni a nepotrebuju je.Ale ty mas zivot pred sebou a uplne se stranit,pro tebe neni dobre.Jsem rada,ze ma dcera ma taky-normalniho-partnera a ze vlastne diky nemu chodi na oslavy k jeho rodine,styka se s lidmi,ale i tak omezene,jenze je to jeji vec a ja ji do toho nechci mluvit.Jsme proste vsichni poznamenani,ale nejde to,zavrit se doma a byt sami,to by jsme tu uz nemuseli vubec byt.Takze je dulezite,aspon trosku,jak jen to jde,ten zivot zit.Rozumim tomu,jak pises,ze je tu horsi zustat.Jenze s nasim vedomim,co zpusobi odchod cloveka jeho blizkym,ver,ze i kdyz nejsem verici se nekdy doslova modlim,abych tu byla co nejdyl.Nesnesu pomysleni,ze by dcera a manzel meli brecet jeste za mnou,chci tu byt pri nich,i kdyz Filipek me neskutecne chybi a boli me kazdy pohled na fotku.Nikdy to nepreboli,jen se musime naucit s tou bolesti zit.Moc te Zuzi zdravim a hodne sily.
Radka F.
 
Příspěvky: 158
Registrován: 14 bře 2015, 21:57


Zpět na Ostatní témata

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník