jack-and-rose píše:Ahoj. Musím Vám něco říct, za poslední dny jsem prošel úplně celé stránky, všechny vzpomínky, nejhorší že tam během pár dní nějaké přibyly...je to hrozné, prošel jsem i celé fórum, a tak strašně to bolí, jako bych cítil tu bolest všech, nakonec mě "dorazil" Váš příspěvek Zuzano, tak strašný příběh, a asi soudím, že také asi ve velmi mladém věku. Čtu ho pořád dokola a nemůžu tomu uvěřit. Kdybych tak mohl něčím pomoct, jenže čím, tím že tady napíšu pár řádků nic nespravím....
Ahoj Martine, úplně stačí, když se nezabiješ. Život je prostě divný, žijí ti, kteří tu ani být nechtějí a umírají ti, kteří žít chtějí. Je mi 32, určitě mi nemusíš vykat. A jak už jsi sám zjistil, není to o věku. Ani o spravedlnosti. Můj otec si zvesela chodí po hospodách, je zdravý, a všude ještě vykládá, že si mamka našla milence a on zůstal sám (což je samozřejmě nemožné, když žijete asi čtyři nebo pět let po nemocnicích s dítětem, byť dávno dospělým, a váš život se smrskne na přání, ať proboha ještě tento atak přežije...) Takže ještě jeho část rodiny psala po smrti sestry zpávy typu, že mamka je svině. Jediné štěstí, že to psali mi a mamka se to nikdy nedozví (teď už to polevilo). Sestra přitom byla hodná, snažila se žít zdravě a strašně chtěla žít. A milenku měl otec, což taky vím jenom já...
Jinak jak jsi psal, že si vyčítáš, že jsi nebyl s přítelkyní. Já se ségrou byla v posledních chvílích často. A poslední otázka doktorů na JIPce byla, zda souhlasím s tím, že ji přestanou léčit (kvůli bolestem byla v umělém spánku) a že už se neprobere. A já řekla, co se čekalo. Takže jsem ji zabila, i když by asi umřela i tak. Nikdy jsem se přes to nedostala a jestli má ještě někdo můj blízký umřít, dokud budu žít já, tak mám jediné přání, ať u toho nejsem. Není to vždycky výhra ani úleva být u toho. Mi to nijak psychicky nepřidalo, spíš naopak.
Jinak nevím, co napsat. Okolí má určitě spoustu skvělých rad, že si máš najít novou přítelkyni, mít časem děti atd. Úplně nejvíc miluju ty úvahy - máš dobrou práci, můžeš peníze vydělat, tak co řešíš... Dtřív jsem si taky myslela, že budu mít radost, až si koupím auto a bydlení nebo zaměstnám nějaké lidi, teď je mi to samozřejmě jedno. Mi osobně nepomáhají ani ty řeči útěchy, které by třeba mohly někomu pomoci- tedy, že teď už ségru nic nebolí, že je jí lépe atd. Není jí nijak, to je pravda. Ale minimálně mamčin a můj život je zničený. Takže nevím, co z té rovnice má vyplývat.
Jinak co mi trošku pomohlo, zbavit se skoro všech lidí z minulosti. Kamarádů, vrstevníků,kteří řeší jiné věci. Hodně času trávím sama, víkendy s přítelem a jeho rodinou. Mám nové kolegy, nové kamarády, nové bydlení, nový přítel.. i vlasy jsem si nechala ostříhat a vyhodila 80% oblečení.. Pořád mi chodí zprávy typu a ty se se mnou jako už nebavíš, co jsem ti udělala, až budeš mít dítě, srovná se to, a samé takové "vzkazy". Člověk si to stejně nese každou minutu v sobě, takže před ničím neuteče, ale aspoň to pořád neporovnávám. Ty jsi navíc Martině podle všeho v té nejtěžší fázi, kde jsem byla taky, potřebuješ správná AD (často se musí přidat, upravit, změnit atd.) a psychologa. Nemůžeš silou vůle překonat depresi, to prostě nejde. Hlavně když logicky vlastně žádnou vůli cokoliv překonat nemáš. Hlavně mi slib, že se nezabiješ.