Stránka 23

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 24 dub 2019, 20:49
od Zuzana
Tak Velikonoce za námi.. asi jediný svátek, který nemám nijak extra spojený se sestrou, ale stejně jsem ho zase nějak ošidila.. žádný beránek a žádné vajíčka nebo tak. Dřív bych přitom vyzdobila barák i zahradu.. Byla jsem v ZOO, v Beskydech, na zámku a stejně bych nejradši nedělala nic. Paradox je, že si úplně všichni myslí, že jsem spokojená, šťastná a dokonce mi někteří i závidí. Realita je přitom úplně jiná. Prostě se to nedá poznat, jak je člověku vnitřně. Ani se ty vnitřní pocity nedají změnit tím, že člověk bude aktivní, aspoň trochu pozitivní atd.

Než sestra umřela, byla u nás v létě rodina z Austrálie. Nemají tam moc hory, tak vždycky tráví čas v ČR na horách. Sestra jim tenkrát říkala - letos vynechám, ale až přiletíte příště, podeju na hory s vámi, to už budu v pohodě (tenkrát byla na vozíku a zbývaly jí asi 3 měsíce života, což nikdo nevěděl). A dneska jsem se dozvěděla, že v zase červenci přiletí a došlo mi, že už to vlastně budou dva roky, co tu byli naposled. Jen není nikdo, kdo by šel s nimi. Nám se prostě život zastavil a je úplně jedno, kolik nových lidí jsem poznala nebo kde jsem byla nebo nebyla. U mamky si vlastně taky každý myslí, že už je v pohodě. Prostě nevěřím, že se z toho dá dostat. Druhým lidem se to tak jeví, ale to je vše.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 10:42
od Pavla
Zdravím Zuzano,
a pod ty poslední věty se, bohužel, také podepisuji.
Nedá se z toho dostat už nikdy. Tedy alespoň za mne, za nikoho jiného (vyjma mé mamky, která je ze smrti mého syna, svého nejstaršího vnuka, stejně vyřízená jako já), mluvit nemohu.
Je to “teprve” necelý rok a půl, ale zatím ještě za tuto (relativně asi ještě krátkou) dobu neuplynula ani jedna jediná vteřina, kterou bych na svého syna nemyslela, jediná vteřina bez smutku a bolesti.
A je mi jasné, že už to tak zůstane napořád, tedy aspoň dokud tu s mamkou ještě budeme muset být...
A ano, navenek, i když chodím jen do práce a domů (jakýkoliv jiný “společenský” život pro mne přestal existovat) to možná není vidět, ta temnota uvnitř. V černém už nechodím, ztracená kila po onom šíleném podzimu 2017 už jsem dávno nabrala zpátky, na veřejnosti až na výjimky nebrečím.
Takže fasáda zvenku relativně opravená, ale uvnitř naprosto vybydleno, prázdnota a beznaděj.
A občas (vlastně dost často) takové “záchvaty” zoufalství a nepopsatelného žalu, že se ani nadechnout nedá, při představě, že už... nikdy....
Nechápu, jak si někdo může myslet, že máma, která přišla ve svém životě o to nejcennější, může být ještě kdy “v pohodě”

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 15:47
od Zuzana
Moc pravdivě napsáno, p. Pavlo. Když je to navíc sourozenec, tak každý má tak po měsíci až dvou za to, že je vše OK. U nás to byl taky podzim, říjen 2017.

Když už jsme u toho, co všichni děláte, když si uvědomíte to "nikdy" a máte pocit, že se zblázníte úplně? Já si donekonečna opakuju, že jednou umřu přirozenou smrtí ( i kdyby za hodně desítek let) , takže jednou to prostě skončí ta bolest. Je to jediná věc, která mě trochu uklidní. Ale nevím, jestli to není kontraproduktivní z dlouhodobého hlediska, asi ano. Tak kdyby vám zabíralo něco jiného, ráda to zkusím.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 17:39
od martina
po roce jsem si říkala, že už to nevydržím, že je to pořád stejné, k zešílení. každý den, hodinu, minutu, vteřinu - pořád jen myšlenky na syna a na moji bolest a na jeho bolest, která ho donutila udělat, co udělal. ptala jsem se sama sebe, jak dlouho to ještě můžu vydržet než udělám totéž, co on? nebo než se zblázním.
a stejné myšlenky jsem měla i za rok a půl, za dva.... dnes, po šesti a půl letech, je to už jiné. ačkoli pořád mě přepadají stavy zoufalství a beznaděje, už mě "jen" přepadají, nejsou se mnou neustále. když se ohlédnu zpátky, u mě se to začalo zlepšovat zhruba po dvou letech. vždycky byl pak zase propad zpátky, ale zhruba za dva roky už to nebylo denně celých 86 400 vteřin zoufalství, ale jen 70 000....
taky jsem hodně myslela na svoji smrt, častokrát zvažovala, že se zabiju. nevím, proč jsem to neudělala, nejspíš to bude tak, že na sebevraždu musí člověk být skutečně nemocný a tím pádem ještě mnohem víc bolavý, než jsme my. protože tvrdit, že jsem to neudělala kvůli dalším dětem, manželovi, rodičům.... jsou výmluvy, resp. není to pravda. když je člověk tak strašně zoufalý, jak jsou jen lidé v depresi, nemá vůbec sílu přemýšlet o bolestech dalších lidí, ale jen o ukončení té svojí.
hodně mi pomáhala činnost - jakákoli, něco dělat, po 14 dnech do práce (i když to bylo hodně dlouho jen "na okrasu") a i doma zaměstnat ruce i hlavu... úplně zkraje mě donutily vstát z postele a fungovat jen zvířata - ta se neptají, co ti je, ale co bude k jídlu a pití...

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 18:47
od Pavla
Přesně, rok a půl, myšlenky na smrt a na to, že už to tu prostě dál NEVYDRŽÍM, denně.
Nechci tu už být. Představa bůhví ještě kolika let v tomhle pekle tady..?
A ano, nemám odvahu udělat to konečný řešení, zatím.
Jak moc, vlastně úplně maximálně, zoufalý člověk musí být, aby se k tomu odhodlal?
Nevím. Ale jak píše Martina, ty výmluvy kvůli dětem, rodičům, zodpovědnosti...
Být opravdu nemocná, neohlížím se na to. My nikdo tady.
Zároveň ale vím, že se tu už jen týrám, a není to “jen” o smrti syna.
Prostě už mne nic netěší, nebaví, nemám ráda celý tento svět, společnost... a vůbec všechno.
Přijde mi, že lidi všude řeší neskutečné kraviny, všechno zbytečně komplikují, celý tenhle svět i život v něm je na hlavu.
Je to pořád dokola, o ničem.
Takže fakt nevím, opravdu nevím, jak (a hlavně proč vůbec?) se tu “plácat” dál.
S mámou jsme si řekly, že zkusíme “vydržet” než se moji dva “malí” (7, 12) aspoň nějak osamostatní, postaví na vlastní nohy. Ale kdo ví, jak to všechno bude???
Na rovinu, nejradši ze všeho bych nebyla už vůbec, a to hned.
Ale třeba to bude jednou přece jenom aspoň o kapičku lepší, po více letech...?
Zatím je to jenom čirý děs, koncentrovaný zoufalství a bezmoc.
A hlavně stesk, stesk, stesk, čím dál tím větší a nesnesitelnější.
Tím jak čas stále ubíhá a já pořád marně čekám.
Až se otevřou dveře a život bude zase jako dřív.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 19:56
od Petra
U mě to bude skoro 10 měsíců, co mi ve spánku odešla dcera. Ale všechno co píšete cítím také tak. Kolikrát si říkám večer když si jdu lehnout s práškem, třeba se už ráno nevzbudím. Nikdy by mě nenapadlo, že pro mě život nebude mít žádnou cenu a že se budu těšit na smrt. Je to taková bezmoc....
Nejraději jsem sama doma se svým kocourem a pejskem. Kdy se nemusím přetvařovat a povídám si s dcerou. Když přijdu z procházky, z nákupu nebo odkudkoliv, musím jí říct, co jsem viděla nebo co mi kdo řekl....
Prostě tak, jak to bylo dříve u nás zvykem.... bohužel už mi neodpovídá..... už nikdy to nebude život normální, kdy se člověk dokázal radovat a těšit......
Teď už se jen můžu těšit na to, že to jednou všechno skončí....

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 20:28
od martina
život už nikdy, bohužel, NEBUDE jako dřív. NIKDY. ale pokud nejsi nemocná, zase bude, za nějakou dobu, za několik let, SNESITELNÝ, něco mezi dostatečný a dobrý... a dokážeš se i smát, radovat a nemít v hlavě nepřetržitě jen jednu urputnou myšlenku, která se tam převaluje, obrací, vrací, mlátí, bodá, řeže, dloubá, tluče, klepe, ječí, hučí, řve... a nenechá člověku odpočinout a ulevit si ani na vteřinu...
včera jsem zjistila, že v našem vchodě je další takto "postižená" (a možná i další, o které nevím) rodina. na to, že je nás tu rodin jen deset, je to docela vysoké procento... chci tím říct, že je nás opravdu hodně, jen o sobě nevíme. a - to mě právě napadlo - i to, že je nás tolik, mi taky pomáhá to zvládnout. nejsem v tom sama. nejsem jediná na světě, koho tohle postihlo. proto v prvních chvílích tak hodně pomáhají i stránky DC - člověk zjistí, kolik podobných tragédií kolem je. a konkrétně u sebevrahů hledá odpověď i na to, co on sám udělal špatně, proč tomu nezabránil, proč svoje dítě neochránil. a když vidí, kolik dalších matek má stejné otázky a čte příběhy jejich dětí... po nějaké době si přestane vyčítat něco, co nemohl ovlivnit. v práci se setkávám s naprosto šílenými matkami a rodinami - a ty děti taky vyrostou a sebevraždy nepáchají - spíš páchají násilí na druhých, ale ne na sobě... přestat si vyčítat, že jsem špatná matka (sestra, dcera...), protože to není pravda a zbytečně to člověku přitěžuje.

hodně sil všem.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 20:44
od Pavla
Taky se zavírám doma. Nejradši bych se ale schovala už úplně a navždycky, abych se nemusela přetvařovat.
Tolik to vysiluje, kde na to brát energii? A proč vlastně?
S práškem v noci to mám stejně, poslední dobou už se mi usnout ale leckdy ani nepovede.
Například dnešní noc, strašná, podařilo se mi zaspat jen asi od 2-3 a poprvé po asi roce živý sen o synovi.
Bránila jsem ho na jakémsi nádraží před šikanou nějakými staršími kluky, vůbec to nechápu, Lukáš byl narozdíl od mladšího syna Dominika fyzicky hodně zdatný, dělal závodně karate, fotbal, ve škole nedostal na vysvědčení nikdy pochvalu za prospěch, zato za sportovní reprezentaci školy, z učitelů ho měl nejradši tělocvikář.
No, to jsem se ale dostala už někam jinam.
Ten stesk je šílenej. Proč? Vždyť to trhá srdce, tohleto, jak si někdo (samozřejmě ten, kdo neprožil) může vůbec dovolit myslet, že se tohle dá přežít se zdravou myslí?

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 20:55
od Pavla
A život něco mezi dostatečný a dobrý, tak to bych vzhledem ke svý profesi brala, ale zatím je to jen nedostižný sen.
S tou urputnou myšlenkou to bylo naprosto přesný.
Ještě bych k ní přidala tu odpornou těžkou obruč, která mi svírá hruď nepřetržitě už skoro rok a půl.
Která ale zřejmě nikdy nepovolí.
A bolí, sakra bolí.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 21:02
od Petra
Kolikrát si říkám, proč se to stalo nám a naším milovaným dětem. Když pak ve zprávách člověk vidí, jak nějaká ženská-nemohu říct matka-vyhodí dítě, nebo zavraždí dítě nebo ho utýrá. Kdyby ho alespoň dala k adopci-je tolik hodnejch ženských, který dítě nemohou mít a byly by určitě ochotny za dítě dýchat. Nebo vyměnit svůj život za život dítěte. Škoda jen, že to nejde....ani vteřinu bych neváhala a nejsem sama

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 22:20
od Zuzana
Nemocná nejsem, ale ta bolest je k nevydržení i pro mě, takže radši ani nemyslím na to, jak se musí cítit mamka. Snažím se nemyslet ani na minulost, ani na budoucnost, ale hlava si stejně dělá, co chce. V noci se mi zdá o sestře, snad každou noc a je to pořád to stejné - umírá, neví to, chce žít, já vím, že umře a nemůžu ji to říct (tak to probíhalo několik let vlastně reálně, jenom jsem pouze "tušila" to nejhorší a to že umře jsem věděla asi dva poslední měsíce a sestra mluvila o tom (srpen), co koupíme k Vánocům a já jsem věděla, že už nikdy žádné společné vánoce nebudou, přitom jsem u ní seděla u ní asi 10 hodin na JIPce každý den a nemohla brečet, pak jsem doháněla v noci práci atd., prostě x let zoufalství, kdy už člověk prostě nemůže, se změnilo na naprosté peklo).A potom se vzbudím a přemýšlím, jestli je horší ten sen, nebo realita, dospěju k závěru, že nevím. A tak pořád dokola, skoro každou noc, aniž bych si to nějak připomínala nebo vědomě vyvolávala. Závidím těm, co je ve snu pronásleduje maximálně pětka z matiky...

Jestli mi má někdo blízký ještě umřít, tak chci, ať zemře hned, žádné léčení, trápení, bolesti, plané naděje a beznaděj.. když to někde řeknu, tak na mě každý kouká jak na exota. Mám přece řešit svatbu, dovolenou, vlastní rodinu, auto atd. Takže už to nikde neříkám, jen tady a a je to. Sice mám lepší i horší chvilky, ale žádnou z nich bych si nezopakovala. Prostě vnitřně nemám žádný odstup, nadhled, nic. Jenom se umím přetvařovat. Nedávno jsem přemýšlela, že pohřeb musel být loni v říjnu, že to přece nemůže být rok a půl. Tak třeba už se to otočí.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 22:29
od MIRKA
Holky, já to trápení mám už víc, jak pět let a je to pořád stejné. Snažím se fungovat, ale často mám už plné zuby těch přetvářek, cítím se tak unavená, vyčerpaná...
Horší dny se střídají s těmi lepšími, ale krásné už nikdy nebudou. Pět let si každý den s Kubíkem povídám ,co je nového, jaký jsem měla den, je to takový můj rituál.
Někdy je mi tak těžko, že nevím, jak dlouho to můžu ještě vydržet. Jak snadné by bylo odejít za našimi dětmi, ale copak to můžeme udělat rodině??????
Je nás tolik na DC a možná ještě víc, o kterých nevíme. Proč? Co se to děje? Vždyť všechny ty děti byly milovány. Přeji vám všem hodně síly v tomto žití, nežití.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 dub 2019, 23:51
od martina
ale jestli se střídají horší dny s lepšími, není to přece stejné. první dny, týdny, měsíce, rok-y žádné lepší dny nejsou. jsou jen šílené, strašné, hrůzné, příšerné, nesnesitelné, případně mlhavé, pokud člověk něco bere. dny krásné už asi nebudou, ale i tak je to rozhodně změna a posun k tomu snesitelnému, dostatečnému. a když se zadaří a motyka spustí, tak třeba i dobrému, co nás ještě může potkat... a v každém případě záleží i na nás, jestli to dobré potkat chceme, nebo jestli zavřeme oči přejdeme na druhou stranu. někdy určitě. ale jindy, možná?
hodně sil všem

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 26 dub 2019, 10:21
od Marcela
Zdravím všechny, mně umřela dcera loni v listopadu na onkologické onemocnění. Bylo jí 28 let. Plánovali s přítelem svatbu. Všechny ty stavy, pocity, beznaděj - přesně jak píšete. A je na to člověk úplně sám - většina lidí si myslí, že už je to přece dlouho, tak už bych měla "být v pohodě". Vůbec nechápou, jak strašně člověku je. Některé rady jsou doslova na ránu. Takže o tom ani s nikým nemluvím - není s kým si o tom popovídat. Abych byla schopná chodit do práce a nějak fungovat, na to beru antidepresiva. Jsem moc ráda, že jsem objevila tyto stránky, že alespoň s vámi zde mohu tu bolest sdílet.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 26 dub 2019, 19:51
od pája
Milé maminky,je to přesně tak,jak píšete.Cítíme to všechny stejně. Život je teď hrozný, ale musím přiznat, že tak pi třech letech, mám občas i lepší den,nebrečim každý den,jen tak šest dní ze sedmi, ale beru stále AD,nikam nechodim a musím mít stále zaměstnané ruce,takže pořad něco vyrábím, peču a tak .Okolí by na mně nic nepoznali,dokonce mi jeden kolega z práce minuly týden řekl,že se mu zdá, že už jsem se s tím vyrovnala,že fungují normálně. Tak jsem se ho zeptala,jestli by se srovnal s tím,kdyby se jeho synovi něco stalo.Řekl,že nikdy, že mám pravdu.Jenže opravdu,kdo to nezažil, nemůže to pochopit.Jen my víme, jak se trápíme,jakou hroznou bolest v sobě máme.Je fakt,ze i přesto, co se nám stalo a jak hrozně nám je,jsme zdravé,takže dokážeme myslet na naše blízké. Vždycky si pak řeknu, jak hrozně zle bylo Kubikovi,že už na nás myslet nedokázal, i když jsme měli skvěle vztahy a měli jsme se moc rádi.Nikdy nic nebude jako dřív a často se teď pozastavuju nad tím, proč tady jsme.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 30 dub 2019, 21:28
od Zuzana
Zdravim vas vsechny, snazim si rikat, ze jsou lepsi dny a ano, jsou, ale je to proste cele takove o nicem. Vcera mi zase mamka rekla, ze uz to tu dlouho nezvladne. Zavidim vsem, co toto nemuseji resit. Co vubec nemaji tuseni, ze stranky jako tyto existuji, protoze je nepotrebuji.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 01 kvě 2019, 20:11
od pája
Ahoj Zuzi ,máš pravdu,jsou i lepší dny,ale je ti opravdu divné. Také závidím všem, kdo o těchto stránkách neví. Ani já jsem o nich neměla tušení. Občas mne přepadne takové zoufalství, že brečím fakt nahlas a taky bych nejraději šla za Kubikem.Ale neříkám to nikomu,vím, že zase bude trošku lip a už nechci nikoho trápit. Vim,že dcera tím taky trpí, že přišla o brášku,se kterým si byli hodně blízcí, tak nechci ať se ještě trápí kvůli mně. Máme tady všechny hrozný život!!! Držte se !

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 02 kvě 2019, 22:23
od MIRKA
Přesně, jak píše Pája, ty lepší dny jsou stejně divné, snad jsme více otupené a unavené tou bolestí, možná je to také díky tomu, že bereme AD, nebo už nemáme sílu ani brečet, nevím. Ty opravdu hezké dny už mít nebudeme. Snažíme se nějak fungovat, ale já osobně si připadám jako robot, vše, co dělám je jen proto, že musím. Závidím lidem, kteří tyto stránky nemuseli vyhledávat. V našem případě jsme za ně vděčný.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 12 kvě 2019, 21:50
od Zuzana
Den matek, dalsi moc fajn den v roce. Od smrti sestry to delam tak, ze dam mamce neco uz den dva predem. Je to v nasi rodine asi jediny "snesitelny" zpusob, jak tento svatek neignorovat uplne, ale zaroven mamku ani uplne nedorazit tim, ze ji obdaruji dneska. Jinak pritel me vcera pozadal o ruku, tak si stejne myslim, ze to byl tezky vikend pro mamku i tak. Samozrejme je rada, ale jsou to ty okamziky, kdy si clovek uvedomi, ze jeden clovicek tam bude chybet. Ale nekde jsem cetla (u jinych sourozencu, kterym nekdo umrel), ze je lepsi se vzit ted, nez za par let litovat, ze treba v mezidobi prisli i o dalsiho cloveka a ten taky nemohl na svatbe byt... Uz radsi koncim, zrovna takhle jsem chtela cely zivot uvazovat v okamziku, kdy dostanu prstynek.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 13 kvě 2019, 21:44
od MIRKA
Den matek, tak ten jsem holky probrečela. Všechno na mě tak padlo, nebyla jsem schopná nic dělat, nechtělo se mi mezi lidi, nakonec jsem vzala psa a šla do přírody, abych se nezbláznila.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 14 kvě 2019, 09:00
od Petra
Den matek - není už pro mě důvod k oslavě. Ve 30. letech jsem přišla o maminku a před 10 měsíci o jedinou dceru. Je to hrozný-proč tu mám zůstávat. Jakej to má smysl....

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 14 kvě 2019, 16:39
od jitka
Na Den matek jsem se dozvěděla, že budu babičkou a místo toho abych cítila obrovskou radost cítím obrovskou lítost že moje mladší dítě tohle nikdy nepozná, nikdy nepocítí mateřskou lásku, nepochová vlastní dítě, ach jak moc mi každou minutu chybí......

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 14 kvě 2019, 19:40
od MIRKA
Přesně tak se cítím já, Jitko, před měsícem a půl se mi narodilo druhé vnoučátko a já to obrečela. Je mi tak líto, že se už nikdy nedočkám vnoučátek od Kubíka, neuvidím ho jako tátu. Strašně to všechno bolí......

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 14 kvě 2019, 21:46
od pája
Ahoj holky,taky tyhle dny nemám ráda, ale přišla dcera s vnučkou na celé odpoledne, tak to bylo fajn.pobrecčela jsem si večer, jako každý den.Jituš já když jsem se dověděla, že budu babička, bylo to 3měsice pi smrti Kubika,bylo to hrozné, vůbec jsem necítila radost,jen bolest!Ale teď vim,že to bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Jsem moc ráda, že ji máme.Zuzi gratuluji, i vy i mamja se zase trochu zaměstnate přípravami. I když. ..je mi jasné, jak vám bude chybět sestra.Nebude už nic, jako dřív, ale bohužel na tom nemůžeme nic změnit. Tak se držte.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 14 kvě 2019, 22:09
od Radka F.
Zuzi,i ja ti blahopreju.Ja vim,ze uz nic nebude jako driv,porad bude chybet milovany clovek,ale s tim nic neudelame.Nikdy nezapomenes,neprestanes vzpominat,ale zivot mas jen jeden a je dobre ho stravit po boku nekoho,pak se i ta bolest lip snasi.A co se tyce dne matek,je to pro nas vsechny stejne tezke.Dcera me vzdycky popreje a vim,ze to dela i za Filipka,i kdyz o tom nemluvime.Umim se uz po tech letech-temer osum-dobre ovladat.Takze zvladam nejnutnejsi oslavy,svatky,narozeniny.Delam to proto,aby nase rodina fungovala,aspon trochu normalne.Pak to vzdycky obrecim,ale to k tomu patri.Pisete tu holky o vnoucatech.Kdyz syn umrel,mela vnucka ctyri roky a priznam se,ze nam s manzelem strasne pomohlo,ze jsme s ni dceri pomahali a vlastne nas nekdo potreboval.Obcas rikam manzelovi,ze nam zachranila zdravy rozum a donutila nas fungovat.Vnuk se narodil dva roky po synove smrti.Samozrejme jsem se na nej tesila,ale bylo to uz jine,byl tam ten stin smutku,uz jsem se nedokazala radovat naplno.Nejhorsi pro me bylo,ze se narodil ve stejnem mesici jako syn a dcera prijela z porodnice na den presne dva roky po Fikove smrti.Stalo me to dost sil,ale uz vim,ze clovek pro ostatni udela hodne.Jen ja vim,kolik noci jsem probrecela a premyslela,jestli se nam takhle Filipek vratil a hledala jsem odpovedi.Vnuka miluju,ma povahu po strejdovi,ktereho nikdy nepozna.Jen jeho oslava narozenin pro me bude vzdycky hodne tezka,nastesti to dcera planuje vzdy tak,aby to bylo driv,nez prijde to smutne vyroci.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 15 kvě 2019, 10:27
od jitka
Žiju v té bolesti rok a téměř doteď jsem nebyla schopná vůbec ničeho, jenom si lízat rány. Za to že jsem to úplně nevzdala vděčím vnučce, budou jí 3. Po všech těch hledáních odpovědí se mi zdá, jako by odcházely ty nejlepší z nás ,děti , které dělaly jenom samou radost , byly výjimečné... takhle jsem to cítila s mojí dcerou , píšu to sem, protože o tom nemám s kým mluvit přijde mi , že už jsou všichni doma někde jinde než já . Není to spravedlivé a dnes vím, že bych toho spoustu dělala jinak, přestože vím , že jsem asi nic zásadního nezkazila ,ale pořád cítím ty pochybnosti co bylo tak strašně špatně , že se to muselo stát

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 15 kvě 2019, 21:06
od Radka F.
Mila Jitko,kazda z nas hleda odpovedi,ale vime,ze neprijdou,muzeme se jen domyslet.Mivam stavy vycitek,ted po temer osmi letech uz nejsou tak urputne,ale stejne prichazi.I ja vim,ze jsem neudelala nic tak hrozneho,jenze vsechno najednou vypada jinak a clovek by spoustu veci udelal jinak.Vycitam si,ze jsem po synovi chtela,aby byl zodpovedny,aby nepil,protoze pak byl hodne neprijemny,rikala jsem mu,co by mel,co ne......jenze takhle se chova snad kazda matka,ktera chce pro sve dite jen to nejlepsi a snazi se ho chranit.A my,tim,ze uz nemuzeme svym detem nic rict,ze je tu nemame,hledame vinu v sobe.Kdyz se pak divam kolem,posloucham reci lidi,kteri sve deti pri prvnim problemu vyhodi z domu,at se staraji sami,vzdyt jsou dospele,tak pak uz nicemu nerozumim.Mozna i u vas doma ostatni citi to,co vy,jen to neumi rict nahlas.I u nas se o synovi zpocatku prede mnou nemluvilo.Vadilo jim,ze porad brecim a asi me chranili.Dodnes dcera okamzite pozna,ze mam spatny den,ze jsem brecela,jen uz to nekomentuje.Vi,ze zase prijdou dny,kdy tu budu jen pro ni a jeji deti.A ja se snazim,i kdyz je to jak na houpacce.Nerikam,ze jsem se s tim smirila,to se nikdy nestane a mam chvile,kdy myslim,ze bolesti puknu.Jen uz to umim lip ovladat a pretvarovat se,ale ve me to zustane navzdy.Takze Jitko,pokud mas silu a potrebu,pis,sver se,brec tu,od toho tady vsechny jsme,aby jsme se podrzeli a podporili,protoze jinak si pomoct neumime.Ale i to,ze se clovek vypovida,je strasne dulezite,nedrzet to v sobe a videt,ze ostatni to prozivaji stejne.Zdravim te na dalku a bojuj.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 23 kvě 2019, 15:26
od Zuzana
Dřív byly svátky, narozeniny celkem fajn věc. Teď jsem nejradši, když nic není. Žádné výročí, vánoce, narozeniny, svátky. Ale člověk s "hrůzou" zjišťuje, že každý měsíc v roce je něco aspoň jednou.. Nebo alespoň musí hrát někde v supermarketu oblíbená písnička, kterou neumím vypnout.. Vím, že je to pro vás všechny těžké, ale nevyčítejte si, že jste nic nepoznaly na dětech. Mě berou všichni v reálu jako šťastného a spokojeného člověka. Nemocná nejsem, takže si nic neudělám. Ale kdybych nemocná byla a neuměla zvážit ty následky, tak jsem se asi zabila dávno, a každý by pak říkal, že to nedává smysl a že jsem byla šťastná. Prostě se to nedá poznat, i když jste super rodič. I v práci potkávám lidi z rodin, kde se o děti nikdo nestará, jsou v ústavech, ve vazbě a prostě žijou, i když je rodiče zanedbávali. Člověk se může starat, zdravě jíst, cokoliv a stačí vteřina a všechno je navždy jinak.

Jinak svatbu plánuje víc než já asi 20 lidí kolem mě :) Jsem za to ráda, ale klidně bych se vzala ve dvou bez lidí, což by ocenila i mamka, ale zase to nechce přítel. Jediné nad čím přemýšlím, ať do termínu nebo ideálně ani do toho měsíce nezasahuje žádné výročí, nedožité narozeniny, svátek atd. A ať se do té doby příteli nic nestane.. prostě plány jak mají být.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 23 kvě 2019, 15:48
od Janak
Ahoj všem tady,
teprve dnes jsem byla schopná po dlouhé době zase otevřít DC a přečíst si všechny nové příspěvky. Od velikonoc jsem nebyla schopna cokoliv tady číst a nebo psát. Měla jsem zase ty pocity absolutního selhání a beznaděje cokoliv změnit. 5 týdnů neustálé přetvářky, smutku a nechuti na cokoliv a spousta proplakaných večerů, kdy se aspoň na chvilku uleví. Přes týden chození do práce spíš jen z nutnosti. Každý víkend nějaká rodinná oslava na kterou jsem vždy aspoň na chvíli šla už jen proto, abych nemusela nikomu nic vysvětlovat, bylo by to ještě víc vyčerpávající než tam být a mezi tím 10.5. den, kdy by měla dcera narozeniny. Byly to sice už šesté v pořadí od doby co zemřela, ale pro mě asi ty nejhorší. Manžel se synem mají se mnou velikou trpělivost a jen díky nim jsem ty týdny ustála jen na vyšších dávkách AD, neustále se starali o to, jak mě aspoň na pár hodin denně rozptýlit, i přes to, že jsem někdy byla tak protivná, že jsem byla protivná i sama sobě.
Omlouvám se vám tady, že jsem se tak rozepsala, ale prostě už to muselo ven a tady je to jediné místo, kde můžu napsat všechny své pocity bez toho, abych musela něco vysvětlovat a obhajovat proč. Teď jen doufám, že už mi bude zase trochu líp.
Všem tady přeji hodně sil na té naší předlouhé těžké cestě.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 23 kvě 2019, 16:04
od pája
Je to tak,přesně, jak píšete.Mám období, kdy he trochu líp, pracuji,smějí se s vnučkou a pak přijde období, kdy se mi chce jen brečet,při každé písničce v rádiu při pohledu na mladé lidi, na páry ,které se vedou za ruku....Nic se nezmění, čas nic nezahojí,ale to bohužel víme jen my tady a ostatní kolem si myslí, že už jsme v pohodě. Jak bychom mohly?!!!

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 23 kvě 2019, 22:07
od Zuzana
Mi aktuálně vadí i hokej.. sestra by na to koukala, mě nikdy nebavil. Přitom taková hloupost, ale stačí vidět zapnutou televizi, slyšet komentátory a rozhodí mě to.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 27 kvě 2019, 09:45
od jitka
Mám na skříni zabalený velký obraz vnučky který jsem dostala od dcery úplně poslední vánoce s ní a nemám sílu ho pověsit, stačí zavadit pohledem a jsem vyřízená ze vzpomínek, tak moc to bolí. Stačí přejet televizní program a vidím její oblíbené seriály, je to prostě všude a pořád. Je těžký hledat sílu na každý den, když není možné se už nikdy těšit z její blízkosti, obejmout ji, pohladit ….Přeji všem aby bylo už jenom líp...

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 24 črc 2019, 14:25
od Zuzana
Tak jsem si zase řekla, že napíšu. Otěhotněla jsem asi po 4 měsících snažení, říkala si, že to třeba konečně bude lepší nebo aspoň v něčem jiné, a teď jsem se od doktora dozvěděla, že jsem potratila. Ještě jako bonus (měnila jsem gynekologa) jsem do nové karty vyjmenovávala dědičné nemoci v rodině, čili vše, na co zemřela moje sestra.. a kolegovi z práce se právě narodilo druhé dítě. Já mu to přeju, jenom se děsím, že mi to bude pořád připomínat, že já o to svoje ve stejnou dobu přišla :( Vždycky, když je mi nejhůř, tak si představuju, že mám v ruce stroj času. Posunula bych ho tak o 60 - 70 let dopředu (jistota, že už tady nebudu) a měla bych klid. Bohužel se zase zítra ráno vzbudím a život jde dál...

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 črc 2019, 20:18
od Radka F.
Zuzi,na chvili jsem mela radost s tebou,nez jsem si docetla vetu.Ach,je me to moc lito.Nejak nevim,co ti napsat,slova jsou zbytecne,tak snad jen to,ze te na dalku objimam a verim,ze priste to vyjde.Ja mit stroj casu,tak bych ho vratila zpatky,abych mohla zachranit Filipka a vlastne nas vsechny.Tak se drz Zuzi,pritel je ti jiste oporou.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 25 črc 2019, 22:04
od Zuzana
Diky p.Radko.Pritel je oporou, akurat se s tim ma tendence vyrovnavat jinak- prochazka, kratky vylet autem atd.Ja bych nejradsi sedela doma a brecela.Vim, ze to neni reseni, tak se snazim jit na tu prochazku atd, jinak (casem) znicim i ten nas vztah. Mozna bych mu mela rict, ze stejne stahnu ke dnu i jeho, proste na to dulezite nemam stesti. Nekdo uz mi rikal, ze to byl jen zarodek (prvni trimestr) ze to tak mam brat.Ale kdyz jsem koukala na hlavu, naznaky rukou atd, tak to zas tak jednoduche neni.Prvni a posledni setkani a zase pohled, ktery nedostanu nikdy z hlavy, vidim krev nebo neco co pripomina krev a je mi spatne. Segra je pryc, dite(i kdyz nenarozene) taky, muj pes taky. Nic hezkeho si uzit neumim.Ani nevim proc to pisu, neni zadne reseni, asi jen tak se vypsat.Ani nemam chut filozofovat ze jsem lepsi clovek nebo jinak koukam na svet.Realita je, ze je ze me uplna troska. Vsechno venku mi neco pripomene.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 27 črc 2019, 16:49
od Radka F.
Zuzi,nedivim se,ze se citis,jako troska.Dalsi rana osudu,kolik jich ma clovek vydrzet.Nikdo z nas nestoji o to byt lepsim clovekem,za cenu bolesti a ztrat.Chtela jsem byt obycejny clovek,zit si svuj obycejny zivot a mit kolem sebe sve deti,jako vsichni tady i jako ty.Na svet koukame jinak,ale ja spis s obavami a se strachem o sve blizke.To,ze o tom napises sice nevyresi,co citis,ale aspon to nahlas reknes,dostanes ze sebe kousek bolesti,pojmenujes veci pravym jmenem a to smysl ma.Nejsi s tim sama,protoze jiste nechces trapit mamku a priteli taky nereknes vsechno a hlavne i ja doma vidim,ze nemuzu neustale omylat o sve bolesti,protoze nekdy se na me manzel nazlobi,ze uz me nemuze poslouchat a tak jsem rada,ze se muzu sverit tady.Je dobre,ze te pritel chce rozptylit,asi na to nemas naladu,ale prochazky jsou dobre,clovek se unavi,vycisti si hlavu a jste spolu.Tak se zkus donutit a chodit s nim,nemuzes jen sedet a brecet,i kdyz je me jasne,ze presne tohle bys chtela.Hlidej si svuj vztah,nedovol aby se rozpadl.Mas nekoho,kdo te podrzi a byt sam,hlavne v bolesti,to neni dobre.Ber to tak,ze on te vytahuje ze dna a dava ti duvod zit a ja pevne verim,ze i na tebe ceka stesti.Nebude to asi uz to opravdove,protoze bolest mame navzdy,ale prijdou chvile,kdy se usmejes a budes rada,ze tu pres to vsechno jsi.Moc bych ti to prala.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 27 črc 2019, 19:41
od Zuzana
Ten den, kdy jsem uz to nemohla vydrzet a chtela to rict mamce, ze jsem tehotna, mi doktor rekl, ze je mrtve. Ta pretvarka je dalsi peklo, ale kdyz jsem dneska videla mamku, ze jede s kamaradkama na vylet a neco planuje, tak jsem byla rada, ze nic nevi a netrapi se vic nez musi. Radsi at dal zije v tom, ze jsem v zasade stastny workoholik nez aby do sebe cpala dalsi rivotrily:( Spatne bude, kdyz ji to vytroubi nekdo v nemocnici nebo kdyz jeste budu muset na operaci, ale za pokus to stoji. Je to porad dokola, ale smrt sestry proste znicila vsechno.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 28 črc 2019, 19:47
od Radka F.
Nekdy mam pocit,ze uz nejsem sama sebou a vlastne porad neco hraju.Pred cizimi,ze jsem v pohode a vyrovnana,nemluvim o Fikovi a posloucham stesky ostatnich a doma,tam si nekdy pred manzelem dovolim,ze me-ujedou nervy-ale snazim se to minimalizovat a pred dcerou,sice reknu,ze je me smutno,ale nezatezuju ji vic,nez musim.Proste se stale ovladam a hlidam a je to narocne,takze pak mivam dny,kdy nechci s nikym mluvit,jen hledim do stropu a mam pocit,ze uz nemuzu dal.Diky tobe,premyslim casto nad dcerou.Funguje,chodi do prace,ma dve deti o ktere se stara,ale neni v poradku,jak by mela byt.Vyhyba se lidem a hodne.Nejde s detma na hriste,mezi ostatni maminky,je nejradsi doma a na zahradce a nebo jedou pryc,mezi cizi lidi.Takze vidis Zuzi.Vy deti chranite nas rodice a my zase vas a nedokazeme si rict,co citime,aby jsme si navzajem neublizili.Ver tomu,ze k mamince se to jiste nejak dostane,to je proste tak vzdycky a tak si myslim,ze by jsi ji to radsi mela rict sama.Nejhorsi totiz je,kdyz se takove veci dozvime od cizich lidi.Smrt nasich blizkych nas poznamenala vsechny,jsme jini a nikdy uz nemuzeme byt jako driv.A pres to vsechno,mame pravo na zivot a tak si z nej urveme co jde,ja si vzdycky rikam,ze Filipek by tohle chtel-aby jsme zili,jak nejlip umime a tva sestra by si prala jiste to same.Vzdyt na konci te cesty se snad sejdeme a je jen na nas,jak nalozime s casem,ktery tu mame.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 28 črc 2019, 22:46
od pája
Milá Zuzanko. Je mi opravdu moc, moc líto, že to nedopadlo. Ale nevěšte hlavu. Má dcera v listopadu přišla o miminko, musela na potrat, nebilo srdíčko a teď začíná 4 měsíc těhotenství. Věřím, že i Vám se to povede a začne konečně být lépe. Toho zlého už snad bylo dost!!!Chápu, že se Vám nikam nechce, měla jsem to stejně. Nejraději bych seděla doma a s nikým nemluvila.Ale bohužel to tak nešlo, stejně jako váš přítel, i mne můj manžel tahal na procházky, na zahradu...
A Radka má pravdu, my se snažíme chránit Vás, děti a Vy nás, matky.Taky s nikým o Kubíkovi nemluvím, ani s dcerou, i když obě víme, že bychom chtěly, ale bojíme se to vyslovit a zhoršit smutek, a tak to držíme v sobě. Je to těžký život, který nám byl nadělen, ale já budu žít pro vnuky a dceru a Vy pro své nastávající mimi, protože věřím , že se to povede a Vaší mamince to taky pomůže
Budu držet pěsti a budu moc ráda, když napíšete.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 29 črc 2019, 11:45
od Zuzana
Díky za reakci p. Radko i p. Pavlo. Já vím, že tak skončí 1/3 těhotenství, jenom jsem prostě nepřišla na to, proč jsem vždycky v té špatné třetině. Odpoledne mi doktor podle výsledků řekne, jestli ještě musím na operaci. Když ne, tak to snad skončilo a mamce už se to snad nedonese. Gynekologa mám schválně 10 km za městem. Jenom ta krev zřejmě chodí k nám do nemocnice, kde pracuje mamka, ale tam je snad tolik pacientů, že i kdyby to bylo řazeno podle příjmení, tak to v tom množství doufám zapadne. Mamka už byla posledně zoufalá, brečela že pořád jenom o někoho přicházíme, tak tohle by jí zase přitížilo, stačí, že to dělá špatně mi. Když se totiž přitíží mamce, tak jsem jediný člověk, za kým s tím může jít, takže je to takový bumerang. Nemám už sílu koukat se na rivotril + alkohol. Ještě když já si dát žádný oblbovák nemůžu.. Jinak mě radši moc neposuzujte se svými druhými dětmi - já nemám úplně normální reakce, i odborníci mi naznačovali, že není běžné se takhle trápit smrtí sourozence. Bohužel jsem nepřišla ani skoro po dvou letech na to, jak to změnit. Antidepresiva neodstraní bolest, takže jsem je brala půl roku, asi zabraly, ale pak jsem je vysadila ze dne na den a nepoznala rozdíl. Lidi, výlety, dovolená, atd. to je pro mne spíš za trest, v práci je těžké se soustředit. Vlastně paradoxně vím, že kdybychom spolu byli s přítelem déle, tak o něj taky přijdu, protože bych prostě na všechno řekla ne.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 29 črc 2019, 22:06
od Radka F.
Zuzi,jsi na sebe moc prisna.Nikdo nemuze rict,co je normalni a co uz ne.Zazila jsi spoustu chvil,kdy byla sestra nemocna-tedy jestli si to dobre pamatuju z tveho psani-a to v nas proste zustane.Prozivala jsi to s mamkou a byla obema oporou a ted si myslis,ze musis vsechno zvladnout.Moje dcera po Fikove odchodu zacala cist knizky od lidi,kteri prezili koncentrak.Precetla toho spoustu,povidala me o tom-ja jsem mela husi kuzi a nebylo me to moc prijemne.Pak zacala cist o zenach z muslimskeho sveta,jejich zivotni pribehy.A ja jsem z toho pochopila,ze vlastne hleda silu,jak jit dal.Ze cte o tech zlych vecech,aby dokazala vnimat silu zivota nebo nevim,jak to nazvat.Ty jsi normalni,mlada zenska,jen mas proste jiny zivot nez tvy vrstevnici,bohuzel.Najdi si neco,co pro tebe neni-za trest-co proste chces delat.Nekam vypadnout,mezi cizi lidi,kteri nic nevi....cokoli,co ti pomuze,je to jen na tobe,tohle za tebe nkdo nevymysli.Dneska jsem sedela u Fikova hrobu,hladila jeho fotku,brecela,jak me chybi.Pak jsem sla doma uklizet,abych aspon neco delala a nepremyslela.Prisel vnuk a rekl,ze chce jit se mnou na prochazku.Zuzi,vsechno jsem odhodila,hodinu jsme chodili po loukach.Ja jsem se divala na zapadajici slunce,v duchu jsem si povidala s Fikem a jsem vdecna,ze to zvladnu a ze jsem tu jeste prospesna.A ty jsi mlada,nemuzes za to,co se stalo.Ten kriz si poneses porad,ale zit svuj zivot,bys mela.Myslim,ze sestra by si to takhle prala a v srdicku ji budes mit navzdy.Kdyz jsem se poprve po Fikove smrti zasmala,tak jsem se mu moc omlouvala,protoze jsem se citila hrozne--ja se smeju a on nezije.Ale pak jsem si uvedomila,ze vsechno i ten smich prozivam i za nej a taky to,ze po kazde klidne chvilce prijdou ty zle a stale se to strida.Nevim,jestli jsem napsala to,co jsem ti chtela rict,protoze me casto utikaji myslenky.Proste Zuzanko zij,jak nejlip to jde a ber vsechno,co ti zivot nabidne.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 30 črc 2019, 08:41
od Zuzana
Neco mi to pripomelo, p.Radko.Pritel mi vypnul dokument o nacistech, ze se na to divat nebudu, a prepnul mi to na Indiana Jones.Chvili jsem premyslela, jestli budu protestovat, ale v tu chvili mi vlastne bylo jedno, hlavne ze se nemusim hybat a nic delat.Skoda ze mi nekde vypnout mozek aspon na par hodin denne.Mamka uplne nesnasi, kdyz sleduju cokoliv co se tyka valky (casto to vysilaji na zoomu).Kdyz zemrela sestra, resp. od pohrbu, kdy mi doslo, ze je vsechno uplne na nic, tak jsem na to koukala nepretrzite..jeden program, skoncil, prepnout na jiny, zase konec, dalsi namaha vybrat dalsi kanal...jinak zrovna jedu z nemocnice, kontrola u doktora za tri tydny, parkuju a ve zpetnem zrcatku mamka..potrebuji tam jeste odpoledne za obvodni, at se na krev domluvim, tak doufam, ze to uz se tam nepotkame.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 06 srp 2019, 17:09
od Zuzana
Strašně moc závidím lidem, kteří nějakou banalitu popisují jako velký problém. Myslím, že jsou vlastně šťastní. Ve čtvrtek jdu zase do nemocnice na krev a pak buď na hematologii nebo už to nebude třeba. Vlastně mě paradoxně uklidňuje, když jsem 2x týdně u doktora a něco hledají, než když by mě nevyšetřovali vůbec. Minulý týden jsem byla nečekaně (naštěstí pouze pracovně) na JIPce, kde mi zemřela sestra. Čekala jsem tam asi dvě hodiny, viděla toho stejného lékaře, pokoj, chodby, přístroje cítila ten zápach desinfekce.. už to budou dva roky pomalu, ale je to jako včera. Člověku se najednou vybaví i to, o čem ani nevěděl, že si nese v sobě. Doufám, že tam zase dlouho nebudu muset. Jeden pracovník zhruba stejně starý jako já, který o ničem neví, mi ještě říkal - má to svoje zápory, že tu musíme být a čekat (byly vizity), ale zase se člověk dostane do míst, kde by se jinak vůbec nedostal.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 06 srp 2019, 19:13
od Radka F.
Zuzi,ja mam nekdy pocit,ze jsem snad stastnejsi-vis,jak to myslim,nikdy uz nebudu doopravdy stastna,ale dokazu se radovat s malickosti a uzivat si toho,ze muzu byt s detmi-vic,nez lidi,kterym se nic nestalo a vazne stale dokola resi malickosti a delaji z nich problemy.Jsem vdecna,ze muzu pro rodinu jeste neco udelat,vzit deti na vylet,uvarit obed.Po Fikove odchodu,jsem tyhle zdanlive malickosti nebyla dlouho schopna delat a predstava,ze bych na tom byla tak,jak predtim,me nuti jit dal.Za kazdou hezkou chvilku,prijde den,ktery probrecim,ale to je takova dan,mezi chvili stestim a realitou.Dokazu si predstavit,jak na tebe pobyt na Jipce musel pusobit.Taky se me na urcitych mistech vybavuji vzpominky.Byla jsem na mamografu a je to vedle pohotovosti,kde jsme byli s Fikem,kdyz spadl s kola,kdyz se sekl do ruky a ja jsem se vratila v case....mela jsem slzy v ocich.Pises,ze chodis po doktorech,tak snad bude vsechno v poradku a mas pravdu,radsi at te poradne zkontroluji,nez by na to kaslali a mohl by byt problem.Tak dej vedet,jak jsi na tom.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 07 srp 2019, 09:21
od Zuzana
Já jenom p. Radko (i všichni ostatní) doufám, že tu nikoho nepřivádím ještě do horšího stavu. Ale je to jediné místo, kde napíšu pravdu. Na okolí, které stejně nic nechápe, působím jinak, i jinak mluvím, nic nevysvětluju. Je mi naopak jasné, že smrt dítěte není srovnatelná se smrtí sourozence. A samozřejmě vím, že hodně těhotenství skončí potratem. I gynekolog mi říkal, že je lepší o dítě přijít v prvním trimestru, než do mě chvíli cpát nějaké léky a za pár měsíců rodit mrtvé nebo postižené dítě. Bohužel rozum úplně nefunguje v tomhle, i když si to člověk 20x zopakuje. Už i přítel se mě ptal, proč mi popáté berou krev. Obvodní mi řekla, že ji ještě něco napadlo, co by mohlo být špatně, ale že mi zase musí vzít krev, tak proč to nezkusit. Je to jenom odběr, neříkám, kdyby to byly nějaké operace. A jak říkám, pro mně je to paradoxně nějaký záchytný bod, ve čtvrtek krev, v pondělí výsledky, další týden za mnou... Jinak mamka zase víc pravidelně plánuje výlety, chce jet i někam na týden. Mi se nechce ani k moři, ani plánovat svatbu, dohodli jsme se s přítelem, že příští rok to budeme řešit. Já si jenom představím 50 lidí na svatbě, že musím někde celý den být, a není mi z toho dobře. Ale zase chápu přítele, že má velkou rodinu a že svatbu ve dvou nechce. Já jsem asi nejspokojenější když sedíme na gauči a pouštíme si třeba tři filmy za sebou. Okolí v tom vidí lenost, ale tak co už.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 07 srp 2019, 15:30
od Lenulka
Zuzi, mám trošku výčitky, protože jsem tady před časem použila slova, že nasávám cizí bolest a fakt jsem to nemyslela nijak zle. Stalo se ale, že jsem nejspíš v někom vyvolala pocit, že tím, co sem píše někomu "přihoršuje". Takhle jsem to vůbec nemyslela a nechtěla. Někdy je těžké svoje nejvnitřnější pocity správně formulovat do slov ať vyřčených, nebo napsaných. Je přece moje volba, že sem chodím a že čtu příspěvky. A myslím, že je moc fajn, že máme místo, kde můžeme být otevření a pravdiví. Nevím jestli se dá nějak srovnávat, jestli je bolest ze ztráty sourozence větší nebo menší než bolest ze ztráty dítěte. Jestli sourozenec by měl cítit menší bolest než matka nebo otec. Kdo to dokáže posoudit? Kde je nějaké měřítko bolesti, která nás stravuje? Nic z toho co cítíte a prožíváte není mimo normu, protože tady žádná neexistuje. A máte pravdu, rozum v takových situacích zůstává tak nějak mimo hru, převládají emoce a pocity a bolest a beznaděj.
Já mám dny, kdy se cítím dobře a jsem ráda na světě a mám dny, kdy bych nejraději ráno vůbec nevstala z postele, někam bych se zahrabala a vyřvala. Cítím úzkost, bolest a prázdnotu. Snažím se, strašně se snažím fungovat, nikomu nepřidělávat starosti, nikoho neobtěžovat, ale kde jsem v tom všem vlastně já sama?

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 07 srp 2019, 16:21
od Zuzana
Mi svým způsobem p. Lenko Váš příspěvěk pomohl. Byl to zase jiný názor, dokonce jsem na stránky nechodila každý den, ale ob den nějakou dobu:) Už dříve jsem nad tím přemýšlela, co tu vlastně můžu napsat a co ne, a pak jsem si řekla, že kde jinde napsat co si myslím, že tady každý ví, že se s bolestí různí lidé vyrovnávají úplně jinak a že si tu nikdo nic nebere osobně. Ale zase to beru i tak, že bych někdy své okolí "zabila", když si někdo stěžuje na méně závažné věci, tak ať zase já nepřivodím takové pocity komukoliv tady.. Takový začarovaný kruh. A taky tajně doufám, že se jednou (brzy) vzpamatuju, přečtu si tu svoje vlastní příspěvky za pár let, zjsitím, že jsem byla přecitlivělá a že už to vidím jinak. Časem snad... Realita je taková, že kolegovi teď přišla do práce manželka s ročním synem a s rodiči. Takže asi 10 lidí z práce (všichni) je u nich a baví se. A já jsem u sebe a snažím se na nic nemyslet.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 08 srp 2019, 10:43
od Pavla
Tak tohle taky znám. Myslím tu situaci, Zuzko, o které píšeš v závěru posledního příspěvku.
Byla jsem docela společenský člověk, dříve.
Teď je všechno úplně jinak.
U nás v práci je zvykem, že když má někdo narozeniny, svátek a podobnou příležitost, přinese nějaké dobré občerstvení a všichni, kdo právě mohou, se sejdou u něho v kabinetu (dost často v. našem neb je největší) a slaví se.
Dříve, v tom životě “předtím” jsem takovéto akce měla ráda, bylo to příjemné vytržení z pracovních povinností (do zvonění na hodinu:-). Teď se tomu vyhýbám.
Asi nejhorší okamžik nastal, když 4 měsíce po smrti Lukáše přišla na návštěvu těhotná kolegyně, krátce před porodem a všichni se seběhli ji pozdravit do našeho kabinetu. Musela jsem trapně odejít, nezvládla jsem to.
Stejně tak nechodím již ani na “oficiální” akce, vánoční večírky, rozlučky se školním rokem (tam je vždycky ještě kapela a tanec!), nikam. Prostě už nikdy nebude nic jako dříve.
Ale s tím už musím žít.
Zuzko, přeji ti, ať je zdravotně všechno v pořádku a nám všem, abychom tu naši dlouhou cestu v rámci možností zvládaly co nejlépe...

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 13 srp 2019, 20:52
od Radka F.
Zuzi,mas pravdu v tom,ze komu nase psani a prispevky ublizuji,tak to proste nemusi cist.Pro me jste tady vsichni lidicky,kteri ziji stejny zivot,jako ja a muzu vam tu porad dokola psat,jak je me mizerne,nekdy lip a proste,vsichni to znate podle sebe a ja si neprijdu tak jina a divna,jak mezi-normalnima lidma.Potrebuju o Filipkovi mluvit a v beznem zivote to delam minimalne,uz jsem se davno poucila,ze neni treba na sebe rikat osobni veci a pocity,lidi to nechapou a spis pouziji proti me.Takze me spis prekvapi,kdyz narazim na -normalniho cloveka-se kterym se da takto mluvit.Proto jsem rada za vas tady.Vzdyt jsem tu uz temer osum let a za tu dobu se tu vystridalo hodne lidi,ale vsichni mame jedno spolecne,hledame cestu,jak zit s tou bolesti v srdci a myslim,ze si pomahame,jak jen to jde.Taky jsem driv byvala rada mezi lidmi,potrebovala jsem kolem sebe porad nekoho a dnes,navstevy se me musi hlasit dopredu,abych se mohla psychicky pripravit-teda je pravda,ze ono jich moc neni a snad stale ubivaji a me to nevadi.Zuzanko,mela jsi v nedeli svatek,myslela jsem na tebe.Nejak nevim,co ti poprat,vzdyt vis,s nama vsema je to tezke.Tak snad hodne sily,pro dalsi zivot,abys ho zvladala,co nejlepe to jde a bylo tam vic slunicka,nez mraku.

Re: Jen tak

PříspěvekNapsal: 20 srp 2019, 02:40
od Zuzana
Díky za nové příspěvky i za přání k svátku. Dneska jsem byla na krev, na okolí už to musí působit, že asi fetuju. A to (naštěstí) pořád poslouchám, že mi nic není, že si s tím tělo poradí samo, že je to jen kontrolní odběr. Radši si ani nepředstavuji, co všechno musí podstoupit ti, kterým něco je. A vím, že to mám brát pozitivně, že to dopadlo aspoň tak, jak to dopadlo, ale pořád mi to nejde. Zítra, vlastně dneska ráno jedeme s přítelem na chatu do pátku. Nemám nic sbaleno a nemůžu spát, nákup jídla jsem taky nechala na zítra (odložím všechno, co jde). V práci jsem taky řekla až dneska odpoledne, že jedu pryč, přitom tím naruším práci pěti jiných lidí, kterou si mohli naplánovat jinak. Často přemýšlím, kde je rozdíl mezi bolestí a leností. Když vidím někoho známého, přejdu na protější chodník, nechci radši nic slyšet, pak se trápím ještě víc. Minulý týden jsem náhodou potkala svého otce, seděl v hospodě na zahrádce. Už se ho ani nenamáhám pozdravit, radši tu energii vynaložím na to, že se tvářím, že ho nevidím. Vlastně vždycky když ho potkám, tak přemýšlím, proč je naživu někdo, kdo je každý den pod vlivem a nemůže žít někdo jiný. Jestli je v tom nějaký hlubší smysl nebo je to náhoda. A to chápu, že někdo propadne nějaké formě závislosti dočasně, ale když se ani nesnaží se z toho třeba po letech dostat, tak je to prostě zvláštní. Půl třetí ráno, tak teď už snad konečně usnu, snažím se o to asi od desíti. Tak hodně sil všem!