Nevím píše:Dobrý den,
včera jsem po dlouhé době tak trochu zvítězila sama nad sebou. V pátek to byl rok, co moje holčička odešla. Bolest a smutek mě úplně ovládly..............
pavla.mrackova píše:Píšete tady,že musíte,máte tady další děti tak k vůli nim.Já se pořád ptám sama sebe,proč jsem tady když nemám už pro koho.Měla jsem úžasnou dceru,která mě nenadále zemřela v 17 letech.Ted jsem již 10 let sama a nemůžu odejít,pořád to nějak odkládám ale snad jednou to dokážu
pavla.mrackova píše:Jani,zjistila jsem,že jsem asi zlá,nikde v práci mě nechtěj(neumím lézt nikomu do zadku a přetvařovat se)zase jsem bez práce a opravdu už nemám chut někde jinde začínat.Nevím co dál jsem na dně,nemám kamarádky,bráchové se odtáhli,protože nejsem na jejich úrovni,lidi po mě divně koukají,protože je to na mě vidět,možná že ted
Nevím píše:...jak tady píšete. Všechny dny bez našich milovaných dětí jsou špatné a některé jsou ještě horší. Výročí a všechny narozeniny jsou prostě strašné. Sejde se víc emocí a bolest se ještě znásobí. Moje ruka pořád ještě hledá Sofinčinu hlavičku, abych jen tak pohladila, přitulila... a mává do prázdna. Člověka to na čas paralyzuje a pak se zase zmátoří a jde tak nějak dál. Ale jenom "tak nějak", bez skutečné radosti. Vždycky když se směju, tak si to pak vyčítám. Jak se můžu smát, když už tu moje holčička není?
Občas když už to všechno nemůžu vydržet si pomůžu chemií. Prostě spolknu tabletku a doufám, že zabere. Nedělám to moc často, mám k lékům odpor, ale říkám si, že pro syna tu musím ještě nějaký čas fungovat.
Paní Radko, přeji Vám hodně sil, vnoučátka vás určitě milují.
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků