Musím

Musím

Příspěvekod Nevím » 09 dub 2015, 12:22

Dobrý den,
včera jsem po dlouhé době tak trochu zvítězila sama nad sebou. V pátek to byl rok, co moje holčička odešla. Bolest a smutek mě úplně ovládly. Už nejmíň 2 týdny nejsem schopná ani zajistit chod domácnosti. Nakupuje syn, už občas musí i uvařit. Neuklízím, prádlo visí několik dnů, ponožky si každý musí najít sám 2 stejné. A mně je to vlastně úplně jedno. Jen tak chodím ve dne v noci po bytě a pláču, dokud prostou únavou neodpadnu. Vypravit se do práce je pro mě hrdinský čin. Chodím pozdě a jsem tam jen fyzicky.
Stále prožívám ty tři poslední dny se Sofinkou. Vyčítám si, co jsem udělala nebo neudělala. A najednou jsem dostala hrozný strach o syna. V létě mu bude 16, a to je hrozně nebezpečný věk. Na co myslí? Jak se cítí? Na co bude vzpomínat? Na matku, která se chová i vypadá jako duch? Řekla jsem si: MUSÍŠ. Musíš nakoupit, vyzvednout ho na fotbale a uvařit večeři (dřív jsem vařila teplé večeře často). Pořád jsem si opakovala: musíš, musíš, musíš. A taky: nesmíš plakat. A dokázala jsem to. Může se to zdát směšné, je to přece normální. Ale co je pro nás tady ještě "normální"? Reakce syna byla úžasná a po dlouhé době jsme si taky povídali.
Moje bolest je pořád stejné a už zase pláču, ale pro něj stojí za to si zase říct: MUSÍŠ.
Přeji Vám všem hodně sil.
Nevím
 
Příspěvky: 8
Registrován: 24 bře 2015, 13:08

Re: Musím

Příspěvekod Radka F. » 09 dub 2015, 19:53

Nevím píše:Dobrý den,
včera jsem po dlouhé době tak trochu zvítězila sama nad sebou. V pátek to byl rok, co moje holčička odešla. Bolest a smutek mě úplně ovládly..............

Mila maminko moc me potesilo,co jste napsala.Ano-musis-to je to,co si stale opakujeme dokola a pripominame si,ze i kydz trpime mame jeste duvod a povinnost zit.Moc vam drzim pesti,protoze sama vim,jak je to tezke.Byla jsem na tom podobne jako vy a asi vsichni tady si tim prosli.Nic jsem nedelala,nic me nezajimalo a s nikym jsem nechtela mluvit.Jenze jsem si uvedomila,ze dcera nemuze za to,co se stalo a trpi stejne jako my a nemuze jeste trpet tim,ze rodice jsou mimo.Tak se taky snazim,pomaham ji s detmi,kdyz mam silu a kdyz ne,tak proste odpocivam.Doma uz si zvykli,ze se me stridaji nalady a taky schopnost neco delat.Neuvareny obed manzel neresi,binec se nekdy uklidi,ale svou silu davam do toho,abych si s dcerou sedla a povidala a nebo sla s detmi ven.Neznamena to,ze bych zapomela na Fika nebo bych si zvykla na zivot bez nej,to nikdy.Jen proste smutek odsouvam na vecer,kdyz jsem sama jsem vlastne s nim.Jen me desi,ze my uz vlastne zijeme jen z povinnosti a ne pro radost ze zivota.Ale i tak vam preju,at vam to -musis-zustane a zvladate to,jak jen to jde.
Radka F.
 
Příspěvky: 124
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Musím

Příspěvekod Nevím » 10 dub 2015, 13:45

Dobrý den, paní Radko,
moc děkuju za vlídná slova. Máte pravdu, žijeme už jen z povinnosti. Hodně nad tím přemýšlím, jestli je to dobře nebo špatně a co si o tom vlastně mám myslet. Jedno vím jistě, pro naše blízké je učitě dobře, že žijeme. Jak píšete - to co se stalo není jejich vina.
Diskusní fórum tady na Dlouhé cestě mi moc pomáhá a v příspěvcích jsme se dočetla, že i ostatní to tak mají. Už jsem si připadala "divná", "špatná", že si stále čtu o bolesti druhých a uklidňuje mně to. Je to asi tím, že si tady připadám "mezi svýma". Nikdo nevypisuje nějaké "dobře míněné" rady, citáty a doporučení.
Teď se konečně oteplilo a můžu aspoň jezdit na kole. Na ten můj nezadržitelný pláč mi to docela pomáhá.
Tak přeji hodně sil na to naše: Musím.
Nevím
 
Příspěvky: 8
Registrován: 24 bře 2015, 13:08

Re: Musím

Příspěvekod MIRKA » 10 dub 2015, 20:58

Milé maminky. To slůvko MUSÍM si říkám každý den, už 13 měsíců. Život pro mě ztratil smysl, nic mě nebaví, nedokážu se soustředit, najednou nerozumím okolí, vlastně jen přežívám. Vím, že na tomto světě MUSÍM ještě být, mám dceru a krásnou 10ti měsíční vnučku, nechci jim ublížit, proto jsem tady. Se smrtí syna se nikdy nevyrovnám, strašně se mi stýská, tolik mi chybí, bolí to a já přesto MUSÍM žít, ale jak? Stále hledám vše, co se týká psychických nemocí, čtu o posmrtném životě, ale to je asi u nás normální. Nikdy už nebude nic,jako dřív, jen se s tím MUSÍME naučit žít. Všem vám přeji hodně síly, aby jste to zvládly.
MIRKA
 
Příspěvky: 152
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Musím

Příspěvekod pavla.mrackova » 11 dub 2015, 16:01

Píšete tady,že musíte,máte tady další děti tak k vůli nim.Já se pořád ptám sama sebe,proč jsem tady když nemám už pro koho.Měla jsem úžasnou dceru,která mě nenadále zemřela v 17 letech.Ted jsem již 10 let sama a nemůžu odejít,pořád to nějak odkládám ale snad jednou to dokážu
pavla.mrackova
 
Příspěvky: 6
Registrován: 24 bře 2015, 16:29

Re: Musím

Příspěvekod Hana » 11 dub 2015, 17:59

Taky jsem si říkala zpočátku, že musím. Je to strašně těžké, ale mám syna, mám tatínka, sestru a její rodinu a přátele, které by můj odchod bolel. Po 7 letech už tu svou "povinnost být" zvládám lépe, i když i mně se občas nechce uklízet, žehlit... Občas si musím dávat příkazy, abych fungovala.
Hana
 
Příspěvky: 3
Registrován: 16 úno 2015, 20:16

Re: Musím

Příspěvekod Radka F. » 12 dub 2015, 19:53

pavla.mrackova píše:Píšete tady,že musíte,máte tady další děti tak k vůli nim.Já se pořád ptám sama sebe,proč jsem tady když nemám už pro koho.Měla jsem úžasnou dceru,která mě nenadále zemřela v 17 letech.Ted jsem již 10 let sama a nemůžu odejít,pořád to nějak odkládám ale snad jednou to dokážu

Pavli,ja si myslim,ze i Vy mate nekoho,pro koho-musite.Jiste je ve vasem okoli nekdo,komu by jste chybela.A pokud si myslite,ze ne,je tu jeste dalsi duvod,proc tu musite byt.Kdo by udrzoval pamatku vasi dcery,nosil ji kytky,zapaloval svicky.Tak vidite i Vy MUSITE a snad to ma tak byt.Po Fikove smrti,kdyz jsem mela hroznou chut jit za nim jsem si uvedomila,jak by to dopadlo,kdyby si vsichni rodice,kterym zemrelo dite vzali zivot.Nemyslitelne,protoze je nas bohuzel strasne moc.A jak tu psala maminka,ja taky ctu o bolesti jinych,ne proto,ze by me to uklidnovalo,ale abych si rekla,ze i vy vsichni se snazite zit dal a ja si z toho beru priklad a cerpam z vas vsech silu a zase je tu to -musis,kdyz to zvladnete vy ostatni,tak se taky MUSIM snazit.
Radka F.
 
Příspěvky: 124
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Musím

Příspěvekod pavla.mrackova » 15 dub 2015, 13:58

Děkuju Raduško.jsete moc hodná a mě je hned nějak líp
pavla.mrackova
 
Příspěvky: 6
Registrován: 24 bře 2015, 16:29

Re: Musím

Příspěvekod renatka » 18 dub 2015, 13:52

Pavlo! Já jsem myslela že letošní své kulatiny úplně vynechám ,ale volala jedna kamarádka ,že musím v ten den s ní jít na kávu.Dlouho jsem jí neviděla tak se přemohla a šla ,potom druhý den přišly postupně 2 sousedky přinesly mě dárečky a já dokonce i uvařila a upekla pohoštění ,nechtěla jsem ale jak jsem se dokázala vybičovat tak to najednou šlo.I staří kamarádi se postupně ozývali a také přinesli dárečky .Renka by na mě byla pyšná to jsem si říkala a zvládla jsem to .Jana
renatka
 
Příspěvky: 21
Registrován: 20 úno 2015, 14:39

Re: Musím

Příspěvekod pavla.mrackova » 18 dub 2015, 19:13

Jani,zjistila jsem,že jsem asi zlá,nikde v práci mě nechtěj(neumím lézt nikomu do zadku a přetvařovat se)zase jsem bez práce a opravdu už nemám chut někde jinde začínat.Nevím co dál jsem na dně,nemám kamarádky,bráchové se odtáhli,protože nejsem na jejich úrovni,lidi po mě divně koukají,protože je to na mě vidět,možná že ted
pavla.mrackova
 
Příspěvky: 6
Registrován: 24 bře 2015, 16:29

Re: Musím

Příspěvekod Radka F. » 18 dub 2015, 20:35

pavla.mrackova píše:Jani,zjistila jsem,že jsem asi zlá,nikde v práci mě nechtěj(neumím lézt nikomu do zadku a přetvařovat se)zase jsem bez práce a opravdu už nemám chut někde jinde začínat.Nevím co dál jsem na dně,nemám kamarádky,bráchové se odtáhli,protože nejsem na jejich úrovni,lidi po mě divně koukají,protože je to na mě vidět,možná že ted

Pavli,proc si myslite,ze jste zla,ublizujete snad nekomu.Na me bolest neni poznat,ale mam pocit,ze provokuju lidi svym klidem a navazi se do me.Jenze me se nechce s nikym hadat a nad vsim mavnu rukou.Taky nikomu nelezu do zadku a kdyz me nekdo nastve,tak s nim proste prestanu mluvit a verte,ono to zabira,aspon u me.Se svymi sourozenci se sice bavim,ale nemam si s nima co rict.Kamaradky jsem od sebe vetsinou odehnala,protoze nechci poslouchat jejich trapne stesky jsem nejradsi sama.A na lidi kaslu,at si mysli,co chteji,me nezajimaji.Zkuste najit nejakou nenarocnou praci,kde se nemusi premyslet clovek si udela svoje a hotovo.Vite,mam kolem sebe milujici rodinu,nejsem sama a stejne,nekdy je me tak mizerne-zrovna dnes-ze uz nevim kudy kam.A tak jdu na prochazku,unavim se,usnu a jsem schopna neco malo udelat a je vecer.Neni to zivot,ale prezivam. :!:
Radka F.
 
Příspěvky: 124
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Musím

Příspěvekod pavla.mrackova » 20 dub 2015, 08:55

Děkuji za povzbuzení
pavla.mrackova
 
Příspěvky: 6
Registrován: 24 bře 2015, 16:29

Re: Musím

Příspěvekod Radka F. » 27 dub 2015, 22:15

Nedavno jsem tu psala,jak Musime a ted jsem nejak v koncich a nemuzu dal.Vsechno se na me vali a prijdu si jak prevalcovana.Vnucka mela narozeniny,Fik bude mit svatek,pak vnuk narozeniny a par dnu po tom prijdou dnes uz nejhorsi dny-Filipkovo vyroci umrti a vzapeti jeho narozeniny.Copak se to da ustat,kdyz se mam tesit z narozenin vnuka a pak prepnout a vedet,ze nam Fik umrel a ja to mam zvladat,jenze nevim jak.Prijde me,ze nejsem clovek,jak jinak bych mohla skakat z radosti do smutku a to presne delam,protoze je tam velmi male casove rozmezi.A to se jeste v praci tvarim,ze jsem v poradku a nikdo ani netusi....Hrozne se snazim,jen se bojim,abych jednou netriskla do stolu a nerekla dost.Uz nemam svuj zivot a to je vcelku jedno,podrizuju ho ostatnim a delam,co je dulezite pro ne.A stejne nevim,jestli toho delam dost.Znam duvod,je to pocit viny,ze jsem nedokazala ochranit Fika a dovolila mu aby umrel.Proto se bojim o ostatni a delam vsechno,abych je ochranila,jenze stejne nevim,jestli to jde,Muzu bojovat proti osudu a tomu,co mame dane :?:
Radka F.
 
Příspěvky: 124
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Musím

Příspěvekod pája » 28 dub 2015, 18:58

Milá Radko.Úplně mi mluvíte z duše.Přesně to si pořád říkám,jak to,že jsem nechala Kubíka umřít,jak to, že jsem nepoznala,jak mu je.Někdy mám pocit,že se z toho zblázním,že už ho nikdy neuvidím,neobejmu.Všechny dny jsou hrozné a beznadějné,ale některé ještě horší.Včera bylo krásně a já si říkala,že by už vytáhl brusle a kolo,dnes jsem s dcerkou pekla linecké košíčky,Kubíkovy oblíbené.Taky se snažím kvůli dceři,ať se netrápí ještě víc a kvůli manžela,ale někdy se mi zdá všechno zbytečné,celý můj život mi připadá zbytečný.Jak Vás mám povzbudit,když vím,že je Vám hrozně,jako mně.Tak jen ...držte se.
pája
 
Příspěvky: 99
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Musím

Příspěvekod Radka F. » 28 dub 2015, 20:20

Jsem rada,ze tady muzu vykricet svou bolest a rict,jak se citim.Pomoci nam nejde,ale to sdileni je aspon naplast,ze nejsme sami a hlavne ze vse co delame a citime je normalni v tom nasem nenormalnim zivote.Taky me dohani vzpominky,ze uz nic nebude jako driv,protoze uz nikdy nebudeme vsichni a to je k zesileni.Vim,ze to zase trochu prejde a budu se moct nadechnout a zase zatnu zuby a pujdu dal,jen ta realita nas obcas dostane na kolena a clovek si rika,ze uz nevydrzi ani den.Dekuju za povzbuzeni a vazim si toho.Vzdyt sama se trapite a jste na tom podobne.Filipek me posila do cesty spoustu krasnych a milych lidi,protoze chce,aby jsem dokazala jit dal.Verim tomu,ze nase deti nad nama drzi ochranou ruku,jako jsme to delali my za jejich zivota.Davaji nas dohromady,aby jsme se podpirali,jsou to nase zlaticka a pro nas ziji dal,i kdyz jinak.
Radka F.
 
Příspěvky: 124
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Musím

Příspěvekod Nevím » 29 dub 2015, 11:59

...jak tady píšete. Všechny dny bez našich milovaných dětí jsou špatné a některé jsou ještě horší. Výročí a všechny narozeniny jsou prostě strašné. Sejde se víc emocí a bolest se ještě znásobí. Moje ruka pořád ještě hledá Sofinčinu hlavičku, abych jen tak pohladila, přitulila... a mává do prázdna. Člověka to na čas paralyzuje a pak se zase zmátoří a jde tak nějak dál. Ale jenom "tak nějak", bez skutečné radosti. Vždycky když se směju, tak si to pak vyčítám. Jak se můžu smát, když už tu moje holčička není?
Občas když už to všechno nemůžu vydržet si pomůžu chemií. Prostě spolknu tabletku a doufám, že zabere. Nedělám to moc často, mám k lékům odpor, ale říkám si, že pro syna tu musím ještě nějaký čas fungovat.
Paní Radko, přeji Vám hodně sil, vnoučátka vás určitě milují.
Nevím
 
Příspěvky: 8
Registrován: 24 bře 2015, 13:08

Re: Musím

Příspěvekod silvie » 30 dub 2015, 19:18

Milé maminky, měla jsem jen Kubíka a ten mi minulý rok odešel, vlastní rukou si vzal život. Nemám už pro koho žít, Kubi ještě nebyl ženatý a nenechal mi ani vnouče. Tak rády bych měla nějakou rodinu, čekat někoho v neděli na oběd, přitulit vnouče, není nic. Kromě hrozné bolesti nic. Jak říkáte, život je o ničem. Vy máte vnoučata, další děti, děkujte ze ně. Vím, že prázdné místo po našich miláčcích nic nezaplní. Já žiju jen vzpomínkám a láskou k milovanému synovi, jsem máma pořád. Přeju Vám všem hodně síly kráčet životem dál, posílám objetí
silvie
 
Příspěvky: 35
Registrován: 28 úno 2015, 21:53

Re: Musím

Příspěvekod pavla.mrackova » 01 kvě 2015, 17:39

Sylvinko,měla jsem také jedinou dceru,krásnou, hodnou byla jsem na ní pyšná,bohužel se špatně zamilovala,do o 20let staršího blbečka,který měl stejně starou dceru a bezvadnou manželku.S manželem jsme dělali vechno možné,aby se nestýkali,jenže dcera nic nepřiznala.Zkrátka ten den byla s ním,on jí přivez, když už jí bylo špatně(měla astma)a aby jsme jí neodvezli do nemocnice, tak si dala toho spreje víc než se smělo , za dveřma bytu dostala křeč srdce a nepomohli jsme jí ,prý už to nešlo.To že se tady mohu vypsat z pocitů,mě moc pomáhá ,děkuji
pavla.mrackova
 
Příspěvky: 6
Registrován: 24 bře 2015, 16:29

Re: Musím

Příspěvekod pája » 01 kvě 2015, 19:35

Je hrozné,že jste měly jen jedno dítě a teď jste zůstaly samy.Já naštěstí mám ještě dceru,ale věřte,že ani tak nemám z ničeho radost,na nic se netěším,všechno mám spojené s Kubíkem,vařím a brečím,že on už to neochutná,peču a říkám si,že tohle měl rád,snažím se něco dělat,ať na to pořád nemyslím,ale nejde to.Je mi hrozně smutno,brečím 100x za den ,chci ho zpátky!Když jsem sama doma,prohlížím si fotky a říkám si,jak jsme byli šťastní.Jsem ráda,že tyto stránky existují,píšu sem věci,které nechci nikomu říkat.Snažím se mluvit i o normálních věcech,ale uvnitř je mi strašně zle.Vím,že maminky tady cítí tu beznaděj a stesk taky,proto se za to nestydím.Děkuji všem za podporu.
pája
 
Příspěvky: 99
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Musím

Příspěvekod MIRKA » 01 kvě 2015, 20:01

Milé maminky. Bude to už 14 měsíců, co si můj Kubík vzal život. Mám ještě dceru a 11měsíční vnučku, ale je to všechno tak těžké. Kubík mi tak strašně chybí, je to k zbláznění. Stále brečím, nic mě nebaví, nežiji, ale přežívám. Jsem už tak moc unavená, srdce mi puká bolestí, Kubík tu bydlel se mnou, teď jsem tu sama. Já už se nikdy nedočkám vnoučátka od něho, nikdy ho už nepohladím, neobejmu. Všem maminkám přeji hodně síly, držte se, potkalo nás to nejhorší na světě, co se může stát.
MIRKA
 
Příspěvky: 152
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Musím

Příspěvekod Radka F. » 04 kvě 2015, 21:46

Nevím píše:...jak tady píšete. Všechny dny bez našich milovaných dětí jsou špatné a některé jsou ještě horší. Výročí a všechny narozeniny jsou prostě strašné. Sejde se víc emocí a bolest se ještě znásobí. Moje ruka pořád ještě hledá Sofinčinu hlavičku, abych jen tak pohladila, přitulila... a mává do prázdna. Člověka to na čas paralyzuje a pak se zase zmátoří a jde tak nějak dál. Ale jenom "tak nějak", bez skutečné radosti. Vždycky když se směju, tak si to pak vyčítám. Jak se můžu smát, když už tu moje holčička není?
Občas když už to všechno nemůžu vydržet si pomůžu chemií. Prostě spolknu tabletku a doufám, že zabere. Nedělám to moc často, mám k lékům odpor, ale říkám si, že pro syna tu musím ještě nějaký čas fungovat.
Paní Radko, přeji Vám hodně sil, vnoučátka vás určitě milují.

Maminko,kdyz vam leky pomuzou fungovat,tak je proste berte.Stejne jako vy hladim Fika a nahmatam prazdno...Dlouho jsem si vycitala,ze se dokazu smat,ale ted uz vim,ze smich i plac k zivotu patri,tak to delam,jak to citim.Jenze stejne,toho place je porad vic nez smichu.Dekuji vam za silu,kterou me posilate.Doufam,ze me maji vnoucatka radi,protoze pro me je to hnaci sila.Je me lito maminek,ktere uz nikoho nemaji,ale verte,ze ani deset deti nam stejne nenahradi to o ktere jsme prisli.Mam tu dceru a jeji deti,ale i tak je ten zivot tezky a nic me to neusnadnuje.Snad se jen musim vic hlidat,abych udrzela sve pocity a to je taky tezke,kdyz si nemuzu pobrecet,kdyz potrebuju.Ten zivot mame vsichni zniceny a vlastne prezivame.
Radka F.
 
Příspěvky: 124
Registrován: 14 bře 2015, 21:57


Zpět na Mé dítě odešlo

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Lenulka a 1 návštěvník