od Pavla » 25 čer 2018, 21:37
Sedm let... Tak jsi, Radko, nazvala toto vlákno.
A já sedm měsíců. Teprve. Začátek předlouhé a bolavé cesty, přesně jak píšeš.
Momentálně to mám tak, že je mi mnohem hůře než na podzim a v zimě.
Zažívám šílené propady - chvilku funguji (téměř) normálně... a najednou jako když mnou projede skrz naskrz ostrý nůž...
a jsem na dně. Jen vy tady víte naprosto přesně, o čem tady píšu, ta bolest je neskutečná, úplně hmatatelná, horší než jakákoliv bolest fyzická, místy nesnesitelná!
Zrovna teď před chvilkou odešla holčina (dcera mého kolegy), kterou už dva roky doučuju AJ, přinesla mi čokoládu jako poděkování za uplynulý školní rok. Po jejím odchodu jsem se tu naprosto sesypala. Mně se po něm TAK HROZNĚ STÝSKÁ, tak strašlivě, že nemohu skoro ani dýchat, to přece není možné, že je to takhle už NAPOŘÁD?!?
Zítra máme středoškolský atletický pohár, tak jako každý konec školního roku. Úplně přesně si vybavuji, jak to bylo touto dobou vloni, vím i co jsem měla na sobě, jak vše probíhalo... A přesto je tato doba vzdálená snad tisíc světelných let, vždyť to bylo v úplně jiném životě!!! Vůbec si to nedovedu představit dál, to peklo tady...
Bez svých nejbližších bych to absolutně nezvládla, to vím naprosto jistě.
Katko, tys tu psala, že jsi na vše sama... jak jsi to myslela?
Já sama nejsem, mám ještě dvě relativně malé děti, které mne potřebují (jen kvůli nim se snažím to tu nějakým způsobem zvládat - nebýt jich, už byl dávno konec), manžela (sice po těch letech už žádná lovestory, ale jakž takž spolu žijem), rodiče, bráchu... Nejlepší kamarádka, která mi byla celou dobu (a vůbec celý život - vyrůstaly jsme spolu od mateřské školky) oporou, mi bohužel v březnu zemřela, byl to a stále je strašný šok, moc mi chybí.
Ostatní přátelé a kamarádi jsou už někde úplně jinde, zpočátku se všichni ozývali, ale postupem doby se mi vzdálili... a já se jim už také neozývám, nechci a nemohu, možná to také znáte. Jen Bára mi byla nejbližší...
Každopádně děti, manžel a rodiče tu jsou - a proto i já.
I když je to peklo. A bude už napořád, to je mi jasné.
Když nás někdo neznámý uvidí, řekněme třeba jen tak na ulici, může si třeba pomyslet: “chlapeček, holčička...tatínek, maminka...taková naprosto normální rodinka..”
A vidíte, přece to tak není. A už nikdy nebude. Protože, tak jako vám všem tady, i nám tam (obrovský!) kus nás všech chybí.
To nejde popsat, jen vy (bohužel) rozumíte.
Objímám vás tady všechny, co napsat jiného než...
Držte se, holky, děkuji vám za podporu,
Pavla.
PS: Prozatím končím, musím přečíst pohádku dcerušce...a tečou mi u toho slzy.
Děkuji, že jsem se tu mohla aspoň takto virtuálně vybrečet i vám.