Sedum let

Sedum let

Příspěvekod Radka F. » 14 čer 2018, 09:19

Mily Filipku.Dnes je to dlouhych,smutnych sedum let,kdy jsi od nas odesel.Odjizdel jsi se slovy,ze za chvili budes zpatky,nikdo z nas netusil,ze je to naposled,co te vidim,co s tebou mluvim,protoze jsi odjel NAVZDY.V tu noc se nam svet rozbil na tisic stripku a my je uz nikdy nedokazeme poskladat,protoze schazis TY a vsechno je uz jinak.Myslela jsem,ze uz jsem vyplakala vsechny slzy,ale oni tecou porad a kazda vzpominka boli.Nechybis jen me,je spousta lidi,kterym schazis.Zijeme ten nas divny zivot,ale je to moc tezke.Dekuju ti,zes me poslal do cesty maminky,ktere jsou na tom jako ja.Vim,ze jsi me chtel ulehcit bolest a vlastne se o me staras a chranis me,abych to zvladla.Vim,ze musim,pro tatku,pro tvou setru,chci tu byt pro ne co nejdele.K tobe jsem bliz kazdym dnem a jednou snad budeme zase spolu.Tak strasne tu chybis,neni dne,abych stokrat nevzpomela,nepohladila tvou fotku.Posilam ti pozdrav do nebe,moc te miluju.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Sedum let

Příspěvekod Pavla » 20 čer 2018, 12:56

Milá Radko,
jsem oproti vám teprve na samém začátku naší bolavé a předlouhé cesty.
Od chvíle, kdy se i nám roztříštil život na kousky, které již nikdy neposkládáme zpět, uplynulo pouhých 7 měsíců.
Stejně jako vy všechny tady na DC, musím nyní žít ten divný, hnusný “nový život”. Je to ale stále těžší.
Ta neskutečná bolest, kterou si nedovede ani v nejhorším snu představit nikdo, kdo nezažil, a kterou my zde bohužel důvěrně známe, je stále horší.
Nevím, jak se dá toto zvládnout dál.
Blíží se prázdniny, vždycky jsem se těšila. Letos si nedovedu představit absolutně nic.
Můj Lukáš bude mít 6. července dvacáté narozeniny... a místo oslavy nás čeká ukládání urny (to je tak šílená představa, když to takto píšu, nedovedu tu větu ani vyslovit!!!)
Trvalo dlouho, než jsme vůbec sebrali sílu dát dělat novou desku na náš rodinný hrob... a potom se hodně protáhlo její zhotovení, takže to máme až po takovéto době.
Vše je to naprosto šílené.
Dost často si poslední dobou říkám, že už dál nemohu.
Pak se vždy nějak “zberchám” a jdu chvilku dál, nevím ale, jak dlouho se dá tohle ještě vydržet.
Když čtu vaše řádky tady na DC, vím, že nejsem v tomto boji sama.
Tedy hodně sil nám všem,
Pavla.
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Sedum let

Příspěvekod Radka F. » 24 čer 2018, 20:10

Pavli,jsi opravdu na zacatku te dlouhe cesty.Proste musis sebrat vsechnu silu,kterou mas a stejne prijdou chvile,kdy budes mit pocit,ze uz nemuzes a pak se nakopnes a pujdes,nic jineho ti totiz nezbude,jako nam vsem tady.Padame na hubu,zvedame se a jsme vdecni za kazdou podanou ruku.Ani po sedmi letech to neni lehci,nikdy to nebude v poradku je to NAVZDYCKY,ale my nemame jinou volbu nez jit dal a nest to,co nam osud nalozil.Pises o ulozeni urny a vsech vecech,ktere s tim souvisi.Vis,kdyz si to zpetne vybavuju,tohle jsem vetsinou nechala na manzelovi a synove pritelkyni.Ja jsem proste nemela silu vybirat a starat se,ja jsem jim to odkyvla,ale pro me byla priserna jen ta predstava,ze uz neni.Jeste tisickrat si budes rikat,ze uz nemuzes a tejne se zvednes a pujdes.Nemame na vyber,proste je to nas zivot,nevybrali jsme si ho,ale jiny nemame.Brecim,kricim a pak proste funguju.Mluvila jsem s maminkama,ktere jsou uz dnes stare a deti jim odesli treba pred dvaceti,triceti roky.Nikdy nezapomeli,maji tu bolest v srdci a nemou si ji dal.Cas nic nezmeni,jen nas otupi a my proste budeme zit,ale jsou z nas jini lidi.Nic uz nebude jako driv,my uz nebudeme jako driv,vsechno je jinak,spousta nasich snu odesla s nasima detma,normalni lidi nas nechapou a presto vsechno,i my mame pravo na zivot a kousek stesti.A vis co,je zvůastni,ze me prichazi do zivota liid,kteri me dokazi podporit a podrzet.Neni jich moc,ale jsou a obevi se v pravy cas,kdyz si myslim,ze uz nemuzu.A nekdy,kdyz se poradne rozhlednu kolem sebe,tak si uvedomim,kolik maminek kolem me takhle zije a ja jsem si to neuvedomovala a nevnima to.Omlouvam se za tykani,me se takhle lip pise.Silu a podporu potrebujeme vsechny a vlastne jsme tu pro sebe a drzime se navzajem,nejsme sami a to je strasne dulezite.Zdravim a objimam.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Sedum let

Příspěvekod kata65 » 25 čer 2018, 17:40

Moje dlouhá cesta začala v červenci 2015. Krátké rozloučení se synkem, který měl pohlídat kocoura až odjedu na dovolenou...Byla neděle , oběd, ahoj mami, příští týden se domluvíme....už nikdy nebylo žádné příště. V pondělí v půl sedmé ráno jsem v práci a venku jede se sirénou záchranka a já si v duchu říkám, pro kterého chudáka takhle ráno jedou!!!!!A byl to MŮJ SYN.
Není den abych nebrečela, nikomu už nic nevysvětluju. Jen my víme jak je to těžké, se přetvařovat a hrát před ostatními, stojí mě to spousta sil. A jsem na to všechno sama.
Myslím na Vás všechny tady.
kata65
 
Příspěvky: 13
Registrován: 05 kvě 2016, 19:16

Re: Sedum let

Příspěvekod Pavla » 25 čer 2018, 21:37

Sedm let... Tak jsi, Radko, nazvala toto vlákno.
A já sedm měsíců. Teprve. Začátek předlouhé a bolavé cesty, přesně jak píšeš.
Momentálně to mám tak, že je mi mnohem hůře než na podzim a v zimě.
Zažívám šílené propady - chvilku funguji (téměř) normálně... a najednou jako když mnou projede skrz naskrz ostrý nůž...
a jsem na dně. Jen vy tady víte naprosto přesně, o čem tady píšu, ta bolest je neskutečná, úplně hmatatelná, horší než jakákoliv bolest fyzická, místy nesnesitelná!
Zrovna teď před chvilkou odešla holčina (dcera mého kolegy), kterou už dva roky doučuju AJ, přinesla mi čokoládu jako poděkování za uplynulý školní rok. Po jejím odchodu jsem se tu naprosto sesypala. Mně se po něm TAK HROZNĚ STÝSKÁ, tak strašlivě, že nemohu skoro ani dýchat, to přece není možné, že je to takhle už NAPOŘÁD?!?
Zítra máme středoškolský atletický pohár, tak jako každý konec školního roku. Úplně přesně si vybavuji, jak to bylo touto dobou vloni, vím i co jsem měla na sobě, jak vše probíhalo... A přesto je tato doba vzdálená snad tisíc světelných let, vždyť to bylo v úplně jiném životě!!! Vůbec si to nedovedu představit dál, to peklo tady...
Bez svých nejbližších bych to absolutně nezvládla, to vím naprosto jistě.
Katko, tys tu psala, že jsi na vše sama... jak jsi to myslela?
Já sama nejsem, mám ještě dvě relativně malé děti, které mne potřebují (jen kvůli nim se snažím to tu nějakým způsobem zvládat - nebýt jich, už byl dávno konec), manžela (sice po těch letech už žádná lovestory, ale jakž takž spolu žijem), rodiče, bráchu... Nejlepší kamarádka, která mi byla celou dobu (a vůbec celý život - vyrůstaly jsme spolu od mateřské školky) oporou, mi bohužel v březnu zemřela, byl to a stále je strašný šok, moc mi chybí.
Ostatní přátelé a kamarádi jsou už někde úplně jinde, zpočátku se všichni ozývali, ale postupem doby se mi vzdálili... a já se jim už také neozývám, nechci a nemohu, možná to také znáte. Jen Bára mi byla nejbližší...
Každopádně děti, manžel a rodiče tu jsou - a proto i já.
I když je to peklo. A bude už napořád, to je mi jasné.
Když nás někdo neznámý uvidí, řekněme třeba jen tak na ulici, může si třeba pomyslet: “chlapeček, holčička...tatínek, maminka...taková naprosto normální rodinka..”
A vidíte, přece to tak není. A už nikdy nebude. Protože, tak jako vám všem tady, i nám tam (obrovský!) kus nás všech chybí.
To nejde popsat, jen vy (bohužel) rozumíte.
Objímám vás tady všechny, co napsat jiného než...
Držte se, holky, děkuji vám za podporu,
Pavla.
PS: Prozatím končím, musím přečíst pohádku dcerušce...a tečou mi u toho slzy.
Děkuji, že jsem se tu mohla aspoň takto virtuálně vybrečet i vám.
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47


Zpět na Vzkazy našim milovaným

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 13 návštevníků

cron