od MIRKA » 22 kvě 2015, 15:06
Maminko Adámka. Chtěla bych vám říct, že naprosto chápu vše, co cítíte a co to s matkou dokáže udělat. Já se už skoro 15měsíců (od smrti Kubíka) snažím zapojit do života, ale bohužel mi to nejde. Vidím někde jet motorku a úplně se mi zatají dech, jestli to není můj milovaný syn. Každý den, při pohledu ke garáži se mi sevře srdce, auto už tam nestojí, je tam prázdno. Když vidím zbraně, všechno se mi vrátí, začnou mi v hlavě běhat myšlenky, vzpomenu si na den, kdy mi přijeli oznámit, že se mi zastřelil syn. Minulý týden jsem teprve byla pozvána k ukončení dědictví, kde jsem celou dobu brečela. Teď běhám po úřadech, jsem už zase na dně. Pořád myslím na to, jak tam byl v autě celou noc sám, mrtvý, našli ho až ráno. Život pro mě skončil, teď jen přežívám, musím, mám ještě dceru a roční vnučku. Je to to nejhorší, co mámu může potkat. Nikdo a nic ji nemůže nahradit dítě, které ji zemřelo, i kdyby měla deset dětí. Se smrtí dítěte odejde i kus matky. Jsem v péči psychiatričky, ale někdy mi připadá, že se snad utrápím k smrti, že mi pukne srdce. Já se snažím, moc, ale ta bolest je silnější. Přeji vám hodně síly a zdraví. Myslím na vás a všechny nešťastné maminky.