Prezila jsem rok...

Prezila jsem rok...

Příspěvekod skalenka » 24 bře 2015, 10:22

...bez meho syna. Bylo to dnes v noci. Zapalila jsem velkou svicku, at hori dlouho.
Vetsinu roku mam jak v mlze, pamatuju si poradne jenom posledni dva mesice, kdy mi konecne zabrala lecba deprese. Vlastne ani nechapu, ze uz je to rok. Mam v mozku vypaleny posledni vikend a sok ze zjisteni, ze syn neni. Pak nastala mlha a vybavuju si jenom mezniky lecby, jak se muj stav postupne a nezadrzitelne zhorsoval. Ted me drzi a opravdu pevne leky, vratily me ze dne na den do zivota. Vnimam pritomnost, deti, muze, starosti pratel. Skoro nedokazu plakat, i kdyz bych chtela. Citim se rozpolcene. Cast mozku zije v realite, ale cast se porad trapi, coz se projevuje na moji telesne schrance. Verim, ze s jarem a sluncem budu aktivnejsi, ale neverim, ze dusevni rana se nekdy opravdu zahoji. Asi to neni mozne. Doufam, ze se mi povede naucit se zit s mym novym jinym ja. A ze ten zivot k necemu bude.
Hodne sily vsem. Lenka
skalenka
 
Příspěvky: 3
Registrován: 13 úno 2015, 12:37

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod Nevím » 24 bře 2015, 13:38

Dobrý den, paní skalenko a vlastně všem na těchto stránkách. U nás to bude rok za pár dnů. Taky mi není jasné, jak jsem ten rok přežila. Snažím se doma, kvůli synovi. Snažím se v práci, projevy lítosti mě dohánějí k šílenství. Ale vlastně Nevím, kdo jsem. Cítím jenom smutek, bolest, beznaděj a hrůzu tří dnů, které mi vzaly smysl života. Když jsem měla moji holčičku, všechno bylo tak jasné, mělo svůj smysl, logiku. Nebylo to vůbec lehké, ale většinou jsem byla v životě spokojená. Těšila jsem se na volné odpoledne, na vyjížďku na kole, z každého Sofinčina zlepšení. Užívala jsem si každé chvilky pro sebe. Bavilo mě doma to "vylepšovat". Teď jenom "bloudím" ve vlastním životě a nevím, kdo jsem. A nevím ani, jestli ještě chci vůbec být "někým".
Teď už tu asi 10 minut sedím a přemýšlím, jak aspoň trošku pozitivně ukončit můj příspěvek. Nic mě nenapadá, a tak aspoň přeji hodně sil vám i všem ostatním rodičům tady.
Nevím
 
Příspěvky: 8
Registrován: 24 bře 2015, 13:08

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod Radka F. » 25 bře 2015, 21:04

Maminky popsali jste presne i me pocity.Uz se nam blizi ctvrte vyroci bez syna,ale jak pisete-bloudim ve svem zivote.Stale prichazeji ty strasne stavy,kdy si myslim,ze uz nevydrzim ani o den dyl.Pak se to zlepsi a ja se snazim byt uzitecna.Doma me taky nic nebavi,delam veci jen z nutnosti,protoze hodne povinnosti za me prevzala dcera a to nechci,ma male deti a potrebuje,abych jako babicka fungovala.A tak se snazim,ale jde to velice tezko.V mlze ziju od toho nestastneho dne.Nekdy ke me nic nepronikne.Nevnimam lidi,jako bych nerozumela,co me rikaji.Je pravda,ze za ty ctyri roky se mnohe zmenilo.Cas nic nevylecil a neubral bolest,to ne,jen jsem pochopila,ze zivot mam jen jeden a tak ho chci venovat svym blizkym a byt s nema.Protoze prvni mesice jsem byla mimo,nemohla jsem sama mezi lidi a hlidat vnucku,to jsem si vubec netroufla.Chci,aby si me vnoucata poamatovala jako usmatou babicku,ze brecim v noci do polstare to uz nikdo vedet nemusi.Porad to bude dvoji zivot.Jeden s dcerou a druhy ten smutny s mrtvym synem.Oba jsou moji a ja jsem vzdycky delila lasku mezi ne a bude to tak navzdy.Kdyz si prohlizim fotky na DC,mrazi me,protoze si uvedomuju,ze za kazdou tou tvarickou jsou smutni rodice,kteri se trpi.Myslim na vas vsechny i na vase deti.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod renatka » 03 čer 2015, 09:33

Já jsem to měla 28.6 3,5 roku ,moje dcera si vzala život snad dobrovolně do dnes to nevím. Pro mámu je ta lepší verze že přepadla než skočila z 2 patra ,špatně se jí dýchalo třeba se šla jen nadýchat proto vylezla na balkon oknem. To ale nic nemění na mé bolesti.Jak píše Radka mám ještě syna a ten nechce mé nářky poslouchat tak se snažím přetvařovat a usmívat se i když je to někdy velmi náročné. Syn na mě nemá čas tak by si přál abych už normálně žila mě to ale nějak nejde .Jsem doma sama, do práce už nechodím připadám si opuštěná ,nepotřebná ještě že mám pejska který mě nutí chodit ven i za vedra které špatně snáším.Kamarádky hlídají vnoučátka jsou na chatě a stejně i ony už mě málo navštěvují.Tak ráda bych to chtěla nějak změnit ale jak?
renatka
 
Příspěvky: 23
Registrován: 20 úno 2015, 14:39

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod MIRKA » 03 čer 2015, 23:09

Dnes je to 15měsíců, co mi dobrovolně odešel můj milovaný syn. S jeho smrtí odešlo i část mě. Snažím se s tím naučit žít, ale nejde mi to. Jsem tu sama, tak strašně se mi stýská, ale vám milé maminky to nemusím vysvětlovat. Neumím se zapojit do normálního života, vím, že pro nás už nebude nikdy normální. Žiji vzpomínkami, minulostí, přítomnost a budoucnost mě nezajímá. Nic mě nebaví, vlastně jen přežívám. Nějak nerozumím okolí, ani tomuto světu. Tolik bych si přála, aby mi dal Kubík nějaké znamení, že se tam někde má dobře. Pevně doufám, že jednou, až přijde můj čas, že se znovu sejdeme a budeme už napořád spolu. Vám všem, nešťastným maminkám přeji zdraví, které máme po odchodu našich dětí chatrné, hodně sil na té naší dlouhé cestě.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod Ivona » 04 čer 2015, 15:01

Mám to maminky úplně stejně jak píšete vy, Tom odešel také dobrovolně před 3 lety, jak ta doba letí, já to vnímám jakoby to bylo včera, jsem myšlenkami stále u něj, objímám ho, hladím a šeptám Tomášku, miluji ho pořád stejně a žiji vírou, že se jednou sejdeme. Kamarádka mi říkala o knize Z boží kanceláře, nečetla jste některá tuto knihu ? Opatrujte se Ivona.
Ivona
 
Příspěvky: 14
Registrován: 18 úno 2015, 20:38

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod maja » 10 lis 2015, 21:39

som tiež mamina mŕtveho syna Tomáša. keď zomrel mal 27 rokov. Môj život sa smrťou môjho syna ptočil úplne naopak a od toho momentu som oddelila životpred jeho smrťou a život po smrti môjho milovaného syna Tomáša. Zomrel 17.9.2006, učím sa s tým žiť už celých 9- rokov. Chýba mi každý jeden deň, ten kto to neprežil si to nevie ani len predstaviť, čo prežívame my maminy. ktoré sme tak veľmi milovali svoje deti. Prvé roky je to veľmi ťažké, ale hovorím z vlastnej skúsenosti, čas je zázračný lekár, dokáže ostrosť tých ťažkých rán v srdci otupíť a zjemniť.
denne sa modlím za môjho milovaného syna a myslín na všetky tie maminy, ktoré zdieľajú rovnaký osud.
maja
 
Příspěvky: 2
Registrován: 10 lis 2015, 21:29

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod jirinkakuc » 02 pro 2015, 23:45

Dobrý večer milé maminky,
patřím také mezi Vás, můj syn Tomík odešel v lednu. Budou to první Vánoce bez něj a v lednu první výročí. Odešel 2 dny před svými 23mi narozeninami a byl to hrozný šok. Byl u lékaře, jelikož byl nachlazený, kašlal a měl teplotu. Lékař mu ani nedal antiboitika, že je to viroza, aby to vyležel a dostal ACC na vykašlávání a paralen. čtvrtý den jsme ho našli doma v posteli, diagnoza po pitvě - meningitida!!! Byl to hrozný šok!! On život miloval. Snažím se nějak fungovat, jelikož mám ještě dceru, pomáhá mi hodně to, že chodím do práce a zaměstná mi to mozek. Ale vnitřně se s tím nesmířím nikdy a odešlo i kousek mě. Těžko se to popisuje. Přeji Vám všem moc síly a pohodové lidi kolem sebe. Jiřina
jirinkakuc
 
Příspěvky: 14
Registrován: 01 pro 2015, 12:25

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod Radka F. » 03 pro 2015, 21:01

jirinkakuc píše:Dobrý večer milé maminky,
patřím také mezi Vás, můj syn Tomík odešel v lednu...................

Mila maminko,prave jsem se divala na fotku vaseho syna.Mame spolecne,ze misto narozenin jsme synum chystali pohreb.Filda nam umrel tri dny pred 21narozeninama.Neda se stim smirit,ale musime zit dal,i kdyz je to hrozne tezke.Blizi se vam prvni vanoce,kazde vyroci a vyboceni ze zabehnuteho zivota je pro nas tezke.Delejte jen to,co chcete a zvladnete.S nasimi detmi nas kus odeslo,ale taky tu musi zustat jeste neco z nas pro jejich sourozence.Oni za to nemuzou a uz tak hrozne trpi.Jirinko drzte se
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod jirinkakuc » 03 pro 2015, 22:22

Děkuji Vám moc Radko, moc mi to pomáhá tady něco napsat nebo si něco přečíst. Dlouho jsem pořádně s nikým o tom nekomunikovala. Mám ještě 20ti letou dceru, ta Tomíka doma našla v posteli, já byla v práci. Volala záchranku, ale už bylo pozdě. Ti nechali dceři kontakt s tím, že tam máme zavolat, že nám pomůžou. Jenže já si to přebrala v tom škoku jinak než oni. Myslela jsem si, že je to kontakt na nějakou linku, kde mi pomohou psychicky z toho šoku. Zavolala jsem tam a ozvala se mo paní z pohřební služby. To mi způsobilo další šok a pomalu rok jsem z cizími lidmi moc nekomunikovala, kromě práce. Tak že až skoro po roce jsem našla stránky, které mi pomáhají. Vy se také držte a přeji moc síly a hodných lidí kolem sebe. Jiřina
jirinkakuc
 
Příspěvky: 14
Registrován: 01 pro 2015, 12:25

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod pája » 04 pro 2015, 05:33

Milá Jiřinko.
U nás to bude 10.12. rok ,co Kubíček umřel a druhé vánoce bez něj. První ani nevím ,že byly a tyhle bych raději taky zazdila.Naštěstí budu do večera v práci,večer probrečím ,jako každý jiný.Na svátky pozvu manželova syna s rodinou a mou dceru s rodinou na oběd,dáme jim dárky,které jsem objednala přes internet,protože nemám náladu chodit po obchodech. Nechce se mi věřit že jsem ten rok přežila.I mně pomáhá chodit na tyto stránky a číst si příspěvky stejně nešťastných lidí.S Kubíkem umřelo i kus mně,nikam nechodím,nesměju se a je mi pořád stejně hrozně.Narodila se nám v říjnu vnučka,je to moje malé zlatíčko.Musíme tady být pro ty druhé,i když je to moc těžké.Držte se!!!
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod MIRKA » 04 pro 2015, 15:58

Drahá Jiřinko. Dnes je to 21měsíců, co mi dobrovolně odešel můj milovaný syn ve věku 24let. Přede mnou jsou druhé vánoce, bez Kubíka. Každé výročí, svátky a hlavně vánoce jsou pro mě velice těžké. Mám ještě dceru a 18ti měsíční vnučku, musím žít ještě pro ně. Bydlela jsem s Kubíkem, teď jsem tu sama. Je to hodně těžké, s Kubíkem odešlo kus mě, neumím se s tím smířit, nic mě nebaví, jsem už někdo jiný a mám svůj svět. Chodím k psychiatričce, beru AD. Teď momentálně mám neschopenku, už toho na mě bylo moc, potřebuji si odpočinout. Přeji vám hodně síly, zdraví, nebojte se svěřit se svou bolestí, vypovídat se, tady na DC si rozumíme, jsme na tom stejně. Ono to je pořád všechno dokola, smutek, bolest, stesk......ale tady vás vyslechneme. Věřte, že to moc pomáhá, mít někoho, kdo ví, o čem mluvíte. Dělejte vše, jak cítíte, nenechte si do toho mluvit, sama musíte vědět, jak je vám pokud možno nejlépe, co vám pomáhá. Myslím na vás.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod jirinkakuc » 05 pro 2015, 09:35

Milé maminky,
moc Vám děkuji všem za podporu. Čeká nás všechny těžké období. Vánoce bych nejraději vymazala z kalendáře, ale to se mi asi nepodaří, tak to musíme nějak zvládnout.
Přeji Vám všem hodně sil, já se také snažím. Mám ještě dceru a přítele, tak se snažím fungovat kvůli nim, někdy úspěšně, někdy neúspěšně. Ale uvnitř vím, že už to nikdy nebude jako dřív, to jsme na tom tady všechny stejně. Pomáhá mi práce a léky a ted Vy tady. Jsem ráda, že jsem tyto stránky objevila. Přeji Vám všem co nejvíce odpočinkový víkend. Jiřina
jirinkakuc
 
Příspěvky: 14
Registrován: 01 pro 2015, 12:25

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod pája » 05 pro 2015, 23:32

Milá Jiřinko.Já jsem tyto stránky objevila taky náhodou,když jsem zoufale hledala na internetu něco o depresích,smrti...Přečetla jsem všechny příběhy a pak se rozhodla napsat náš.Jsem maminka Kubika Owczarzyho 24 let.Chodím na stránky skoro každý den,přečíst si příspěvky.Pořád mám výčitky,že jsem nepoznala,jak mé dítě,které jsem tak milovala,trpí.Dr. na psychiatrii mi říká,že je to nemoc ,jako každá jiná a že je to horší bolest,než tělesná,ale přesto...Beru stále AD,snažím se fungovat,pracovat,někdy se i usmívám na dceru a manžela,ale uvnitř je mi stále hrozně zle a ještě neuplynul jediný den ,který bych neproplakala.Navíc se blíží rok od úmrtí a vánoce...a to budeme potřebovat všechny hodně síly.Tak se držte,myslím na všechny nešťastné rodiče.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod jirinkakuc » 06 pro 2015, 14:36

Milá pájo,
moc děkuji za podporu. Cítíme to tady asi všechny stejně. Můj Tomík měl meningitidu čili otok mozku, projevovalo se to jen horečkou a kašlem. Doktor naordinoval virozu, bylo křipkové období, nedostal ani antibiotika. Také mám výčitky, že jsem to nepoznala a něco neudělala, ale šlo to pak hrozně rychle. U mě to budou nejdřív Vánoce a pak Tomíkovo první výročí a jeho narozeniny. Vůbec netuším, jak budu fungovat, asi jako robot, tak už si připadám teď. Přeji Vám moc a moc sil a myslím na Vás. Jiřina
jirinkakuc
 
Příspěvky: 14
Registrován: 01 pro 2015, 12:25

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod MIRKA » 06 pro 2015, 14:43

I já jsem si našla DC ze zoufalství, bylo to loni na štědrý den. Jsem mamka Jakuba Šnajdra. Byly to mé první vánoce bez milovaného syna, byla jsem sama, (přítel se na mě vykašlal 8měsíců po smrti Kubíka, dcera s rodinou bydlí 70km daleko), vánoce jsem vymazala, ale přesto to bylo moc bolestivé. Kubík byl 9měsíců po smrti a já byla tak strašně nešťastná. Seděla jsem u počítače, hledala vše o smrti, sebevraždách, psychických nemocech, potřebovala jsem nějakou pomoc, nebo radu, jak žít dál. Jsem moc ráda, že jsem nakonec našla stránky DC, za které jsem vděčná. Říká se, že čas otupí, nevím, já to zatím necítím, naopak. Snažím se fungovat, protože musím, ale jsem jak robot. Nic mě nebaví, nemám o nic zájem, jsem apatická. Jediné, čím se uklidňuji a co mi trochu pomáhá jsou omalovánky. Také čekám na štěňátko, mělo by být na jaře, dávám si naději, že mi čas strávený v přírodě se psem pomůže. Přeji všem maminkám hodně síly a pevné zdraví.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod Radka F. » 08 pro 2015, 21:10

Mile maminky jsme na tom vsechny stejne.Vedomi,ze muzeme sdilet spolu to trapeni,nam snad dava silu jit dal,i kdyz je to moc tezke.Taky jsem robot a obcas mam pocit,ze my dojdou baterky a ja uz ani nevstanu z postele.Budou to ctyri a pul roku bez syna.Nerikam,ze cas otupil bolest,mivam navaly place a bezmoci.Jen uz se dokazu lip ovladat a prijde me,jako bych se zatvrdila pred zbytkem sveta.Mam tu bolest skovanou a nikdo,krome nejblizsich me nevidi smutnou.Taky jsem se naucila smat,protoze driv jsem mela vycitky,ze ja se smeju a on tu neni.Vnoucata,ty me dokazi udelat radost a s nema jsem schopna na chvili zapomenout.A hlavne si chvile s nema uzivam,nikdo nevime,jak dlouhy cas je nam vymereny a nesmime propast ty chvile s tema,ktere milujeme.Mozna je to ponauceni z toho,kolik veci jsem Fikovi nestihla rict a tak strasne bych chtela.Chybi me kazdy den a tohle se nikdy nezmeni.Muj zivot se rozdelil na dva-vzpominam na syna a ziju pro dceru.Vsechny Vas zdravim.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod jirinkakuc » 09 pro 2015, 23:09

Milá Radko,
máte pravdu, také se mi život rozdělil a nějakmjsem zanevřela a nezajímá mě okolní svět.
Plácám se v tom nahoru dolů, blíží se Vánoce, které bych vymazala a první výročí. Snažím se ze všech sil a vzpomínám na všechny, kteří navštěvují tyto stránky, jak je to pro náš těžké s přesto jsme to nevzdali. Držím všem moc palce a myslím na Vás . Jiřina
jirinkakuc
 
Příspěvky: 14
Registrován: 01 pro 2015, 12:25

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod Radka F. » 12 pro 2015, 20:31

Jirinko,vanoce a kazde vyroci je pro nas moc tezke.Znovu nam to pripomene,ze jsme prisli o deti a nase rodiny uz nikdy nebudou uplne a stasne.Ja jsem chtela vanoce zrusit,ale nemuzu to udelat dceri a vnoucatum a tak zustali.Jen je to tezke,stat pod stromeckem,rozdavat si darky a v duchu brecet.Dnes jsme byli s dcerou a vnuckou na vylete v Brne.Jsem vdecna,ze jsem schopna fungovat a udelat rodine radost.Protoze jsme byli spolu a uzili jsme si to.Ted tu sedim a vsechno na me pada.Po trose stesti se vraci prazdno,ale takhle je to uz porad a ja vim,ze ta houpacka je nahoru a pak zase dolu.Nezbiva nam vsem,nez jit dal a jak pisete-snazit se.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod mamina » 29 bře 2016, 21:00

Milé maminky, brzy to bude i u mě rok co zemřel můj syn. Ten den se mi zhroutil celý svět. Několik měsíců kolem mě vše jen probíhalo, jako bych tu vůbec nebyla. Ostatní dvě děti mě však stále potřebovali a tak jsem dělala všechno, aby oni byli alespoň trochu šťastní. Netuším jak se mi to povedlo, ale snad jednou ocení alespoň snahu. První syn je najednou pryč. Tu beznaděj a bezmoc mám stále v srdci, nesnáším to. Proč se tohle děje? Proč nemáme možnost něco ovlivnit. Někdy se přistihnu jak závidím všem rodičům kolem sebe jejich štěstí. Když vidím synovi kamarády, brečím. Ano, udělal chybu, když nezvládl řízení, ale všichni děláme chyby, proč musel zaplatit daň nejvyšší. Strašně jsem doufala, že se vše zlepší. Teď najednou tomu nějak nevěřím. Po vánoční krizi, jsem se snažila pro své mladší děti pokračovat dál, protože mě stále potřebují. Potřebují mámu na plný úvazek. Teď se zase hroutím a přitom stačí málo, prázdné místo u stolu, nepovedený oběd co měl rád a nebo jen pohled na jeho prázdný pokoj. Pak zalezu a třeba i několik hodin se dávám dohromady. Jak jste se přes tohle dostali? Někdy bych nejradši všechno vzdala, na co sáhnu to zkazím. Práce, kterou potřebuji se mi hroutí pod rukama nemám sílu bojovat s mladýma sebevědomýma holkama. Mám veliký problém sama se sebou udržet se funkční pro rodinu a bojovat o živobytí mě dohání k šílenství. Doma nechci, aby děti věděli jak mi je zle a tak bezmyšlenkovitě dělám vše co je potřeba. Pak příjde večer a s ním samota a pláč. Nenávidím se za tu neschopnost, nenávidím se, že jsem neochránila svého syna. Zároveň se bojím o své zlatíčka. Je to všechno jak začarovaný kruh, kdy tohle skončí. Jak jít dál…………
mamina
 
Příspěvky: 2
Registrován: 29 bře 2016, 20:52

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod pája » 29 bře 2016, 22:28

Milá maminko.
U nás to bude rok a 4 měsíce a je všechno stejné, stejně silná bolest a smutek. Přesně , jak píšeš.Přes den nějak funguji, kvůli dceři a manželovi , ale už to nejsem já, večery propláču do polštáře a stále se ptám dokola proč se to stalo, proč nám?!Svého syny jsem moc milovala a bez něj už nikdy nemůžu být šťastná. Myslím, že to nikdy nepřejde, takže nemohu nic poradit.Jen vím ,co cítíš a jak je to hrozné.Ti ostatní nás potřebují a my musíme bojovat.Je to těžké.Kubík bude mít 1.4. narozeniny, tak to zase bude horší , než jindy, pokud to ještě jde, Držte se. Pája.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod najtka » 30 bře 2016, 11:50

Mila Mamino,
kdyz vidim Vami popsanou situaci, tak mam pocit, ze jsem to psala ja. Vcetne ceny nejvyssi a tech kamaradu. U me to bude rok a pul co mi zahynul muj jediny a milovany syn Alanek pri autonahode.
najtka
 
Příspěvky: 3
Registrován: 18 led 2016, 18:07

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod MIRKA » 30 bře 2016, 19:00

Milá maminko. U mě to byly dva roky a ta bolest je pořád stejná. Vaše slova mi připomínají mé myšlení, cítím to stejně. Všechno děláme jen proto, že musíme, naše životy už nikdy nebudou jako dřív. S našimi dětmi odešlo i kus nás. Nám nezbývá nic jiného, než věřit, že se jednou setkáme a potom budeme spolu napořád. Držte se.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod martina » 30 bře 2016, 19:45

milá mamino, ráda bych ti napsala nějaký univerzální jednoduchý návod, "jak žít dál, když moje dítě nežije", ale žádný není. stále i po více jak třech letech je to nesmírně těžké. Ale popravdě musím říci, že úplně nejhorších bylo několik prvních měsíců, a celkově o něco lépe jsem na tom byla asi za rok a půl až dva roky, to už jsem přestala brečet každý den.

přesto i dnes jsou dny, kdy bych to nejraději zabalila a šla za synem. a pořád mě přepadají záchvaty smutku a pláče (kdykoli, kdekoli, bez zdánlivé příčiny) i několik dní za sebou. nemůžu se obvykle ani podívat na mladé lidi ve věku mého syna, protože mě to rozhodí a nezajímají mě ani v nejmenším starosti ostatních - a nestydím se to dát najevo, protože je mi naopak jedno, co si ostatní myslí o mě.

práci jsem ve svých více jak padesáti změnila. v té staré to bylo k nevydržení i předtím a potom už to nešlo vůbec, protože jsem absolutně nesnesla dělat cokoli, co mi není příjemné a tam jsem chodila vysloveně s odporem. v nové práci o mém soukromí nikdo nic neví, což mi naprosto vyhovuje. to, co dělám teď, mě zatím baví a maximálně zaměstná hlavu, takže tam nemám čas myslet na svoje starosti. zároveň je to práce v podstatě velmi jednoduchá, bez zodpovědnosti, takže po šichtě odcházím domů s hlavou naprosto čistou. "nenosím si práci domů" jako dřív, to je naprosto k nezaplacení. a za méně hodin strávených v nestresující práci beru více peněz (což mě při nástupu ani nenapadlo, to je bonus navíc).

cíleně se snažím dělat jen to, co je mi příjemné, všemu nepříjemnému se pokud možno vyhýbám. do ničeho se nenutím (krom ranního vstávání, to je pro mě brr fuj nezbytnost).

milá mamino, hodně síly, budeš jí ještě dlouho a moc potřebovat. ale bude líp. nebude už nikdy úplně dobře, ale líp ano.
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 45
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod mamina » 30 bře 2016, 22:56

Drahé, zlaté, nešťastné maminky.
Ani netušíte jak jsem překvapená z vašich rychlých a upřímných odpovědích. Strašně dlouho jsem řešila, zda vůbec mám psát, ale to zoufalství mě najednou dohnalo. Připadám si na tomhle světě tak sama, nikdo mě nerozumí a nikomu nerozumím já. Tady vidím jak strašně jsme si podobné, stále čekáme až bude líp a hledáme aspoň trošičku pochopení. Někdy si připadám tak nesnesitelná, že se divím, že mi zbylo ještě pár přátel. Je zvláštní jak rychle v těchto chvílích zjistíte kdo je a kdo není přítel. Snažím se lidem vyhýbat bojím se zvědavosti všech, bojím se že se někdo na mého broučka zeptá. Vím že je to hloupost, většina už zapomněla, jen mě dusí smutek, bohužel hlava srdci neporučí. Jak píše Mirka asi bych měla z práce vypadnout nikdy není pozdě. Snad něco najdu. Kéž by se mi podařilo najít nový smysl života, teď s životem bez něj, s životem po něm je vše jak sen, kde jsem loutka.
Musím tu být pro syna a dceru a moc se o to snažím oni jsou úžasný.
Doufám, že se jednou někde setkám se synem setkám. Nikdy jsem v nic nevěřila, ale dnes mi nic než doufání nezbývá, chtěla bych mu toho ještě spoustu říct, člověk si nevážil chvil, které měl, dnes jsem vděčná za každou minutu s dětmi.
Děkuji všem za vaše odpovědi, jsem za ně moc ráda a chtěla bych napsat všem maminkám, které jak já několik měsíců jen pročítají stránky a nemohou se rozhodnout zda napsat nebo ne. Zkuste to. Mě se alespoň na chvilku při psaní ulevilo, přestože mi tekly slzy. Z reakce ostatních jsem viděla, že nejsem sama a najednou mě nikdo nemá za blázna, protože se všechny cítíme podobně. Klidný večer všem a posílám tichou vzpomínku našim dětičkám.
mamina
 
Příspěvky: 2
Registrován: 29 bře 2016, 20:52

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod Lenulka » 13 dub 2016, 13:01

Maminko,
nevím jestli zrovna já mám vůbec co psát...já přežila první měsíc. 10.4. to byl měsíc, co naše Lucka dobrovolně odešla. Bolest přichází ve vlnách a střídá se s pocity prázdnoty a sem tam i s okamžiky, kdy je to "docela snesitelné". Nebudu vypisovat co cítím, jaké mám pocity viny...to asi známe všechny a hlavně to den za dnem žijeme. Snad jen napíšu, co mi nejvíc pomáhá...v každém případě podpora rodiny, přátel a známých, i když je mi jasné, že tohle za čas skončí, že lidi okolo začnou mít brzy pocit, že už bych se měla sebrat a vlastně je chápu, kdybych tohle nezažila, myslela bych si to taky. Pak mi moc pomohlo jít do práce, šla jsem po týdnu, strachy bez sebe, ale šla. Vnučka Anežka, které zítra budou 3 měsíce a která nám tu po Lucce zůstala. Pája a Mirka z Dlouhé cesty...moc fajn maminky se stejnou bolestí. 16-ti letý syn Daniel...bohužel moc ne manžel, který má veliké zdravotní problémy. A pak a to hlavně...mluvit, mluvit, mluvit o ní, o svých pocitech, ale i o budoucnosti. Přečetla jsem zpověď Martiny Jak jsem se chtěla zabít. A v neposlední řadě "můj" výborný psycholog Pavel Kalpakcis, byla jsem u něj zatím jen jednou, ale mám pocit, že on mi pomůže...respektive, že já si pomůžu s ním v zádech....protože je mi jasné, že tu jsme každý sám za sebe, nikdo nám s tím, co prožíváme a cítíme uvnitř nemůže pomoci ve smyslu, že nás toho zbaví, to máme v rukách my, jen my. A pak taky...snad si nebudete myslet, že mi totálně hráblo...nádherná písnička od Kristíny Luďskosť (Modlitba za luďskosť)...ta mě hladí po celé mojí bolavé duši.
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod martina » 14 dub 2016, 21:48

milá lenko, je velmi povzbuzující vidět někoho jako jsi ty. vidět, jak úžasně to zvládáš v tak krátké době. je až neuvěřitelné, že máš už dost síly i na to, povzbuzovat a dodávat sílu také ostatním. je pro mě (a myslím, že nejen pro mě) veliká vzpruha vidět, že to jde, když má člověk dostatek odhodlání.

tvoje slova "to máme v rukách my, jen my", mi mluví přímo z duše. ano, máme to v rukách, je to náš boj. a bojujeme jen a pouze sami se sebou...

děkuju ti a přeju všem hodně síly.
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 45
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod Radka » 31 led 2018, 22:41

milé maminky dnes jsem dostala od psychologa tip na tyto stránky.Za pár dní to bude 5 měsícu co náhle zemřel na srdeční selhaní muj nejmilovanější a jediný syn 20 let,velice se mi stýská byl chytrý měl upřímné srdíčko,fešák,sportovec atd..sen každé mamky,byla jsem tak štasná,Michálek měl spoustu plánu,miloval život,vubec nevidím smysl mého dalšího života,snažím se bojuji jako blázen cvičím,čtu a pak mě to přepadne a nevidím v ničem smysl.Dnes když jsem si prohlížela fotky dětí,uvědomila jsem si že nejsem sama.Po celou dobu jsem na nemocenské,uzavírám se před lidmi nedokážu si představit že by se mě někdo na Michálka zeptal.Věřím že v příštím životě bude všechno v pořádku a já zemřu nejprve a pak dítě.Držte se mamiky.
Radka
 
Příspěvky: 2
Registrován: 31 led 2018, 18:41

Re: Prezila jsem rok...

Příspěvekod pája » 01 úno 2018, 04:37

Milá Mirko. Je to krátká doba, než aby Vám bylo jinak , než popisujete. Jsem ráda za tyto stránky, protože jen tady všichni ví, co cítíme, jak hrozně nám je, i když před lidmi už třeba vypadáme v pohodě. Mám přečtené všechny příspěvky a příběhy, které zde jsou a každý den, byť jen na chvilinku sem kouknu. Já byla na nemocenské 7 měsíců, dokonce jsem měla i změnit práci, měla jsem vše zařízené a nakonec to neklaplo. Kubík umřel před 3 lety a je mi stále smutno, není den, kdy bych neplakala. Snažím se žít pro dceru a vnučku, pro manžela, ale bez syna je to moc těžké.
Věřte, že Vás naprosto chápu, protože i po takové době uvažuji, jaký má život smysl. Myslím, že mi nebude nikdy lépe, ale naučila jsem se tvářit tak, abych ostatní nezarmucovala. Pořád něco dělám, na zahradě, vyrábím různé věci, peču, čtu, jen abych měla zaměstnanou hlavu a nemyslela stále na jedno...K psycholožce jsem přestala chodit v prosinci , ale na psychiatrii si chodím pro antidepresiva stále, bez nich nevím..Tak se držte, jak nejlépe to půjde a pište, třeba dokola to samé, tady to nikomu nevadí.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56


Zpět na Mé dítě odešlo

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron