od MIRKA » 21 črc 2015, 12:05
Milá Dagmar. Můj Kubík se mi zastřelil před 16ti měsíci a já se cítím stejně, jako vy. Život se nám odchodem našich milovaných dětí změnil, nikdy už nebude nic, jako dřív. Je to, to nejhorší, co může mámu potkat. Staly se z nás roboti, musíme pracovat a vlastně děláme vše, jen proto, že musíme. Život pro nás ztrácí smysl, nic už nás nebaví, ta bolest v srdci je tak obrovská, že se neumíme na nic soustředit. Duše našich dětí potřebují klid, naše trápení a bolest jim moc ubližuje, nemohou v klidu odejít, přenášíme to na ně. Já se strašně moc teď snažím, kvůli Kubíkovi, tolik netrpět, je to těžké, ale já mu nechci ubližovat svoji sebelítostí, bylo by to sobecké. Ta bolest v srdci zůstane navždy, není snad minuta, abych na něj nemyslela. Každý den chodím na hřbitov, nepláču tam, držím se, jen si s ním vypravuji. Zdá se mi, že jak čas běží, je to horší. Ten šok odezněl a teď přišla ta tvrdá realita. Přeji vám hodně sil.