Jen tak

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 24 dub 2019, 20:49

Tak Velikonoce za námi.. asi jediný svátek, který nemám nijak extra spojený se sestrou, ale stejně jsem ho zase nějak ošidila.. žádný beránek a žádné vajíčka nebo tak. Dřív bych přitom vyzdobila barák i zahradu.. Byla jsem v ZOO, v Beskydech, na zámku a stejně bych nejradši nedělala nic. Paradox je, že si úplně všichni myslí, že jsem spokojená, šťastná a dokonce mi někteří i závidí. Realita je přitom úplně jiná. Prostě se to nedá poznat, jak je člověku vnitřně. Ani se ty vnitřní pocity nedají změnit tím, že člověk bude aktivní, aspoň trochu pozitivní atd.

Než sestra umřela, byla u nás v létě rodina z Austrálie. Nemají tam moc hory, tak vždycky tráví čas v ČR na horách. Sestra jim tenkrát říkala - letos vynechám, ale až přiletíte příště, podeju na hory s vámi, to už budu v pohodě (tenkrát byla na vozíku a zbývaly jí asi 3 měsíce života, což nikdo nevěděl). A dneska jsem se dozvěděla, že v zase červenci přiletí a došlo mi, že už to vlastně budou dva roky, co tu byli naposled. Jen není nikdo, kdo by šel s nimi. Nám se prostě život zastavil a je úplně jedno, kolik nových lidí jsem poznala nebo kde jsem byla nebo nebyla. U mamky si vlastně taky každý myslí, že už je v pohodě. Prostě nevěřím, že se z toho dá dostat. Druhým lidem se to tak jeví, ale to je vše.
Zuzana
 
Příspěvky: 43
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Pavla » 25 dub 2019, 10:42

Zdravím Zuzano,
a pod ty poslední věty se, bohužel, také podepisuji.
Nedá se z toho dostat už nikdy. Tedy alespoň za mne, za nikoho jiného (vyjma mé mamky, která je ze smrti mého syna, svého nejstaršího vnuka, stejně vyřízená jako já), mluvit nemohu.
Je to “teprve” necelý rok a půl, ale zatím ještě za tuto (relativně asi ještě krátkou) dobu neuplynula ani jedna jediná vteřina, kterou bych na svého syna nemyslela, jediná vteřina bez smutku a bolesti.
A je mi jasné, že už to tak zůstane napořád, tedy aspoň dokud tu s mamkou ještě budeme muset být...
A ano, navenek, i když chodím jen do práce a domů (jakýkoliv jiný “společenský” život pro mne přestal existovat) to možná není vidět, ta temnota uvnitř. V černém už nechodím, ztracená kila po onom šíleném podzimu 2017 už jsem dávno nabrala zpátky, na veřejnosti až na výjimky nebrečím.
Takže fasáda zvenku relativně opravená, ale uvnitř naprosto vybydleno, prázdnota a beznaděj.
A občas (vlastně dost často) takové “záchvaty” zoufalství a nepopsatelného žalu, že se ani nadechnout nedá, při představě, že už... nikdy....
Nechápu, jak si někdo může myslet, že máma, která přišla ve svém životě o to nejcennější, může být ještě kdy “v pohodě”
Pavla
 
Příspěvky: 64
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 25 dub 2019, 15:47

Moc pravdivě napsáno, p. Pavlo. Když je to navíc sourozenec, tak každý má tak po měsíci až dvou za to, že je vše OK. U nás to byl taky podzim, říjen 2017.

Když už jsme u toho, co všichni děláte, když si uvědomíte to "nikdy" a máte pocit, že se zblázníte úplně? Já si donekonečna opakuju, že jednou umřu přirozenou smrtí ( i kdyby za hodně desítek let) , takže jednou to prostě skončí ta bolest. Je to jediná věc, která mě trochu uklidní. Ale nevím, jestli to není kontraproduktivní z dlouhodobého hlediska, asi ano. Tak kdyby vám zabíralo něco jiného, ráda to zkusím.
Zuzana
 
Příspěvky: 43
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod martina » 25 dub 2019, 17:39

po roce jsem si říkala, že už to nevydržím, že je to pořád stejné, k zešílení. každý den, hodinu, minutu, vteřinu - pořád jen myšlenky na syna a na moji bolest a na jeho bolest, která ho donutila udělat, co udělal. ptala jsem se sama sebe, jak dlouho to ještě můžu vydržet než udělám totéž, co on? nebo než se zblázním.
a stejné myšlenky jsem měla i za rok a půl, za dva.... dnes, po šesti a půl letech, je to už jiné. ačkoli pořád mě přepadají stavy zoufalství a beznaděje, už mě "jen" přepadají, nejsou se mnou neustále. když se ohlédnu zpátky, u mě se to začalo zlepšovat zhruba po dvou letech. vždycky byl pak zase propad zpátky, ale zhruba za dva roky už to nebylo denně celých 86 400 vteřin zoufalství, ale jen 70 000....
taky jsem hodně myslela na svoji smrt, častokrát zvažovala, že se zabiju. nevím, proč jsem to neudělala, nejspíš to bude tak, že na sebevraždu musí člověk být skutečně nemocný a tím pádem ještě mnohem víc bolavý, než jsme my. protože tvrdit, že jsem to neudělala kvůli dalším dětem, manželovi, rodičům.... jsou výmluvy, resp. není to pravda. když je člověk tak strašně zoufalý, jak jsou jen lidé v depresi, nemá vůbec sílu přemýšlet o bolestech dalších lidí, ale jen o ukončení té svojí.
hodně mi pomáhala činnost - jakákoli, něco dělat, po 14 dnech do práce (i když to bylo hodně dlouho jen "na okrasu") a i doma zaměstnat ruce i hlavu... úplně zkraje mě donutily vstát z postele a fungovat jen zvířata - ta se neptají, co ti je, ale co bude k jídlu a pití...
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 45
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: Jen tak

Příspěvekod Pavla » 25 dub 2019, 18:47

Přesně, rok a půl, myšlenky na smrt a na to, že už to tu prostě dál NEVYDRŽÍM, denně.
Nechci tu už být. Představa bůhví ještě kolika let v tomhle pekle tady..?
A ano, nemám odvahu udělat to konečný řešení, zatím.
Jak moc, vlastně úplně maximálně, zoufalý člověk musí být, aby se k tomu odhodlal?
Nevím. Ale jak píše Martina, ty výmluvy kvůli dětem, rodičům, zodpovědnosti...
Být opravdu nemocná, neohlížím se na to. My nikdo tady.
Zároveň ale vím, že se tu už jen týrám, a není to “jen” o smrti syna.
Prostě už mne nic netěší, nebaví, nemám ráda celý tento svět, společnost... a vůbec všechno.
Přijde mi, že lidi všude řeší neskutečné kraviny, všechno zbytečně komplikují, celý tenhle svět i život v něm je na hlavu.
Je to pořád dokola, o ničem.
Takže fakt nevím, opravdu nevím, jak (a hlavně proč vůbec?) se tu “plácat” dál.
S mámou jsme si řekly, že zkusíme “vydržet” než se moji dva “malí” (7, 12) aspoň nějak osamostatní, postaví na vlastní nohy. Ale kdo ví, jak to všechno bude???
Na rovinu, nejradši ze všeho bych nebyla už vůbec, a to hned.
Ale třeba to bude jednou přece jenom aspoň o kapičku lepší, po více letech...?
Zatím je to jenom čirý děs, koncentrovaný zoufalství a bezmoc.
A hlavně stesk, stesk, stesk, čím dál tím větší a nesnesitelnější.
Tím jak čas stále ubíhá a já pořád marně čekám.
Až se otevřou dveře a život bude zase jako dřív.
Pavla
 
Příspěvky: 64
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Jen tak

Příspěvekod Petra » 25 dub 2019, 19:56

U mě to bude skoro 10 měsíců, co mi ve spánku odešla dcera. Ale všechno co píšete cítím také tak. Kolikrát si říkám večer když si jdu lehnout s práškem, třeba se už ráno nevzbudím. Nikdy by mě nenapadlo, že pro mě život nebude mít žádnou cenu a že se budu těšit na smrt. Je to taková bezmoc....
Nejraději jsem sama doma se svým kocourem a pejskem. Kdy se nemusím přetvařovat a povídám si s dcerou. Když přijdu z procházky, z nákupu nebo odkudkoliv, musím jí říct, co jsem viděla nebo co mi kdo řekl....
Prostě tak, jak to bylo dříve u nás zvykem.... bohužel už mi neodpovídá..... už nikdy to nebude život normální, kdy se člověk dokázal radovat a těšit......
Teď už se jen můžu těšit na to, že to jednou všechno skončí....
Petra
 
Příspěvky: 45
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: Jen tak

Příspěvekod martina » 25 dub 2019, 20:28

život už nikdy, bohužel, NEBUDE jako dřív. NIKDY. ale pokud nejsi nemocná, zase bude, za nějakou dobu, za několik let, SNESITELNÝ, něco mezi dostatečný a dobrý... a dokážeš se i smát, radovat a nemít v hlavě nepřetržitě jen jednu urputnou myšlenku, která se tam převaluje, obrací, vrací, mlátí, bodá, řeže, dloubá, tluče, klepe, ječí, hučí, řve... a nenechá člověku odpočinout a ulevit si ani na vteřinu...
včera jsem zjistila, že v našem vchodě je další takto "postižená" (a možná i další, o které nevím) rodina. na to, že je nás tu rodin jen deset, je to docela vysoké procento... chci tím říct, že je nás opravdu hodně, jen o sobě nevíme. a - to mě právě napadlo - i to, že je nás tolik, mi taky pomáhá to zvládnout. nejsem v tom sama. nejsem jediná na světě, koho tohle postihlo. proto v prvních chvílích tak hodně pomáhají i stránky DC - člověk zjistí, kolik podobných tragédií kolem je. a konkrétně u sebevrahů hledá odpověď i na to, co on sám udělal špatně, proč tomu nezabránil, proč svoje dítě neochránil. a když vidí, kolik dalších matek má stejné otázky a čte příběhy jejich dětí... po nějaké době si přestane vyčítat něco, co nemohl ovlivnit. v práci se setkávám s naprosto šílenými matkami a rodinami - a ty děti taky vyrostou a sebevraždy nepáchají - spíš páchají násilí na druhých, ale ne na sobě... přestat si vyčítat, že jsem špatná matka (sestra, dcera...), protože to není pravda a zbytečně to člověku přitěžuje.

hodně sil všem.
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 45
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: Jen tak

Příspěvekod Pavla » 25 dub 2019, 20:44

Taky se zavírám doma. Nejradši bych se ale schovala už úplně a navždycky, abych se nemusela přetvařovat.
Tolik to vysiluje, kde na to brát energii? A proč vlastně?
S práškem v noci to mám stejně, poslední dobou už se mi usnout ale leckdy ani nepovede.
Například dnešní noc, strašná, podařilo se mi zaspat jen asi od 2-3 a poprvé po asi roce živý sen o synovi.
Bránila jsem ho na jakémsi nádraží před šikanou nějakými staršími kluky, vůbec to nechápu, Lukáš byl narozdíl od mladšího syna Dominika fyzicky hodně zdatný, dělal závodně karate, fotbal, ve škole nedostal na vysvědčení nikdy pochvalu za prospěch, zato za sportovní reprezentaci školy, z učitelů ho měl nejradši tělocvikář.
No, to jsem se ale dostala už někam jinam.
Ten stesk je šílenej. Proč? Vždyť to trhá srdce, tohleto, jak si někdo (samozřejmě ten, kdo neprožil) může vůbec dovolit myslet, že se tohle dá přežít se zdravou myslí?
Pavla
 
Příspěvky: 64
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Jen tak

Příspěvekod Pavla » 25 dub 2019, 20:55

A život něco mezi dostatečný a dobrý, tak to bych vzhledem ke svý profesi brala, ale zatím je to jen nedostižný sen.
S tou urputnou myšlenkou to bylo naprosto přesný.
Ještě bych k ní přidala tu odpornou těžkou obruč, která mi svírá hruď nepřetržitě už skoro rok a půl.
Která ale zřejmě nikdy nepovolí.
A bolí, sakra bolí.
Pavla
 
Příspěvky: 64
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Jen tak

Příspěvekod Petra » 25 dub 2019, 21:02

Kolikrát si říkám, proč se to stalo nám a naším milovaným dětem. Když pak ve zprávách člověk vidí, jak nějaká ženská-nemohu říct matka-vyhodí dítě, nebo zavraždí dítě nebo ho utýrá. Kdyby ho alespoň dala k adopci-je tolik hodnejch ženských, který dítě nemohou mít a byly by určitě ochotny za dítě dýchat. Nebo vyměnit svůj život za život dítěte. Škoda jen, že to nejde....ani vteřinu bych neváhala a nejsem sama
Petra
 
Příspěvky: 45
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 25 dub 2019, 22:20

Nemocná nejsem, ale ta bolest je k nevydržení i pro mě, takže radši ani nemyslím na to, jak se musí cítit mamka. Snažím se nemyslet ani na minulost, ani na budoucnost, ale hlava si stejně dělá, co chce. V noci se mi zdá o sestře, snad každou noc a je to pořád to stejné - umírá, neví to, chce žít, já vím, že umře a nemůžu ji to říct (tak to probíhalo několik let vlastně reálně, jenom jsem pouze "tušila" to nejhorší a to že umře jsem věděla asi dva poslední měsíce a sestra mluvila o tom (srpen), co koupíme k Vánocům a já jsem věděla, že už nikdy žádné společné vánoce nebudou, přitom jsem u ní seděla u ní asi 10 hodin na JIPce každý den a nemohla brečet, pak jsem doháněla v noci práci atd., prostě x let zoufalství, kdy už člověk prostě nemůže, se změnilo na naprosté peklo).A potom se vzbudím a přemýšlím, jestli je horší ten sen, nebo realita, dospěju k závěru, že nevím. A tak pořád dokola, skoro každou noc, aniž bych si to nějak připomínala nebo vědomě vyvolávala. Závidím těm, co je ve snu pronásleduje maximálně pětka z matiky...

Jestli mi má někdo blízký ještě umřít, tak chci, ať zemře hned, žádné léčení, trápení, bolesti, plané naděje a beznaděj.. když to někde řeknu, tak na mě každý kouká jak na exota. Mám přece řešit svatbu, dovolenou, vlastní rodinu, auto atd. Takže už to nikde neříkám, jen tady a a je to. Sice mám lepší i horší chvilky, ale žádnou z nich bych si nezopakovala. Prostě vnitřně nemám žádný odstup, nadhled, nic. Jenom se umím přetvařovat. Nedávno jsem přemýšlela, že pohřeb musel být loni v říjnu, že to přece nemůže být rok a půl. Tak třeba už se to otočí.
Zuzana
 
Příspěvky: 43
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod MIRKA » 25 dub 2019, 22:29

Holky, já to trápení mám už víc, jak pět let a je to pořád stejné. Snažím se fungovat, ale často mám už plné zuby těch přetvářek, cítím se tak unavená, vyčerpaná...
Horší dny se střídají s těmi lepšími, ale krásné už nikdy nebudou. Pět let si každý den s Kubíkem povídám ,co je nového, jaký jsem měla den, je to takový můj rituál.
Někdy je mi tak těžko, že nevím, jak dlouho to můžu ještě vydržet. Jak snadné by bylo odejít za našimi dětmi, ale copak to můžeme udělat rodině??????
Je nás tolik na DC a možná ještě víc, o kterých nevíme. Proč? Co se to děje? Vždyť všechny ty děti byly milovány. Přeji vám všem hodně síly v tomto žití, nežití.
MIRKA
 
Příspěvky: 218
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Jen tak

Příspěvekod martina » 25 dub 2019, 23:51

ale jestli se střídají horší dny s lepšími, není to přece stejné. první dny, týdny, měsíce, rok-y žádné lepší dny nejsou. jsou jen šílené, strašné, hrůzné, příšerné, nesnesitelné, případně mlhavé, pokud člověk něco bere. dny krásné už asi nebudou, ale i tak je to rozhodně změna a posun k tomu snesitelnému, dostatečnému. a když se zadaří a motyka spustí, tak třeba i dobrému, co nás ještě může potkat... a v každém případě záleží i na nás, jestli to dobré potkat chceme, nebo jestli zavřeme oči přejdeme na druhou stranu. někdy určitě. ale jindy, možná?
hodně sil všem
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 45
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: Jen tak

Příspěvekod Marcela » 26 dub 2019, 10:21

Zdravím všechny, mně umřela dcera loni v listopadu na onkologické onemocnění. Bylo jí 28 let. Plánovali s přítelem svatbu. Všechny ty stavy, pocity, beznaděj - přesně jak píšete. A je na to člověk úplně sám - většina lidí si myslí, že už je to přece dlouho, tak už bych měla "být v pohodě". Vůbec nechápou, jak strašně člověku je. Některé rady jsou doslova na ránu. Takže o tom ani s nikým nemluvím - není s kým si o tom popovídat. Abych byla schopná chodit do práce a nějak fungovat, na to beru antidepresiva. Jsem moc ráda, že jsem objevila tyto stránky, že alespoň s vámi zde mohu tu bolest sdílet.
Marcela
 
Příspěvky: 3
Registrován: 21 bře 2019, 10:30

Re: Jen tak

Příspěvekod pája » 26 dub 2019, 19:51

Milé maminky,je to přesně tak,jak píšete.Cítíme to všechny stejně. Život je teď hrozný, ale musím přiznat, že tak pi třech letech, mám občas i lepší den,nebrečim každý den,jen tak šest dní ze sedmi, ale beru stále AD,nikam nechodim a musím mít stále zaměstnané ruce,takže pořad něco vyrábím, peču a tak .Okolí by na mně nic nepoznali,dokonce mi jeden kolega z práce minuly týden řekl,že se mu zdá, že už jsem se s tím vyrovnala,že fungují normálně. Tak jsem se ho zeptala,jestli by se srovnal s tím,kdyby se jeho synovi něco stalo.Řekl,že nikdy, že mám pravdu.Jenže opravdu,kdo to nezažil, nemůže to pochopit.Jen my víme, jak se trápíme,jakou hroznou bolest v sobě máme.Je fakt,ze i přesto, co se nám stalo a jak hrozně nám je,jsme zdravé,takže dokážeme myslet na naše blízké. Vždycky si pak řeknu, jak hrozně zle bylo Kubikovi,že už na nás myslet nedokázal, i když jsme měli skvěle vztahy a měli jsme se moc rádi.Nikdy nic nebude jako dřív a často se teď pozastavuju nad tím, proč tady jsme.
pája
 
Příspěvky: 142
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 30 dub 2019, 21:28

Zdravim vas vsechny, snazim si rikat, ze jsou lepsi dny a ano, jsou, ale je to proste cele takove o nicem. Vcera mi zase mamka rekla, ze uz to tu dlouho nezvladne. Zavidim vsem, co toto nemuseji resit. Co vubec nemaji tuseni, ze stranky jako tyto existuji, protoze je nepotrebuji.
Zuzana
 
Příspěvky: 43
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod pája » 01 kvě 2019, 20:11

Ahoj Zuzi ,máš pravdu,jsou i lepší dny,ale je ti opravdu divné. Také závidím všem, kdo o těchto stránkách neví. Ani já jsem o nich neměla tušení. Občas mne přepadne takové zoufalství, že brečím fakt nahlas a taky bych nejraději šla za Kubikem.Ale neříkám to nikomu,vím, že zase bude trošku lip a už nechci nikoho trápit. Vim,že dcera tím taky trpí, že přišla o brášku,se kterým si byli hodně blízcí, tak nechci ať se ještě trápí kvůli mně. Máme tady všechny hrozný život!!! Držte se !
pája
 
Příspěvky: 142
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jen tak

Příspěvekod MIRKA » 02 kvě 2019, 22:23

Přesně, jak píše Pája, ty lepší dny jsou stejně divné, snad jsme více otupené a unavené tou bolestí, možná je to také díky tomu, že bereme AD, nebo už nemáme sílu ani brečet, nevím. Ty opravdu hezké dny už mít nebudeme. Snažíme se nějak fungovat, ale já osobně si připadám jako robot, vše, co dělám je jen proto, že musím. Závidím lidem, kteří tyto stránky nemuseli vyhledávat. V našem případě jsme za ně vděčný.
MIRKA
 
Příspěvky: 218
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 12 kvě 2019, 21:50

Den matek, dalsi moc fajn den v roce. Od smrti sestry to delam tak, ze dam mamce neco uz den dva predem. Je to v nasi rodine asi jediny "snesitelny" zpusob, jak tento svatek neignorovat uplne, ale zaroven mamku ani uplne nedorazit tim, ze ji obdaruji dneska. Jinak pritel me vcera pozadal o ruku, tak si stejne myslim, ze to byl tezky vikend pro mamku i tak. Samozrejme je rada, ale jsou to ty okamziky, kdy si clovek uvedomi, ze jeden clovicek tam bude chybet. Ale nekde jsem cetla (u jinych sourozencu, kterym nekdo umrel), ze je lepsi se vzit ted, nez za par let litovat, ze treba v mezidobi prisli i o dalsiho cloveka a ten taky nemohl na svatbe byt... Uz radsi koncim, zrovna takhle jsem chtela cely zivot uvazovat v okamziku, kdy dostanu prstynek.
Zuzana
 
Příspěvky: 43
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod MIRKA » 13 kvě 2019, 21:44

Den matek, tak ten jsem holky probrečela. Všechno na mě tak padlo, nebyla jsem schopná nic dělat, nechtělo se mi mezi lidi, nakonec jsem vzala psa a šla do přírody, abych se nezbláznila.
MIRKA
 
Příspěvky: 218
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Jen tak

Příspěvekod Petra » 14 kvě 2019, 09:00

Den matek - není už pro mě důvod k oslavě. Ve 30. letech jsem přišla o maminku a před 10 měsíci o jedinou dceru. Je to hrozný-proč tu mám zůstávat. Jakej to má smysl....
Petra
 
Příspěvky: 45
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: Jen tak

Příspěvekod jitka » 14 kvě 2019, 16:39

Na Den matek jsem se dozvěděla, že budu babičkou a místo toho abych cítila obrovskou radost cítím obrovskou lítost že moje mladší dítě tohle nikdy nepozná, nikdy nepocítí mateřskou lásku, nepochová vlastní dítě, ach jak moc mi každou minutu chybí......
jitka
 
Příspěvky: 5
Registrován: 30 črc 2018, 14:05

Re: Jen tak

Příspěvekod MIRKA » 14 kvě 2019, 19:40

Přesně tak se cítím já, Jitko, před měsícem a půl se mi narodilo druhé vnoučátko a já to obrečela. Je mi tak líto, že se už nikdy nedočkám vnoučátek od Kubíka, neuvidím ho jako tátu. Strašně to všechno bolí......
MIRKA
 
Příspěvky: 218
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Jen tak

Příspěvekod pája » 14 kvě 2019, 21:46

Ahoj holky,taky tyhle dny nemám ráda, ale přišla dcera s vnučkou na celé odpoledne, tak to bylo fajn.pobrecčela jsem si večer, jako každý den.Jituš já když jsem se dověděla, že budu babička, bylo to 3měsice pi smrti Kubika,bylo to hrozné, vůbec jsem necítila radost,jen bolest!Ale teď vim,že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Jsem moc ráda, že ji máme.Zuzi gratuluji, i vy i mamja se zase trochu zaměstnate přípravami. I když. ..je mi jasné, jak vám bude chybět sestra.Nebude už nic, jako dřív, ale bohužel na tom nemůžeme nic změnit. Tak se držte.
pája
 
Příspěvky: 142
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 14 kvě 2019, 22:09

Zuzi,i ja ti blahopreju.Ja vim,ze uz nic nebude jako driv,porad bude chybet milovany clovek,ale s tim nic neudelame.Nikdy nezapomenes,neprestanes vzpominat,ale zivot mas jen jeden a je dobre ho stravit po boku nekoho,pak se i ta bolest lip snasi.A co se tyce dne matek,je to pro nas vsechny stejne tezke.Dcera me vzdycky popreje a vim,ze to dela i za Filipka,i kdyz o tom nemluvime.Umim se uz po tech letech-temer osum-dobre ovladat.Takze zvladam nejnutnejsi oslavy,svatky,narozeniny.Delam to proto,aby nase rodina fungovala,aspon trochu normalne.Pak to vzdycky obrecim,ale to k tomu patri.Pisete tu holky o vnoucatech.Kdyz syn umrel,mela vnucka ctyri roky a priznam se,ze nam s manzelem strasne pomohlo,ze jsme s ni dceri pomahali a vlastne nas nekdo potreboval.Obcas rikam manzelovi,ze nam zachranila zdravy rozum a donutila nas fungovat.Vnuk se narodil dva roky po synove smrti.Samozrejme jsem se na nej tesila,ale bylo to uz jine,byl tam ten stin smutku,uz jsem se nedokazala radovat naplno.Nejhorsi pro me bylo,ze se narodil ve stejnem mesici jako syn a dcera prijela z porodnice na den presne dva roky po Fikove smrti.Stalo me to dost sil,ale uz vim,ze clovek pro ostatni udela hodne.Jen ja vim,kolik noci jsem probrecela a premyslela,jestli se nam takhle Filipek vratil a hledala jsem odpovedi.Vnuka miluju,ma povahu po strejdovi,ktereho nikdy nepozna.Jen jeho oslava narozenin pro me bude vzdycky hodne tezka,nastesti to dcera planuje vzdy tak,aby to bylo driv,nez prijde to smutne vyroci.
Radka F.
 
Příspěvky: 170
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod jitka » 15 kvě 2019, 10:27

Žiju v té bolesti rok a téměř doteď jsem nebyla schopná vůbec ničeho, jenom si lízat rány. Za to že jsem to úplně nevzdala vděčím vnučce, budou jí 3. Po všech těch hledáních odpovědí se mi zdá, jako by odcházely ty nejlepší z nás ,děti , které dělaly jenom samou radost , byly výjimečné... takhle jsem to cítila s mojí dcerou , píšu to sem, protože o tom nemám s kým mluvit přijde mi , že už jsou všichni doma někde jinde než já . Není to spravedlivé a dnes vím, že bych toho spoustu dělala jinak, přestože vím , že jsem asi nic zásadního nezkazila ,ale pořád cítím ty pochybnosti co bylo tak strašně špatně , že se to muselo stát
jitka
 
Příspěvky: 5
Registrován: 30 črc 2018, 14:05

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 15 kvě 2019, 21:06

Mila Jitko,kazda z nas hleda odpovedi,ale vime,ze neprijdou,muzeme se jen domyslet.Mivam stavy vycitek,ted po temer osmi letech uz nejsou tak urputne,ale stejne prichazi.I ja vim,ze jsem neudelala nic tak hrozneho,jenze vsechno najednou vypada jinak a clovek by spoustu veci udelal jinak.Vycitam si,ze jsem po synovi chtela,aby byl zodpovedny,aby nepil,protoze pak byl hodne neprijemny,rikala jsem mu,co by mel,co ne......jenze takhle se chova snad kazda matka,ktera chce pro sve dite jen to nejlepsi a snazi se ho chranit.A my,tim,ze uz nemuzeme svym detem nic rict,ze je tu nemame,hledame vinu v sobe.Kdyz se pak divam kolem,posloucham reci lidi,kteri sve deti pri prvnim problemu vyhodi z domu,at se staraji sami,vzdyt jsou dospele,tak pak uz nicemu nerozumim.Mozna i u vas doma ostatni citi to,co vy,jen to neumi rict nahlas.I u nas se o synovi zpocatku prede mnou nemluvilo.Vadilo jim,ze porad brecim a asi me chranili.Dodnes dcera okamzite pozna,ze mam spatny den,ze jsem brecela,jen uz to nekomentuje.Vi,ze zase prijdou dny,kdy tu budu jen pro ni a jeji deti.A ja se snazim,i kdyz je to jak na houpacce.Nerikam,ze jsem se s tim smirila,to se nikdy nestane a mam chvile,kdy myslim,ze bolesti puknu.Jen uz to umim lip ovladat a pretvarovat se,ale ve me to zustane navzdy.Takze Jitko,pokud mas silu a potrebu,pis,sver se,brec tu,od toho tady vsechny jsme,aby jsme se podrzeli a podporili,protoze jinak si pomoct neumime.Ale i to,ze se clovek vypovida,je strasne dulezite,nedrzet to v sobe a videt,ze ostatni to prozivaji stejne.Zdravim te na dalku a bojuj.
Radka F.
 
Příspěvky: 170
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 23 kvě 2019, 15:26

Dřív byly svátky, narozeniny celkem fajn věc. Teď jsem nejradši, když nic není. Žádné výročí, vánoce, narozeniny, svátky. Ale člověk s "hrůzou" zjišťuje, že každý měsíc v roce je něco aspoň jednou.. Nebo alespoň musí hrát někde v supermarketu oblíbená písnička, kterou neumím vypnout.. Vím, že je to pro vás všechny těžké, ale nevyčítejte si, že jste nic nepoznaly na dětech. Mě berou všichni v reálu jako šťastného a spokojeného člověka. Nemocná nejsem, takže si nic neudělám. Ale kdybych nemocná byla a neuměla zvážit ty následky, tak jsem se asi zabila dávno, a každý by pak říkal, že to nedává smysl a že jsem byla šťastná. Prostě se to nedá poznat, i když jste super rodič. I v práci potkávám lidi z rodin, kde se o děti nikdo nestará, jsou v ústavech, ve vazbě a prostě žijou, i když je rodiče zanedbávali. Člověk se může starat, zdravě jíst, cokoliv a stačí vteřina a všechno je navždy jinak.

Jinak svatbu plánuje víc než já asi 20 lidí kolem mě :) Jsem za to ráda, ale klidně bych se vzala ve dvou bez lidí, což by ocenila i mamka, ale zase to nechce přítel. Jediné nad čím přemýšlím, ať do termínu nebo ideálně ani do toho měsíce nezasahuje žádné výročí, nedožité narozeniny, svátek atd. A ať se do té doby příteli nic nestane.. prostě plány jak mají být.
Zuzana
 
Příspěvky: 43
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Janak » 23 kvě 2019, 15:48

Ahoj všem tady,
teprve dnes jsem byla schopná po dlouhé době zase otevřít DC a přečíst si všechny nové příspěvky. Od velikonoc jsem nebyla schopna cokoliv tady číst a nebo psát. Měla jsem zase ty pocity absolutního selhání a beznaděje cokoliv změnit. 5 týdnů neustálé přetvářky, smutku a nechuti na cokoliv a spousta proplakaných večerů, kdy se aspoň na chvilku uleví. Přes týden chození do práce spíš jen z nutnosti. Každý víkend nějaká rodinná oslava na kterou jsem vždy aspoň na chvíli šla už jen proto, abych nemusela nikomu nic vysvětlovat, bylo by to ještě víc vyčerpávající než tam být a mezi tím 10.5. den, kdy by měla dcera narozeniny. Byly to sice už šesté v pořadí od doby co zemřela, ale pro mě asi ty nejhorší. Manžel se synem mají se mnou velikou trpělivost a jen díky nim jsem ty týdny ustála jen na vyšších dávkách AD, neustále se starali o to, jak mě aspoň na pár hodin denně rozptýlit, i přes to, že jsem někdy byla tak protivná, že jsem byla protivná i sama sobě.
Omlouvám se vám tady, že jsem se tak rozepsala, ale prostě už to muselo ven a tady je to jediné místo, kde můžu napsat všechny své pocity bez toho, abych musela něco vysvětlovat a obhajovat proč. Teď jen doufám, že už mi bude zase trochu líp.
Všem tady přeji hodně sil na té naší předlouhé těžké cestě.
Janak
 
Příspěvky: 47
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: Jen tak

Příspěvekod pája » 23 kvě 2019, 16:04

Je to tak,přesně, jak píšete.Mám období, kdy he trochu líp, pracuji,smějí se s vnučkou a pak přijde období, kdy se mi chce jen brečet,při každé písničce v rádiu při pohledu na mladé lidi, na páry ,které se vedou za ruku....Nic se nezmění, čas nic nezahojí,ale to bohužel víme jen my tady a ostatní kolem si myslí, že už jsme v pohodě. Jak bychom mohly?!!!
pája
 
Příspěvky: 142
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 23 kvě 2019, 22:07

Mi aktuálně vadí i hokej.. sestra by na to koukala, mě nikdy nebavil. Přitom taková hloupost, ale stačí vidět zapnutou televizi, slyšet komentátory a rozhodí mě to.
Zuzana
 
Příspěvky: 43
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod jitka » 27 kvě 2019, 09:45

Mám na skříni zabalený velký obraz vnučky který jsem dostala od dcery úplně poslední vánoce s ní a nemám sílu ho pověsit, stačí zavadit pohledem a jsem vyřízená ze vzpomínek, tak moc to bolí. Stačí přejet televizní program a vidím její oblíbené seriály, je to prostě všude a pořád. Je těžký hledat sílu na každý den, když není možné se už nikdy těšit z její blízkosti, obejmout ji, pohladit ….Přeji všem aby bylo už jenom líp...
jitka
 
Příspěvky: 5
Registrován: 30 črc 2018, 14:05

Předchozí

Zpět na Ostatní témata

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník