Jak dal....

Jak dal....

Příspěvekod Radka F. » 26 led 2017, 17:58

Mile maminky,vidim,ze tu nikdo nepise a ani me to neprekvapuje.Nekdy mam pocit jakobych uz vsechno rekla,ale i tak se doma porad opakuju a casto se vracime s manzelem k tomu vecnemu PROC.Vanoce jsou za nama a me to zase hodne rozhodilo psychiku a priznam se,ze jsem byla na dne.Nikdy bych neverila,ze i po peti a pul letech to bude takhle bolet,otevrela se me stara rana a bylo to jako na zacatku.Zustala jsem na neschopence a zase si musela ujasnit proc ziju a proc chci jit dal.Mela jsem obdobi,kdy jsem nevidela pred sebou zadnou budoucnost,proste nic.Pomohli me moji neblizsi,kteri se mnou meli trpelivost a staly pri me.Porad to boli,ale uz zase vim,ze chci jit dal a musim se snazit,protoze tohle je jen na me.Nechci sem vnaset nejake smutky,jen chci rict tem,kdo na tom byli mozna podobne,ze musi bojovat.Doktori a leky nam to usnadni,ale jsme tu sami za sebe a my musime chtit zit.Posilam vsem objeti a myslim na vsechny deti a jejich rodice.
Radka F.
 
Příspěvky: 131
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jak dal....

Příspěvekod MIRKA » 27 led 2017, 00:24

Milá Radko. Mluvíte mi z duše. U mě to budou v březnu 3roky a připadá mi, že je hůř a hůř. Vánoce pro mě byly příšerné, celý prosinec jsem byla na neschopence, prostě jsem to nedala.
Jsem tak zoufalá, tolik se mi stýská a při představě, že je to tak už napořád, mě budoucnost děsí. Já vím, že musíme být silné, snažím se, jak jen to jde, ale ta bolest v srdci strašně vyčerpává.
Já už o tom všem s nikým skoro nemluvím, každý žije dál, kdo nezažil, nepochopí. Také si stále říkám PROČ? Nedivím se, že už moc maminek nepíše na DC, ono to naše psaní je pořád dokola, ale člověku se trošku uleví, když se vypovídá, proto je to škoda. Jedině my tady na DC se dokážeme pochopit, pro ostatní je třeba naše chování zvláštní, my máme svůj svět.
Je to hrozné, jak se člověku během minuty změní život, ani ve zlém snu by mě nenapadlo, že se dožiji toho, co se stalo. Držte se, musíme si být vzájemnou oporou.
MIRKA
 
Příspěvky: 179
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Jak dal....

Příspěvekod Radka F. » 29 led 2017, 20:34

Miri,prave to,ze me nekdo napise,ze je na tom stejne jako ja me dava silu a vedomi,ze je to vlastne normalni.Ja vim,ze to ostatni nemuzou pochopit,protoze pro ne je svet stejny a nevi,jak nam je.Ja proste obcas musim mluvit o svych pocitech,i kdyz je to omilani toho,co uz jsem rekla tisickrat.Jsme vsechny silne,protoze zijeme,ale to neznamena,ze nemame nekdy pochyby a nebo proste nemuzeme......,vzdyt jsme taky jenom lidi.Prave to,ze je to navzdy a nic uz nebude jako driv a my s tim musime zit,tohle me depta a nekdy proste nevim,jak dal.Obcas mam chut svou bolest vykricet do sveta,ale on to vlastne nikdo nechce slyset,normalni lidi se boji a ten,kdo je na tom stejne jako my,ten vi.......
Radka F.
 
Příspěvky: 131
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jak dal....

Příspěvekod pája » 30 led 2017, 03:43

Ahoj holky.
Musím přiznat, že se každý den podívám na stránky DC a často bych i chtěla napsat, ale nikdo tady nepíše, ani nové maminky, které se k nám přidaly, a tak je mi hloupé stále psát to samé. Mám dny, kdy je to trošku lepší, ale většinou je mi strašně smutno, ale skoro s nikým o tom nemluvím, ani s dcerou, ani s manželem, jen tady na DC. Snažím se fungovat, aby si mysleli , že už je to lepší, ale není! Ta představa, že je to napořád je děsivá a ubíjející. Stále mám plnou hlavu toho, proč se to stalo, proč nám, co jsem měla udělat...Vy mne chápete, víte jak nám je.
Dívám se , jak tady přibývají další a další fotečky a myslím na ty nešťastné rodiče. Často si říkám, k čemu je takový život, jaký má smysl?! Nechci zklamat dceru a manžela, tak musím... Pája.
pája
 
Příspěvky: 106
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jak dal....

Příspěvekod Radka F. » 04 úno 2017, 14:55

Pajo,ja si myslim,ze tim,ze uz s nasima detma nemame budoucnost,tak se proste stale budeme vracet k minulosti a tomu,co se stalo.Nikdy na ne nezapomeneme a tak me prijde samozrejme je vzpominat.i kdyz je to porad dokola.Ja o synovi s manzelem mluvim a casto.Kdyz sedime,pijeme kavu,povidame si o nem a je to porad dokola,ale zvykly jsme si,ze je takhle s nama a vlastne je to takovy nas ritual.S dcerou o nem mluvim malo,protoze ji nechci zatezovat a vim,ze by si prala,abych byla v poradku,ale uz jsem ji rekla,ze ziju pro ni,ale nemuze po me chtit,abych byla stejna jako driv.Mam sve dny,kdy je me hodne smutno,nemluvim,brecim a nechci nikoho videt a tohle ona respektuje,i kdyz vim,ze s tim nesouhlasi.Potrebuju byt aspon doma sva,vzdyt vsude jinde se pretvaruju a to je unavne.Jsem rada,kdyz se tu obcas nekdo ozve a muzeme si spolu rict to,co jsme si rekli stokrat--je nam smutno,ale snazime se zit.Je to takova podpora,hlavne ve chvilich,kdy mame pochybnosti o zivote a ty prichazi casto.Nikdo nam nepomuze,ale nesmime zustat sami. :!: :!:
Radka F.
 
Příspěvky: 131
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jak dal....

Příspěvekod MIRKA » 04 úno 2017, 15:18

Holky, to, co píšete cítím přesně tak. Naše přetvářky, dáváme lásku dětem, které tu zůstaly, snažíme se nějak žít.......
Navenek jsme v pohodě, ale uvnitř je to všechno stejné, tak to i zůstane. Lepší a horší dny, ale ty krásné už nikdy nezažijeme. Pořád dokola přemýšlím, proč jsem nepoznala, že se něco vážného děje, Kubíka nálady jsem brala na lehkou váhu, nenapadlo mě, že by se mohlo stát něco tak strašného.
V noci se mi zdají ošklivé sny, pořád brečím a vypravuji, že mi umřel Kubík, nebo se hádám s lidmi, které mám ráda. Nevím, asi je ve mě tolik bolesti a tím si ulevuji. Jsem ráda, že si můžeme povídat, pomáhá to. Držte se.
MIRKA
 
Příspěvky: 179
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Jak dal....

Příspěvekod Radka F. » 06 úno 2017, 21:20

Miri i Pajo,ja myslim,ze je potreba si povidat,i kdyz jsou to stokrat vyrcene vety,proste musime ujistit sami sebe,ze jeste vubec zijeme a taky si stale opakovat duvod,proc tu jsme.....Miri,jak jsi napsala-ty krasne dny uz nezazijeme--tak to je kruta pravda.Smeju se s vnoucaty,chodime na vylety,ale stejne tam uvnitr,tam to boli a nikdy neprestane,proste uz nic neni naplno.Me se taky obcas zdaji sny o Fikovi,ale nejsou zle a ja jsme hrozne rada,ze ho vidim aspon takhle.Jen pak rano se nechci probudit,chci aby u me zustal.A kdyz si uvedomim realitu,je me smutno.Vzdycky jsem se o nej bala a rikala mu,ze se nechci dozit toho,ze by se mu neco stalo a pak se vyplnila ma nocni mura.V noci me vzbudili policajti,aby me oznamili,ze se zabil v aute.Dodnes si rikam,jestli jsem to nekde uvnitr tusila,jestli se tomu dalo zabranit,jestli jsme mu mela castej opakovat,at jezdi opatrne.....Jsou to jen me dohady a ma vina,ktera se mnou pujde navzdy.Asi jsem nic nemohla,ale stejne.....Takze ani ty si nevycitej,ze jsi nepoznala zmenu chovani a nalad.Vzdyt mladi lidi jsou jak pocasi a nemohla jsi vedet.Neni to utecha,jen konstatovani,protoze kazdy se s tim musime prat po svem,jen nesmime dopustit,aby nas pocit viny prevalcoval.Milovali jsme sve deti a meli tu s nama byt,to je jedina pravda a nakonec je vsechno jinak.....
Radka F.
 
Příspěvky: 131
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jak dal....

Příspěvekod MIRKA » 08 úno 2017, 21:32

Radko, máš ve všem pravdu. Já tu měla v neděli vnučku, tak jsem si jí užívala, navenek jsem byla šťastná, ale uvnitř je stejná bolest. Dokážu trochu vypnout i na procházce se svým 10ti měsíčním psem, který mi dává sílu žít, ale jsou to jen takové šťastné chvilky, přesto jsem za ně vděčná. Už třetí noc se mi zdají hezké sny o Kubíkovi, ale jakmile se probudím, zapomenu je. Jsem ráda, že ho můžu vidět ve snech, ale na druhou stranu mi to připomíná, že je to to jediné, co můžu mít-sny.
Život je tak těžký, bez našich milovaných dětí. Osud to tak chtěl a nám nezbývá nic jiného, než se s tím nějak naučit žít. Smířit se s tím nelze.
Naučila jsem se už přehlížet občasné nevhodné řeči lidí, ale přesto mě někdy vyvedou z míry. Naposledy to bylo,když jsem se dozvěděla, že jedna.... mě pomlouvala, že jsem si klidně vzala neschopenku v prosinci, (já musela, už jsem byla na dně, tak mě psychiatrička nechala doma). Hodně mě to zaskočilo, vždyť ta dotyčná mě zná, ví, co prožívám, bylo mi to strašně líto, že jsou lidi tak zlí. Kdo neprožil to, co my, nepochopí. Radko, nedávej si vinu, nemohla jsi tomu zabránit. Víš, já také měla celý život takové divné předtuchy, že přijdu o Kubíka, netušila jsem jak, ale strašně jsem se o něho bála, přesto jsem ho neochránila.....je mi to tak líto..............
Drž se.
MIRKA
 
Příspěvky: 179
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Jak dal....

Příspěvekod Radka F. » 10 úno 2017, 22:33

Miri prave o to jde,aby jsme si uvedomili ty stastne chvilky a dokazali si je uzit.To si prece zaslouzime,vzdyt nas zivot je smutny a bolestny a bez te trochy radosti by jsme se zblaznili.Musime ze zivota vytriskat co se da a jsou to vlastne jen STRIPKY STESTI neco,co si normalni lidi ani neuvedomuji a nam to dava strasne moc.Ja si taky casto sny nevybavuju,jen proste vim,ze se me zdalo o Fikovi a to me nejak musi stacit,aspon takhle je se mnou.Nikdy se nesmirim s tim,ze nam umrel.Vzdycky budu mit spoustu otazek,predstav,bude nam chybet po zbytek zivota a vim,ze se nikdy nesmirim a neprijmu,ze umrel.....Stejne tak si ponesu svou vinu,protoze je to muj syn a strasne me chybi a ja bez nej ziju jen kvuli dceri.Nevim,co jsem mela delat,jen vim,ze jsem nic neudelala.Jenze cim vic to tu ctu,tim vic vnimam,ze i kdyz jsme matky,tak nejsme vsemocne.Proste nam deti dospeji a rozhodnuti jsou pak jen na nich.Na hloupe reci lidi si nikdy nezvykneme,nikdy nejsme tak pohotovi,aby nas nic neprekvapilo,s tim se smir,protoze se me stalo uz mockrat,ze jsem zustala zaskocena s otevrenou pusou.Miri,vsichni si mysli,ze to co se nam stalo je uz DAVNO,uz jsme se pres to prenesli a zivot jde prece dal.Nikoho a nebo malokoho zajima nase bolest,nase ztrata,oni to nechteji vedet----nechci nikomu ublizovat,mluvim z vlastni zkusenosti.Ja jsem si vzala neschopenku na zanet v ruce,ale jen ja vim,ze jsem byla psychicky na dne a na pokraji zhrouceni,takze jsem se rozhodla byt doma,protoze uz jsem proste nemohla dal..A nemysli v praci jsem si to taky vyzrala,nikdo na me ohledy nebere,jsem prece usmata,mila zenska,vsechno zvladam a co se me stalo----krome toho ze me umrel syn a to uz je prece davno............jak se me kdysi zeptala kamaradka........Nekdy bych prala vsem lidem----nechci byt zla---aby byli aspon na tyden v nasi kuzi a poznali,co to je BOLEST.Takhle to nefunguje,ja vim a tak jsem vdecna,ze je par lidi,kteri nemusi,ale stejne chapou a ze jsme tu my,kteri VIME a chapeme a stojime pri sobe. :!:
Radka F.
 
Příspěvky: 131
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jak dal....

Příspěvekod pája » 11 úno 2017, 18:33

Milé maminky.
Je to všechno pravda. co píšete.ta bolest je opravdu hrozná a radost? Já už skoro nevím , co to je.Neumím se smát a radovat. Jsem slušná, usmívám se , plním všechny povinnosti, ale uvnitř mám obrovský smutek, který propukne ven většinou když jsem sama a večery, ty probrečím v posteli všechny.Asi jediné okamžiky, kdy se směji tak upřímně, ale ne, jako kdysi, jsou chvíle s malou vnučkou. Raduš Ty jsi nic ovlivnit nemohla, nemohla jsi ničemu zabránit!! Můj syn odešel dobrovolně, o to větší výčitky mám a denně ho prosím ať mi odpustí, že jsem nepoznala, jak zle mu je! Byla jsem šťastná, opravdu šťastná. Měla jsem krásné, zdravé a chytré děti, milujicího manžela a to mi stačilo.A pak se stalo něco, na co jsem ani ve zlém snu nepomyslela a život je vzhůru nohama.Opravdu to tak je, že kdo to nezažil, nemůže to pochopit, že ani za rok, za 5 let, za 10 ...prostě nikdy nemůžeme tu ztrátu překonat.
Přibyla tady další fotka krásného , mladého kluka, který odešel dobrovolně. Kolik jich je?!A proč?! Držte se, musíme to nějak zvládat.
pája
 
Příspěvky: 106
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Jak dal....

Příspěvekod Lenulka » 12 úno 2017, 15:15

Taky na stránky DC koukám skoro každý den a ani já nepíšu. Mám pocit, že už není co. Jsme bez Lucky 11 měsíců a na bolest a prázdnotou si nejspíš zvykám. Neznamená to, že to nebolí, ale začínám chápat, že bolet už to bude napořád. Že nám navždycky bude scházet. Jen když v náruči držím Anežku, tu úžasnou holčičku a tak drahou půlku Lucky vím v těch chvílích, že život má smysl. Taky se ptám proč...proč ona, proč my? Ale i kdybych znala odpověď, Lucku by nám to nevrátilo. Najednou vidím tisíc věcí, které jsem mohla a měla dělat jinak, líp...jenže, byla by to záruka, že se tohle nestane? Pořád víc cítím, že ne. Neteř mi teď vyprávěla o snu, který se jí o Lucce zdál, houpaly se spolu na houpačce ve větvích stromu, Lucka se usmívala a slunce jí prosvítalo vlasy, Péťa jí řekla, že nám všem moc chybí a že nás to bolí a Lucka jí odpověděla...a mě stejně tak moc bolelo žít. Myslím si, že naše bolest, jakkoli obrovská je, není větší než byla bolest našich dětí.
Lenulka
 
Příspěvky: 55
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: Jak dal....

Příspěvekod Janak » 08 úno 2018, 23:24

Milé maminky, není to dlouho co jsem poprvé dokázala napsat na DC. Dnes jsem si přečetla nové příspěvky a zjistila jsem se, že všechny prožíváme to samé, spoustu smutku a neštěstí, spoustu nevyřčených otázek končících slůvkem PROČ o kterých víme, že nám na ně nikdo neumí odpovědět. Ty správné odpovědi si naše děti vzali s sebou do hrobu.
Není ani jediný den z těch 4let 2 měsíců a 20 dní, kdy bych si na naši milovanou holčičku nevzpomněla a neřekla si alespoň v duchu "proč?". Okolí si myslí, že už jsem to překonala, ano na venek se snažím být silná, je to ale jen maska. Už nechci pořád dokola vysvětlovat co se mnou je, proč se neusmívám. Je to přesně tak jak to všechny píšete, svět už je a vždycky bude pro nás všechny jiný. A vždy když si budou ostatní myslet, že prožíváme krásné chvíle, tak my si řekneme, že by pro nás byly krásné kdyby s námi byli i naše děti, které na nás již čekají v jiném světě.
Přeji nám všem hodně síly do dalšího života a víru, že se s našimi dětmi zase jednou setkáme.
Janak
 
Příspěvky: 29
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: Jak dal....

Příspěvekod Radka F. » 09 úno 2018, 21:03

Jani,otazka PROC ta nas trapi vsechny.Chteli by jsme vedet,znat a muzem si jen domyslet.Clovek se nauci chovat tak,aby si okoli myslelo,ze jsme v poradku.Je unavne neco vysvetlovat,obzvlast,kdyz zjistime,ze to stejne ostatni nechapou.Takze i ja mam svou masku,ktera me usnadnuje byti.Nikdo nechce slyset mou bolest a ja uz s tim nikoho neobtezuju.Jen s manzelem si povidame.Mluvime o tom,co bylo,co nebude,to jsou snad jedine chvile,kdy se nehlidam a dovolim si brecet a byt sva.Dokazu prozit i hezke chvile s vnoucaty,ale za kazdou takovou chvilku pak prijde smutek,kdy mam vycitky.Rozhodla jsem se zit pro rodinu.Nezalezi jestli budu ja stastna a spokojena-ono to uz nejde-ale usmev dcery a vnoucat,to je to,proc tu jsem a chci byt co nejdele.A az prijde muj cas,tak si pro me Filipek prijde a ja s nim rada odejdu.Jsme jine,ale stale zijeme ,tak at dame lasku a porozumeni tem,kteri si to zaslouzi.
Radka F.
 
Příspěvky: 131
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Jak dal....

Příspěvekod AndělNatálka » 29 bře 2018, 12:40

Ahoj holky,
je to první den co jsem doma od porodu mojí dcerunky sama. Už ani nevím zda chci můj příběh psát moje pocity jsou jako na houpačce. Ještě včera jsem neměla ani chuť vylézt z postele a pak jsem si začala číst stránku která je inspirovaná knihami jako je prázdná kolébka a najednou se mi ulevilo,že moje pocity nejsou tak špatné a našla jsem tuto stránku . Celí život si myslím, že miminka nemají umírat a po tom co mi umřela Natálka jsem o tom přesvědčená stále . Nemůžu se přenést přes ten pocit že mám řešit věci kolem pohřbu kdiť moje holčička má být v bezpečí náruče a né v rakvy a v urně .
I když dělám vše pro to abych tyhle věci zjednodušila oni zjednodušit nejdou. Myslím že to že mi malinká najednou umřela už začínám přejímat,ale fungování je mi nijak cizí . Najednou se podepsat je náročné přijít do krámu a dát dohromady smysluplnou větu je náročné a to mám ještě k tomu najít práci. Jak mám najít práci, když ani sama nevím co chci .
Vím, že bych chtěla svojí malou berušku zpět. A to je to jediný co teď, ani nikdy jindy, už nepůjde.
AndělNatálka
 
Příspěvky: 1
Registrován: 29 bře 2018, 12:24


Zpět na Mé dítě odešlo

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron