Jsem matkou bez dítěte...

Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Lucie » 28 lis 2018, 22:35

Tuhle básničku jsem složila měsíc po porodu svého mrtvého chlapečka Matyáška a chtěla bych se o ní podělit. Bylo to moje jediné a první dítě čekala jsem že budu řešit jiné starosti než jeho pohřeb a tak strašně nekonečný smutek. Někdy jen člověk sedí čumí do prázdna a brečí a myslí si že už nemůže být hůř. Achjo...tak strašně moc mi chybí. :cry: Snad vás moc nerozesmutním protože u ní brečeli i celkem tvrdý chlapy co se tváří že je nic jen tak nerozhodí. Hodně sil a pozitivní myšlení na dlouhé cestě, v podstatě nekonečné... :(. Lucka


Jsem matkou bez dítěte
co se to děje v tomhle světě?!
S těžkým břemenem pokračuji dál
beru osud tak jak mi byl dán.
To ticho a prázdno tu zbylo jen,
chybíš mi každičký den.
Byl jsi počat z lásky,
tak moc bych chtěla pohladit tvé vlásky.
Nepoznali jsme se a přes to vzpomínám,
každým dnem oči slzami prolévám.
Za těch pár krásných chvil,
když jsi tu s námi ještě byl.
Každou další vteřinou moje srdce puká,
bože vždyt vidíš jaký to jsou muka!
Není v životě nic cennějšího o co přijít,
nezbývá nic jiného než to přejít.
Tak strašně moc mi chybíš chlapečku můj,
nejradši bych vyměnila svuj život za ten tvůj.

pamatuj navždy Matyášku že maminka tě miluje
a bude tomu tak dlouho dokud moje srdce dobije
Lucie
 
Příspěvky: 25
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Radka F. » 09 pro 2018, 20:29

Lucinko,moc krasna basnicka,plna bolesti a smutku,uprimna.Kazda z nas by vymenila svuj zivot,za zivot sveho ditete.Nevybrali jsme si tuhle cestu,chteli jsme zit stejne,jako vetsina lidi.Ted jsme jini a nikdo se nas neptal,jestli to takhle chceme,proste to prislo a z nas se stali jini lidi.Moc vam preju,at na te vasi dlouhe ceste zasviti slunicko,dokazete se jeste smat a radovat,jste jiste mlada a zaslouzite si stesti,i kdyz vim,ze bude navzdy zastinene mrakem.Posilam na dalku objeti.....
Radka F.
 
Příspěvky: 143
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Pavla » 10 pro 2018, 17:47

Milá Lucie,
každý verš v básni mne vzal za srdce, vše co píšete, je bohužel naprostá (a tak strašně krutá!) pravda.
Jen já, stejně jako další maminky tady, tam máme místo “nepoznali jsme se”.... byli jsme spolu mnoho let...
Tolik to bolí. My ztratily minulost, zbyly nám jen (aspoň) vzpomínky. Vám zase nebylo dopřáno poznat budoucnost, s Vaším synem. Těžko říct, co bolí více. Nemohu posoudit. Znám jen ten svůj žal a stesk. Každopádně ztráta dítěte v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny je zcela jistě ta největší bolest, která může rodiče potkat.
V této chvíli není jak utěšit, jak pomoci...
Držte se, nic jiného nám, “maminkám bez dítěte” nezbývá.
Snad jen... u Vás určitě sluníčko ještě vysvitne, jste mladá... ale jak psala Radka, asi už bude vždycky zastíněné tím mrakem. Ale určitě bude jednou lépe.
Pavla
 
Příspěvky: 39
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Radka F. » 15 pro 2018, 19:42

Lucinko,pustte si pisnicku Verim andlum od Leony Senkove.Nerikam,ze vam ulehci a pomuze,ale je to o nas a hlavne o vas a vasem detatku.Ja hodne vnimam pisnicky,nektere me svym textem oslovi a najdu se v nich,reknou,co citim.Moc vas objimam a posilam na dalku silu,zvladnout to,co vam osud nalozil.
Radka F.
 
Příspěvky: 143
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Pavla » 26 pro 2018, 15:16

Zdravím Vás, Lucie.
Nedaří se mi poslat SZ, píši tedy sem.
Doufám, že to nevadí, vždyť osudy nás všech tady jsou tak... různé... a přece podobné.
Myslím, že jsem od Vás dostala zprávu, chtěla jste znát můj příběh.
Není veselý - to ale ostatně asi ničí tady, na tomto fóru...
Někdy Vám jej snad napíši celý, ono je to totiž podstatně delší než na jednu zprávu.
Ještě jsem nesebrala odvahu ani na to, zveřejnit jej zde, na stránkách DC.
Ale jednou to, snad, udělám.
Zatím jen v zkratce: Mé jméno je Pavla, je mi 45 let a pracuji jako učitelka na střední škole, učím angličtinu a občanskou nauku. Z té AJ připravuju studenty k maturitě (a pak je u ní zkouším ), což je docela mazec, někdy... Ale práce mne baví, vlastně se dá říct, že mne už přes rok drží nad vodou.
Jsem matkou 3 dětí. A tak to bude napořád, ačkoliv “fyzicky” už nyní existují jen dvě. Dceři je čerstvých 7 let (narodila se na Vánoce), synovi bylo na podzim 12, takže puberta se nám již hlásí, pomalu, ale jistě.
Můj nejstarší, Lukáš, zemřel tragicky 5. 11. 2017, bylo mu devatenáct.
Byl a stále ještě je to pro nás strašlivý šok, nikdo nevíme proč ani jak, nic...
Pěkný, zdravý, chytrý a slušný kluk, vlastně “příliš slušný pro tento svět”, jak se jednou vyjádřil můj táta...
Jeho poslední slova před odjezdem do Prahy do školy ke mně: “Mami, prosím, nechoď mi k tomu routeru..” (jen 3 dny předtím si nechal zavést do svého pokoje nové internetové připojení - měl strach, abych mu svým vytíráním a uklízením ten nový router třeba nepoškodila)... a pak... v neděli večer před vraty našeho domu dva policisté... a nejhorší noční můra mého života: “váš syn se zastřelil...” Dodnes nevěřím, nerozumím a nechápu.
Hrála v tom roli patrně nějaká slečna z ČB, pak napadení našimi romskými spoluobčany (napadli ho jen dva týdny předtím v ČB před kinem).
Policisté, kteří to poté vyšetřovali, mi sdělili, že dvěma z nich se ještě sám ubránil (dělal jako mladší závodně fotbal a karate), ale čtyři se skleněnou láhví již bylo moc, měl šest stehů na čele...
Lukáš nikdy nepil alkohol, nekouřil, nechodil nikam “pařit”, v tomhle byl tak trochu jiný než většina mladých, s manželem jsme si říkali, že se o něho nemusíme bát, když víme, že ho vždy najdeme doma v bezpečí u kompu... A???
Střelnice v Českých Budějovicích na Borku, školení policejní instruktoři, kteří MAJÍ dohlížet na všechny placené střelby... a devatenáctiletý kluk (který neměl ani zbrojní průkaz!) si tam jen tak přijede, půjčí si zbraň... a... kde BYL ten proškolený policejní instruktor v TU CHVÍLI???
Na to už nám nikdo nikdy neodpoví, každopádně můj psychiatr a kněz v jedné osobě mi řekl jen pár dní poté... “to nebyla sebevražda”...
Nevím, jak to myslel, ale je to i můj názor.
Ta bolest je strašlivá, někdy nemohu ani dýchat, vše se svírá... tolik, tolik to bolí!
Stýská se mi nesnesitelně, a stále více. Nebýt Dominika s Verunkou (syn s dcerou), už dávno bych tu nebyla. A to nemyslím nikterak nadsazeně, to je holý fakt.
Milá Lucie. Jestli jste dočetla až sem, pak víte zhruba, i vy všichni ostatní zde na tomto bolestném fóru, co se mi stalo.
Napište mi, co se stalo Vám (tuším, že šlo o miminko?), můžeme se vzájemně podpořit.
Držte se, hodně sil,
pozdrav Pavla.
Pavla
 
Příspěvky: 39
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Lucie » 27 pro 2018, 13:54

Dobrý den Pavli,
Podle toho co píšete se mi to taky nezdá jako sebevražda. To by měl nějaký problémy třeba psychicky i když děti se rodinym příslušníkům moc nesveruji. Vím o čem mluvím moje sestra je má a bere antidepresiva a ještě mi řekla že kdyby se to samý co mě stalo jí, už by tu nebyla. Myslím že už i to vypovídá o psychických problémech. Já mám naopak k životu úctu a beru ho jako dar, i když je zatíženy tou strašnou tragédii která se tu nám všem stala. Ano myslíte si to dobře já jsem přišla o miminko.napisu vám to sem ve více zprávách psala jsem to už paní radce.
Lucie
 
Příspěvky: 25
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Lucie » 27 pro 2018, 14:17

je to strašně smutné že se to musí dít, člověk pak přemýšlí co mohl udělat jinak aby to změnil ale situace je taková že se s tím nedá dělat nic jiného než naučit žít. Taky jsem si uvědomila že život je vlastně uplně křehký napříč tomu jak jsem si myslela že jsem nesmrtelná a zdravá a já nevím co... stačí vteřina a člověk tu nemusí být. Moje sestra mi říkala že kdyby se to samé stalo jí že by tu už nebyla. Jak jsem už psala. Já jsem se nad tím hodně zamýšlela ale vnímám to taky ted jako matka to co prožívám a ještě v horším by zažívala moje maminka a to je nepředstavitelný mám jí hodně ráda a nechci aby takto trpěla. Rodiče by neměli přežít své vlastní děti.Je to kruté. Každý mi říká že jsem mladá že budu mít dětí ještě hodně ale přijde mi to ted uplně nepředstavitelný a nesmyslný faupas (fopa). Dnes jsme měli být 3 a radovat se z mýho oblíbenýho svátku v roce a zatím každý jen dělá že už se to vlastně stalo dávno. Každý nechce tomu druhému způsobovat ještě větší žal a přitom to jsou teprve 2 měsíce. Někdy brečím a manžel mi říká at nepláču ale když jsem statečná a silná přez den nemůžu být silná každý den. Proto už brečím jen tak aby to nepoznal, nechci aby mě poslali k cvokařovi. Pláč přece není nebezpečný a ani nebolí tak proč se mi ho každý snaží zadržet když jen takhle moje emoce půjdou ven. Tak strašně moc mi chybí nevím jestli je horší poznat a muset se rozloučit nebo nepoznat a jen mlhavě pátrat jaké by to mohlo být. Obojí je strašné. Když jsem se dozvěděla že jsem těhotná bylo to ta nejštastnější zpráva jakou jsem si mohla přát. Všechny vyšetření jsem podstoupila a těšili jsme se na miminko. Všude mě ujištovali jak je všechno v pořádku a že je miminko zdravé. Testy z krve a moči jsem měla v pořádku genetické vyšetření taky akorát mi lítal tlak ke konci těhotenství a které těhulce taky ne když jsem byla v srpnu v 8. měsíci a to byli největší vedra. Nejtěžší je sledovat všechny ty holky okolo co byli těhotný tak stejně jako já a nebo podobně že mají zdravý miminka a já jen prázdný místo. Když minul termín porodu tak jsem začala být už dost nervozní a chtěla jsem tomu pomoct tak jsem umývala okna a uklízela co mi síly stačili že se porod rozjede no a ono nic. Na kontrole mi řekli že ještě chvíli počkáme že se to ještě může rozjet.
pak jsem 1. října šla na kontrolu kde mi natočili srdeční ozvy miminka a pohyby i na ultrazvuku bylo všechno v pořádku tak mi paní doktorka řekla že 4. října budou vyvolávat a nijak mě to neznervoznovalo akorát jsem se těšila že užuž za pár dnů to bude v pořádku. 3. října jsem spala jaksi dlouho normálně jsem vstávala kolem 9 hodiny ale ten den jsem vstávala až o pul jedné což mi bylo divný ale nebrala jsem na to zřetel myslela jsem si že jsem byla po tom uklízení prostě jen víc unavená. Tak jsem se najedla a najednou hodiny letěli a já jsem si uvědomila že jsem vlastně ještě necítila žádný pohyb ale četla jsem že ke konci tam mají miminka málo místa a moc se už nehýbají a nebo často spí. Když minulo odpoledne a byl večer byla jsem nervozní a začala jsem do bříška trošku strkat aby se probudil a prosila ho aby mě aspon jednou kopl a já budu v klidu. Když bylo 7 večer začala jsem panikařit a řvát na manžela kterej byl vyděšenej a snažil se mě uklidnit že to bude dobrý.
Lucie
 
Příspěvky: 25
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Lucie » 27 pro 2018, 14:22

tak jsme jeli do nemocnice protože mě nemohl uklidnit, a když sestra nemohla najít tím přístrojem na ozvy nic jen můj tep bylo mi všechno jasný jako by se mi právě zastavil uplně celej život. Jako bych to ani nebyla já, vzali mě na ultrazvuk a pan doktor mi to oficiálně oznámil. že mu to je líto, říkala jsem si vážně mluvil bys takhle kdyby to bylo tvoje dítě? samozdřejmě jsem si to říkala pro sebe a akorát opakovala a řvala že to není možný že se to nestalo že to není pravda. Druhý den mi ten porod vyvolávali byla to nejdelší noc v mým životě hnusilo se mi moje břicho hnusila jsem se sobě celá a připadala jsem si uplně odporná. Dostala jsem 2 prášky na spaní a stejně jsem nespala a snažila se pochopit situaci že musím porodit mrtvý miminko. Manžela tam nechali celou dobu hospitalizace semnou a mohl být i u porodu. Tak strašně se mi ten den obrátil vzhůru nohama připadala jsem si že se mi to zdá že to snad je jenom sen a já se vzbudím v posteli a nic z toho se nestalo. Druhý den jsem Matyáška rodila no a to víte jak se asi tak může rodit miminko který se ani nehne, takže mě nastřihli hráz a ještě do mě rvali ten zvon a ještě mi sestřička pak tlačila na břicho aby jsme ho dostali ven sama bych ho neporodila. Striktně jsem odmítla pohled nechtěla jsem ho vidět ani si ho pochovat ani nic jen jsem chtěla at mě toho zbaví. Jenže (to) bylo ještě před pár hodinama moje milovaný miminko. Paní doktorka mi řekla že mi udělá fotky dá do obálky abych se na ně podívala až na to budu mít sílu. Byla jsem uplně jak v tranzu a nedokázala normálně uvažovat. Ted zpětně si říkám že jsem si ho měla pochovat a pohladit nebo se na něj aspon podívat, zasloužil si to. Já na to ale neměla sílu a odvahu. Víte když porodíte miminko za všechnu tu dřinu námahu a neskutečnou bolest je odměna krásné miminko, já jsem to všechno prožila a přitom nemám žádnou odměnu za to ba naopak spíš smutek a žal. Pořád si připadám jako bych selhala jako matka i jako žena. Že jsem nedokázala porodit zdravý dítě. Pitva nám řekla že měl nedovivinuté plíce a zemřel na zástavu srdce z nejasných důvodů. Tak si říkám proč jsem si platila a chodila na veškerý výšetření když tohle je výsledek pokročilé medicíny která dokáže odhalit vývojové vady. Nebyl to žádný drobeček měl 3500g a 49 cm takže krásné a donošené miminko.
Lucie
 
Příspěvky: 25
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Lucie » 27 pro 2018, 14:27

Stále nechápu co jsem udělala špatně nebo co jsem udělala tak špatného že mě bůh takto trestá, nejsem nijak věřící ale věřím že všechno má svůj smysl proč se to děje má nás to něco naučit a někam posunout, stále ale ten smysl nechápu. Každopádně se bojím dalšího těhotenství že to dopadne stejně že zase zklamu sebe i ostatní. a říkám si dnes není nijak divné být uplně bez dětí někomu to prostě není souzeno a já bych další takovou ztrátu už nemusela přežít se zdravým rozumem pokud mi rozumíte. Každý má hranice a to i v případě ztráty blízké osoby prostě by té bolesti na mě bylo až moc přijít o další dítě. Co když ale další dítě mi projasní život a ta bolest bude snesitelnější myslím na psychická, vím že nikdy nezmizí ale bude třeba snesitelnější. Vůbec si nedokážu představit že by mi umřel v půl roce nebo v 15 ti letech. Asi bych se složila, i když je moje situace strašná je rozdíl v tom že jsem ho neviděla nedotkla se ho nebyla s ním ten první kontakt tam nebyl. Nicméně byla jsem s ním spojená 9 měsíců a nejde to přejít jen tak slovy hm smůla zkusíte to znovu. Je mi líto vaší ztráty, je to těžké v každém případě. Já ale věřím že bůh nám naloží jen tolik bolesti o které ví že jí uneseme nedal by nám takový kříž na bedra kdyby věděl že to nezvládneme a to nás dělá silnější a pokornější zároven. Víra v to že se s Matyáškem jednou setkám je osvobozující. Jestli to bude za 50 let nebo za pár dní nechám na božím soudu ale do té doby se budu snažit prožít každou vteřinu života jako by měla být poslední a hrdě ponesu svůj kříž. Budu tu žít i za něj. Chtěla bych vám poslat na dálku hodně pozitivní energie aby jsme to zvládli, myslím tím my co prožíváme dlouhou cestu a prázdnou kolébku. Chci se vám i omluvit že jsem vám poslala tady ten uporný román ale asi jen potřebuju aby si to přečetl někdo kdo mi alespon trošku rozumí. Jste statečná a žijete pro druhé já se snažím o totéž ale v koutku duše vím že mi Matyášek chybí i když jsme se nestihli poznat. Víte pořád si to přehrávám v hlavě ten den tu větu kterou mi pan doktor změnil uplně celej život. Věřím že v sobě najdu dost odvahy dát se do dalšího těhotenství protože dítě je požehnání je to dar, je až neuvěřitelný že pro někoho je to uplně obyčená věc a pro někoho dar, tatáž situace. Přeji vám krásné vánoce i když vím jak je asi prožíváte protože taktéž trpím ztrátou dítěte, mnoho zdraví do nového roku protože to je důležité, spoustu lásky od příbuzných kteří vás podrží, a spoustu štěstí.
Mějte se nejlíp jak můžete.
Lucka
Lucie
 
Příspěvky: 25
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod pája » 27 pro 2018, 20:22

Milá Lucko a ostatní maminky.
Můj příběh zde také je , jsem maminka Kubíka Owczarzy. Své děti jsem bezmezně milovala a nedokázala si ani představit, že by se jim mohlo něco stát. Taky jsme na Kubčovi nic nepoznali, nevěděli jsme , jak se trápí a i když jsou to 4 roky, není dne, kdy bych neplakala, každá vzpomínka, i když hezká a veselá, je pro mne bolestná. Byla jsem velmi společenská, chodili jsme na různé akce, plesy, maškarní, koncerty, výlety, dovolené...teď je to pro mne všechno tabu. Neumím si představit, že bych se někde šla bavit, když mám v srdci tak hroznou bolest. Vlastně se už neumím smát a být veselá. Naštěstí mám dceru a tříletou vnučku Elišku, která je naše štěstí. Stejně jako Vy jsem se naučila neplakat, teda většinou , před lidmi, hlavně dcerou a manželem, brečím po večerech, nebo když jsem sama, ale musí to ven, na chvíli se mi pak uleví. A taky si myslím, že je normální plakat, když zažijete tak hroznou ztrátu, takže klidně plačte, ať si ulevíte a lidi ať si říkají, co chtěli. Kdo to nezažil, to nemůže nikdy pochopit. Luci u Vás je to strašně krátká doba a nemáte si co vyčítat, udělala jste vše, jak jste mohla nejlépe a ani medicína není všemocná.
Bohužel! Já si také pořád dokola říkám proč?! A vyčítám si, že jsem nic nepoznala. Jste mladá a určitě se o druhé děťátko pokuste. Nenahradí Vám Matyáška, stejně jako nám Eliška nenahradila Kubíka, ale život je snesitelnější a četla jsem i spoustu případů, kdy první děťátko umřelo před porodem a druhé se narodilo naprosto v pohodě. Tak tomu věřte.

Pavli a Vám rozumím, píšete zcela mé pocity, taky se mi někdy zdá, že mne ta bolest zadusí, že se to nedá vydržet, chce se mi řvát, chci ho zpátky, chci zpátky svůj život s mými milovanými dětmi Já se dověděla až po 4 měsících z policejního spisu, že Kubovi jeho slečna řekla o nějakém klukovi , se kterým je, večer před tím, než se oběsil. Třeba to je náhoda, třeba by to udělal i tak, byla to poslední kapka?! Nikdy už se to nedovím, proč? když byl tak milovaný námi všemi. Maminky přeji všem hodně sil.
pája
 
Příspěvky: 121
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Lucie » 30 pro 2018, 02:04

milá pájo,
je mi líto vaší ztráty, je hrozné hlavně s tou bolestí dál žít a vědět že už nikdy nezmizí. Dnes jsem byla Matyáškovi na hřbitově zapálit svíčku, achjo tak moc to bolí dnes by měl skoro 3 měsíce. Chápu že vás nebaví se radovat a chodit mezi lidi, mě takové věci nikdy moc nebavili vždycky jsem spíš byla uzavřenější. JJ, jak píšete je někdy potřeba aby to šlo ven, vím že vaše vzpomínky jsou moc bolestivé alespon nějaké máte, já mám jen nic prázdno jen něco co mohlo být a nebylo. Někdy si připadám jak ve slepé uličce která nepokračuje dál.Jak píšete i manžel mi říká že to není moje chyba že se to tak prostě stává, jenže já nemám ten pocit že bych něco zanedbala nebo tak spíš takovej že nedokážu porodit zdravý a živý dítě, že bych možná ani další mít neměla. No dělali mi krevní testy a mám tam pozitivní jeden vir a dle dalších odběrů v prosinci je stále aktivní proto si nechci naběhnout na vidle a hned otěhotnět pokud by graviditu mohlo něco ovlivnit. Pravděpodobně Matyášek zemřel kvůli tomu viru a vědomě ohrozit další dítě nechci člověk má omezené hranice a i co se týče bolesti a znovu bych to nemusela zvládnout se zdravým rozumem a jak píšete o té slečně, vážně si myslíte že by se zabil kvůli takové hlouposti? Myslím tím že by ho opustila holka. Achjo je to tak smutné když vyhasne mladý život uplně zbytečně, zajímalo by mě co k tomu sebevrahy vede. Já a i vy a ostatní maminky máme taktéž těžký život ale žijeme ho dál nebo spíš přežíváme. Mějte se nejlíp jak můžete a přeji vám už jen štěstí a i všem ostatním.
Lucka
Lucie
 
Příspěvky: 25
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Janak » 30 pro 2018, 19:43

Milá Lucko,
chápu že se cítíte hrozně a obviňujete se, ale vy nemáte proč, nebyla to vaše chyba, nemohla jste to ovlivnit a víte proč k tomu došlo. Jste ještě mladá a můžete mít ještě další děti. Tím samozřejmě nechci vaší situaci nijak zlehčovat, je naprosto normální, že si připadáte nešťastná, ale věřte, že s každým dalším dítětem se budete cítit líp. Máte ještě naději na šťastnou rodinu, ale my maminky, kterým jejich děti odešli bez rozloučení a z vlastní vůle ukončili svůj život, jsme na tom o něco hůř než vy. Mnohé z nás jsme ani netušili, že by naše děti byli schopné něco takového udělat a dodnes neznáme a ani se nikdy nedozvíme pravý důvod jejich rozhodnutí. Nám už teď nezbývá než to tady nějak dožít, než přijde náš čas odejít za nimi. A věřte, že žít s pocitem, že jsem na vlastní dceři (17,5roku) nepoznala, že jí něco užírá tak, že se chystá ukončit svůj život a nezabránit jí v tomto kroku, je ta nejhorší věc,kterou budu mít do konce života před očima.
Odpusťte mi tu tvrdou upřímnost, ale jsou to mé vlastní pocity, které jsem vám sem chtěla napsat.
Janak
 
Příspěvky: 38
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Lucie » 30 pro 2018, 21:47

Dobrý večer,
Však samozřejmě že když už je dítě větší je to horší. Tak stejně si můžu říct že jsem mohla dělat všechno pro to abych ten vir nechytla. Těžko říct jestli se něco dělat dá, moje sestra trpí na deprese a nikdy neměla v životě vážnou tragickou Bo těžkou událost jako já a prezto je na antidepresivech že ji život nebaví. Nechápu proč když já si v životě prošla pravým peklem včetně smrti dítěte a žádný prášky neberu. Těžko říct jestli se dá nebo dalo dělat. Ale ať tak nebo tak je to boží vůle, jinak by se takový věci neděli
Lucka
Lucie
 
Příspěvky: 25
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Lucie » 30 pro 2018, 21:54

A jak jste psala že děti budu mít ještě dost, nevím jestli mám odvahu do toho znovu jít znovu ho mít 9 měsíců v bříšku a pak další rána, nemusela bych to unést se zdravým rozumem. Jsou i lidi co si dobrovolně řeknou že děti nechcou. A jak píšete je to jen fráze. Kdyz máte vzpomínky ať bolestné tak jsou ten člověk tu byl. Já mám ale prázdno nic, něco tu mělo být a nebylo, můžu si jen domýšlet jaký mohl mít vlasy nebo oči nevím vůbec nic roztrhana až na prdel bolesti a z toho vůbec nic. Většinou je odměna za tu namahu krásný miminko, já nemám vůbec nic akorát obavy ze nejsem normální. Je přirozené rodit děti a když toho nejsem schopná asi je něco špatně dala bych cokoliv alespoň za to ho vidět vyrůstat. Nebo jen na chvíli chovat
Lucie
 
Příspěvky: 25
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Lucie » 30 pro 2018, 22:23

Jinak, neřekla bych že moje bolest je horší, jen je jiná. Nemyslím že je tu soutěž o to kdo má větší trápení je to hrozně tragické v každém případě. Vyhasl bohužel mladý lidský život a ta skutečnost se už nezmění.
Lucie
 
Příspěvky: 25
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Janak » 31 pro 2018, 13:14

Milá Lucko,
Nechtěla jsem vám ublížit, naprosto chápu, že teď máte pocit, že žádné vaše dítě se už nenarodí živé. Je to totiž ještě velmi brzy po vaší ztrátě.
Mám v rodině podobný případ jako ten váš. Sestřenici se narodila v sedmém měsíci mrtvá holčička, bylo to její první dítě,lékař v nemocnici jí řekl, že není schopna donosit zdravé dítě, bylo jí tehdy 31 let a byl to hrozný verdikt. Úplně se jí zhroutil svět, trvalo to víc jak rok než souhlasila, že se znovu pokusí o miminko a dnes je šťastná maminka dvou krásných holčiček 4 a 2 roky a teď začali uvažovat o třetím, co kdyby se podařil i ten kluk.
Lucko doufám, že vy taky budete šťastná maminka, nevzdávejte se a věřte, že vaše ztráta nebyla zbytečná a váš malý andílek v nebi na vás bude dávat pozor a pošle vám za sebe náhradu, krásné zdravé miminko. Jenom tomu dejte čas.
Janak
 
Příspěvky: 38
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: Jsem matkou bez dítěte...

Příspěvekod Lucie » 31 pro 2018, 18:44

Milá paní, určitě jste mi neublížila, naopak jsem ráda za upřímný názor, já jsem se jen snažila vám vysvětlit svůj pohled na věc a bolest. Je to strašné v každém věku a čase. No, pořád se to ve mě bije když vidím miminko nebo tak tak bych ho strašně chtěla, na druhou stranu je tu ten stin plný obav a pochybností.
Lucka
Lucie
 
Příspěvky: 25
Registrován: 27 lis 2018, 22:57


Zpět na Mé dítě odešlo

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron