V náruči

Vzájemná podpora rodičů, kterým zemřelo miminko před porodem či krátce po něm

V náruči

Příspěvekod Petr82 » 28 bře 2017, 22:42

Už to držím v sobě dost dlouho a chci ať to jde ven. Narodila se nám předčasně dceruška Violka 11. září 2014. Bylo to tak rychle a člověk nebyl na nic připravený. V nemocnici nám řekli, že něco není v pořádku. Jelikož to byl šok, tak už si detaily nepamatuji. Byl jsem u porodu a věděli jsme, že z jiné nemocnice přivážejí inkubátor a budou ji převážet tam, kde jsou na to specializovaní. Když se Violka narodila, hned do inkubátoru. Zavolali si mě bokem a něco mi říkali. Ještě jsem se na Violku podíval, ležela v inkubátoru a jeli. Pak už jen vím, že jsem odcházel a volal rodičům a jel domů. Na druhý den hned do Podolí a tam mi řekli, že má vrozenou vadu a sama nedýchá. Byl jsem se na Violku podívat. Kouzelná. A to sem ještě nevěděl, že mezitím v noci manželka přišla o spoustu krve a tak byla na JIPce. Na oběd jsem šel s kamarádem a zrovna mi volali, že převážejí Violku do Motola, že má něco se srdcem. V tu chvíli jsem byl opařen. Nemohl jsem obědvat. Jen kafe. Pak jsem jel za manželkou. Byla velmi slabá a už věděla od doktorů jak na tom je Violka. Večer přijeli mí rodiče. To mi pomohlo. Večer jsem jel za Violkou. Hodně mě trápilo, že jsme každý někde jinde a hlavně, že maminka není se svou dceruškou. Až po dlouhých pěti dní se konečně setkaly. Violka nám umřela 23. listopadu 2014. Tohle musí ven: nikdy jsem to neřekl a dusí mě to, že jsem svoji milovanou dcerušku Violku držel v náručí a viděl jak už je jinde a to moc bolí a nejde se z toho dostat. Moc mi Violko chybíš a chtěl bych o tom mluvit, ale nejde to, vždy to zadržím a tím se plazím na dně...
Petr82
 
Příspěvky: 8
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod pája » 29 bře 2017, 19:00

Milý Petře.Je dobře, že jste se rozhodl napsat. Nemůžete o Vaší dcerušce a o tom hrozném zážitku mluvit, ale tady můžete psát všechny své pocity, bolesti...tady Vás všichni pochopí. Opakujeme se, ale nikomu to nevadí, je spousta lidí, kteří přišli o to nejcennější v životě. Můj syn Kubík zemřel 10.12. 2014 a mne je stále stejně smutno a navíc cítím hroznou vinu, protože zemřel ze svého rozhodnutí. Napsala jsem zde svůj příběh-Kubík Owczarzy, píšu si s některými maminkami tady, trošku to pomáhá. taky už o Kubíkovi nemluvím, i když bych někdy moc chtěla. Mám v duchu nachystané , co chci říct, ale začala bych plakat a nechci jiným dělat starost, tak to zadržím. Připadá mi, že všechno už bylo řečeno a stejně se nic nezmění!! Snad budete mít ještě děti, které Vám přinesou mnoho radosti a zmírní tak trochu Vaší bolest. Držím Vám palce a třeba se rozhodnete o tom mluvit se svými nejbližšími, třeba by taky chtěli, ale neví jak začít...
pája
 
Příspěvky: 86
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: V náruči

Příspěvekod MIRKA » 29 bře 2017, 21:02

Milý Petře. Chápu vaší bolest a je mi to moc líto. Tady na DC jsme na tom všichni stejně, je dobře, že jste napsal, člověku trochu pomůže, když se z té bolesti vypovídá. Můj syn dobrovolně odešel před třemi roky, ve věku 23let, bolest je stále veliká. Otázku PROČ si budu opakovat do konce života.
O svém zoufalství nemluvím, také nechci ubližovat rodině jako Pája, ale tady se všichni chápeme, píšeme si, vzájemně jsme si oporou. Přeji hodně sil, je to velmi těžké, člověk se s tím učí nějak žít. Já od smrti Kubíka chodím k psychiatričce a beru antidepresiva, bez nich bych to zatím nezvládla. Nestyďte se vyhledat odbornou pomoc, kdyby bylo třeba. Držte se.
MIRKA
 
Příspěvky: 127
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 30 bře 2017, 00:40

Děkuji vám. Asi budu psát postupně co se událo. V prosinci se nám narodila Světlanka 32+3tt a má se k světu. Když jsem to volal tátovi, a říkal, že dýchá, nemohli jsme mluvit, nebot se nám vraceli vzpomínky na Violku, které to nebylo dáno. Moc na Violku myslíme a moc nám chybí. Jak má člověk vůbec žít? Kolikrát se mi nechce vůbec nic dělat, ale abych se zhroutil a část toho balvanu odloupl a vypustil to ven, tak to mi nejde. A tím pádem ve mě vzniká tlak a čekám kdy to bouchne. Nedávno jsme se dívali na Pána prstenů a tam byla pasáž, kdy otec říká: rodiče by neměli pochovávat své děti, a na to jsem měl mokré tričko, jak mě to zasáhlo.
Petr82
 
Příspěvky: 8
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

V náruči

Příspěvekod Lenulka » 30 bře 2017, 09:35

Petře, soucítím s vaší bolestí. Taky já už od loňského března vím, jaké to je, přežít své dítě. A jak poněkolikáté čtu váš příspěvek je mi jasné, že je úplně jedno jakým způsobem dítě odešlo a kolik mu bylo. Každý se s tou ztrátou vyrovnáváme po svém. Mně osobně pomáhalo a pomáhá o Lucce mluvit. Taky si psát s maminkami z DC. Ze začátku jsem pořád dokola rozebírala asi nejvíc ty dva měsíce které uplynuly od toho, kdy Lůca porodila zdravou holčičku do dne, kdy se rozhodla svůj život dobrovolně ukončit. Teď často vzpomínám na ty hezké chvíle, které jsme s ní prožili, i po roce to bolí, moc. Myslím, že ta bolest nikdy nezmizí, jen si na ni budu muset zvyknout. Člověk má tisíce otázek a žádné odpovědi. Neví si rady. Taky mi pomohl psycholog, myslím, že jen díky němu nejsem na antidepresivech. Nejhorší varianta je zavřít to v sobě, člověka to pomalu rozežírá. Petře musí to ven, to vím jistě. Nebude to pak dobré, ale o kousek lepší, ten balvan nebude tak k neunesení těžký. Mluvte, pište, plačte, křičte...dělejte cokoli, co vám přinese úlevu. Nikdo nemá právo vás soudit, jen vy sám víte. Přeju vám spoustu sil. Lenka
Lenulka
 
Příspěvky: 29
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 30 bře 2017, 20:39

Mily Petre,jak tu uz psali holky,smrt ditete je to nejhorsi,co muze cloveka potkat.Casto si vzpomenu na myslenku sve babicky,ze rodice by se nemeli divat do hrobu sveho ditete.A presto vsechno se to deje stale a my nestastni s tim mame zit dal.Mame sousedy a tem zemreli dve deti.Jedno v porodnici,jako vase Violka a druhe,kdyz mu byli tri.Nikdy jsme o tom nemluvili,az po smrti naseho syna me zacali rikat sve pocity a jak se s tim vyrovnavali-nejde to,smirit se.Tohle je neco,co nas bude pronasledovat zbytek zivota.Ale jste mladi,male Svetlanku a tak se soustredte na ni.Nikdy to nepreboli,nikdy nezapomenete,ale musite zit.A ventilujte sve pocty,nejhorsi je,kdyz o tom clovek nemluvi.I ja mam nekdy pocit,ze snad bouchnu a ze nemuzu dal a musim.Ublizila bych lidem,kteri me miluji a potrebuji.Preju Vam i Vasi pani,at to zvladnete.Violku budete mit stale v srdicku,to Vam nikdo nevezme,ale Vy musite byt silny,pro svou rodinu.Jen chci jeste rict,ze sila neznamena,ze musite vsechno zvladnout,mate pravo na smutek a taky moznost si ulevit tim,ze se sverite.Preju Vam silu,tohle vsechno ustat a ozvete se,my jsme tu pro Vas.
Radka F.
 
Příspěvky: 105
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 04 dub 2017, 18:53

Moc moc vám děkuji. Pomáhá mi to. Sleduji příspěvky a zatím nejsem schopen někomu něco napsat. Je mi to moc líto, co každý, kdo tu je, zažil. Světlanka nám dala důvod proč tu zůstat. A vím, že bych to nemohl mým rodičům udělat, způsobit jim takovou bolest. Vím spoustu věcí a mám pročteno mnoho informací jak si v rámci možností pomoci, ale zatím mi to moc nejde. Jsem rád, že se tu může člověk vypovídat. A zato moc děkuji. Byl jsem za svůj život na několika pohřbech, ale že se budu loučit, se svojí dcerou… V tu neděli jsem byl v práci a ve 14 hodin mi volali, že Violka zemřela. Dodnes chodím kolem toho místa, když mi volali. Rychle jsem se šel převléct a přitom jsem volal mojí mamince. Nevím co mě to napadlo. A to až později jsem si uvědomil, že maminka slaví narozeniny. Člověk prostě na to není a nikdy nebude připraven. Věděli jsme, že je těžce nemocná, ale myslet nato, že nám odejde a nechat si říkat od doktorů, že to může přijít a nechat si brát naději. To jsem nechtěl a do poslední chvíle jsem si udržoval naději…
Petr82
 
Příspěvky: 8
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod pája » 05 dub 2017, 18:05

Milý Petře. Je to tak! Musíme tady zůstat pro Ty ostatní, kteří nás potřebují.Mám někdy pocit, že už tu bolest nevydržím, že se z toho zblázním, jak moc mi Kubík chybí. taky si říkám, jak by bylo jednoduché spolykat prášky a už nic necítit, nebo jedu v autě třeba stovkou a říkám si, jak by bylo snadné ještě přidat a zavřít oči. Ale představím si svou dceru a malou vnučku-je ji rok a půl, tak mého skvělého manžela a řeknu si, že nemůžu být takový sobec a způsobit jim stejnou bolest, jakou teď cítím já.Vždyť Dcera-Katka, už nikoho nemá.S Kubíkem se měli moc rádi a taky ji moc chybí, ale narodila se ji Eliška a ona se na ni strašně upnula. Dostala ji z toho nejhoršího a vlastně i nás. Věřím , že Světlanka je Vaše malé sluníčko , které Vám přináší spoustu radosti a důvodu ke smíchu. Není to náhrada za Violku. Prostě celý život budete mít dvě děti, jako já.Klidně pište, i kdyby pořád to samé, jako my tady, nám to nevadí. Je to jediné místo, kde můžeme sdělovat své pocity. Ti , kterých se to netýká osobně, to až tak nechápou. Řeknou si, že už je to dlouho...ale jen my víme , že žádný čas tuhle ráno nezhojí, jen si na ni zvykneme.Přeji hodně sil .
pája
 
Příspěvky: 86
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: V náruči

Příspěvekod MIRKA » 05 dub 2017, 22:04

Milý Petře. Jsem moc ráda, že vám trochu pomáhá si s námi psát a vypovídat se, ze své bolesti a trápení. Víte, ono nic jiného nám nezbývá. Jak psala Pája, někdy by člověk měl chuť všechnu tu bolest ukončit, ale přece nemůžeme dopustit, aby ostatní trpěli stejně, jako my. Je to strašně těžké, naučit se žít bez našich dětí, myšlenka, že je to už napořád je šílená. Jak už jsem psala, můj syn Kubík mi odešel před třemi roky (zastřelil se) a já se s tím nikdy nevyrovnám. Každý měsíc se mi vše vrací, jak mi to přijela kriminálka oznámit, jak jsem nevěřila, pořád čekala, že se mi vrátí, že to není pravda........I po třech letech je bolest stejná, někdy trošku lepší dny, pak zase hodně špatné. Mám ještě dceru a skoro tříletou vnučku, to mě drží při životě, přesto, že bydlí daleko. Jsem sama, přítel se na mě vykašlal 8měsíců po smrti Kubíka. Upnula jsem se na svého čtyřnohého parťáka (AKITA INU), kterému je rok. Vy máte manželku a tu malou princeznu, musíte žít pro ně. Violku vám nikdo a nic nenahradí, ale musíte se držet. Hodně sil na té naší DLOUHÉ CESTĚ.
MIRKA
 
Příspěvky: 127
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 17 kvě 2017, 22:12

Píšu po delší době a moc vám děkuji za pomoc a podporu, je mi moc líto, co se vám stalo. Nedávno jsme jeli k naší lípě, kterou jsme zasadili na naší svatbě a teď tam máme místečko s naší Violkou. Po cestě jsem zahlédl jak šli rodičové ke hrobečku u cesty. Vzalo mě to, jenže jsem řídil a měl velkou zodpovědnost a tak jsem to zarazil. Občas, když mluvím, tak se spletu při oslovování ve jméně. Na začátku roku jsem byl v Motole něco zařizovat a tak jsem šel do kantýny, kde jsme trávili nějaký čas. Když jsme tam byli všichni spolu, tak tam byl můj domov, u mé dceři. Když vidím malé 2,5leté holčičky, tak vidím svoji Violku.
Nedávno se mi večer manželka sesypala a já věděl, že mám u ní být a nic neříkat a stejně jsem nevěděl co mám dělat, jak pomoci. A nejhorší je že pak musím ráno do práce a nechat ji samotnou a nebýt nablízku. Po telefonu je to těžké.
Nejhorší co mě teď potkává je, když se mě někdo zeptá, kolik mám dětí nebo máte jenom jedno dítě? To rozdýchávám a řeknu, že dvě, neboť Violka je moje holčička na nebi a nemohu ji zapřít. Kašlu na to, ať si s tím ten dotyčný poradí sám.
Nedávno jsem se bavil s kolegou a říkal jsem jak jsem mohl doteď vydržet chodit kolem toho místa, kde mi zazvonil telefon a to byl konec. Jel jsem pak autem přes celou Prahu a to si některé úseky nepamatuji.
Příští týden jedeme do Motola všichni a nemám ponětí co to se mnou udělá. Tam jsme se loučili s naší milovanou Violkou. Proč!
Petr82
 
Příspěvky: 8
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 18 kvě 2017, 22:16

Petre,jako jste videl rodice u silnice jit k hrobecku,tak chodime my uz skoro sest let a zapalujeme svicky.Predstavuju si ten jeho posledni pohled,na co myslel,je to hrozne a nikdy se to nezmeni.Kluci v jeho veku,to je taky tezke,protoze on uz tu neni a strasne nam chybi.Vsude me provazi vzpominky a myslenky na to,jaky byl nas zivot pred tim a ted.Byli jsme stastni a ted-prezivame.Pisete,ze se vam pani sesypala,taky normalni vec,v nasem divnem zivote.Taky jsem mela nedavno psychicke problemy.Ta uzkost,strach,bolest.Vi to jen manzel,protoze dceru nechci trapit.On pak taky sedi u me,drzi me za ruku,protoze vic udelat nemuze.Nekdy mu volam z prace,protoze ho potrebuju slyset.Proste i kdyz se snazime,prijdou chvile,ze nevime jak dal.Priznam se,ze se vyhybam debatam o detech.Nechci Fika zapirat,ale nedokazu bez slz rict,ze mam dve deti a muj plac pak vyvola dalsi otazky a to nechci.S -normalnima-lidma se na tohle tema nebavim.Vnouckovi rikam posledni dobou casto Filipku a on se na me diva a rika,babi,ja se tak prece nejmenuju.Psychika je neco,co nedokazeme uplne ovlivnit a mame pravo na slabost a smutek,i kdyz ostatni to tak nevnimaji.Jenze tohle je jen nase vec,nas zivot.Tak se drzte a doufam,ze uz se vase pani citi lip.Myslim,ze je pro ni strasne dulezita opora,kterou ve vas ma.Otazka PROC nas bude provazet zbytek zivota,jen nam na ni nikdo neodpovi.Bojujte,mate duvod,svou rodinu.Violka na vas dohlizi z nebicka,jako vsechny nase deti.
Radka F.
 
Příspěvky: 105
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod pája » 19 kvě 2017, 21:03

Milý Petře a všichni ostatní.
Je to tak!Náš život je teď hrozný, i když všichni máme někoho, pro koho tady musíme být. Věřím, že je pro Vás i Vaší manželku moc těžké vychovávat dcerušku a přitom si říkat, že taková už by byla Violka, tohle, nebo tam to jsme s ní nezažili. Máte ale pro koho žít, prostě musíte. Jsou chvíle , kdy je to lepší a naopak, někdy moc těžké.Můj Kubík zemřel před 2 lety a 5 měsíci a stále mi strašně chybí, není den , kdy bych nebrečela. Často jen večer do polštáře, ať netrápím i ty druhé. Ale občas mne přepadne taková hrozná bezmoc, smutek, bolest...prostě začnu brečet a nemůžu přestat. Manžel mne pohladí a rychle se snaží vymyslet nějakou aktivitu, abych přišla na jiné myšlenky.Myslím, že nás to bude provázet celý život a takové ty řeči, že čas hojí všechny rány v tomto případě nefungují. Rána se nezhojí nikdy, jen se naučíme trochu jinak žít. A klidně říkejte, že máte 2 děti, vždyť to tak je!Ona je Váš andílek! Já také říkám, že mám děti 2.Není dne, kdy bych si nekladla otázku PROĆ se to stalo nám, když jsme se měli tak rádi,PROĆ Kubík, který byl tak rozumný a inteligentní...nikdy se to nedovím, ale nedá mi to ,abych nad tím stále dokola nepřemýšlela.
Vlastně nevím , co poradit, snad jen, ať jste silní a zvládáte žít a radovat se z druhé dcerušky, jako já ze své malé vnučky, která mi dodává chuť do života.
pája
 
Příspěvky: 86
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 24 kvě 2017, 22:15

Děkuji, děkuji všem, kteří nějakým způsobem získali či dostali sílu veřejně se ukázat a dát nám opěrný bod. Děkuji Dlouhé cestě. Pár dní poté co nám odešla Violka, jsem dostal kontakt na DC a můžu říci, že mi to hodně pomohlo. Děkuji.
Je to pravda, je to jak na houpačce, jednou nahoře, jednou dole. O víkendu jsme byli konečně na vesnici a jak jsem tak ,,vypnul‘‘ tak to na mě dolehlo a celou sobotu jsem byl hodně vykolejený a byl jsem na dně. Potřeboval jsem to vše v sobě vstřebávat.
Zítra má Violka svátek a tak je to pro mě silné. Jedeme k naší lípě zapálit svíčku.
Díval jsem se jak je popsáno, jak je to s truchlením a nemám ponětí jak na tom jsem.
Já potřebuji hodně sdílet, ale nevím s kým a proto chodím sem. Děkuji.
Nedávno jsem slyšel písničku Můj čas. Vždy jsem měl moc rád tuto písničku. Teď to ve mně vřelo a probíhaly mi tam myšlenky na Violku a vůbec na vše. Musím si zvykat na spouštěče silných emocí a nějak se s tím poprat. S rodiči bych chtěl o spoustě věcí mluvit, ale pořád mi to nejde. Občas se chci dostat o kousek dál a mít sílu dopředu. Světlanka nás zachránila a dala nám důvod tady být. Mám tady na bytě plno věcí na práci, ale jaksi nemám sílu cokoli dělat…
Petr82
 
Příspěvky: 8
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 25 kvě 2017, 20:06

Nevim,jestli se da popsat truchleni.Copak je nekdy cas,kdy si muzeme rict,ze uz je to za nama?Je to proste houpacka a kdyz jsme nahore a je nam-lip-ceka nas pad dolu a on prijde.Me hodne pisnicek privede k placi,protoze vnimam slova a nektere jsou o nas.Dnes ma Violka svatek a nejde na ni nemyslet.Zitra je Filipa a ja muzu taky jen vzpominat.Dodnes,kdyz to jmeno slysim,uplne ve me zatne,protoze ten nas,uz tu neni.S tou silou a chuti do prace to mam tak,ze nekdy mam silu,chut a energii a delam,jak blazen.Dalsi dny neumyju ani nadobi,protoze proste nemuzu a nebo nechci,sama nevim.Jen vim,ze krome nejdulezitejsich veci,nic neni podstatne.Jedine,k cemu se prinutim,i kdyz to jde nekdy z tezka,byt s vnoucaty,jit s nema ven.Jako Vas Svetlanka,me zachranuji vnoucata a nuti me jit dal,i kdyz uz nekdy nechci.Proste se co nejvic venujte manzelce a male.Cas,ktery s nimi stravite se neda nicim nahradit.Taky potrebuju o Fikovi mluvit a na to mam kamaradky prave z Dc,protoze normalni lidi to nemuzou a asi ani nechteji pochopit.Snad jen nejblizsi rodina.Pohladte Svetlanku,obejmete manzelku,zapalte Violce svicku a uvedomite si,ze nejste sam a potrebuji vas.Tohle je proste zivot,ktery mame a musime z nej vytriskat,co nejvic.Jen dodam,ze to vubec neni jednoduche,protoze tam zustava stale--PROC........a nekdy je to k nevydrzeni.
Radka F.
 
Příspěvky: 105
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod MIRKA » 28 kvě 2017, 12:31

Truchlení se nedá ovlivnit, každý to máme trošku jiné, ale jedno vím, že to tak budeme mít napořád. Často ho zaháním prací, ale pak přijdou i dny, kdy nic nepomáhá, nic se mi nechce, je mi všechno jedno, jen sedím a jsem bezmocná, splním si jen pracovní povinnosti, protože musím, doma pak na všechno kašlu. Přesto, že je to už víc, než tři roky, co mi odešel Kubík, ta bolest je stejná.
Snažím se před rodinou přetvařovat, ale uvnitř se nic nezměnilo. Během pár vteřin se život stal přežíváním, máme svůj svět, kterému ostatní nemohou rozumět.
Včera mi někdo opět ukradl na hrobečku květinu a já byla zase špatná. Říkám si, že je to jediné, co můžu svému milovanému synovi dát, pak přijde nějaká SVINĚ.....Co je to za lidi, proč jsou tak zlí? Copak té bolesti nemáme dost.....
Lidé kolem řeší kraviny, nějak nerozumím tomuto světu, jsem jiná než dřív. Každý den si říkám, že jsem blíž ke Kubíkovi, jednou přijde i můj den a budeme spolu.
Při psaní se mi kutálejí slzy po tváři, ale ono se člověku trochu uleví. Držte se všichni, hodně síly.
MIRKA
 
Příspěvky: 127
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 28 kvě 2017, 20:07

Miri,je to jako bych to psala ja.Honime se a pak sedime a nemuzeme se hnout.Ostatni resi kraviny a my to nechapeme,protoze jsme jinde.A stou kytkou z hrobu,na kopecku,kde se Fik zabil ma krizek a u nej auto.Uz jsme ho tam davali potreti,protoze to vzdycky nekdo vzal.Ja to taky nepochopim,komu muze udelat radost okrast mrtveho-hyene.A priznam se,ze se snazim uzit si vnoucat,protoze se jim kazdym dnem vzdaluju-jdu za Filipkem-vis,jak to myslim.Nekde jsem cetla,ze nase dny jsou jak spadle listy ze stromu,uz se nikdy nevrati.Petre,jeste jsem vam chtela napsat pustte si pisnicku Verim andelum od Leony Senkove.Ja se v tom klipu poznavam,i kdyz se priznam,ze uz neverim nicemu a malokomu.....Taky vsechny moc zdravim.
Radka F.
 
Příspěvky: 105
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 04 čer 2017, 23:04

Zdravím všechny, děkuji za podporu. Teď se mi tam objevuje – to se mi stalo? Jak je to možné, je to realita? Jako bych žil ve snu. Je to mezník mezi tím co bylo před a co je teď.
Vím, že tu budu. Občas se mi tu objevuje scenérie jako ve filmu Piráti z Karibiku, kde kapitán Sparow na lodi má na ramenou dva hlasy, jeden hodný a druhý zlý. A mám to tak, že ten zlý říká – skoč, však co… Ovšem já vím, že tu chci být a neposlouchám jej. Jenom nevím proč se mi tu objevuje a co to má znamenat, zda si tím musím projít… Mám teď opět dost drsné období a musím si poradit s mnoha věcmi a je to na mě moc a spousta věcí se mi nechce řešit.
Ještě jedna věc mi sem teď chodí – jak je možné, že jsem zvládal i chování mých dvou nadřízených po návratu zpět do práce a dva roky jsem trpěl jejich nevhodné chování vůči mě. Zvedal jsem se ze dna (stále se zvedám) a oni byli schopni mě srážet k zemi. Nebyl jsem schopen se bránit. Naštěstí tam mám dva kolegy, teda přátelé, kteří mě pomohli a pomáhají. Kolikrát když mě někdo napadne (slovně), nejsem schopen se bránit. Když jsem byl nedávno kousek na cestě dál, tak přišel pád a teď se v tom babrám. Světlanku musíme rehabilitovat a manželka to nedává. Teď jsem si vzpomněl, že naši Violku jsme také rehabilitovali.
Jenže já nevím kdy mám vypnout a kdy budu mít na to prostor. Rozhodně teď vím, že mou podporu potřebuje má žena. Když pomůžu jí, pomůžu i sobě.
Občas to mám jak Rocky Balboa – Stuff in the Basement.
Petr82
 
Příspěvky: 8
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

V náruči

Příspěvekod Lenulka » 05 čer 2017, 11:52

Hezký den Petře, vůbec nechci dělat chytrou, ale můj názor je, že nejdřív musíte pomoci sobě, aby jste měl dost sil pomoci své ženě. Pokud to budete táhnout za oba, dlouho to nevydržíte. Jakkoli je to možná drsné a potřebujeme se mít o někoho opřít ve finále jsme tu každý sám za sebe a ve své bolesti vlastně sami. Pokud Vám Petře můžu poradit a je to z mé osobní zkušenosti, vyhledejte pomoc psychologa. Netvrdím, že za vás tohle těžké životní období vyřeší, ale může Vám pomoci se hnout z místa, protože ta bolest člověka umrtvuje a vyčerpává. Jste silný chlap a už dlouho to zvládáte sám, jenže možná teď už jedete z rezervy, která není nekonečná...tomu nasvědčuje i to, že se neumíte bránit útokům okolí. Vypněte teď, protože pokud budete čekat, až vypnout budete moci, nikdy se to nebude hodit. Držím palce a přeji Vám sílu k tomu nechat si pomoci...paradoxně i na to je potřeba mít sílu.
Lenka
Lenulka
 
Příspěvky: 29
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 29 srp 2017, 22:16

Zdravím všechny a děkuji za pomoc, kterou zde nacházím. Často myslím na Violku a je mi smutno. Sem píši proto, abych si ulevil a nabral síly do života. Je pravda, že už jsem ve spoustě věcí dál. Vrací se mi spousta okamžiků, které jsem si prožil a vím, že to je proto, abych je zpracoval a šel dál. Mnohé věci jsou nám nepochopitelné ne proto, že náš rozum je slabý, ale proto, že jejich podstata nezapadá do okruhu našich pojmů. Proto je pouze v mých rukou se vyškrábat z toho dna. Není to o tom, že bych se v tom utápěl. Napíši větu či proberu nějaký ten okamžik z těch osudových dní a když to zpracuji, posunu se dál a zůstávají mi ty hezké chvilky, které jsem zažil.
Teď se těším na víkend s DC a že se zase o kousíček dostanu dál. Září, říjen a listopad mě čeká silně emoční doba, jedenáctého září by Violka oslavila třetí narozeniny. Pojedeme k naší lípě, zapálíme svíčku a zavzpomínáme. Naše Světlanka nám dává světlo do života. A v životě si říkám: když nejde o život jde o h…. Tolik hovadin jsem v životě řešil. Ještě jednou děkuji zde přítomným za společné sdílení a vím, že je to pro všechny moc těžké.
Nedávno večer děda choval Světlanku a bylo vidět, že už spí a někdo říká: á Světlanka je mrtvá (myšleno, že vytuhla či usnula). Dříve a to už si nepamatuji, bych asi taky tak mluvil. A v tu chvíli jsem si v duchu říkal: Ne proboha to ne. Je vidět, že člověk vnímá tyto detaily.
Violko, moc na Tebe myslíme a chybíš nám.
Petr82
 
Příspěvky: 8
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 30 srp 2017, 22:02

Peto,prave proto jsou tyhle stranky-davaji nam moznost rict to,co jini slyset nechteji a nemuzou pochopit.Na Violku budete myslet porad,bude vasi soucasti cely zivot,to je prirozene.Jen je dobre,ze jste se posunul dal,vzdyt Svetlanka potrebuje milujiciho tatinka a ja vam rozumim,kdyz pisete,ze je vase svetlo zivota.Mam to stejne s vnoucaty.Nuti me zit,kvuli nim se snazim byt babicka,ktera se jim plne venuje a bez nich by nas zivot byl prazdny.Co vase pani,jak je na tom,jak to vsechno zvlada?Ta veta-ze je Svetlanka mrtva,ano,my vnimame uz vsechno jinak.Vety,ktere by jsme driv samy rekli,nas dnes zarazi a desi,protoze vidme jiny vyznam.Drzte se a preji vam klid a hodne lidi kolem sebe,to je dulezite.
Radka F.
 
Příspěvky: 105
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod MIRKA » 31 srp 2017, 17:46

Milý Petře. Jak píše Lenka, bylo by nejlepší, zajít k psychologovi, nebo k psychiatrovi, nenechte to zajít tak daleko, že jednoho dne vám dojde síla a vy zkolabujete. Ano, jste silný chlap, snažíte se vše zvládat, podporujete svou manželku, v práci zažíváte další nepříjemné věci, je toho na vás prostě moc, nechte si poradit od odborníka.
Já jsem nejprve také odmítala pomoc, že to nějak zvládnu, ale když jsem cítila, že je toho opravdu moc, bála jsem se, abych neskončila v blázinci, proto jsem raději navštívila psychiatra. Člověk bude trpět do konce života, ale naučíte se časem s tou bolestí žít, ovládat se, přetvařovat......
Víte, naše životy jsou teď jako na houpačce, někdy je trošku líp, pak zase spadneme na dno a pořád dokola. Mám také strach z podzimu, v říjnu by měl Kubík narozeniny, pak jsou Dušičky, vánoce, nový rok, jsou to chvíle, kdy mi je hodně zle, spadne to ze mě až během ledna.
Petře, držte se, opravdu se nestyďte zajít za odborníkem, ať můžete pomáhat i nadále své ženě. Musíte žít dál, nedá se nic dělat.
MIRKA
 
Příspěvky: 127
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 24 lis 2017, 00:53

Dnes jsme byli u naší lípy za naší malou Violkou.Přesně před třemi lety nám zemřela. Všechnu bolest a to co bylo s tím spojené jsem dlouho dusil a držel v sobě, ale teď už nemůžu dál. Potřebuji pomoc, nebo se fyzicky složím. Pomáhá mi sem psát, abych to nedržel jen sám v sobě.
Denně zapaluji svíčku za naši Violku a když si uvědomím, co a proč to vlastně dělám, podlomí se mi nohy. Proč mám tohle dělat, přece jsem tu chtěl být se svou Violkou a hrát si s ní a ne tu zapalovat svíčku.
Vybaví se mi, jak jsem před pěti lety pracoval ve školce a hrál si s dětmi. Tolik mě to naplňovalo! Dnes by měla Violka tři roky a už by chodila do školky.
Naše Světlanka bude brzy slavit jeden rok. Je to náš poklad a naše sluníčko.
Jsem rád, že jsem byl na rekondičním víkendu s Dlouhou cestou, za který všem děkuji. Dlouho jsem se snažil skrývat emoce, ale dál už nemůžu. Nemám na nic sílu a jsem unavený.
Nedávno jsem koupil knížku Prázdná kolébka. Když jsem jí četl, zasáhl mě příběh, který mi připomněl to co jsem sám prožil.
Milá Radko F. děkuji za optání.
Manželka to moc dobře nezvládá. Hodně se uzavírá do sebe, moc to se mnou nechce sdílet.
Petr82
 
Příspěvky: 8
Registrován: 28 bře 2017, 22:08


Zpět na Prázdná kolébka

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron