měla jsem potřebu to napsat

měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod renatka » 02 kvě 2018, 12:38

Tak se mě otevřely po letech stále nezahojené rány .Včera vedle v domě skočila z balkonu jedna žena prý nebyla vůbec stará spadla na dvorek na který já vidím ,ale na štěstí jem to neviděla . Moje dcera před téměř 7 lety také skočila ze 2 patra pro mámu je to smutek do konce života.Zase je jedna nešťastná osoba co si nevěděla rady se životem.Měla jsem potřebu to napsat ale vidím co se zmodernizoval ten profil že už sem tolik maminek ani nechodí.
renatka
 
Příspěvky: 22
Registrován: 20 úno 2015, 14:39

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 02 kvě 2018, 21:02

To je hrozné, další mladý život zmařen. Co se to děje? Chudák máma, bolest do konce života. Je mi to moc líto.
MIRKA
 
Příspěvky: 178
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod JanaM » 14 kvě 2018, 18:08

Je to strasny....ale už to začínám chápat. Sama teď nevím, jak přežit bez moji dcery. Nic néjak už nemá smysl. Našim détem se asi muselo taky stát néco tak strašnýho, že už svúj život nedokázali žit. Tak proč my musíme.
JanaM
 
Příspěvky: 5
Registrován: 05 bře 2018, 11:36

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Radka F. » 15 kvě 2018, 20:37

Mivam stavy,kdy nic uz nedava smysl,chci nebyt a pak si uvedomim,ze takhle se museli citit nase deti a nedokazali si s tim poradit.Nepomaha me to prijmout realitu,jen vim,jak nas psychika dokaze ovladnout a jak muze byt tezke oddolat pokuseni odejit a mit uz jen klid a mir.Jenze taky vim,to,co nase deti nevedeli,jak nas to vsechny znici a jak se nas zivot stal jen prezivanim.Proto my musime zit,musime myslet a byt tu pro zbytek rodiny a vzajemne se podporovat.Je to tezke zit,zivot-nezivot.
Radka F.
 
Příspěvky: 130
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod pája » 15 kvě 2018, 21:33

Je to tak! Nemusíme tady být a žít, máme volbu, jako měly naše děti. Také na to často myslím. jak snadné by bylo odejít. Jenže... Co zbytek rodiny, dcera, zničila bych jí život, taky by si neustále opakovali, co já teď .Proč jsem něco neudělala, proč jsem nepoznala, jak se trápí. A taky mám vnučku, kterou miluji a chci přes všechen ten smutek a bolest, vidět, jak vyrůstá, jak se směje , povídá, učí se něčemu novému. A tak to vydržím kvůli těm ostatním, na kterých mi záleží, i když někdy je to hodně zlé.
pája
 
Příspěvky: 105
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Stazina » 20 kvě 2018, 09:15

Je to tak tezke prezit svoje dite ,obzvlast kdyz odeslo z vlastniho rozhodnuti,vycitam si vsechno od Pavlikovo detstvi ,kazdou bouli na hlave,ze jsem ho dala v roce do jesli a pracovala na smeny.Do dnes po 3.5letech kdyz leti vrtulnik zachranka nebo sanitka v lepsim pripade placu ale nekdy na me padne zase ta tiha ,ten kamen na prsou ,uzavru se do sebe a umela bych odejit ze sveta a tak se asi citi deti ,ktere nam odesly ,vinu ze jsem ten moment ,ten den tomu neumela zabranit ponesu sebou uz na vzdy,ja duvod jeho odchodu neznam ,nesveril se mi ani nenechal dopis ale musel hrozne trpet bolesti na dusi a vubec mi nepomaha pocit ze je mu uz lip a nic ho neboli.Stejne pocity ma dcera,byla o 7let starsi , mela ho casto na starost a ma pocit ze selhala ,ma jiz dve temer dospele deti ale rozhodla se ze nam nadeli nahradu za Pavlika a je v jinem stavu ,po dlouhe dobe citim radost a chut do zivota ,trochu i starost ,protoze je jiz blizko ke 40ti letum,snad se na nas stesti usmeje a vse dobre dopadne a trochu zaceli tu ranu v srdicku ,snad nam Pavlik odpusti ze jsme stastny,maminky je to tak tezke zit,neni utechy ,jenom plac trochu ulevi nekdy ani slzy nejsou asi jsou vyplakany oci a tak to je,neni slovo ktere by Vas utesilo a ulevilo od bolesti ,drzte se .
Stazina
 
Příspěvky: 30
Registrován: 17 bře 2015, 21:09

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Radka F. » 20 kvě 2018, 21:03

Stazi,taky mam vycitky a nekdy hodne velke.Komu dite neodejde,tak tohle nikdy nepochopi,protoze jsou to vsedni veci,bezne v kazde rodine,jen u nas je to jine,my uz nemuzeme rict,ze je milujeme a jak moc nam na nich zalezi.Syn nechal dopis na rozloucenou,ale stejne v nem neni duvod,jen dalsi otazky.Obycejny den,kdy odjede s tim,ze se za chvili vrati a pak uz nic,jen prazdo a nicota a zjisteni,ze uz neprijde.....Pises,ze snad vam Pavlik odpusti,ze jste trochu stastni.Mivam stejne pocity.Kdyz vezmu vnoucata na vylet,smeju se s nima,ziju jakoby normalni zivot,pak se vratim domu a omlouvam se Filipkovi,protoze se stydim,ze vubec jsem.Preju vam,at je vsechno v poradku s dcerou i miminkem.Pavlika to nevrati,jen to bude dalsi duvod zit a to je strasne dulezite.Nase bolest s nam jde a zustava,ale zaslouzime si i trochu radosti,vzdyt uz jsme vsechny vyplakaly more slz.
Radka F.
 
Příspěvky: 130
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod renatka » 21 kvě 2018, 12:39

Je mě poslední dny doma hrozně smutno samota po ztrátě dcery ,potom maminky i jsem se byla nucená rozvést tak to na mě čím jsem starší dopadá.Už i kamarádky se mě buď odstěhovaly nebo hlídají vnoučky a na nešťastnou ženskou nemá nikdo náladu.Nikam ani moc nechodím jen tady po okolí s pejskem ještě že ho mám, abych toho neměla málo tak se mě můj věrný kamarád vloni ve 4 letech utopil a to si dávám také vinu sobě! Za pár dní mám svátek a je mě ze všeho nanic.Mám sice syna ale ten by chtěl mít mámu veselou aby s ním také někam šla ale já jsem jako na houpačce právě jsem se zhoupla někam hodně hluboko.Potřebovala jsem si někomu postěžovat a vy mě tady jediné chápete.Jana
renatka
 
Příspěvky: 22
Registrován: 20 úno 2015, 14:39

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Lenulka » 24 kvě 2018, 12:50

Taky jsem to zpočátku měla tak, že když jsem se něčemu zasmála, cítila se chvilku líp...dobře, připadala jsem si nepatřičně, to přece nepřipadá v úvahu zažívat po tom všem taky radost a obyčejně lidské štěstí. Hodně mi pomohla malá vnučka, na ni se člověk musel usmívat a cítit se s ní krásně, to šlo úplně samo. Postupem času se tohle uvolňovalo a i když je to často hodně bolavé a je mi těžko, představuju si Lucčin rozesmátý obličej a tím vlastně její vyjádřený souhlas, nebo spíš možná přání...mami, buď šťastná. Jsem zmatená, plácám se v tom, ale jsem přesvědčená, že naše dětí si přejí, abychom byli šťastní a že se to pro ně musíme pokusit udělat a udělat to hlavně pro nás samé.

P.S. Jani, všechno nejlepší k dnešnímu svátku, ať je Váš den v mezích možností hezký.
Lenulka
 
Příspěvky: 54
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 26 kvě 2018, 12:12

Leni, máš pravdu, naše děti by si přály, aby jsme žily dál, byly šťastné.....Ono to ale tak jednoduché není, ta bolest je silnější a nikdo a nic nemůže naše milované děti nahradit. Já se snažím nějak zvládnout tento život, ale když mám náhodou ty lepší dny a směji se, pak mám výčitky, že zapomínám na Kubíka. Když přijede milovaná vnučka, jsem na chvíli šťastná, ale už to není to OPRAVDOVÉ štěstí, jako dřív, to už nikdy nebude.
Přesně, jako Jana mám dny, kdy je mi hodně mizerně, ale mám psího parťáka Asanka, který mi pomáhá ty špatné dny zvládnout. Před týdnem mi zemřel můj starý, dobrý pejsek, tak jsem byla hodně smutná, Kubík ho měl moc rád, ale Rexíkovi by bylo v srpnu 18 let, což je krásný věk.
Holky, držte se, musíme to nějak zvládnout. Přeji vám všem hlavně hodně zdraví.
MIRKA
 
Příspěvky: 178
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod JanaM » 27 kvě 2018, 23:22

Dekuji moc za přání..držte se..sluníčko sviti..tyhle teplé dny jsem vzdy milovala..snad bude zase nékdy trochu líp
JanaM
 
Příspěvky: 5
Registrován: 05 bře 2018, 11:36

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Janak » 29 kvě 2018, 14:30

Milé maminky, je to přesně tak jak píšete, naše děti kdyby s námi mohly mluvit, by jistě řekly, že to nemáme vzdávat tak jako oni. Chtěly by, aby se jejich maminky snažily žít dál. Přály by si abychom byly šťastné. Jenže my všechny víme, že to není tak jednoduché. Zrovna před pár dny jsme byli na rodinné oslavě a já se cítila hrozně, když jsem viděla všechny ty lidičky jak jsou šťastní a veselí. V takové dny si v duchu představuji co by měla na sobě moje Lenička, jaký by měla účes a co by na to či ono řekla ona. Vím, že to zní bláznivě, ale jedině díky těmto představám a vyšší dávce AD jsem schopná tyhle akce zvládnout tak, aby na mě nikdo nepoznal jak mi doopravdy je.
Maminky přeji nám všem, aby jsme našly sílu žít dál a aspoň někdy se trochu radovat i bez našich milovaných dětí.
Janak
 
Příspěvky: 28
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 29 kvě 2018, 14:59

Také jsem vždycky milovala jaro, teplo, sluníčko... Dlouhé večery na zahradě, prázdniny... léto, plavání...
Letos už není nic. Moc bych vás tady všechny ostatní na té naší dlouhé cestě chtěla povzbudit, ale momentálně mi to bohužel vůbec nejde. První jaro.
Od chvíle, kdy skončilo ono (bohužel až teď vím, jak šťastné!) “předtím” a začalo nynější neskutečné “potom”, žiji (tedy spíše jen přežívám) v jedné nekonečné noční můře.
Připadá mi, že je pořád horší. Je to možné??
Není ani chvilka oddychu, myslím na syna NEUSTÁLE a strašlivě (připadá mi, že čím dál tím více) se mi po něm stýská.
Nedokážu si představit, jak dlouho se ještě dá takto žít?
Přežívat tady dny, týdny, měsíce... roky!!! v této ukrutné bolesti, kterou si nikdo (šťastní to lidé!) kromě nás nedovede ani ve snu představit..?
Jsem tu teď už jen proto, že musím. Prostě musím, nic víc. Má mamka mi řekla minulý týden neskutečnou věc. Prý by mne v této chvíli vůbec neodsoudila, pochopila by mne a akceptovala, pokud bych se rozhodla, že dál už nemohu. Naprosto vážně. Řekla ni, že by to absolutně pochopila neboť ta bolest je nesnesitelná. A co víc - vždyť ztrátou svého dítěte ztrácíme současně i ten nejzákladnější smysl svého bytí tady! Máma je jediný člověk v mém okolí, který mne absolutně a beze zbytku chápe, cítím její bolest, je hrozná a stejně niterná jako ta má. Lukáš byl pro ni, jak vždycky říkala “třetí dítě” (mimo mne a mého bratra), mám někdy pocit, zda ho neměla (a stále nemá) raději než nás, ale to už je teď stejně jedno, zoufalé jsme obě.
Přátele již žádné nemám (nejlepší kamarádka mi zemřela 2. března a ostatní jsem odtřihla... nebo oni mne?), v práci se chovám “jakoby nic” neboť kolegové se patrně domnívají, že bych po téměř 7 měsících měla být již relativně “ok”...
Tedy tak. Vám nic vysvětlovat nemusím, jen se omlouvám za ten výlev tady... nemám ale kde jinde se vyplakat... než tu, na té naší dlouhé cestě...
V tyto dny je to obzvlášť těžké. Zkouším už třetí týden u maturit, baví mne to (tedy pokud studenti umí:-), ale je to dost náročné. Můj Lukáš by nyní totiž maturoval.
Držte se všechny, hodně sil,
Pavla.
Pavla
 
Příspěvky: 27
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod renatka » 30 kvě 2018, 07:30

Pavlo! 7měsíců je moc krátká doba já jsem byla v šoku a vše jsem dělala jako robot mnohem déle, ale každá to máme jinak moje Renatka už tady nebude 7 let a já jsem jako na houpačce ,jak už psala nikam se mě nechce ,když se donutím tady pár stanic jet tramvají k synovi a jdeme spolu na oběd ale to je tak málo a u něj jsem tak nesvá že spěchám domů. To je už malý zázrak že jedu ,nemám potřebu nikam chodit po Praze ,všude jsem chodila s dcerou a bez ní to pro mě už nemá cenu.Mám malý byt kde je poslední dny hrozné vedro včera jak asi chodila i po slunci s pejskem a jedla jahody se mě doma na večer z toho dusna udělalo moc špatně a ten pocit že jsem tady úplně sama v domě bydlí samí mladí lidí ty já ani neznám je moc špatný.Vždy z té beznaděje pláču.Také mě umřely 2 přítelkyně a jedna další co jí Renatka léta česala tu jsem také znala vždy jsme se u Renky sešly měla kadeřnictví doma já přinesla chlebíčky ona pro sebe vínko a smály jsme se a já z toho jak to píši pláču. Kamarádky 2 se mě odtěhovaly a druhé jsou celé léto na chatě ale s tou jednou mám už divný vztah jen mě něco vyčítá nechápe mě ,prý ona nezná mít deprese tak jí řekla aby byla ráda, že jí ale dítě neodešlo a ona že se syny stejně moc nemluví spíše oni s ní.Vidíte ani kamarádce to nevysvětlím jen mě říká že jsem nespolehlivá že s ní poslední dobou nechodím tak si našla jiné.Tak přes léto jsem tady sama,Syn není zlý když jde opravdu o něco vážného třeba vypla se mě před svátky elektrika tak zajistil pohotovost ale ke mě chodit nechce prý to na něj házím a asi má tady také vzpomínky on je o 10 let mladší tak měli každý své kamarády a záliby.Holt už pro něj jsem nepotřebná. Smutná Jana
renatka
 
Příspěvky: 22
Registrován: 20 úno 2015, 14:39

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 01 čer 2018, 21:02

Pavli, ráda bych vám řekla, že čas otupí, je to krátká doba, ale u mě jsou to 4 roky a 3 měsíce a bolest je stejná. Naopak, čím déle to je, tím se více stýská, už to není ten šok a naděje, že to byl omyl, že se vrátí....., ale tvrdá realita. Také dělám, že jsem v pohodě, ale jsou to jen přetvářky, aby se mě každý nevyptával, co mi je, už mě nebaví stále něco vysvětlovat. Chodím k psychiatričce, beru AD, bez nich to zatím nejde. Vše, co dělám je jen proto, že musím, ale často jsem hodně unavená tímto životem. Se synem zemřelo i část mě, nikdy nic nebude, jako dřív. Díky DC se můžeme vypovídat, pomáhá to, trochu se uleví. Máme svůj svět, to, co nás potkalo nás změnilo a okolí nám nerozumí. Přesně, jak píšete, tlačí na nás, abychom UŽ byly v pohodě, ale ta bolest v našem srdci bude do konce života, kdo nezažil, nepochopí. Uvidíte, že DC vám pomůže najít třeba kamarádku, s kterou si budete psát osobně, jako to dělá hodně z nás. Jsme na jedné lodi a musíme se podporovat. Přeji vám hodně síly, kterou budete moc potřebovat.
MIRKA
 
Příspěvky: 178
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod pája » 06 čer 2018, 19:47

Milá Pavlo. Nechápu, jak Vám někdo může říct, že po 7 měsících by jste už měla být OK. Můj Kubík umřel před třemi a půl lety a OK rozhodně nejsem. Po 7 měsících jsem teprve ukončila nemocenskou a šla do práce.Stále je pro mne hodně těžké o Kubíkovi mluvit. Vyhýbám se tomuto tématu, protože okamžitě začnu plakat. Strašně mi chybí, někdy mám pocit, že se zblázním, když si uvědomím, že už nikdy nepřijede, že ho už neobejmu...Ale to opravdu chápe jen ten, co to zažije. Vždyť ani my jsme si to před,, tím" neměli představit.Nezbývá nám, než se vybrečet a nějak přežít. Stejně Vás obdivuji, že zkoušíte maturanty, atd. I když...já v práci taky funguji. Tak se držte.
pája
 
Příspěvky: 105
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Janak » 10 čer 2018, 20:07

Pavli, člověka který vám řekne, že po 7 měsících máte být OK pošlete někam. U mě jsou to 4 roky a 7 měsíců co zemřela naše Lenička a OK teda nejsem ani náhodou. Mám to jak na houpačce, jednou nahoře a jednou úplně na dně. Obdivuji vás, že zvládáte maturity. Já šla sice do práce po měsíci, ale jen proto abych vypadla z domu a zaměstnala hlavu něčím jiným. Po necelých třech letech jsem se zhroutila poprvé a doma strávila 4 měsíce. Pak jsem se vrátila do práce a po necelém půl roce přišel další kolaps a hospitalizace a byla z toho PN 8 měsíců. Teď už naštěstí zase pracuji, ale musela jsem přistoupit jen na zkrácený úvazek neboť plný nezvládám. Celou dobu při tom beru AD, nemít je tak nefunguji vůbec.
Pavli držím vám palce, aby jste to zvládala líp. Jen ještě jednu malou radu, já se snažím na řadu mé psycholožky, ze svého blízkého okolí vyřadit lidi, kteří tvrdí že oni by to zvladli líp a nebo že jim se to nikdy stát nemůže. Jde to sice těžko, ale právě tohle jsou sobci, kteří mě sráží na úplné dno.
Děkuji všem a DC, že tady pro nás je, že tady můžu odložit masku pohody a vypsat se z toho co mě každý den trápí.
Všem tady přeji hodně síly. Jana
Janak
 
Příspěvky: 28
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 20 črc 2018, 18:45

Zdravím po delší době...
Tak tu máme prázdniny. Tedy samozřejmě míním děti a pak ještě nás, “Komenského pakáž”, jak nám také občas někteří přezdívají:-)
Chtěla bych vám všem poděkovat za podporu, kterou si zde, myslím, poskytujeme navzájem.
V minulém příspěvku jsem zmiňovala, že se snažím (tak jako my všichni tady) žít dál, pokračovat v jakémsi zdánlivě “normálním” základním režimu.
To, že si někdo (snad možná) může myslet, že bych měla být po 7 (nyní už 8 a půl) měsících relativně ok, byla jen má vlastní domněnka. Nikdo mi to takto výslovně neřekl, je to jen můj pocit. Možná neopodstatněný, co já vím...
V práci působím navenek (téměř) stejně jako “předtím”, tedy i kolegové se ke mně chovají stejně jako dříve, jakoby nic.
To jim ale nemohu mít za zlé, ba naopak. Oni přece nemohou za to, že nechápou, neví, netuší...
Protože měli to štěstí, že neprožili.
A jak my všichni na tomto bolestném fóru bohužel důvěrně víme, kdo neprožil, naprosto netuší. Nic o tom, jak neskutečná je naše bolest.
Není to jejich vina. Vždyť oni, narozdíl od nás, si vedou své úplně normální životy. Mají na to právo. I my jsme ten běžný, obyčejný (a šťastný!) život mívaly. Takovéto peklo si nikdo z nás v tom životě “předtím” určitě nedokázal představit ani v nejhorším snu. Vše se může změnit během jedné jediné vteřiny.
Ty první dny a týdny, kdy jsem se vloni v listopadu po 3 nedělích “nemocenské” vrátila do práce, se ke mně všichni chovali velice ohleduplně, víceméně ale stejně jako předtím. Jen moji nejbližší kolegové v kabinetu (u těch je to ale asi tak nějak samozřejmé - považuji je za své přátele) a pak ještě jen 3 nebo 4 další si však troufli ke mně přijít přímo a... prostě jen obejmout... říct pár slov jako třeba “myslím na tebe” a tak... (hlavně žádnou “upřímnou soustrast!!!”).
Ostatní se ke mně chovali a stále chovají naprosto normálně, jakoby se nestalo nic. Někdo třeba ani opravdu neví. A ten kdo ví, zase neví, jak se k takovému “pacientovi” jako jsem já, vlastně chovat, co mu říct. Což naprosto chápu.
Smrt obecně (a dítěte obzvlášť) je v dnešní době v naší společnosti natolik tabuziovaná a odosobněná, že se tomu nelze divit. Dřív bývala smrt přirozenou součástí života, ostatně jí je stále. To jen současná “postmoderní” společnost se ji snaží za každou cenu odsunout kamsi mimo, daleko za hranice všední reality. Pryč ze života oslavujícího kult věčného mládí. Smrt je potřeba co nejrychleji vytěsnit a odehmat co nejdál. Jako by se nás všech netýkala.
Já se navenek také chovám “normálně”, vy všechny tady to určitě dobře znáte. Jen má rodina je svědkem mých “výronů” bolesti, které si dovolím pouze a jedině doma. Jen tam (a tady s vámi) si mohu odložit svou “poker face” a dát volný průchod té obrovské bolesti. Bolesti horší než cokoliv jiného na tomto světě. Bolesti, kterou i vy dobře znáte, bohužel.
Zjistila jsem u sebe docela velký problém s přáteli. Nevím, jak je to u vás, ale já mám dost značné potíže s oním “poprvé”.
Myslím tím první setkání “poté”. Také jste to tak měly?
Jak jsem tu už psala, má jediná opravdová celoživotní přítelkyně letos zemřela, ale pár přátel ještě mám... nebo jsem měla?
Nevím. Každopádně první setkání s těmi, kteří nás znali a stýkali se s námi s Lukášem odmalička, je docela masakr.
Respektive někdy ani není neb k němu vůbec nedojde. Jedna z kamarádek (znaly jsme se právě přes kluky - kamarádili spolu od dětství) se se mnou například setkat bojí. Neví, jak by se prý ke mně chovala, tak se mi raději vyhýbá. Což mi tedy také moc příjemné není, nicméně jí rozumím. A chápu.
Také bych si v mém “dřívějším” životě s tímto možná nevěděla rady. Nevím...
Takže tak. Posílám objetí vám všem tady, držte se, co jiného...
Pavla.
Pavla
 
Příspěvky: 27
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod martina » 20 črc 2018, 21:43

před asi patnácti lety našim přátelům zemřelo dítě. po dlouhé nemoci, kdy to chvíli vypadalo nadějně. vůbec jsem si s tím nevěděla rady, jít za nimi, počkat, až se ozvou, co říct a co neříkat, jak se k tomu všemu postavit... byla jsem tak bezradná, že jsem, bytostná ateistka, šla do kostela za farářem (kamarádka byla v té době praktikující křesťanka), abych se s ním poradila. předpokládala jsem, že bude mít víc zkušeností se smrtí, s útěchou a tak. nepochopil mě, myslel si, že útěchu potřebuju já nebo že se snad chci začít utíkat k víře... tak jsem se s tím chvíli potýkala, nicméně naše cesty se víceméně rozdělily. já nevěděla, jak se k nim chovat, bylo mi trapné si stěžovat na špatné vysvědčení... a měla jsem pocit, že ani oni o moje návštěvy nestojí.

když jsem se za deset let ocitla ve stejné situaci, tahle zkušenost mi napověděla, jak se cítí lidé v mém okolí. takže jsem nikomu neměla za zlé, když se mi raději vyhnul. navíc vzhledem k tomu, že jsem introvert, nemám potřebu se s kýmkoli stýkat. změnila jsem práci a doufám, že v té nové o mé soukromé bolesti nikdo neví. s nikým, vlastně ani s rodinou, o TOM už teď nemluvím, každý se s tím vypořádáváme po svém. veškeré oslavy jsem začala ignorovat, nebavily mě ani PŘEDTÍM, teď už vůbec nemám potřebu někde trdlovat nebo kvůli někomu chystat pohoštění, když ON už nikdy nepřijde.

p.s. jen s těmi starými přáteli jsme opět našli společnou řeč...
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 29
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Lenulka » 20 črc 2018, 22:12

Já jsem šla do práce po týdnu. Strachy bez sebe, pracuju na malém městě v bance, skoro každý to věděl a já se bála, že ke mně nikdo nebude chtít jít, že se budou bát, že jim budu brečet na přepážce. Do práce jsem to pondělí přišla první, kolegyně která přišla chvilku po mně ke mně přišla, já jí šla naproti a se slovy pojď sem mě pevně sevřela v náručí. Nebylo třeba nic víc. Jeden klient, starší pán, který taky ztratil dceru přišel, přestože jsem u sebe měla jiného klienta a jen mě sedící na židli obejmul. Tahle soucitná gesta mi dávala sílu. Lucka odešla ve čtvrtek a hned v neděli nás kamarádka, moje spolužačka ze střední, pozvala na oběd, jsem jí nesmírně vděčná za tu odvahu. Chápu všechny, kteří se snaží dělat jakože nic a smekám přede všemi, kteří nedělají jakože nic. A popravdě sama ani teď nevím co je v takové situaci správné dělat. Někdo potřebuje mluvit a někdo mlčet. Já potřebovala mluvit. Když u mě byl asi před 14 dny tatínek kluka, který si sáhl na život, vrátit platební kartu, rozbrečela jsem se před ním jak malá holka a ani neměla sílu mu to vysvětlit. Byl chudák pěkně vyjevený. Neexistuje rada, jak se zachovat. Za mě osobně, obejmutí a slova, je mi to líto jsou jak hojivej fáč.
Lenulka
 
Příspěvky: 54
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 20 črc 2018, 23:06

U mě bylo také to POPRVÉ strašně těžké. Ani já, ani mé kamarádky nevěděly, jak se chovat, ale postupně jsme se uvolnily a další návštěva už byla o mnoho lehčí.
Mám, několik věrných kamarádek, které při mě stály v těch nejhorších chvílích a jsem za ně vděčná. Nesnášela jsem litování a do dnes nesnáším, vždyť přece stačí jen obejmout a mlčet. Také mi vadí, když mi někdo přeje krásný víkend, pěknou dovolenou, veselé vánoce....., to se hodně ovládám, abych nebyla hnusná. Chápu, že to nemyslí zle, ale mě to zraňuje, vždyť už nic není, jak bývalo, přesto, že navenek se snažím dělat, že jsem v pohodě, uvnitř je a bude do konce života příšerná bolest.
S Kubíkem zemřelo část mě, nežiji, přežívám. Jsou to už 4 roky a 4 měsíce, nevím, kde beru sílu tady být. Nikdy se s tím nesmířím......
Přeji všem tady hodně síly, objímám vás.
MIRKA
 
Příspěvky: 178
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod pája » 21 črc 2018, 22:30

Milé maminky. Já se také bála prvního setkání s kamarádkami. I když Ty, které mne mají rády a znaly dobře Kubíka přišly samy, bez ohlášení ještě před pohřbem, jen jsme seděly a brečely. Jsem jim za to vděčná a s Těmi jsem v kontaktu stále. Ale stávalo se mi, že když jsem třeba byla někde v obchodě a viděla někoho známého, sama jsem se snažila vyhnout setkání. Byla jsem na PN 7 měsíců a i přesto, že máme dobrý kolektiv a občas jsem se za nimi do práce zastavila, bála jsem se návratu, toho, jak se ke mne budou chovat, co mám říct...
Také vypadám stejně, jako ,,před tím", chovám se normálně, ale ta hrozná bolest, kterou všichni dobře známe , je ve mne .Není jediný den, kdy bych si v hlavě nepřehrávala ten ,,film" co bylo, jak bylo... a nebrečela u toho . Svého syna jsem miloval nade vše a s ním umřelo i kus mne!Život je teď jiný, mnohem horší, ale mám dceru a vnučku a s nimi se musím i radovat. Všechny Vás objímám a přeji hodně sil na naší DC.
pája
 
Příspěvky: 105
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 22 črc 2018, 22:30

Milé maminky,
zdravím vás a děkuju za vaše reakce, vidím, že to tu máme opravdu všechny stejně.
To “poprvé” je neskutečně těžké, ale přesně jak tu píšete, s těmi (opravdovými!) přáteli už to pak jde.
Mimochodem, nevím jak u vás, ale u mne se tato naše situace ukázala být dokonalou selekcí mezi skutečnými přáteli a těmi jen “naoko”.
Skutečný přítel je ten, který, když se v pondělí pozdě večer dozví telefonicky o tom, co se vám stalo, stojí (nezván...nečekán...) v úterý ráno ve vašich dveřích, ačkoliv momentálně žije s rodinou 150 km daleko od vás.
Přesně takhle to bylo. Já se ještě to ráno ani nestihla probrat z mrákotného, prášky navozeného spánku, a ve dveřích mé ložnice najednou stojí Bára, má nejlepší kamarádka. Prostě sedli do auta a okamžitě přijeli. Bez ptaní, bez jakékoliv předchozí domluvy, naprosto samozřejmě, ihned. Ze Šumavy k nám na Pelhřimovsko. A jen nás drželi v objetí.
Takže s Bárou, která byla celý život jak má segra (kterou jsem nikdy neměla) to “poprvé” vlastně ani nebylo, nebylo třeba.
To až pak, s ostatními.
V pátek tentýž týden byl v Budějovicích pohřeb. Vše zařídili moji rodiče a brácha. Tam jsem byla také v jakémsi stavu “mimo”. Ze čtvrtka na pátek jsme přespávali u našich, celou noc jsem poslouchala úplně všechnu hudbu z Pána Prstenů, vybírala... to bylo totiž jediné, co v obřadní síni hrálo. Pamatuji si, jak jsem v kanceláři u paní, která pak obřad vedla, pořád dokola opakovala: “Já zkolabuju, já tu určitě zkolabuju, dostanu infarkt...” Přinesla mi skleničku s vodou na zapití Neurolu, která se mi klepala v rukou a vyprávěla: “Víte, nezkolabujete, přežijete to, uvidíte. Přesně před rokem jsem tu takhle musela vyprovázet svého vlastního devatenáctiletého synovce. Sedl si do auta k opilému kamarádovi, který řídil. Takže byl vlastně poloviční sebevrah...” Ano, tohle mi tam tehdy řekla. A já přežila. Pohled na rakev vlastního devatenáctiletého syna. Jeho spolužáky z gymplu v černém, všechny příbuzné, přátele, známé... Ty nádherné pravdivé songy z filmů, které jsme s Lukášem za celý život viděli snad 100x.
Měli jsme pak i kar, u bráchy v restauraci. Držela mne tam (obrazně i doslovně) zase Bára a pak ještě dvě blízké kamarádky z ČB a jedna z Prahy, nehnuly se ode mne po celou dobu jak ochranka. Večer jsme měli jet domů (bydlíme 75 km od ČB), ale Bára nás prostě a jednoduše popadla a tak jak jsme byli (neměli jsme s sebou ani zubní kartáčky) nás odvezla k nim na chalupu na Šumavu. Naprosto nekompromisně.
Následující víkendy probíhaly stejně, Bára nás prostě nenechala být doma. Zachránila mi tím život, minimálně v té chvíli. Tomu se říká přátelství.
Pavla
 
Příspěvky: 27
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 22 črc 2018, 22:31

Jak v práci, jsem tu už psala.
Ale třeba... Mám dvě sestřenice (jsou sestry), jinak téměř žádné příbuzné vyjma nejbližší rodiny. To množství příbuzných na pohřbu bylo ze strany mého exmanžela, Lukášova otce, za nás jsme tam byli jen má rodina, rodiče a rodina mého bratra. Tedy k sestřenicím. S jednou jsme v kontaktu prakticky celý život, velice dobře znala i Lukáše. Navštěvovali jsme se, spoustu společného podnikali... Na pohřeb nepřijela. Mají dva malinkaté kloučky, dvojčata, zadařilo se až po čtyřicítce a několikátém IVF, už ani nedoufali. Takže to, že nepřijeli z Prahy na pohřeb do ČB, jsem naprosto pochopila. Když se pak na jaře nečekaně objevili u nás doma (i s malými), rozklepala jsem se jako ratlík a málem je odtud vyhodila, bylo to šílené. To bylo právě ono “poprvé”, o kterém jsem tu předtím psala. Nakonec jsem se srovnala, a po tom prvotním šoku u nás zůstali celé odpoledne a večer...
Její sestru, mou druhou sestřenici, nechci do konce života vidět. Má manžela a dva větší již syny a jediné na co se vzmohli, bylo napsání tak odporné a nechutné “kondolenční” sms, že i můj ultraslušný táta, kterého jsem nikdy v životě neslyšela říci sprosté slovo, prohlásil: “To je ale k....!”
Za víc jsme jim nestáli. Když se Lukáš narodil, uspořádal jeho táta, můj ex, velikou oslavu, peklo se prase, hordy jeho příbuzných a přátel, a tak... Tehdy přijeli z Prahy sestřenice s tetou a strejdou všichni a bujaře se veselili na počest jeho narození. Jeho smrt jim stála jen za jednu ohavnou sms (cosi ve smyslu, že mu asi zřejmě nikdo nepomohl... a proto to udělal... litujem... prostě “kondolence” jako sviňa)...
Takže asi tak.
Díky, jestli jste dočetly můj elaborát až sem, omlouvám se za jeho délku.
Díky, že se vám tu mohu takto “vypovídat” aspoň virtuálně, já už jinak nemám komu. Bára mi odešla, moje mamka má své bolesti až až, děti jsou ještě malé a manžel... no, ten už toho má asi taky dost.
Držte se a pište, prosím.
Pavla.
Pavla
 
Příspěvky: 27
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 22 črc 2018, 23:33

A ještě něco.
Větu, kterou tu napsala Lenka, “chápu všechny, kteří se snaží dělat jakože nic, a smekám přede všemi, kteří nedělají jakože nic”, bych nechala vytesat. To je tak absolutně přesný!
Cítím to úplně stejně (jak jsem tu někde psala o mé situaci u nás ve škole...)
A Mirko, ty prázdné “zdvořilostní” fráze typu: “Hezký zbytek dne..., hezký víkend...dovolenou...” totálně pomíjím, otvírá se mi při nich totiž taky “kudla v kapse”. Takže na ně vůbec nereaguju. Jednak jsou to (ve většině případů) opravdu jen prázdná neupřímná slova a jednak... I kdyby byla nakrásně míněna upřímně - oni nevědí.
Nevědí, že my už nikdy nic DOOPRAVDY krásného mít nebudem. A i kdyby, už to nikdy nebude tak přirozené a opravdové jako dřív.
Bez té všudypřítomné bolesti.
Oni nevědí.
Pavla
 
Příspěvky: 27
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Jana » 24 črc 2018, 17:40

Ano oni nevědí,když někoho známého potkám,tak se ptá -jak se máš-.Nikdy nevím jak na to odpovědět.
Jana
 
Příspěvky: 3
Registrován: 14 úno 2015, 15:13

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 27 črc 2018, 05:50

Ano, nevědí. Poslední dobou to nějak nezvládám.
Bez syna. Asi to nejde, nevím. Ta bolest je šílená, nesnesitelná.
Uvažovaly jste někdy o tom, že by jste to... prostě... skončily!?
Vždyť to se nedá vydržet!!!!


..
Pavla
 
Příspěvky: 27
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Lenulka » 27 črc 2018, 13:58

Pavli, lhala bych, kdybych tvrdila, že mě tohle nikdy nenapadlo. Utéct z toho, skončit to trápení. Jenže...v mém případě tu byl syn, kterému bych to nemohla udělat, pak taky Lucčina holčička, chci ji vidět vyrůst a dospět, budu-li mít tolik času, moji rodiče. Prostě víc důvodů proč jít dál. A hlavně taky ve finále já sama. Chci žít a chci být šťastná tak, jak jen to je po tom všem možné.
Říká se, že člověk nedostane naloženo víc než unese. Jenže co pak naše děti? Neunesli to. Proč? Mohl by v tom všem být třeba pro nás jakýsi "vzkaz" shora, takhle ne, podívej kolik bolesti to způsobilo? Chceš tomu vystavit své nejbližší? Život je tak drahý, křehký, cenný a jedinečný a taky tak těžký, složitý a bolavý, plný barev od těch nejzářivějších po ty nejtemnější. Snažme se, ať náš život stojí za to i když nás to stojí tolik sil.
Lenulka
 
Příspěvky: 54
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod martina » 27 črc 2018, 19:37

několik měsíců mě rodina hlídala, o sebevraždě jsem uvažovala i mluvila. nechtěla jsem svým blízkým způsobit další bolest, tak jsem tady. pokud "někdo shora" nechal naše děti utrápit k smrti proto, aby nám poslal nějaký šílený vzkaz, musí to být zvrácený úchyl. nejčastější příčinou sebevraždy je nemoc, obvykle duševní, deprese apod. ta bolest je tak trýznivá, že je ještě mnohem horší než naše trápení. k nevydržení, k nepřežití...
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 29
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod kata65 » 27 črc 2018, 19:46

Na to, že to všechno tady skončím teď myslím docela často.....Je mi hrozně zle, už nepomáhá ani psycholog. V neděli mám odjet na dovolenou, sedím tady a vůbec mi to nejde sbalit. A vlastně se mi ani nikam nechce.
kata65
 
Příspěvky: 10
Registrován: 05 kvě 2016, 19:16

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 28 črc 2018, 23:58

Holky,asi by pro nás všechny bylo ukončení našeho trápení, to nejlepší, ale copak můžeme někomu udělat stejnou bolest, jakou máme teď my? Také jsem o tom častokrát přemýšlela, ale nechci rodině ublížit. Vím, že ani Kubík by to nechtěl. Musíme žít dál, máme zde ještě nějaké povinnosti, ale jednou se dočkáme, až přijde náš čas a konečně budeme s našimi milovanými dětmi. Je to těžký život, plný přetvářek a přemáhání vůbec nějak fungovat. Někdy je to k zešílení, netuším, kde bereme tu sílu, že to zatím zvládáme. Myslím, že kdyby jedna z nás to vzdala, byla by to výzva pro ostatní a to přece nechceme. Jsme na stejné lodi, musíme jedna druhou podporovat a vzájemně si dávat sílu na té naší dlouhé cestě. Všechny vás objímám, držte se.
MIRKA
 
Příspěvky: 178
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 29 črc 2018, 01:17

Vždyť já vím, že to (teď) nemohu skončit.
Jen to prostě je, někdy (vlastně dost často) nesnesitelné, ten “život” tady. Vy víte.
Tento týden jsme vyklízeli Lukášův pokoj. Nadlidský výkon. Vůbec nic nevyhazuji, nemohu.
Všechno jsem jen přesunula vedle do pokoje pro hosty (kde přebývá hlavně babička, když sem za námi jezdí), až budu mít na to sílu, přeberu si to a uložím. Jsou tam hlavně osobní věci, elektronika, učení a tak... Hračky, které měl schované ještě z dětství, jsem dala do dětské kolny na zahradu, oblečení zůstalo ve skříních. Byl to odporný týden.
Tuhle “operaci” jsem odkládala dlouho, ale bohužel jsme to již udělat museli. Kdyby to nebylo opravdu nutné, nechala bych vše v pokoji tak, jak bylo, včetně domácího trička, které svlékl v pátek 3. 11. 2017, než odjel do ČB... a už se nikdy nevrátil. To tričko samozřejmě nikdy nevyperu, ani tepláky a mikinu, ještě predevčírem to tam bylo na křesle přesně tak, jak to sundal, než... Au!!!!
V pokoji už se tedy nyní po téměř 9 měsících opět bydlí. Přestěhoval se tam mladší syn. Prý je to pokoj pro teenagery (Lukáš to měl i nalepené na dveřích) a Dominikovi bude 12, tak je tam. Pro mne je to zatím dost těžké. Při tom stěhování jsem fungovala jako stroj, jinak to nešlo. A vlastně ani nejde. Do bývalého pokoje mladšího syna (napořád bude ten mladší) jsme přestěhovali dcerku. Půjde po prázdninách do 1. třídy a doteď vlastně neměla žádný svůj vlastní prostor v domě, spala s námi v ložnici. Takže proto.
Když k nám dnes (vlastně už včera) přijeli moji rodiče a mamka ten pokoj viděla... šílené. Jezdila sem za námi do prázdnin každý týden (manžel pracuje v Praze, tedy je přes týden pryč), chodila tam... truchlit. No, a teď tam najednou hospodaří Dominik, je to takové, divné. Teď už bude muset chodit jen na hřbitov, novou náhrobní desku vlastně dnes viděli také poprvé... i to ji sebralo. Jsme na tom blbě obě, ona to má však navíc ztíženo tím, že nemůže brečet před tátou...
Zítra (tedy vlastně už dnes) letíme na dovolenou (zatím jsme byli jen na Jižní Moravě v kempu na začátku července), též se mi nechce. Dětem jsem ale slíbila moře, což jsem doposud každé prázdniny dodržela, takže musím.
Tolik to bolí. O loňských prázdninách s námi Lukáš u moře už nebyl, dělal brigádu u mého bráchy v ČB. Naposledy s námi letěl předloni, to mu bylo čerstvých 18... Ale i vloni, ačkoliv už s námi nebyl, tak BYL v Budějovicích u našich, prostě BYL!!!
Letos je všechno úplně naruby. Vždyť já budu brečet i na tom pitomým letišti! Protože, když jsme tam byli naposledy vloni touto dobou, byl život ještě úplně normální... to bylo přece v úplně jiném životě!!!
Vždyť to znáte, bohuže... Na každém kroku, dokud “polezeme” tady po tomto světě.
Držte se, holky.
Pavla
 
Příspěvky: 27
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Janak » 01 srp 2018, 11:40

Holky, stejně jako vy se i já musím přiznat, že jsem že začátku měla pocit, že já přece nemůžu žít dál, když moje Lenička už nežije. Nemůžu říct, že teď mě to již netrápí, ale pak si vždycky řeknu, že ona by nechtěla, aby i já odtud odešla dřív než přijde můj čas. Už od včera mám zase pocity kdy na mě všechno padá a nic nezvládám. Dnes jsem se dokonce musela omluvit v práci a odejít dřív domů, vadili mi lidí kolem mne. Jen doufám, že tento stav nebude trvat dlouho a zase se vzpamatuji. Brzy mě čeká dovolená, už spoustu let jsem ji vždy více či méně přetrpěla, ale letos jsem si řekla, že si to zkusím aspoň trochu užít. Doufám, že to dám. Vím jistě, že moje holčička by nechtěla, abych každou dovolenou jen trpěla tím, že už tu ona není. Tak a teď je přesně ta chvíle, kdy se mi derou slzy do očí a já si znovu a znovu uvědomuji, že nemám právo být šťastná, když už tu moje holčička není.
Omlouvám se, že si tady tak vylévám své srdce, ale vím, že vy všechny tady mě pochopíte a neodsoudite. Všem vám přeji hodně síly na naší těžké a dlouhé cestě. Jana
Janak
 
Příspěvky: 28
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 02 srp 2018, 15:01

Jak já vám rozumím.....Naše trápení je často k neunesení, člověk si vyčítá i když se zasměje, přesto, že už to není ten smích od srdce. Já mám dovolenou, ale víceméně ji celou proflákám, nic mě nebaví, navíc to vedro je šílené, večery chodím se psem na procházky, jinak třikrát v týdnu odpoledne pomáhám sestře v krámku. Měla jsem tu týden vnučku(4 roky), tak jsem se ji snažila věnovat, ale po týdnu jsem byla už tak vyčerpaná, nejen fyzicky, ale i psychicky, po jejím odjezdu jsem se konečně mohla vybrečet, muselo to ven, týden jsem to držela v sobě. Chodila se mnou na hřbitov a mě bylo líto, že se ji Kubík nedožil. Když mi jednou řekla, abych se nebála, že uděláme Kubíkovi čajíček s medíkem a on se uzdraví, bylo mi hrozně.
Je mi strašně smutno, moc mi Kubík chybí, už to budou 4 roky a 5 měsíců, bolest je stejná. Nejhorší je ta bezmocnost, myšlenka, že je to napořád. Jsem tu sama, jen se zvířaty, chybí mi jeho hlášky, smích i to bručení, když neměl náladu. Slzy mi tečou po tvářích, zbyly mi jen vzpomínky.
Vidíte, já se také potřebuji vypovídat a od toho je tu DC.
MIRKA
 
Příspěvky: 178
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Iva 1 » 03 srp 2018, 10:45

Milá Pavlo, po dlouhé době jsem se podívala na zdejší forum a narazila na příspěvky od vás.
Přestala jsem sem chodit, protože mi ještě víc ubližovalo. Věty , které někdo určitě nemyslel zle, mě ničily ještě víc. Třeba, že bez dalších svých dětí by to maminky nepřežily. A co máme dělat my, které přišly o jediné dítě.(Tím nemyslím vás, vy píšete o mladším synovi. )Nám se to stalo přesně před rokem. V noci ze 3.na 4. V 25 letech spáchala sebevraždu v pokoji a my spali vedle.
Hodně často uvažuji o tom, že bych udělala to, co ona. Ale tak nějak vnitřně vím, že tohle se prostě nedělá. Tahle věta mi často zní v hlavě. Tohle se prostě nedělá. Není to fér k těm, které bych tu nechala. Mám sestru s rodinou, rodiče, manžela, tchýni.
Nedokázala jsem žít v domě, kde to udělala. Takže jsme se teď přestěhovali. Objektivně do mnohem horšího. Z velkého domu na krásném místě do řadovky na sídlišti. Ale nemusím tam chodit okolo pokoje, kde jsem ji našla.
Přátelé- tak ti se vyselektovali. Vlastně mi zbyla jedna kamarádka. Moc mi pomohla. Ostatní se ani neozvaly. Ale jak píšete i vy, chápu je. Co říct tváří v tvář takové hrůze.
Často si říkám, co mi vůbec pomohlo ten rok přežít. Rodina,tchýně, která se k nám na určitý čas přestěhovala, pejsek, noví přátelé, kteří nás poznali až pak, práce. Tam jsem utekla ani ne týden po té, co se to stalo. Adopce na dálku chlapečka z Běloruska, kterému zemřela maminka. Psal, že mu zemřel ten nejdražší člověk na světě. To i nám. Na světě je hodně bolesti, tak bychom si mohli vzájemně pomoct. Drží mě i víra, že dostanu odvahu a podám žádost o pěstounskou péči. Zatím mám strach z psychologických posudků. Přeci jen, mám strašnou ránu na duši. Pocit strašné zrady. Že mě zradil člověk, kterého jsem milovala a věřila mu ze všech lidí na světě nejvíc. Chtěla bych jí umět odpustit, ale zatím to nedokážu. A paradoxně i ta zloba mě drží.
Moc mi pomohla i maminka ze zdejší DC- Mirka, se kterou si píšeme. A asi nejvíc víra v posmrtný život. Vrhla jsem se na studium vší možné dostupné literatury. Když píšu studium, tak to tak i myslím. Jsem také původně učitelka a jsem zvyklá věci do hloubky studovat. Tak to tak dělám i v téhle oblasti a divím se, proč tyto věci nejsou víc známy.
Přeji vám všem hodně síly. Často si vzpomenu na básničku od pana Arnošta o inkluzi smutku do jeho života. A říkám si, třeba časem bude opravdu třeba o něco lépe.
Iva 1
 
Příspěvky: 9
Registrován: 08 říj 2017, 13:28

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla5 » 09 srp 2018, 19:14

Milá Ivo, nevím jaké to je, když přijdete o jediné dítě. Já "měla" děti čtyři. I přesto je bolest nesnesitelná, přišla jsem o svého nejmladšího...Každý prožíváme to své. Teď se snažím to dobře napsat, abych vás nějak neranila.
Chci tím jen říct, že máme další děti, kvůli kterým "musíme" fungovat dál, ale na druhou stranu i to je dost těžké. 8leté dceři jsme to nejdřív neřekli, nechtěli jsme, aby s námi prožívala to nejhorší, bylo by to pro ni trauma. Po čtyřech dnech odjela na týden na tábor a má starší 16letá do krizového centra. Hrozně se mi ulevilo, že se můžu chovat normálně, byla jsem hrozně unavená z toho, jak jsem to držela v sobě. Staršímu synovi je 19 a ten to z nás nese nejlíp, možná je to tím věkem, nevím. Chodí na brigádu a ke kamarádovi, ani se mu nedivím a popravdě jsem sobecky ráda, že děti doma nemám. Jsou prázdniny, co by se mnou doma dělaly? Nejsem schopna normálně fungovat, natož denně vařit. Mladší dcera je teď se starší v krizovém centru a je mi jedno, co si o mě kdo myslí. Líbí se jí tam a je jí dobře. Nemusí být doma sama a říkat mi, že si nemá s kým hrát, když tu Vojtíšek není a chybí jí. Přeci se mnou nebude měsíc sedět doma. Je pro mě hrozně těžké, když se malá směje a chová se normálně, je to na mě ještě brzy, ale je malá, neprožívá to tak jako my, měla jen chvíle, kdy si vzpomněla a hodně otázek i těch, které mi byly dost nepříjemné. Nevím, jaké to bude v září, až budeme chodit kolem školky a tak…není to jednoduché pro žádnou z nás. Každá z nás jsme v jiné životní situaci a pro nikoho to není lehké. Moc mě zahřeje a povzbudí, když mi některá z vás napíše a dodá, že mě objímáte a pod. je to pro mě, jak kdyby jste mě objaly skutečně. Přečetla jsem si všechny vaše komentáře a moc mi to pomáhá. Díky vám za to, že tu jste.
Pavla5
 
Příspěvky: 19
Registrován: 19 črc 2018, 08:14

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Radka F. » 11 srp 2018, 22:23

Mila Ivo,me drzi pri zivote ma dcera a jeji rodina,ale priznam se,ze jsem casto premyslela nad lidmi,kteri meli jen jedno dite a to odeslo.Jenze ono je pak najednou jedno kolik deti jsme meli,vzdycky tam bude to jedno chybet.Stejne jako vy a spousta jinych jsem mela a stale mivam chvile,kdy bych chtela nebyt.Nic nemuset a aby me uz nic netrapilo a paradoxne,kvuli dceri chi a musim.Stale se pretvaruju,usmivam a snazim se tvarit,ze vsechno zvladam,je to narocne,ale nechci je trapit.Nekdy mam chut vzit co je po ruce a trisknout tim o stenu a neudelam to,protoze vim,ze tu chteji mit normalni matku a babicku.Jen nevi,co se deje uvnitr me a kolik me to vsechno stoji sil.Vy mate asi zlatou tchyni,ze stoji pri ves.Ta ma,te vubec nedoslo,ze ji umrel vnuk a je ji to patrne jedno,resi sebe a ostatni deti a vnoucata.Myslim si,ze jste si nastavila zivot ve vasi situaci nejlepe,jak jen to jde-pomahat jinym.Vzdyt pomahat hosikovi,kteremu umrela maminka,chcete davat lasku a to je dobre.Taky pestounska pece je dobry napad,priznam se,ze nemit dceru,udelam to same.A jeste neco,sve dcerce odpustte.Je to dulezite pro vas i pro ni.Vite,kdyz zemrel nas syn,jeho sestra se na nej moc zlobila,protoze videla,co to dela s nama a jak trpime.Vysvetlila jsem ji-a snad to pochopila-ze on nam nechtel ublizit,proste nedomyslel,jak nam bude strasne chybet,je to nemoc duse,jak se tu uz drive psalo.Mluvila jsem o nem hodnne a mam pocit,ze to pochopila a dnes na nej mysli s laskou a nezlobi se-jen ji taky strasne chybi,ale to nedokazeme zmneit.Nechapu,proc umrel,nevim,proc se nesveril,nesmirim se,ale chci,aby vedel,ze ho miluju bez vsech vycitek a proste je to moje bolave slunicko,jak rikamNemuzeme sve deti soudit,i kdyz vim,ze si budeme vycitat,ze jsme je neochranili.S timhle musime proste zit a nikdo nam s tim nepomuze,nikdy nam neprestanou chybet,jejich mista zustanou prazdne.
Radka F.
 
Příspěvky: 130
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod renatka » 23 zář 2018, 12:54

Zase další narozeniny mé dcerky,já si připadám že už vlastně žiji jen pro toho mého pejska ,syn by chtěl veselou mámu, ale nějak se mě to už v mém věku nedaří. Dnes se mě o dcerce po dlouhé době zdálo a ráno jsem tady moc plakala.Moc mě i po 7 letech tady chybí samota není dobrá věc.
renatka
 
Příspěvky: 22
Registrován: 20 úno 2015, 14:39

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 24 zář 2018, 16:22

Ano, s tím souhlasím.
Jenže ta bolest, kterou zde všechny máme společnou, je natolik šílená, že ji lze zvládat těžko, i když sami nejste.
Nezmizí nikdy. Jenom, pokud je ještě někdo, kvůli němuž zde musíme být, je to (snad) o něco snazší.
Minimálně v tom, že prostě musíme jít dál.
Od nejhorší chvíle mého života uplyne již za pár dní 11 měsíců. Nejsem na tom lépe.
Ani o fous, spíš se mi místy zdá, že je to čím dál horší. Po synovi se mi neskutečně stýská, bolí to tak, že někdy ani nemohu popadnout dech, kdybych si jen na okamžik připustila, že ho už nikdy neuvidím.
Nesnáším lidi, smích, bezstarostné plkání o ničem. Vlastně všechno kolem.
Kdybych tu nemusela být kvůli Lukášovým sourozencům a mým rodičům, tak končím.
Naprosto a definitivně, copak tohle je život??
Vím, že se rouhám. Mnozí mají ještě o mnoho méně než já, mně přece “zbyly” ještě dvě děti.
Ta bolest a zoufalství ze ztráty mého prvorozeného jsou však natolik obrovské, ubíjející a hlavně nepolevující, že...
Prostě si tento “život” dost dobře nedovedu představit ještě kdovíkolik let, jsem tu jen proto že musím, toť vše.
Nemohu ublížit nejbližším, nikdo z nás by neměl.
Ta bezmoc je ale strašná. Vždyť to znáte, bohužel.
A ano, jsem plna nenávisti. A závisti, je to hnusné. Nyní mám ještě obrovský strach o dceru, zítra s ní jde manžel na vyšetření na neurologii. Je jí teprve 6 let, bojím se o ni. Říkám si, že kdyby.... už bych to nezvládla, utěšuji se, že už přece máme “vybráno”..? Zároveň ale vím, že to tak není, vždy může být hůř. Snad nebude, doufám.
Je to fakt dlouhá cesta.
Sílu nám všem...
Pavla
 
Příspěvky: 27
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 28 zář 2018, 23:12

Pavli, jak já vám rozumím......Každý říkal, že čas otupí a mě se zdá, že je to horší a horší. Začíná podzim, pro hodně z nás to znamená, že na tom budeme zase hůře, než jindy. Čekají nás dušičky, což je také velmi těžké období, pak vánoce, jen to slovo slyším a už je mi špatně. Já vím, že musíme nějak žít dál, ale jak? Už to nejsme MY, jsou to všechno jen přetvářky. Ta představa, že své milované děti už nikdy neuvidíme je šílená. Je mi tak strašně smutno, Kubík mi tolik chybí, ty jeho hlášky, smích.....
5. října by mu bylo 29 let. Slzy mi tečou po tvářích, potřebuji se vypovídat a jsem vděčná, že existuje DC, protože vy mi rozumíte. Okolí žije dál, baví se, já už to neumím.
Jsem tu sama, jen se zvířaty, je to těžký život. Přeji vám všem hodně síly.
MIRKA
 
Příspěvky: 178
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Petra » 29 zář 2018, 18:47

5. října to budou 3 měsíce kdy mi zemřela má jediná dcera Míša a já stále čekám že se objeví, i když vím že tomu tak nebude. Stále čekám že se z toho hrozného snu probudím....
Teď v říjnu má svátek a 31. října by oslavila své 20 narozeniny. Plánovala velkou oslavu..... Je to hrozné, že už není a já tu zůstala...…
a o vánocích ani nemluvím ……….
nevím jak to mám přežít...….
Vím, že mě sestra s neteřemi potřebují a dcery kocourek a pejsek-jsou pro mě důvodem proč tu nějak musím setrvat, ale nevím, jak dlouho to dám...…
Sice rozum mi říká, že si nesmím sama ublížit, ale jak by se mi ulevilo, usnout a už se neprobudit. Ale zas bych asi hodně lidem ublížila a to nechci a ani nemohu nikomu udělat ……
Petra
 
Příspěvky: 22
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 29 zář 2018, 21:33

Péťo, tři měsíce je strašně krátká doba, jste zmatená, stále věříte, že je to jen zlý sen, dáváte si naději.......znám to. Teprve časem člověku dojde, že je to napořád, začne období té strašné beznaděje. Věřím, že by bylo nejlepší vše ukončit a zbavit se tak té příšerné bolesti, co cítíme, ale nemůžeme ublížit lidem kolem sebe. Tady na DC jsme na tom všechny stejně, ale dáváme si sílu, nějak přežít, vypovídáme se ze své bolesti, protože kdo neprožil, nepochopí. U vás je vše ještě čerstvé, je mi to moc líto, vždycky si říkám, další nešťastná máma.......Musíte být silná, tak, jako se snažíme my, za čas se naučíte s tou bolestí nějak žít, je to velmi dlouhá a těžká cesta. Nejste na to ale sama, jsme s vámi. Objímám vás a přeji hodně sil.
MIRKA
 
Příspěvky: 178
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Petra » 29 zář 2018, 21:43

Milá Mirko,
děkuju za podporu a i všem z DC, moc vás všechny obdivuju jak to celá ta léta dáváte a máte můj neskutečný obdiv
Petra
 
Příspěvky: 22
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 29 zář 2018, 22:04

Péťo, není co obdivovat. Je to takové přežívání, protože musíme. Jednou jsme nahoře, pak zase dole, jako na houpačce. Někdy jsou trošku lepší dny a pak zase ty horší, k zbláznění, ale snažíme se to nějak ustát. Časem to pochopíte, teď je opravdu moc brzo. Kdykoliv napište, jsme tu pro vás.
MIRKA
 
Příspěvky: 178
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Petra » 29 zář 2018, 22:37

Mirko i tak Vám moc děkuju
Petra
 
Příspěvky: 22
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Janak » 30 zář 2018, 19:11

Milá Mirko,
je mi to všechno líto, a přesně jak píše Petra, je to všechno ještě moc čerstvé a proto se vám zdá, že to nemůžete vydržet. Všechny tady jsme si tím prošly, ty nekonečné dny a noci. Ta beznaděj, smutek a nekonečná bolest, ale věřte že čas to nejhorší obrousí. Nikdy už to nebude jako dřív, ale věřte že ten první rok je nejhorší. Samozřejmě i pak to hrozně bolí, když přijdou narozeniny, výroční, dušičky a vánoce. V tuto dobu je to těžké pro nás všechny, trápíme se , pláčeme a nejraději by jsme své životy vyměnily za skončené životy svých dětí. Nebraňte se bolesti a nestyďte se za svůj smutek a slzy, musí ven a jen tak se vám aspoň trošku uleví a svět se bude zdát zase o trošku snesitelnějším. Držím vám palce, aby jste toto těžké období překonala, všechny rány v našem životě potřebují čas, aby se alespoň trochu zahojily a ztráta dítěte je ta nejhorší a nejtěžší.
Janak
 
Příspěvky: 28
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 01 říj 2018, 00:44

Peklo na zemi (jak někdo nazval život rodičů, kteří přišli o své dítě), prožívám přesně o 8 měsíců déle, to černé datum - pátého - máme společné s Petrou...
Každého 5. v kalendáři bych nejraději vymazala, nenávidím to číslo. A taky neděle. Jako třeba 5. 11. 2017.
Jak tu píší mnohé z vás, od té nepředstavitelné chvíle nežiju, přežívám.
První měsíce absolutní šok, zoufalství, beznaděj, bezmoc.
Přes léto trošičku lépe, alespoň v mezích možností.
A teď zas na dně. Jako na začátku skoro před rokem.
Podzim a zimu jsem neměla ráda nikdy, ani v tom dřívějším, normálním životě předtím.
A teď? Nedovedu si to vůbec představit, hnusný depresivní podzim, výročí, debilní Vánoce.
Nechci tu být. Tolik to bolí, čím dál víc. Prostě a jednoduše nemůžu pořád uvěřit, to přece nejde!!!
Jak jste to zvládly vy ostatní... všechny ty dlouhé roky..??
Vždyť to se nedá, toto už není život.
Pavla
 
Příspěvky: 27
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 01 říj 2018, 13:41

Pavli, ano, je to hrozný život, ale snažíme se nějak to tu doklepat. U mě je to už 4 a půl roku, přesto podzim pro mě znamená období depky. Kubík by měl narozeniny, pak jsou dušičky, vánoce a Silvestr, to všechno je pro mě i po těch letech příšerné období, které nezvládám. Také si říkám, jak jsem to mohla všechno vydržet, vždyť je to šílené, vůbec nevím, kde beru sílu. Navenek se snažím být JAKO v pohodě, aby všichni kolem neměli ty hloupé otázky, co mi je. Uvnitř ta bolest je stále stejně veliká, když se ale vybrečím, trošku se uleví. Už nechápu normální život druhých, mám svůj svět. Holky držte se, naše děti by nechtěly, aby jsme to vzdaly. Objímám vás.
MIRKA
 
Příspěvky: 178
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Petra » 01 říj 2018, 17:18

ahoj všem,

mám teď z podzimu hrůzu, 5.10 3 měsíce co mi odešla Míša, 19.10 Míši svátek, 31.10 Míši 20 narozeniny, každý advent dostávala drobnost, sama jsem tento zvyk zavedla, když byla malá a ani jako 18. letá slečna se ho nechtěla vzdát-měla radost z každé maličkosti, Mikuláš ,vánoce a nový rok - prostě je to na prd.
Teď každý už řeší vánoční dárky, v loni touto dobou já také. A letos ....... co vám budu povídat
asi zalezu do postele a prospím to a nikam nepůjdu
jak jsem se vždycky na tyto dny těšila, tak teď bych je vymazala
Petra
 
Příspěvky: 22
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 01 říj 2018, 19:00

Tak to máme asi bohužel podobně, většina z nás.
Podzim je odporné období už samo o sobě, u nás tady ještě znásobené tou hrůzou, kterou prožíváme.
Nejraději bych někam zalezla a vůbec nebyla.
Teď v říjnu má Lukáš svátek, 5. listopadu pak to strašlivé .. “výročí”.
To je přece absurdní!
O “svátcích” jako jsou Dušičky, Vánoce, atd... raději vůbec nemluvě.
Budeme muset utéct, stejně jako vloni. To byly první Vánoce “poté”.
Letos nás čekají (už?) druhé, a rodině jsem již vysvětlila, že opět pojedeme pryč.
Tady doma bych to v žádném případě nezvládla, už nikdy. Naštěstí to chápou, a možná se i aspoň trochu těší.
Dětem nechci Vánoce v žádném případě vzít, ale tady doma, tak jak tomu bylo celá ta předchozí léta, to už nikdy nepůjde.
Ach jo. Od toho strašného listopadového dne loňského roku nedokážu vůbec myslet na nic jiného.
S ukrutnou bolestí vstávám, s bolestí celý den žiju, s bolestí (a Neurolem) jdu spát.
Také to tak máte? Snad jen v práci se musím při hodinách soustředit a na chvíli “vypnout” to peklo v sobě.
Jinak ne. Nedovedu se už vůbec s nikým bavit, nenávidím prázdné tlachání “o ničem”.
Vím, že jsem nespravedlivá. Lidé, kterým se nic takovéhoto nestalo, si žijí normálně v klidu své životy, vždyť je to přece absolutně běžné... tlachat o počasí, televizi, politice...
To jen já už toto nedokážu, stal se ze mne asociální poustevník. Nemohu za to, že už mne nezajímá, co měla paní k obědu ani že má nový plot, auto nebo vlasy. Jako bych se na sebe a všechno kolem dívala odněkud mimo, už to vůbec nejsem já. Jako bych se celých těch již skoro 11 měsíců sledovala odněkud “shora”, nevím, jak to vysvětlit.
Ale to je přece fakt, vždyť mne kus chybí.
Jediné, co mohu, je číst. Každou možnou volnou chvíli. Knihy mi zachránily život, jediné, na co se ještě jakž takž těším, je knížka večer v posteli. Aspoň na chvilinku se ponořit do jiných osudů a tragédií - a nemyslet na moment na tu svou.
Na TV nekoukám, hlasy cizích vlezlých lidí mne rozčilují. Tak jen ty knihy.
Hodně sil nám všem.
Pavla
 
Příspěvky: 27
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Další

Zpět na Mé dítě už nedokázalo žít

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

cron