Dnes, na svátek všech našich zemřelých, vzpomínám především na naše děti. Představuji si je jako dušičky, které měly na svých bílých šatech i nějakou tmavou šmouhu. Věřím a doufám v Boží milosrdenství, že šmouha je už vybělena a dušičky našich dětí jsou čisťounké. Snad už je jim lehce a dobře. Myslím, že se na nás dívají, pozorují a třeba i chrání.
Nám, všem maminkám, je stále moc smutno. Bolest, kterou jsme prožily, máme hluboko v srdci napořád a i když ji čas otupí, nikdy nezmizí. Myslíme na své děti každý den.
A tak také pojedu prosit za ně tam i za nás tady a zapálím světýlka za všechny i na našem hrobečku. Co víc můžeme dát?
R.I.P. Aničko, ovečko moje. Tvoje muminka