od Pavla » 26 pro 2018, 15:16
Zdravím Vás, Lucie.
Nedaří se mi poslat SZ, píši tedy sem.
Doufám, že to nevadí, vždyť osudy nás všech tady jsou tak... různé... a přece podobné.
Myslím, že jsem od Vás dostala zprávu, chtěla jste znát můj příběh.
Není veselý - to ale ostatně asi ničí tady, na tomto fóru...
Někdy Vám jej snad napíši celý, ono je to totiž podstatně delší než na jednu zprávu.
Ještě jsem nesebrala odvahu ani na to, zveřejnit jej zde, na stránkách DC.
Ale jednou to, snad, udělám.
Zatím jen v zkratce: Mé jméno je Pavla, je mi 45 let a pracuji jako učitelka na střední škole, učím angličtinu a občanskou nauku. Z té AJ připravuju studenty k maturitě (a pak je u ní zkouším ), což je docela mazec, někdy... Ale práce mne baví, vlastně se dá říct, že mne už přes rok drží nad vodou.
Jsem matkou 3 dětí. A tak to bude napořád, ačkoliv “fyzicky” už nyní existují jen dvě. Dceři je čerstvých 7 let (narodila se na Vánoce), synovi bylo na podzim 12, takže puberta se nám již hlásí, pomalu, ale jistě.
Můj nejstarší, Lukáš, zemřel tragicky 5. 11. 2017, bylo mu devatenáct.
Byl a stále ještě je to pro nás strašlivý šok, nikdo nevíme proč ani jak, nic...
Pěkný, zdravý, chytrý a slušný kluk, vlastně “příliš slušný pro tento svět”, jak se jednou vyjádřil můj táta...
Jeho poslední slova před odjezdem do Prahy do školy ke mně: “Mami, prosím, nechoď mi k tomu routeru..” (jen 3 dny předtím si nechal zavést do svého pokoje nové internetové připojení - měl strach, abych mu svým vytíráním a uklízením ten nový router třeba nepoškodila)... a pak... v neděli večer před vraty našeho domu dva policisté... a nejhorší noční můra mého života: “váš syn se zastřelil...” Dodnes nevěřím, nerozumím a nechápu.
Hrála v tom roli patrně nějaká slečna z ČB, pak napadení našimi romskými spoluobčany (napadli ho jen dva týdny předtím v ČB před kinem).
Policisté, kteří to poté vyšetřovali, mi sdělili, že dvěma z nich se ještě sám ubránil (dělal jako mladší závodně fotbal a karate), ale čtyři se skleněnou láhví již bylo moc, měl šest stehů na čele...
Lukáš nikdy nepil alkohol, nekouřil, nechodil nikam “pařit”, v tomhle byl tak trochu jiný než většina mladých, s manželem jsme si říkali, že se o něho nemusíme bát, když víme, že ho vždy najdeme doma v bezpečí u kompu... A???
Střelnice v Českých Budějovicích na Borku, školení policejní instruktoři, kteří MAJÍ dohlížet na všechny placené střelby... a devatenáctiletý kluk (který neměl ani zbrojní průkaz!) si tam jen tak přijede, půjčí si zbraň... a... kde BYL ten proškolený policejní instruktor v TU CHVÍLI???
Na to už nám nikdo nikdy neodpoví, každopádně můj psychiatr a kněz v jedné osobě mi řekl jen pár dní poté... “to nebyla sebevražda”...
Nevím, jak to myslel, ale je to i můj názor.
Ta bolest je strašlivá, někdy nemohu ani dýchat, vše se svírá... tolik, tolik to bolí!
Stýská se mi nesnesitelně, a stále více. Nebýt Dominika s Verunkou (syn s dcerou), už dávno bych tu nebyla. A to nemyslím nikterak nadsazeně, to je holý fakt.
Milá Lucie. Jestli jste dočetla až sem, pak víte zhruba, i vy všichni ostatní zde na tomto bolestném fóru, co se mi stalo.
Napište mi, co se stalo Vám (tuším, že šlo o miminko?), můžeme se vzájemně podpořit.
Držte se, hodně sil,
pozdrav Pavla.