chtěla bych...

chtěla bych...

Příspěvekod Adamkovamaminka » 06 čer 2015, 11:58

Péct svému Adámkovi dorty k narozeninám, vodit ho do školky, chodit s ním plavat, mazlit se a pusinkovat ho od rána do večera, opakovat mu pořád dokola jak moc ho miluju, sedět u něj dokud neusne, snést mu kousek nebe sem dolů a ne posílat mu kousek sebe do nebe. Nemůžu se smířit s tím že už ho neuvidím, že o tohle všechno příjdeme.. Nemůžu uvěřit ani po dvou letech.. jsem paralizovaná bolestí a steskem tak sevřená, až se mi i špatně dýchá.Dala bych život za jedinou minutu s ním.
Adamkovamaminka
 
Příspěvky: 5
Registrován: 24 bře 2015, 18:47

Re: chtěla bych...

Příspěvekod Nevím » 06 čer 2015, 15:16

Adámkova maminko,
popsala jste to úplne přesně. Snažím se, pořád se snažím, ale je to, jako bych měla v srdci nebo v duši žiletku a ta se při každém pohybu i nádechu a výdechu pohne a řízne. Mám ji tam pořád - i když se plně soustředím v práci, i když cestuju na druhý konec Evropy, když mluvím se synem. Pořád. Tak strašně mi moje holčička chybí. Přemýšlím, jak by už byla velká, co by jsme právě dnes podnikly, jak by se jí líbilo ve škole. Dala bych za její život cokoliv. Svojí ruku, nohu, ledvinu, zbytek svého života. Po 14-ti měsících je to pořád stejné. Když mě něco bolí, říkám si - tak třeba už brzy půjdu za mou malou vílou a budeme zase spolu - už navždycky.
Posīlám objetí - pochopení .
Nevím
 
Příspěvky: 8
Registrován: 24 bře 2015, 13:08

Re: chtěla bych...

Příspěvekod MIRKA » 06 čer 2015, 22:07

Drahé maminky. Cítím to samé, jako vy. Uběhlo 15měsíců od smrti mého syna a já trpím bolestí, smutkem a steskem. Dnes se mi o Kubíčkovi zdálo, že se vrátil, jako by nic, že byl snad na dovolené. Já byla šťastná a zároveň zmatená, jak mu mám říct, že je považován za mrtvého. On byl milý, šťastný, strašně hezky se ke mě choval, povídali jsme si. O to krutější bylo probuzení. Dlouho mi trvalo, než jsem se z toho trochu vzpamatovala, moc jsem brečela, že to byl jen sen, ale zároveň jsem byla šťastná, že jsem s ním mohla být alespoň ve snu. Chtěla bych nějaké znamení, že se tam někde má dobře, že je v pořádku, šťastný a nic ho netrápí. Dala bych svůj život za jeho.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: chtěla bych...

Příspěvekod Radka F. » 06 čer 2015, 22:33

MIRKA píše:Drahé maminky. Cítím to samé, jako vy. Uběhlo 15měsíců od smrti mého syna a já trpím bolestí, smutkem a steskem...........

Miri pripomela jste me sen,ktery se me zdal snad rok po Fikove smrti.Prisel domu a ptal se,kde ma auto a ja jsem mu jen odpovedela-vzdyt prece zhorelo.kdyz jsi v nem umrel....Bylo me z toho tehdy dost zle,protoze me to pripomelo realitu.Kdyz pisete o znamenich,sice me nikdy ve snu nerekl kde je a jak se ma,ale mam pocit,ze za mnou obcas chodi,asi tehdy kdyz je me nejhur.Potrebovala jsem se v necem rozhodnout a tak jsem se ho vecer ptala jestli s tim souhlasi,at me prijde rict,dva dny po sobe se me o nem zdalo a pro me je to souhlas.Rano me probudi dotyk na tvari a krome spiciho manzela tam nikdo neni.Nevim jestli uz ze vseho blaznim,ale ja chci verit,ze jsou to znameni od Filipka,protoze me chce potesit.Je to malo,strasne malo,mel tu byt stejne jako vsechny vase deti,ale tonouci se stebla chyta......Kazda z nas by umrela za sve dite,jenze nikdo nam tu moznost volby nedal. :mrgreen:
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: chtěla bych...

Příspěvekod pája » 07 čer 2015, 11:32

Milé maminky.I já to mám úplně stejně.Večer prosím,ať se mi o Kubíčkovi aspoň zdá,ať ho můžu obejmout alespoň ve snu a říkám si často to samé ,co vy.Že bych vyměnila svůj život za jeho,nebo aspoň za chvilku s ním.Zdálo se mi o něm teď 2 x po sobě,byl krásný,jako vždycky a řekl mi,že se má dobře,doufám ,že to tak je .Je mi hrozně smutno.Rozhodla jsem se po 7 měsících nemocenské nastoupit od července do práce,mám strach,jak to zvládnu.Doma se rozbrečím každou chvíli při vzpomínce na Kubíčka,nebo když mi ho něco připomene,ale tam se budu muset držet.Doufám,že to zvládnu,navíc jdu po skoro 30 letech na jiné místo,budu se muset naučit nové věci...Asi většina z Vás pracuje,tak mi možná někdo odpoví,jak se to dá zvládnout.Držím všem pěsti přežít náš nekonečný smutek.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: chtěla bych...

Příspěvekod Adamkovamaminka » 07 čer 2015, 12:29

pája píše:Milé maminky.I já to mám úplně stejně.Večer prosím,ať se mi o Kubíčkovi aspoň zdá,ať ho můžu obejmout alespoň ve snu a říkám si často to samé ,co vy.Že bych vyměnila svůj život za jeho,nebo aspoň za chvilku s ním.............................


Práce je to jediné co mi alespoň trochu ulevuje. Být v jednom kole zabraňuje špatným myšlenkám, protože pro ně v tu chvíly nemám kapacitu :)
Adamkovamaminka
 
Příspěvky: 5
Registrován: 24 bře 2015, 18:47

Re: chtěla bych...

Příspěvekod MIRKA » 07 čer 2015, 13:50

Pájo, já šla pracovat po 2měsících od smrti Kubíka. Také jsem měla strach, ale jelikož bydlím sama, donutilo mě to, nechtěla jsem být dceři na obtíž, aby mě musela nějak dotovat. Práci jsem nakonec zvládla, ale do dnes moc nemluvím, nemám si s nikým o čem povídat, oni žijí jinak, já mám svůj svět. Je to už 15měsíců, co mi odešel dobrovolně syn, práci se snažím dělat poctivě, ale to je asi tak všechno, co zvládnu. Doma už potom skoro nic neudělám, jsem unavená a vyčerpaná, (také z toho, že se přetvařuji, že jsem relativně v pohodě), doma to na mě vše dolehne a vybrečím se. O víkendech doháním to, co jsem v týdnu neudělala. Přeji vám hodně síly v novém zaměstnání, přijdete na jiné myšlenky. Také vás chci upozornit, že se možná občas najde nějaký "dobrák", který vás asi vykolejí, s otázkou: "tak už je to dobré", nebo něco podobného. Prosím, kašlete na takové lidi, kdo nezažil, nepochopí naší bolest. Tak se držte, myslím na vás. Mirka od Kubíka š.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: chtěla bych...

Příspěvekod Nevím » 07 čer 2015, 15:18

Ja jsem sla do prace uz asi po 10 dnech. Doma na mne vsechno padalo. Prazdnota bez 7- mi leteho devcatka byla nesnesitelna. Predem jsem mailem vsem napsala, ze si nepreju jakekoliv projevy soustrasti, litosti a nabidky pomoci. Az na par vyjimek to vsichni respektovali. Obcas me jen tak pohladili, vzali kolem ramen a nerikali nic. Lehke to nebylo a neni. Taky jsem sla na jinou funkci a proste jsem MUSELA naucit se to a myslet i na neco jineho. V kancelari jsem sama, tak kdyz je mi hodne smutno, brecim si tam. Stalo se mi asi 2x, ze jsem byla v takovem stavu, ze jsem musela jit domu. Zamestnavatel je celkem tolerantni, i kdyz praci si udelat pochopitelne musim.
Co nezvladam, je setkani s mymi "nejstarsimi" kamaradkami, z detstvi, stredni skoly. Prozily jsme toho spolu moc a ja brecim, jenom si predstavim, ze bych slysela znamy hlas v telefonu. Na to proste nemam silu.
Drzim palce.
Nevím
 
Příspěvky: 8
Registrován: 24 bře 2015, 13:08

Re: chtěla bych...

Příspěvekod silvie » 07 čer 2015, 16:29

Já jsem šla do práce po 14- ti dnech. Jsem učitelka na 1. stupni. Děti mi pomohly se z toho prvního šoku nějak dostat. Ale nevím, vše se mi to vrátilo a nepomáhá teď ani práce. Snad jen na chvíli, ale tak jak psala paní Mirka. Domů se vracím totálně unavená, okamžitě lehnu a spím, brečím a povídám si se synem. Doktorka mi řekla, že jsem to uspěchala, že je to pro mne moc namáhavé a doporučila mi léčení. Nevím, zda vůbec něco pomůže, byl můj jediný, milovaný syn
silvie
 
Příspěvky: 35
Registrován: 28 úno 2015, 21:53

Re: chtěla bych...

Příspěvekod pája » 07 čer 2015, 19:43

Děkuji Vám za rady.8.7. nastoupím,bude to 7 měsíců po dobrovolném odchodu mého milovaného syna.Je mi jakoby to bylo včera,jen se dokážu více ovládat,také díky lékům,které užívám.Práci jsem chtěla změnit i z toho důvodu,že nebudu muset mluvit s lidmi ,se kterými jsem pracovala,oni jistě také neví,jak se ke mne chovat.Pro mne bude snadnější začít mezi cizíma.Další důvod je,že jsem pracovala na chirurgii,kde na nočních vozili poraněné opilce a feťáky,většinou v doprovodu policie.Můj syn pracoval u policie a to by nedělalo dobře.Nastupuji na rehabilitaci,jen na ranní směny,snad to bude lepší.Obdivuji všechny,které jste dokázaly jít do práce tak brzy.Já brečela vkuse,nebyla jsem schopná jít ani ven,ani nakoupit,vše obstaral manžel.Ještě jednou děkuji.Pája
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: chtěla bych...

Příspěvekod martina » 07 čer 2015, 22:24

do práce jsem se vrátila po 14 dnech, doma mi bylo k zešílení. jak píšou ostatní - v práci člověk alespoň občas přišel na jiné myšlenky. a co mi také hodně pomohlo byla (cca za rok) jiná práce, nové prostředí, cizí lidé. je neskutečně úlevné pracovat mezi lidmi, kteří nic neví a doufám, že to tak i zůstane. v mojí práci naštěstí není příliš prostoru na jakékoli vybavování, proto se dá snadno vyhnout i řečem o soukromí... tak se jim zdatně vyhýbám, případně stejně zdatně lžu.

nákupy také obstarával manžel, v obchodech jsem měla záchvaty paniky ještě i po půl roce, dnes už zvládnu nakoupit bez problémů.

naštěstí jsme už necelé dva roky bydleli jinde, sami s manželem, stěhování bych v tu dobu nezvládla - ale bydlet v bytě, kde bych na každém centimetru viděla své mrtvé dítě, už vůbec ne. krom mých nejbližších to byl nový byt a nová práce s cizími lidmi, co mi pomohlo se nezbláznit.

p.s. můj syn také odešel tzv. "dobrovolně"....
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 45
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: chtěla bych...

Příspěvekod LibušeM » 10 čer 2015, 14:38

Taky bych dala život za to aby se mi David vrátil :cry: Moc dobře vím a ne jen já jak Vám je , ze strátou našich dětí se nejde nikdy smířit , pořád to bolí stejně. Posílám objetí ♥
LibušeM
 
Příspěvky: 3
Registrován: 19 úno 2015, 11:45


Zpět na Mé dítě odešlo

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron