Jen tak

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 20 srp 2019, 20:50

Zuzi,nevim,jestli je to u nas vsech i tebe lenost.Ja si spis myslim,ze jsme tak unaveni zivotem,ze si to vybira svou dan.Mam dny,kdy stihnu spoustu veci,jenze pak prijdou takove,kdy se sotva hybu a jen cekam,az pujdu spat.Zrovna vcera me bylo takhle mizerne.Zlobim se pak na sebe,jak jsem nemozna,ale nedokazu to ovlivnit.Bylo me zle fyzicky i psychicky,mela jsem takovy pocit marnosti,nemohla jsem ani mluvit.Vim,ze tyhle stavy se prubezne vraci a opakuji,jen si na ne nikdy nezvyknu.Jak pises o otci,ano to jsou pak chvile,kdy si uvedomis,jak je zivot nefer.Nevim,jaky hlubsi smysl by mohla mit smrt mladych lidi a deti,je to jedna nekoncici bolest,pro nas vsechny.Uzij si volne dny,snad si trochu odpocines a prijdes aspon na chvili,na jine myslenky.
Radka F.
 
Příspěvky: 185
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod MIRKA » 21 srp 2019, 22:10

Holky, přesně jak píšete. Já jsem dřív byla strašně pracovitá, pedant na pořádek a teď mi je všechno jedno. Mám dny, že udělám spoustu práce, ale to je jen občas, většinou nejsem schopná ničeho. Opravdu nevím, jestli jsem tak zlenivěla, nebo je to psychikou. Možná proto, že jsem tu zůstala sama a nemám to pro koho dělat. Víc, jak pět let chodím od ničeho k ničemu. Jsem unavená životem, snažím se přetvařovat, ale vyčerpává to. Přeji vám všem hodně síly na té naší dlouhé cestě.
MIRKA
 
Příspěvky: 228
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Jen tak

Příspěvekod Pavla » 22 srp 2019, 18:54

Taky tohle znám.
Těch dnů “lepších”, kdy fakt něco dělám, je ale tak nějak pořád čím dál tím méně. Stále častěji se mi stává, že prostě nejsem schopna ničeho, jen ležím a tupě zírám nebo řvu.
Zrovna jako třeba dnes. Přijeli jsme včera večer ze Šumavy, manžel odjel okamžitě do Prahy do práce. Syna jsme nechali u mých rodičů v Budějovicích, takže jsem tu v celém velkém baráku sama s dcerou.
A je mi smutno. Divně. Jsem máma dvou synů a přitom sama s dcerou.
S manželem momentálně krize, v práci, do které se mám vrátit v pondělí na přípravný týden taky.
Bolí mne všechno, klepu se tu v zimnici a je mi na zvracení, jakmile jen na to pomyslím, nejradši bych se příštího týdne snad ani nedožila.
Nevím, jak dál, chtěla bych být s Lukášem.
Promiňte ty mé zoufalé “výblebty”, ale tady je fakt jediný místo, kde si mohu dovolit říct, jak na tom doopravdy jsem.
S nikým se moc nestýkám, jsem v tom sama. A těch s...k už je zas nějak moc.
Být v “normální” situaci, tak takové kraviny jako je manžel nebo práce (nebo třeba to, že nás včera po příjezdu čekala doma vypnutá voda neb ji manžel nezaplatil) asi tolik neřeším, jenže...
Od smrti syna už prostě nic nejde tak jako dřív.
A ani už nikdy nepůjde, to se nedá.
Hodně sil vám všem...
Pavla
 
Příspěvky: 70
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Jen tak

Příspěvekod pája » 24 srp 2019, 00:22

Milé maminky. Dlouho jsem nepsala, protože mám pocit, že melu pořád to samé dokola. I já mám dny, kdy makám od rána a stihnu toho fakt hodně a pak dny, kdy jen polehávám , čtu , nebo čučím na televizi a nedělám nic. Taky jsem kdysi pořád uklízela, myla okna...a teď nějaké smítka neřeším. Ale nemyslím si, že bychom byly líné. Jen prostě už neřešíme blbosti a nepodstatné věci. V prosinci to bude 5 let, co Kubík umřel , ale pro mně je to včera. Tehdy se pro mne zastavil čas. Lhala bych , že je to pořád stejné. Je to jiné, nevím jestli lepší, tak to napsat nechci, jen jiné. Ten první půlrok jsem si neuměla ani představit, že bych někdy mohla nějak fungovat, chodit do práce, nakupovat...A teď to jde. Ale je to jen povinnost, ne radost. Ráno vstát, jít do práce, usmívat se na lidi, pak domů , něco udělat a jít spát a zase jeden den za mnou. Nikdy už nic nebude , jako dřív. Po 14 dnech dovolené jsem přišla do práce a plno lidi se mne ptalo kde jsme byli. A já jen odpovídám , že doma, protože se mi nechce nikomu vysvětlovat, že na dovolené jsme jezdili všichni spolu, tak teď bez Kubíka nechci nikam. Od té doby jsme nebyli ani v kině, na plese, nebo kdekoli jinde, kde jsme kdysi chodili. Doma je mi nejlíp, pobrečím si a zase se na chvilku uleví. Vůbec s nikým už o tom nemluvím, ani s dcerou, ani s manželem. Někdy se chci dcery zeptat, jestli na Kubíka myslí a tak, ale okamžitě mám slzy v očích a je mi na nic, tak raději nic neříkám, ať ji nerozesmutním, Čeká miminko, Už má 3 letou holčičku, je to moje zlato a jsem moc ráda, že ji máme, protože i díky ní je mi někdy líp.
A ještě pro Zuzku-doufám, že se Ti brzy podaří otěhotnět a tentokrát to dobře dopadne, protože věřím, že by Ti to moc pomohlo, mít človíčka, o kterého se budeš starat, který na Tobě bude závislý a přinese Ti do života znovu smysl, jak Eliška přinesla mé dceři.
Držte se všechny, nic jiného nám nezbývá. Jsem za tyto stránky fakt ráda.
pája
 
Příspěvky: 147
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 24 srp 2019, 13:54

Tak jsme z chaty zpátky. Většinu dní propršelo, signál tam nebyl, voda v potoce.. je to krásné místo bez lidí, ale když je člověk v pohodě. Šli jsme třeba lesem, přítel našel 20 hřibů a já 2, na té stejné cestě. Prostě to nevidím, i když jdeme vedle sebe a oba hledáme. Myslím, že to na mě působí ještě hůř, než být doma. Já jsem nejradši doma v posteli. Nebo půldenní výlety, sice žádný nenaplánuju, ale zvládnu to. Ani na zahradu nechodím, vypadá po těch dvou letech více jako smetiště než zahrada. Teď vařím oběd, v pondělí se na mě sesype 100 emailů a datovka a zase mi dojde, že místo abych byla doma na rizikovém těhotenství (těšila jsem se i na to, i když to zní asi hloupě), tak ani z té práce není cesta ven. A to mám dobrou práci a samé hodné kolegy. Já třeba dojedu do práce a hodinu a půl nevystoupím z auta. Sedím na parkovišti, koukám před sebe, brečím, nezvednu se prostě. Přitom pro mě má smysl být v práci, jenom když opravdu pracuji, takže bych třeba mohla být doma nebo dělat něco jiného. Večer si řeknu, co udělám druhý den a druhý ten ráno to vyhodnotím tak, že to vlastně počká, i když už to mělo být hotové před týdnem. Zase je pravda, že když někde skutečně musím být, třeba i v 8 ráno na druhém konci republiky, tak to udělám tak, že tam jsem. Takže proto si myslím, že je to mnou. Že kdybych toho nebyla objektivně schopná, tak nezvládnu nic.
Zuzana
 
Příspěvky: 62
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 24 srp 2019, 22:37

Zuzi,myslim si,ze to mas podobne jako ja.Kdyz musis,tak to udelas,ale kdyz to neni nutne,tak to odlozis.Ja totiz v praci funguju a nedavam najevo,ze je me treba mizerne,nikdo nic nepozna,ale doma to dolehne v plne sile a to se jeste pred ostatnima pretvaruju a jsem casto rada,ze je vecer a muzu si zalezt do postele,kde me nikdo neslysi,jak si brecim.Nekdy si tak predstavuju,jake by to bylo,kdybych se prestala ovladat a dala pruchod tomu,co citim,to by se asi vsichni divili.Zuzi,myslim si stejne,jako Paja a taky ti to preju,abys byla tehotna a ono pak budes mit jine myslenky a povinnosti.Ja jsem dnes vdecna za to,ze ma dcera mela dite uz kdyz Fik umrel,protoze rikam,ze nas vsechny udrzela vnucka pri zivote a vlastne nas nutila fungovat a vsechno zvladnout,i kdyz bylo obdobi,kdy jsem s ni nebyla schopna jit ani na prochazku.Jak tady ctu vase prispevky,je to vsechno tak stejne.Nezleniveli jsme,jen pro nas spousta veci neni dulezitych a vlastne je to jedno,jestli mame uklizeny byt a zahradku,je to tak nepodstatne.Zrovna dnes rano jsem to manzelovi vzpominala,ze driv jsem v sobotu hned brzy rano vystartovala do obchodu na pecivo a pak jsem prala a uklizela a varila.....dnes se vyhrabu z postele,dlouho sedim a vlastne je me vsechno jedno,takze premyslim,jak stravit den,aby utekl.Nic neresim,je me to jedno.Kdyz sedim na hrbitove,tak touzim po jedinem--byt s Fikem.Casto bych si prala m it uz jen klid,aby me nic nebolelo,nic jsem nemusela,jenze to nejde,kazda z nas ma nekoho,kdo by byl kvuli nam smutny a tak nakonec prosim Filipka,aby me dal dost sily a casu,tu jeste byt.Ja trpim,ale nechci,aby ostatni trpely jvuli me,takze se snazim zit.
Radka F.
 
Příspěvky: 185
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Pavla » 24 srp 2019, 23:13

Milé maminky,
je mi tak mizerně, že se to popsat nedá.
Mám už asi cca týden takový psycho-stav, mám pocit, že to dál nezvládnu.
Návrat po prázdninách zpět do práce nebyl nikdy nic moc, ale letos to nezvládám vůbec.
Od nového školního roku mám jít na jiné pracoviště (=část naší školy, ale v jiném městě) a já si tu změnu absolutně nedovedu představit. Práce byla jedna z mála věcí, která mne v mém současném rok a třičtvrtě trvajícím “životě po životě” držela nad vodou, změn se bojím a těžce jsem je zvládala i dříve, natož teď. Je to šílené, a jak čas ubíhá, jen horší.
Před chvílí jsem se tu totálně sesypala, manžel (prý si to neuvědomil) pustil v obýváku na plné pecky tv, tam Pán prstenů nebo Hobit, co já vím, zaslechla jsem to, letmo zahlédla a bylo vymalováno.
Mám teď v sobě už dvojitou dávku Neurolu (který jím jak bonbóny), proto můžu psát, před půl hodinou to byl čirý děs.
A vlastně stále je, furt bude, jen snad časem možná jiný (ale ne menší), jak tu někdo z vás už psal.
Nedovedu si představit takhle “žít” ještě několik let.
A ani si to přestavovat nechci, budoucnost neplánuji.
Tzv.”plánovači” (měli jsme jednoho takového pána minulý rok na školení - plánoval budoucnost svých dětí v horizontu desítek! let) mne baví nejvíc.. my tady bohužel máme velmi tvrdou zkušenost s tím, že všechno může být během jedné jediné vteřiny úplně jinak.
A to jinak je pěkný hnus.
Který tu máme všechny, různě dlouhou dobu a přece stejně - naše děti už nám nic nevrátí.
Prosím, promiňte můj pesimistický příspěvek, ale momentálně nemůžu jinak.
A tohle je jediný místo, kde mi, doufám, rozumíte...
Držte se všechny...
Pavla
 
Příspěvky: 70
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 25 srp 2019, 10:53

Já myslím, že tu nikdo není přehnaně negativní. Že i než něco napíšeme, tak to více či méně cenzurujeme. Jinak by ty zprávy vypadaly úplně jinak. Já jsem nad tím p. Radko přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych se chovala tak, že bych sevůbec nepřetvařovala. Ale po roce a 10 měsících už by si všichni ťukali na čelo úplně, co zase "blbnu". Všichni navíc vidí fotky z facebooku (s přítelem stihneme i tři výlety během jednoho víkendu, které naplánuje..), potkají mě, že jdu do práce třeba na 10 nebo vůbec atd.. Na facebook ty výlety přitom dávám proto, že jsem zjistila, že mě pak nikdo nikam nezve, protože mi věří, že je to pravda. Když pokaždé řeknu, že jsme pryč, i když jsme třeba doma, tak jenom mávnou rukou a řeknou - a jo, vy pořád někam jezdíte. Jinak s tou dovolenou - já od května všem říkám, že ji mám před sebou a že ještě nevím, kam pojedeme. Teď mi došlo, že už ji mám vlastně za sebou, tak můžu říkat, byli jsme v Beskydech. Jinak Vám, p. Pavlo, přeji, ať to v práci nějak zvládnete. Já jsem sice ten poslední kdo může radit ohledně práce, ale prostě ať si v tom najdete nějaký systém nebo aspoň způsob, jak to překonat. Jinak moje mamka včera byla na horách celý den, dneska tedy leží, tak dělám oběd i pro ni, ale příští týden jedou s kamarádkou i někam na noc, tak aspoň trošku je to lepší. Já si p. Pájo klidně říkám, že je to lepší. Ono to totiž skutečně je lepší, ale pořád je to jenom relativní, prostě o trochu menší hrůza než ta původní. Když budu někde ve válce bez jídla a vody a třeba za týden mi dá někdo napít, tak to bude skutečně lepší, ale pořád to bude válka a pořád budu vyčerpaná, že jsem týden bez té vody byla. Jenom tyto stránky, resp. skutečnost, že musí existovat, jsou solidní horor (a to jsem za ně nesmírně ráda, ptž nevím, komu jinému bych ty svoje stavy cpala do hlavy...většinu knížek o truchlení snad nemohl napsat nikdo normální, protože si neumím představit, že za rok, který je všude uváděn, člověk přestane truchlit a zase funguje. Fyzicky ano, ale psychicky sotva, když se jedná o jednoho z nejbližších lidí).
Zuzana
 
Příspěvky: 62
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 29 srp 2019, 22:41

Mamka je na horách, jsem doma sama. Zašla jsem do sestřina bývalého pokoje, ani nevím proč, snažím se tam nechodit, a chvíli se koukala na její knížky a věci na poliččce a zase tomu nemůžu uvěřit, že už to bude navždy. Nikdy mě to nepřestane mrzet :( Kolegovi jsem v práci řekla, že bych dala skoro cokoli za to, kdyby mi někdo vygumoval mozek... Ale jinak je to paradoxně úleva být jednu noc úplně sama a nemuset přemýšlet, jak se tvářím nebo co říkám. Vždycky si říkám, že udělám práci dopředu a zkusím to třeba pár dnů nic a nikam nemuset, ale pak přijde to ráno, přehodnotím všechno, dojdu do práce pozdě a všechno doháním další dny, místo abych něco udělala navíc a měla třeba pátek volný. Doufám, že mamce dva dny na horách pomůžou, sama to naplánovala, tak snad se trošku odreaguje. Já jsem radši u toho počítače nebo televize... Vedle ve městě byla třeba o víkendu pouť, kolem půlnoci šla slyšet hudba, stála jsem v koupelně a zjistila jsem, že mi dělá normálně radost jenom ta myšlenka, že tam nemusím být a procházet mezi těmi všemi lidmi a kolotoči.
Zuzana
 
Příspěvky: 62
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 07 zář 2019, 19:45

Zuzi,ja mam nekdy pocit,ze se tak dlouho pretvaruju,ze uz to snad nevydrzim a nekdy mam chut vypustit emoce.Vim,ze by to pak bylo na psychinu,protoze po osmy letech se zhroutit by asi kazdemu pripadalo divne,jenze ja to proste takhle citim a vnimam a nekdy uz nemuzu dal.V noci se budim tim,ze brecim,zdaji se me zive sny a ja nekdy tapu,co je sen a co realita.Kdyz jsem nahodou sama doma,coz je opravdu vzacnost,tak si poustim pisnicky,brecim si a nemusim se hlidat,jak se chovam.A stejne jak ty,rikam vsem znamym,ze nemam cas a jsem stale s vnoucaty.Je to polovicni pravda,jezdime casto na vylety a na prochazky,ale taky dost casu travime doma a ja se jen skovavam za deti a stejne jak u tebe si vsichni mysli-ty porad nekde couras.Zrovna vcera me kamaradka zvala,aby jsme prijeli na prase,ze opekaji.Na pet sekund uzasne nadseni,to asi zafungoval stary zivot a pak jsem se omluvila,ze uz neco mame a jak vidis,sedim u pocitace,proste nechci mezi lidi.Mozek jsem taky chtela vygumovat,jenze jsem si uvedomila,ze bych prisla i o ty hezke vzpominky.Normalni lidi nikdy nemuzou pochopit,co se s nama deje a jaky zivot zijeme.Vsechno jsou to jen kecy,ze za cas,po urcite dobe.....ano,zmeni se nas pristup,mozna prestaneme tak brecet,ale tam uvnitr,tam to prazdno zustane a stale budou prichazet chvilky,kdy si rekneme PROC.....
Radka F.
 
Příspěvky: 185
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 09 zář 2019, 21:30

Já jsem se teď po 11 hodinách vrátila z práce. Najela jsem nepředpokládaně skoro 100 km autem, protáhlo se to až do večera a bohužel jsem nemohla odejít. U vstupu do našeho domu mi za tmy a deště došlo, že jsem nechala klíče v autě, a chtěla jsem automaticky zaklepat na okno (sestra měla ložnici u vstupních dveří a často svítila až do rána a dělala něco u PC, když ještě byla aspoň trochu zdravá). Za oknem samozřejmě tmavá místnost a ticho, jako už téměř dva roky... Pak zase nahodit neutrální výraz pracanta - workoholika, když jsem šla pozdravit mamku, že jsem v pořádku doma, a teď sedím u sebe nahoře v bytě, rozdělávám oheň v krbových kamnech, protože už je kupodivu celkem zima, a snažím se zase trochu uklidnit. Ráda bych řekla - ráno moudřejší večera, ale realita je, že tři hodiny vstávám z postele a hledám záminku, proč vstát ještě později ;)
Zuzana
 
Příspěvky: 62
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 15 zář 2019, 20:40

Téměř dva roky od smrti sestry a dva měsíce od potratu. Spím nebo ležím i 12 hodin denně a stejně jdu po ulici a najednou skoro neumím udělat krok, chci se zvednout ze židle a trvá mi to 30 min, mám pocit, že omdlím v obchodě, kam jdu pro rohlíky. Dneska jsem si řekla, že půjdu do obchodu a prostě si koupím něco pro radost - pak jsem slevila v tom, že to bude jakákoli věc, kterou nějak využiji (plno věcí koupím a pak leží doma). Byla jsem v elektru, v kiku, pepcu... až v pátém obchodě jsem nakoupila nějaké oblečení a jen proto, že jsem si řekla, že čím víc toho koupím, tím déle zase na žádný nákup oblečení nemusím (to mě kdysi učili kolegové - chlapi v práci..). Strašně moc chci, ať tyto stavy přestanou, ale vlastně ani nevím, jak tomu mám pomoct. Spát méně/více, hýbat se méně/více - citem se radši řídit nebudu (to bych z postele nevylezla) a rozum už vlastně taky neví. Takový rozklad osobnosti, který sleduju a s hrůzou si uvědomuji, že to jsem já a můj život. Ale ať nepíšu jenom negativní věci, jsou samozřejmě i lepší chvilky a stavy (kéž bych jednou mohla napsat dny a měsíce) a i ta bolest po smrti už je otupělejší. Jenom mě nějak zmátlo, proč se to až teď zhoršilo fyzicky.
Zuzana
 
Příspěvky: 62
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod pája » 16 zář 2019, 17:53

Ahoj Zuzi a maminky na této stránce!
Myslím, že na Tebe teď toho bylo zase víc, než normálně, myslím tím ztrátu miminka. Ale přesto, nebylo by lepší zajít si pro nějaké léky, než se takhle trápit?!Já beru jeden denně, a funguji. Je fakt, že někdy je hůř, nic se mi nechce, jen brečet a spát, ale jinak chodím do práce, dělám doma i na zahradě...Dr. na psychiatrii mi řekla, že bez těch léků bych byla slzavé údolí a tak je beru dál. Pobrečím si večer, nebo na hřbitově, někdy i cestou z práce v autě a pak se mi zas na chvilku uleví.Nikdy se s tím nesmířím, co se stalo. Často si říkám, proč tady ještě jsem, jaký má život smysl, ale nechci udělat manželovi a dceři stejnou bolest, jakou mi udělal Kubík! Zuzi nevím co poradit, každému pomáhá něco jiného, já vím, že kdybych nic nedělala, tak jen přemýšlím a brečím. A tak peču, pořád něco vyrábím, různé věnce, stromky ze šišek, betonuji květináče, teď jsem se dokonce přihlásila do keramického kurzu.Tak něco zkus, třeba Ti něco zaměstná mysl.Drž se, pa.
pája
 
Příspěvky: 147
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 16 zář 2019, 22:18

Je to tak,zamestnat ruce a hlavne hlavu.Nekdy jsem na tom stejne jako ty Zuzanko,proste lezim a premlouvam se,abych vstala a umyla nadobi a stejne vim,ze zustane do zitrka,proste nemuzu.A pak jsou dny,kdy varim a pecu,protoze to je muj relax.Udelam toho tolik,ze to nestihame snist a tak volam sestre,aby si prisla.Jenze je to tak strasne promenlive,nikdy nevim,jak me bude za hodinu.Vis,taky funguju tak,ze se nekdy zastavim,divam se na ruce a rikam si--tohle jsem ja--proste mam bloky i po osmy letech a nebo snad o to vic,nevim.Jen vim,ze vyuzivam casu,kdy se citim lip.Dnes jsem byla na cviceni kung-fu.Tyhle veci me vzdycky zajimali a tak jsem si rekla,ze to zkusim.Je to uzasne,ja jsem se unavila,vykricela,vypustila adrenalin.Sice zitra asi nevstanu z postele,ale to je jedno,vim,ze jeste ziju a telo si nejak poskladam.Jen jsem na sebe pysna.Nechodim mezi lidi,nevyhledavam zabavu,jako vetsina z nas tady,proste mam okruh lidi,ktere snesu a vlastne si s nema nemusim ani moc povidat,jen se zname.Zuzi,ja si myslim,ze na tebe je toho proste moc.Smrt sestry,starost o mamku,prisla jsi o miminko,proste se vsechno takhle navalilo a ty asi priteli nerikas vic,nez musis---aspon si to myslim---takze se v tom placas sama.Jednou nam sem snad napises,ze uz je trochu lip.Smrt sestry s tebou pujde uz porad,jen se to trochu otupi a ty budes zit i svuj zivot.Bojim se zeptat dcery,jak se trapi kvuli Filipkovi,vim,ze ji chybi a ona se snazi kvuli nam.Vsichni bereme na sebe ohledy a nedokazeme si rict,co vlastne citime,aby jsme si neubliuili.
Radka F.
 
Příspěvky: 185
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 16 zář 2019, 23:20

Víte, proč to vlastně neříkám moc příteli? Protože vím, že když to řeknu jednou, tak už mu to řeknu pokaždé. I když to nebude důvod, ale výmluva. Já mám prostě jiný svět než on - bez vánoc, narozenin, fungující rodiny (a to díkybohu za mamku, jenom prostě má ten svět- nesvět co já), což tady všichni chápou. Přítel to má samozřejmě naopak. Takže prostě narozeniny oslavíme, na výlety o víkendu zajdeme. Každý druhý den slyší toto hlavně neříkej mojí mamce, na to už si pomalu zvykl, že se mamka musí chránit, i když taky mu to v té hlavě šrotuje a má nápady zdravého jedince - najít mamce přítele, poslat mamku k moři atd. Někdo mi dříve říkal, že když člověk něco udělá třeba 50x, tak si na to zvykne, ale já ten pocit vlastně nemám. Myslela jsem, že v tomhle naopak pomůže těhotenství a být doma - prostě ten "společenský" život by se automaticky nějakou dobu točil jenom kolem těch základních potřeb. Zkouším to brát s odstupem času i tak, že se to tak s potratem třeba mělo stát, že by mi ta "izolace" naopak (zatím) uškodila úplně, kdybych dneska byla doma na rizikovém těhotenství a skutečně z té postele nevstala. Já fakt nevím, co by udělala psychika. Jinak přítel je celkem vnímavý na chlapa. O víkendu mi potom, co mi zakázal zapnout Pianistu (že v tom jsou negativní scény), asi hodinu vykládal, že největší zátěžové situace se mají ventilovat, nejlépe nějakou uměleckou činností (kresba), že můžeme zkusit nějakou jógu, thai-či, masáže,psychologa, že jinak si škodím i fyzicky, pak člověk má větší sklony k cukrovce, rakovině atd. Hezky to řekl, nic umělého ani žádné nesmyslné návrhy činností. Všechno jsem odkývala, v tomhle vím, že má pravdu.

Jinak dětí se pokud možno na sourozence radši moc neptejte. Mají je v srdci pořád, tím jsem si jistá, ale když se zeptáte, je to prostě zoufalá situace, protože před rodičem máte potřebu být silný a realita je taková, že ve stejném okamžiku máte před očima nejen toho sourozence, ale i zhrouceného rodiče. Takže tělo najednou vyhodnocuje dva naprosto odlišné pokyny: brečet vs. zůstat silný.
Zuzana
 
Příspěvky: 62
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 17 zář 2019, 19:27

Dekuju Zuzanko za radu,co se tyka ptani dcery na Filipka.Myslela jsem si,ze to takhle nejak bude,protoze ona nas porad chrani.Sice to uz neni,jak na zacatku,poznala,ze se mnou muze mluvit temer o vsem.Jenze je to tak,za kdyz me rika o svem zdravi nebo deti-staci obycejna rymecka-ja se tvarim,ze je to normalka,nic se nedeje a v noci nespim,protoze mam strach.Chranime se navzajem.Taky jsem se chtela divat na Pianistu,ale byla jsem hodne rozhozena a nemela jsem odvahu si to pustit,protoze nekdy to moc prozivam.Jste s pritelem dva ruzne svety,ale vidis,ze se to da propojit.Musi byt hodne chapavy,protoze nase stavy a nalady by kazdy nesnesl.Tak hlavne,at vam to vydrzi a mas se o koho oprit a vlastne s nim nejsi v izolaci,kdyz se stykas s jeho rodinou.Ma pravdu v tom,ze by jste mohli zkusit nejake cviceni,ono to opravdu uvolnuje.Ja chodim uz rok do cchi-kungu,je to asi podobne,jak thai-ci a aspon na chvili me to pomaha.Ale priznam,ze to vcerejsi kung-fu me oslovilo vic,protoze je dynamicke a ja se dnes pres bolest tela citim vnitrne klidnejsi,proste jsem-vypustila paru.Ja tohle vsechno delam hlavne proto,abych se k necemu prinutila a jen nehledela doma do zdi a nebrecela.Chci tu byt pro rodinu a chci,aspon castecne fungovat,tak se o to snazim.
Radka F.
 
Příspěvky: 185
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 19 zář 2019, 21:30

Jinak když jsem byla tak strašně unavená posledních 14 dnů, přemýšlela jsem, že si zajdu zase napsat AD, jak jste mi i radily výše, přestala jsem je vlastně brát přesně před rokem a pomohly mi. Nakonec ta fyzická únava nebyla projev deprese, ale začátek (druhého) těhotenství. Nevím, jak to dopadne teď, ale aspoň je zase naděje. Přítel mi zrovna včera (v jiné souvislosti) říkal - jestli chceš rozesmát Boha, tak si něco naplánuj.
Zuzana
 
Příspěvky: 62
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Lenulka » 19 zář 2019, 22:20

Zuzi, já mám takovou radost :) Věřím a přeju si...bude to dobrý, budete mít krásný miminko, moc, opravdu moc a celým srdcem vám to přeju.
Lenulka
 
Příspěvky: 74
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: Jen tak

Příspěvekod pája » 20 zář 2019, 16:14

Zuzi,když jsem si to přečetla, naskočila mi husí kůže. Super!!!Určitě to tentokrát musí vyjít!!Ma dcera je už v pátém měsíci a všechno dobré-napodruhe!!Tak držím palečky,ať je vše OK.Nálady sice budou různé, hormony dělají své,ale výsledek stojí za to.
pája
 
Příspěvky: 147
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 22 zář 2019, 20:04

Zuzi,krasna zprava,taky drzim palce a verim s tebou..... ;)
Radka F.
 
Příspěvky: 185
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod MIRKA » 22 zář 2019, 22:09

Hodně štěstí Zuzko, myslím, že toho špatného už bylo dost, tak si zasloužíš, aby jsi byla konečně šťastná, moc ti to přeji.
MIRKA
 
Příspěvky: 228
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Jen tak

Příspěvekod Petra » 22 zář 2019, 22:41

Moc Vám to přeju. sama jsem přišla o velkého brášku ve svých 15. letech a stále mi moc chybí. Je fakt, že po narození mé dcery se svět změnil a byl krásnější do minulého roku-bohužel. Ale Vám oběma přeju hodně štěstí a zdraví a už jen samé krásné dny
Petra
 
Příspěvky: 51
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 24 zář 2019, 21:58

Děkuji moc všem. Doufám, že už to dobře dopadne. A doufám, že i vám je lépe nebo bude lépe, ať už s vnoučaty, dalšími dětmi, sourozenci, nebo třeba "jen" s pejskem (někdy nejlepší společník) Teď jsem zase schopná trošku racionálně uvažovat a říkám si, že i kdyby se to podruhé nepovedlo, tak aspoň už nás může doktor poslat někde na genetiku. Třeba je ten první plod někde s mojí sestrou, když sama zemřela bez dětí. Byli jsme s přítelem už na jaře na prohlídce na zámku a tam zaznělo, že dříve polovina dětí zemřela bezprostředně po narození a i z těch přeživších se další polovina nedožila dospělosti. To jsem ještě ani nebyla těhotná a i když to říkají asi na každé prohlídce zámku, poprvé jsem přemýšlela, jak to ti lidé dříve dávali psychicky , když jim zemřelo třeba 7 dětí z 10. Pomáhalo jim, že s tím počítali? Že se to dělo všem okolo? Já nejsem dva roky od smrti sestry schopná zvednout kamarádům telefon. Jsem vlastně ráda za to, že zvládám práci, filmy v počítači, přítele, jednu kamarádku, charitativní věci, mamku a půldenní výlety.. A není to žádná lítost, prostě realita, kterou znáte lépe než já. Teď třeba peču bábovku, ať má přítel zítra co jíst. Ale přemlouvala jsem se k tomu dvě hodiny.
Zuzana
 
Příspěvky: 62
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 25 zář 2019, 20:20

Zuzi,taky se nekdy dlouho ukecavam,nez neco udelam a nekdy to taky odlozim na dalsi den,takze je to asi normalni.Nad tim,jak zili lidi driv a zvladali smrt svych deti jsem taky premyslela.U slechticu to bylo nejak samozrejme,ze meli spoustu deti,ale jen malo z nich zustalo nazivu,snad degenerace,snad zpusob zivota.Ale treba i pred sto lety bylo bezne,ze umiralo spoustu deti,kvuli nemocem.Bavila jsem se na tohle tema se svou tetou a kdyz me vyjmenovavala,kolik deti v rodine umrelo,mela jsem z toho husinu a nevim,jestli se s tim lidi smirili lip,ze byli verici a nebo byli proste tvrdsi.Ja proste vim,ze i kdyz zazivam hezke dny,mam svou rodinu kolem sebe,stejne prichazi chvile,kdy mam nuz v srdci a ja ho chci strasne zpatky a nechapu,jak bez nej muzu zit.A taky vim,ze tohle uz neni ten zivot,je to jen nahrazka.Ale u tebe to musi byt jine.Tvuj pritel i budouci miminko si zaslouzi to nejlepsi z tebe a tva sestra na vas bude dohlizet.Musime se naucit zit se smichem i bolesti,ale lidi kolem nas nesmi trpet,takhle to beru ja,takze se snazim byt tou oporou rodiny a je to nekdy hodne tezke,ale dulezite.Davej na sebe pozor,pritel te jiste opecovava a to je spravne.
Radka F.
 
Příspěvky: 185
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 03 říj 2019, 19:07

Příští týden v úterý to budou dva roky od smrti sestry. Plán byl jít v pondělí k dotorovi a donést snímek z ultrazvuku, dát ho mamce, říct že poprvé to nevyšlo, ale že teď už je všechno OK a že by mohla lépe zvládnout to úterý... Realita je, že to zase nevypadá moc dobře, tak už jsem šla k doktorovi dneska. Dal mi hormony, mám být 14 dní v klidu a pak mi řekne, jestli to je druhý potrat nebo není. Tak snad to mamku ještě víc nerozhodí a dá se to považovat za dobrou zprávu. Má tendence v 11 v noci, když sestra zemřela, donést nějaké fotky z nemocnice, které jsem nikdy neviděla a ukazovat mi je (přesný opak než jak se s tím "vyrovnávám" já). Letos bych to nezvládla, takže o tom prvním potratu asi radši mluvit vůbec nebudu a řeknu, že je to 50 na 50 a že se uvidí. Nic jiného asi nevymyslím. Hodně sil všem!
Zuzana
 
Příspěvky: 62
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Petra » 03 říj 2019, 20:21

Moc Vám přeji ať to dobře dopadne a dostanete svůj uzlík štěstí
Petra
 
Příspěvky: 51
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 03 říj 2019, 20:25

Zuzi,moc ti preju,aby to dopadlo dobre.davej na sebe pozor a snad to bude tech lepsich 50.Ten pristi tyden pro tebe bude psychicky narocny,vim,co se mnou dela kazde vyroci a narozeniny.Kazdy mame svuj zpusob,jak se -vyrovnat.Ja osobne si neprohlizim zadne fotky,zpousti to ve me vzpominky a bezmoc.Proste mam Filipka zafiksovaneho v hlave,urcite okamziky,vety,situace.Nejhorsi je,kdyz nemuzu v noci spat,to mam v hlave doslova peklo a mivam pocit,ze uz to nezvladnu a pak prijde rano a ja jsem vdecna,za dalsi den.Takze budu na tebe myslet a drz se.
Radka F.
 
Příspěvky: 185
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jen tak

Příspěvekod Zuzana » 03 říj 2019, 21:11

Děkuji moc, dámy. Právě jsem si říkala, že těch (asi) rozhodujících 14 dní mohlo vyjít na někdy jindy než zrovna na výročí. Někdy si říkám, proč člověk nemůže mít nikdy klid. Ale pak si říkám, že to nějak dopadne, buď dobře, v což doufám, nebo se zase sesypu na měsíc-dva, tím že by ten potrat byl zase v prvním trimestru, a život půjde dál... Pro mne jsou fotky jako sypat sůl do rány. Ještě ty z nemocnice, pár měsíců před smrtí. Ale chápu, že mamce to pomáhá.
Zuzana
 
Příspěvky: 62
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Jen tak

Příspěvekod Radka F. » 16 říj 2019, 21:52

Tak co Zuzi,co je noveho-hlavne,jak jsi na tom.Mit klid,to u nas asi nefunguje,vzdycky je neco,co nas rozhodi.Dnes me rekla kolegine,ze jsem nasmata a bestarostna a ze me zavidi......Jen jsem ji odpovedela,ze tam,kde ona breci-a je to to fnukna,kterou kazdy lituje,jak je citliva -ja se smeju,protoze by me nikdo nepochopil.A ze jsem tvrda a nic me nerozhodi.....Boze,ty lidi jsou naivni a hloupy a my s nema mame a musime zit.Mam lidem rikat,ze se v noci budim a nemuzu spat,ze brecim do polstare a pri probuzeni si rikam,proc tu Fik neni,nikdo by to nepochopil a ja bych byla za blazna a tak jsem radsi bezcitna mrcha,je to nejak prijatelnejsi.Oni tu maji sve deti,ziji si normalni zivoty,ja hladim a libam fotku,je to vubec normalni....Nekdy si rikam,jestli jsem ja normalni.,nejsem si tim jista.
Radka F.
 
Příspěvky: 185
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Předchozí

Zpět na Ostatní témata

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník