Proč nás je tolik? ????

Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 30 pro 2018, 23:35

Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane. Moje psycholožka mi našla tyto stránky.
Nikdy by mě nenapadlo, že je tolik maminek, které přijdou o dítě. Které sami chtěli odejít. Nečekaně. Nepředvídatelné. Prostě... To udelali.
Proč? Dozvíme se to někdy?
Nikdy jsem nechtěla patřit mezi vás. Nikdy by mě nenapadlo, že nějaké takové stránky existují. Nikdy mě nenapadlo neco takoveho hledat.
Vy už jste přečetly spoustu knížek. Já zatím ne. Chci věřit, že někde je. Není přeci možný, že už VŮBEC není. Tomu prostě nevěřím.
Strasne mi pomohlo číst tyto stránky. Aspoň vím, že nejsem jediná.
I kdyz ja mam kolem sebe skvěle lidí. Nemůžu si vůbec stěžovat. Snažili se mi pomoct. Jak v práci, tak i v okolí. Jinak bych se nedokázala zapojit do "běžného zivota".
Vánoce jsem přežila v Egyptě.
Zítra končí rok, kdy ještě byl. V roce 19 uz není a ani nebude. Není to možný. Nedám to
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Lucie » 31 pro 2018, 00:55

Dobrý večer matesi
Určitě existuje, v našich srdcích budou žít navždy. Taky mě nikdy nenapadlo že se to může stát zrovna mě. Nikdy jsem ani neslyšela o těchto stránkách nebo o rodičích v mým okolí že se něco takového stalo. Aspoň vím že nejsem jediná. Jen přemýšlím kolik je ještě rodičů kteří se ještě ani neodhodlali dát to sem na net. Bylo to první úmrtí v rodině, doufala jsem že dřív budu pohřbivat své rodiče než svoje dítě.
Lucka
Lucie
 
Příspěvky: 31
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod MIRKA » 31 pro 2018, 01:40

Je nás tu opravdu moc, ale možná jen zlomek z těch, kteří přežili své dítě. Je to to nejhorší, co může matku potkat. Také jsem si nikdy nepřipouštěla, že by se mohlo něco tak strašného stát. DC jsem náhodou objevila první vánoce, co jsem byla sama, bez Kubíka. Byla jsem tak zoufalá, hledala jsem něco, co by mi pomohlo nějak přežít ten čas. Jsem moc ráda, že existují tyto stránky, vzájemně se můžeme svěřovat, protože nás tu každý pochopí, vypovídat se je často potřeba. Ten, kdo nezažil, nepochopí.
Dnes je poslední den v tomto roce, co si přát do nového roku .... To, co by bylo největším přáním nás všech se bohužel splnit nedá, tak snad jen to zdraví, aby jsme měly sílu na té naší dlouhé , bolestivé cestě.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 31 pro 2018, 13:06

Já chci vrátit čas.
Jen brecim. Nic už nemá smysl.
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Lucie » 31 pro 2018, 18:54

Určitě nezoufejte bude líp, pokud máte pocit že to nezvladate nebojte se obrátit na odborníky určitě vám pomohou. Zvládnout se dá vše když člověk chce.
Lucka
Lucie
 
Příspěvky: 31
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 31 pro 2018, 20:23

Chodím k psycholozce i psychiatricce. AD beru. Bez toho bych nemohla fungovat. Dnes jsem si zas musela vzít víc. Zítra a další dny nebude stejně líp. Uz nikdy
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod pája » 31 pro 2018, 20:44

Milé maminky,také by mne nikdy nenapadlo, že budu patřit mezi vás,ty nešťastne rodiče.Stranjy jsem našla náhodou, když jsem zoufale hledala na netu něco, co by mi pomohlo pochopit, proč se mi oběsil syn, který byl hodný, chytrý,měl práci,rodinu, která jo milovala...Chodila jsem take k psycholožce,AD beru stále,ale přesto stále pláču,Kubík mi chybí každý den, každou chvíli.Myslim,že teď už se nic nezmění,bude to tak napořád a já vlastně ani nechci přestat plakat,připadalo by mi,že jsem na něj zapomněla.Maminky přeji vám v dalším roce hodně sil zvládat život a najít něco,co vám pomůže ,jako mne pomáhá tady být to,že mám vnučku.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Lucie » 31 pro 2018, 20:49

Určitě bude lépe, hlavu vzhůru. Zvládnete to, pokud je to třeba je lepší ty prášky brát ale jen tak jak je máte předepsané. Mnoho štěstí
Lucie
 
Příspěvky: 31
Registrován: 27 lis 2018, 22:57

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Marci » 31 pro 2018, 21:56

Milé maminky,
opravdu je nás víc. Můj mnou zbožňovaný a milovaný syn si vzal život 24.8. 2017. Také by nás nikdy nenapadlo, že se něco takového v naší rodině může stát.
Žili jsme celkem spokojený život s normálními denními starostmi. Od toho dne se všechno obrátilo vzhůru nohama a to doslova. Po 14 měsících od této tragické události mi navždy odešel i můj milovaný tatínek.
Sama sebe se někdy ptám, že se divím, jak jsem to všechno zvládla a zvládám...
Marci
 
Příspěvky: 3
Registrován: 31 říj 2017, 12:37

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 01 led 2019, 01:16

Nechci tenhle rok. Tenhlé rok uz tady ní kdy nebude. Neuvěřitelný. Nepochopitelné. 90% lidí se raduje z nového roku
Ja uz se nikdy radovat nebudu. Nemám z čeho
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod MIRKA » 01 led 2019, 01:59

Matesi. Milá maminko. Nejste sama, kdo se neraduje z nového roku. Nikdy už nebude nic, tak jako dřív, bez našich milovaných dětí, už nedokážeme být šťastné, jako ostatní. Já půlnoc probrečela, je to strašná představa, že už naše děti neuvidíme. Bolest je šílená, ta bezmocnost je krutá, PROČ ??? Přeji vám hodně zdraví a spoustu síly. Držte se, jsme na tom tady na DC všichni stejně.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod renatka » 01 led 2019, 19:22

Už jsem sem dlouho nepsala tyhle stránky mě ze začátku moc pomohly se z té bolesti nezbláznit u mě je to už 7 let co moje dcera odešla dobrovolně skokem z 2 patra, Já jí naposledy viděla o Štědrý den a odešla mě 28.12 tak pro mě je to teprve hrozné období .Moc mě tady stále chybí .Jana
renatka
 
Příspěvky: 23
Registrován: 20 úno 2015, 14:39

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 06 led 2019, 23:03

Zase si říkám, že to nemůže být pravda. Že se to nestalo. Zítra jdu po těch "hnusnych" svátcích do práce. Asi se mi tam vůbec nechce. Zase se tvářit "normalne". Nevím jak to dám. Kolikrát si říkám, že by mi bylo líp u nějakého stroje. To bych se nemusela pretvarovat a hlavně mluvit.
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod MIRKA » 06 led 2019, 23:21

Já jdu zítra na kontrolu k psychiatričce a od úterý chci jít už do práce-musím, bohužel mi nic jiného nezbývá. Také se mi vůbec nechce mezi lidi, doma mi je líp. Máte pravdu, zase ty přetvářky, které člověka vysilují. Doufám, že nebudu muset zase poslouchat ty blbé řeči: " Už je to dobré? Už jsi v pohodě? "
Přeji vám všem hodně síly, kterou budeme potřebovat v tom novém roce. Držte se.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 06 led 2019, 23:30

Tak ja mam v práci bezvadne kolegy kteří mi nic nepripominaji. I vedení me šetří.
Jen nevím, jak půjdu po Matejove svátku a narozeninách do práce. Se s nima zkusím nějak domluvit. Učím ma střední. Stejně stare děti jako Matynek. A urvana učitelka by asi nebyla dobrá.
Jinak před nima mám svoji "roli". Jako na divadle
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Janak » 07 led 2019, 20:26

Jak moc vám všem rozumím. U mě je to jen s tím rozdílem, že jsem letošní svátky byla bez neschopenky. Měli jsme tam i tak velkou marodku, tak jsem si řekla, že se zkusím překonat a doufala, že to zvládnu. Dokonce i svátky jsem nějak přečkala. Jenže když jsem si po svátcích řekla, že teď už mám tu hrůzu za sebou, tak přišla psychická ataka a já se 3dny nezvedla s postele. A teď to na mě všechno zase padá a mě asi nezbude nic jiného, než zítra při kontrole u psychiatra povědět vše co se přihodilo a požádat o neschopenku. Hold si v práci budou muset nějak poradit.
Přeji vám všem tady hodně síly do tohoto roku a ať je pro nás všechny aspoň trošku snesitelnějším.
Janak
 
Příspěvky: 51
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Pavla » 08 led 2019, 22:06

Milé maminky,
všechno co zde píšete, cítím tak naprosto stejně!
Vy jste jediné, kdo absolutně a bez výhrad rozumí, chápe, cítí... vy prostě VÍTE.
Celý ten svět okolo... všichni ti ostatní “normální” lidé žijící si své běžné všední životy a starosti... já vím, je to naprosto přirozené, taky jsem taková byla. Tam, na té druhé straně.
Jenže teď je všechno jinak.
A já pomalu, ale jistě cítím, že už to přestávám zvládat, nevím, jak dlouho se tohle dá vydržet, vždyť je to stále horší a horší!
Po Lukášovi se mi stýská čím dál tím více, stále častěji přicházejí chvíle, kdy si říkám, že tohle dál už přece NEVYDRŽÍM.
Nemám vůbec nikoho, s kým o tom promluvit.
Nechápu, jak si někdo může myslet, že tohle jde vůbec nějak překonat, přežít, ustát..?!?
Vždyť ti lidé kolem vůbec netuší.
I můj vlastní brácha si myslí, že bych už měla být ok (má tři zdravé a hlavně ŽIVÉ syny), přátele již žádné nemám (jediná nejlepší kamarádka, má vrstevnice a souputnice z dětství, s níž jsem byla po celý svůj život, mi zemřela vloni, bylo jí 44 let) a ostatní přátelé či kamarádi se ode mne distancovali, jsem již, bohužel, úplně někde, jinde...
S kolegy v práci vycházím dobře, ovšem pouze v pracovní rovině a povrchních všedních banalitách, opravdu blízký je mi jen jeden z nich, ten jediný je již rok a dva měsíce mou “vrbou”. Jezdíme společně 30 km denně z práce tam i zpět, ale také ho nemohu otravovat pořád.
Také učím na střední, jako Matesi, také kluky stejně staré jako můj Lukáš. Letos mám převážně maturanty a u těch maturit i zkouším, tolik to bolí!!!!
Ale paradoxně je práce to jediné, co mne drží jakž takž “při smyslech”, jedině v hodinách s žáky dokážu vždycky na těch 45 minut výuky “vypnout” a soustředit se na něco jiného, baví mne to.
Vrátila jsem se do práce pouhé 2 týdny po pohřbu, bylo to šílené, jako ve zlém snu (v němž ostatně žiju dosud), ale dnes jsem tomu ráda, doma bych se zbláznila.
Dokonce jsem na podzim přežila i rodičáky, vloni to nešlo.
Ale jinak je to naprosté zoufalství, začínám ten okolní svět (vyjma své rodiny, mých žáků a vás tady) nenávidět, vím, že je to blbost... ti cizí lidé za to přece nemohou, že se jim takováto hrůza nepřihodila a tím pádem vůbec nic NEVĚDÍ a totálně netuší, jak se k nám, maminkám, jimž se stalo to nejhorší, co se jen na světě přihodit může, chovat.
Ale není mi pomoci, prostě mne to všechno tak s...!!!!
To jejich věčné “jak se máte?”, “hezký zbytek dne... odpoledne... víkend... svátky...” “mějte se fajn”... samé floskule a prázdné fráze... já to už tak NENÁVIDÍM.
Promiňte mi, prosím, mé dnešní nesouvislé a snad příliš emotivní psaní.
Ale jak už jsem se zmínila, je mi stále hůř, čas nic “nehojí”, ba naopak.
Nespala jsem už dvě noci, vůbec, nejde to už ani s Neurolem (14 měsíců můj nejvěrnější kamarád), celé noci brečím a řvu (doslova), nevím už, jak dál.
Hodně sil nám všem,
Pavla.
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod pája » 08 led 2019, 22:37

Milá Pavlo, ani nevíte , jak Vám rozumím.Taky mne šíleně štvou ty fráze, jako jak se máš, už je to dobré a pod. Vypouštím to, a říkám si, že kdo to nezažil, nepochopí. Pracuji jako zdravotní sestra, do práce jsem šla až 7 měsíců po pohřbu. Bylo pro mne nepředstavitelné mluvit s lidmi, usmívat se na ně ,..Když už jsem nastoupila, tak to šlo. Kolegyně jsou skvělé, žádné hloupé dotazy neměly a dodnes, když se rozbrečím, jen řeknou, že mne mne obdivují, jak to zvládám.Když jsem doma s manželem, jde to, snažím se kvůli němu, ale jakmile někam odejde, brečím, přesněji řvu.Stále užívám AD a nestydím se za to, jsem ráda , že funguji, že se netrápí dcera ještě kvůli mne.Mám jednu kamarádku, které se zabil na motorce přítel a tak jedině s ní vždycky mluvíme o tom , co nás potkalo a spolu brečíme. Pak ještě jednu, která znala Kubíka od malička, s tou si taky vždycky pobrečíme, ale jinak s nikým o Kubíkovi nemluvím.Je to fakt hrozný život, bez smíchu, bez radosti...Tady , na DC se všechny chápeme a můžeme se aspoň takto povzbuzovat. takže držte se všechny!!
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Petra » 09 led 2019, 00:53

Ahoj,
i já se bohužel ztotožňuji se vším co tu vesměs píšete. Bohužel už půl roku tady přežívám a nevím proč tu musím být. Proč dceři muselo její mladé skoro 20leté tělo vypovědět službu. Byla tak mladá a těšila se na spoustu věcí. Byla šťastná, že úspěšně ukončila studium, udělala řidičák atd. a během spánku nakonec byl všemu konec. Vím, že je to ode mně sobecké, nikdy jsem nikomu nic nezáviděla, ale teď závidím všem. kdo mají živé děti. Je to proti přírodě, že dítě umře a rodič tu musí zůstat. Nevím jak dlouho tu musím přežívat....
Petra
 
Příspěvky: 65
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Radka F. » 09 led 2019, 21:07

Myslim,ze nase zavist-jiste ji mame vsechny-je odpustitelna.Taky se nekdy desim,ze dokazu byt v myslenkach zla a i na lidi,ktere jsem driv mela rada.Jako vetsina z vas,uz taky nemam moc kamaradek,ale ani me nechybi,nejak me unavovali ty prazdne reci.Po sedmi a pul letech jsem si zvykla na bezne fraze,kdy me nekdo preje hezky den a podobne.Je to opravdu jen veta a uz me nedokaze ublizit.Mi sourozenci me taky nechapou a o Fikovi s nema nemluvim,protoze jsou jak vetsina lidi--vzdyt uz je to dlouho :!: Nikdy to nebude dost dlouho,aby to prestalo bolet,jen okoli vnimam jinak a nedovolim,aby me,i kdyz nevedome,ublizovali.Ziju si svuj zivot,kdy se dokazu smat s vnoucaty,ale taky probrecet dva dny v kuse,proste nikdy nevim,jak me bude za par hodin.Snazim se zaplnit volny cas,hodne pecu a varim,je to pro me relax.Kdyz totiz nic nedelam,prijdou vzpominky a myslenky,PROC,JAK DAL a CHCI VUBEC.Nas zivot je staly boj o kterem ostatni nemaji tuseni.Jsem moc vdecna,ze mame tyhle stranky a podporujeme se navzajem.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Pavla » 09 led 2019, 21:49

Ano, taky jsem vděčná za tyto stránky. Za to, že se vám tady mohu alespoň takto virtuálně na dálku ze vší té hrůzy vypsat, když nemám ve svém okolí nikoho, kdo toto prožil.
Jen vy tady (bohužel) absolutně chápete to peklo — a já zase naprosto rozumím, o čem píšete vy.
U většiny z nás tady je to asi hodně podobné.
Mluvila jsem o tom dnes odpoledne s mou mámou.
Zeptala se mne, zda to není ještě větší týrání sebe sama v tom našem zoufalství, takto sem psát.
A já jí na to řekla, že právě naopak.
Protože toto je jediné místo, kde mohu být sama za sebe, dát průchod vší té strašné bolesti.
Kde najdu podporu a pochopení.
Protože vy víte. Ten boj znáte ze svých vlastních každodenních životů, žijete v tom, mnohé z vás tady, ještě daleko déle než já. A zvládáte to. Někdy hůře, jindy lépe, ale prostě zvládáte. Takže musím taky.
Tohle nikdo jiný nepochopí.
Taky bych nepochopila. Nemám, jak jsem už psala, ve svém okolí vůbec nikoho s touto “zkušeností” (=dle mého názoru tou absolutně nejhorší, která může člověka vůbec potkat).
Už jsem si v životě prošla vším možným, zažila pády až na samé dno (nebo jsem si to v těch chvílích tedy aspoň myslela), lítala nahoru a zase dolů... ale všechno to bylo jen obrovské NIC proti 5. 11. 2017.
A tohle právě pochopíte jen vy tady. Ačkoliv žádnou z vás neznám osobně, jste mi bližší, než mnoho lidí z mého bezprostředního okolí.
Myslím na vás, držte se.
I když to tak strašně, strašně, strašně bolí...
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Petra » 09 led 2019, 22:40

I já jsem vděčná za tyto stránky, drží mě nad vodou a AD. I když kolikrát si říkám, jestli to má nějakej smysl tento život-neživot. Ale pak si říkám, že nemohu ublížit sestře a neteřím. Musím tu pro ně být a ne jim přitížit a ublížit. Ale je to hodně těžké, ale to každá co tu jsme bohužel víme
Petra
 
Příspěvky: 65
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 09 led 2019, 22:56

Mně drží při životě maminka a práce.
S partnerem to jde k nule. Asi mu není příjemný jak se tvářim, jak jsem v jiném světě, jak neustále o něčem přemýšlím, nebo jak brecim.
Nemám mu to za zlé. Vim, že uz se mnou není žádný život. Ja uz nemám ani chuť být živá. Netuším co bude dál. Jen vím, že zítra musím do práce. Dal uz nevím nic
Nic neplánují

Ještě to není ani 5 měsíců, co se Matynek zastřelil. PROC???
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Pavla » 10 led 2019, 08:35

U mne je to “už” víc než 14 měsíců, co se Lukáš zastřelil (to je tak strašný to takhle psát!).
A taky pořád nevím PROČ???
A asi nikdy vědět nebudu, než se (konečně) zase setkáme “tam někde”....
Při životě mne drží taky jen práce, mé dvě děti a rodiče.
Někdy si říkám, že nebýt Dominika s Verunkou, bylo by to vlastně o mnoho snazší, jasná volba.
Už bych byla dávno s Lukášem, to vím nyní naprosto jistě.
Je to strašně hnusný vůči mým rodičům, ale je to prostě tak.
Sama má mamka přiznala, že v tomto případě by mne pochopila a snad i odpustila.
Když vidí, v čem tady už téměř rok a čtvrt “žijeme”....
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Pavla » 10 led 2019, 08:59

Nechci, aby to zde vyznělo, že si nevážím své rodiny, svých dvou zdravých dětí, které mi “zbyly”.
Vážím, strašně moc.
Ale jen vy tady víte a pochopíte, že i kdyby jste měly dětí třeba 10 nebo nevím kolik, a jedno jediné z nich zemřelo, ta bolest je hrozná, nesnesitelná.
A nikdy ho nic nenahradí, nikdy.
Miluju své děti, bez nich bych tu už nebyla, ani minutu.
Vím, že tu pro ně musím ještě, pokud to půjde, nějaký čas být, vím to a snažím se.
Ale ta bolest a stesk po mém prvorozeném, s nímž jsem byla víc než devatenáct let, nikdy nepřejde.
Nikdy.
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Radka F. » 10 led 2019, 20:48

Taky se me jednou ptal manzel,jestli me tyhle stranky nedeptaji.Vysvetlila jsem mu,ze jsem tu nasla kamaradky,se kteryma si pisu i sedum let a nahradily ty drivejsi,ktere tenhle muj zivot nemuzou pochopit,i kdyby chteli.Mam ve svem okoli maminky,kterym odesli deti uz treba pred dvaceti lety a vsechny me rikaji,ze oni na to byli sami,ze se nemeli komu sverit a jak je dobre,ze my se podporujeme.Nikdo nemuze nahradit nase deti,ktere odesli,jen my nesmime zapominat na ostatni a taky nase deti,ktere tu mame by nemeli trpet tim,ze se budeme jen trapit a je odsuneme.Ma dcera,i kdyz je dospela a ma uz dve deti,se asi zpocatku bala,ze se uzavru do sveho sveta a nic me nebude zajimat.Jenze ona trpi uz tim,ze nema bratra a tak se snazim zit pro ni,kazdy den,kazdou minutu,aby vedela,ze i pres tu bolest-ktera nikdy nezmizi-ji mam strasne rada a jsem tu pro ni.Naucila jsem se vazit si kazde chvile,kdy je nase rodina pohromade,neni to samozrejmost.A Filipkovi vzdycky zapalim svicku,aby byl aspon takhle s nama.Kazdy vecer pred spanim pohladim jeho fotku,nechapu,ze uz tu neni,ze ho nemuzu obejmout,chybi me,tak strasne moc,ze se me chce umrit.A presto vsechno jsem vdecna,kdyz se rano probudim a muzu tu byt pro dceru.Ted ziju s dcerou,ale kazdym dnem jdu za Filipkem.Takhle jsem si ten zivot rozlozila,abych byla spravedliva ke svym detem.Nechtela jsem to takhle,nikdo se me neptal,nedal me na vyber.Chtela bych obycejny zivot s obema detma,tak jak to ma spousta lidi.Nechapu,proc my musime byt jini,ale musim s tim zit.Tak Vas holky objimam a drzte se :!:
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 11 led 2019, 23:33

Mne tyhle stránky moc pomohly. Asi je divné napsat to, že jsem zjistila kolik nás je. Že v tom nejsem sama. I kdyz jsem si to ve dnech, když už jsem byla trochu pri smyslech myslela. První týden to bylo tak, že si skoro nic nepamatuji. Sanitka, něco na uklidnění, spousta prášků, kamarádka me vezla domů, vykoupat se. Byla jsem v té době jš chalupě bez auta. Pohřeb, který si téměř nepamatuji.
Prostě šok. Nejedla jsem nic. Kila dolu. Az po lekach jsem začala jíst. Prostě šok ze všeho. Nemohla jsem si jít koupit nic, ani cigarety . Ty mi nakonec chodila kupovat máminka. Nemohla.jsem vůbec mézi lidí
Nechtěla jsem jít po týdnu do práce- skončily nám prázdniny a věděla jsem, že se v mých papírech nikdo nevyzná. První den jsem tam jela, po domluvě s vedením brzo ráno. Zástupkyně uz to věděl a. Jen jsem se zeptala, jestli chtějí neschopenky. Řekli, že ne
Tím mě zachránili. Jinak už bych nebyla schopna se někdy vrátit do školy. Jsem moc ráda za ty lidí, s kterými pracují . Za ten jejich přístup. Za tu jejich lidskost. Děkuju jim moc
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod pája » 11 led 2019, 23:57

Milé maminky, také jsem ráda za tyto stránky. Není den, kdy bych sem aspoň na chvilku nekoukla, popřípadě něco napsala. Je mi sice na nic z toho, když tady přibývají další a další nešťastní lidé, ale na druhou stranu se můžeme alespoň takto podporovat. Je to divné, ale nějak mne to uklidnilo, když jsem narazila na tyto stránky, asi měsíc po smrti Kubíka a zjistila, že nejsem sama, komu syn spáchal sebevraždu. Jinak matesi jsem na tom byla úplně stejně, nejedla jsem , pila jen díky manželovi, který mne nutil, ven jsem vůbec nechtěla vyjít, jen autem na hřbitov a zpět a jen jsem brečela a brečela a vyčítala si, jak jsem to mohla připustit. Stále tomu nemohu uvěřit, že už ho neuvidím , nepohladím a to jsme žili opravdu hezky , bez hádek a přesto...!Maminky opatrujte se a vydržte tu naší předlouhou, bolavou cestu.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 12 led 2019, 21:53

Já jsem za tyto stránky opravdu moc vděčná. Je to pravda, kdo nezažil, nepochopí. Doma se držím. Brecim na hřbitově. Tam si chodím k Matynkovi zakourit.
Jednou jsem řekla psycholozce, že jsem si s ním nikdy nezakourila. On si prede mnou nikdy nezapalil. Tak řekla at to udělám, když chci.
Zákaz tam není. Zatím mne nikdo nenad.
U toho si brecim a je to.
Je tam s prababickou. Snad jsou spolu a pomáhá mu tam.
Naposledy upravil Matesi dne 13 led 2019, 11:16, celkově upraveno 1
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod MIRKA » 12 led 2019, 23:13

Milé maminky. Já jsem také moc ráda, že existuje DC. Tady se cítím lépe, protože si všechny rozumíme. Okolí ani netuší, co cítíme, přesto, že to máme některá už delší dobu, ale myslím si, že ta bolest bude do konce našich životů. Já s Kubíkem kouřila a tak i kouřím u hrobečku. Vždycky mu říkám, že si s ním zakouřím a povídám mu, co jsem celý den dělala, co je nového.....Vůbec nevím, kde beru sílu, přesto, že jsem někdy hodně na dně, pak přijdou dny, kdy je trochu lépe. Není snad ale minuta, co bych na Kubíka nemyslela. Vše mi ho připomíná, vzpomínám, na krásné chvíle, nic jiného nám vlastně ani nezbývá. Když se ale člověk zamyslí, že už naše děti nikdy neuvidíme, je to šílené. Snad JEDNOU se opravdu s nimi setkáme a budeme zase šťastné. Holky, držte se.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Pavla » 13 led 2019, 18:45

Taky ještě neuplynula ani minuta, ani vteřina, kdy bych na Lukáše nemyslela.
Je to šílené. Ten rok a dva a půl měsíce žiju jako ve snu, v té nejhorší noční můře.
Pořád si říkám, že to přece nemůže být, že to není pravda, že už ten zlej sen musí skončit.
Ty první dny, týdny a měsíce jsem měla přesně jako vy ostatní tady - záchranka, sedativa... pohřeb a kar jedna jediná obrovská mlha... první týdny bez jídla-to nešlo, jen Neurol, AD a cigarety... za zimu asi 10-15 kilo dolů (nevážila jsem se a bylo mi to jedno, poznala jsem to jen podle-neustále dokola nošeného černého-oblečení a také někteří kolegové se zmínili).
První víkendy poté u nejlepší kamarádky Báry na chalupě, po pohřbu nás tam dotáhli téměř násilím a pak už jsme jezdili sami, tehdy mi Bára s rodinou strašně moc pomohli...a pitomé 4 měsíce nato nám Bára umřela, peklo, peklo, peklo.
Nedovedu si představit, že už svého Lukáše a ani Baruš nikdy neuvidím, prostě nedovedu.
Ale ačkoliv se mi po obou stýská strašlivě, po Báře už ta děsivá bolest tak nějak odezněla, zbyl jen stesk.
Už na ni dokážu myslet v klidu, bez té drásavé palčivé bolesti na hrudi, bez věčných slz.
U Lukáše je to jinak, ta bolest je stále horší, připadá mi, že se s časem snad i stupňuje.
Brečím pořád, doslova i řvu (jen doma), na hrudi balvan... bolí to tak strašně, obudně, pořád, každou minutu.
Proč je to pořád horší? Často si říkám, kdy už konečně skončí, tenhle očistec...?!?
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod pája » 13 led 2019, 20:05

Ahoj Pavli, myslím že to tak má většina maminek tady .kdykoli pomyslím na Kubíka, cítím hrozný tlak na hrudi a taky semi zdali,že to je stále horší.Na dvouleté výročí mi byli opravdu tak zle, že jsem brečela několik hodin a nešlo mi přestat Fakt jsem chtěla,aby mne manžel odvezl na psychiatri. Nevím ,co Ti říct,jestli bude někdy lépe.Ale je fakt, že teď poprvé po čtyřech letech se mi občas stane ,že vydržím nebrečet celý den a když jsem unavená,usnu i večer bez pláče.Ale život je jiný,nic mi nepřipadá směšné,nechci nikam chodit,ani jezdit a to jsem byla hodně společenský člověk.Zasměji se je s tříletou vnučkou,to je mě zlatíčko.Ale nesmím si prohlížet fotky s Kubíkem,to je stále hodně špatné.Dělam to jen když jsem sama.Tak to musíme všechny nějak zvládnout, držím vám k tomu palce.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 19 led 2019, 00:07

Dnes je to pět měsíců. PROC????
A nechapu proc dopoledne. Nikdy to nepochopím. To přeci nejde pochopit. Matysek, láska moje. Kde teď Je????????
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 19 led 2019, 01:15

Matesi píše:Dnes je to pět měsíců. PROC????
A nechapu proc dopoledne. Nikdy to nepochopím. To přeci nejde pochopit. Matysek, láska moje. Kde teď Je????????

Ja to nedam. Proc ja jsem na tomhle světě? A on už tady není. Co nás mohlo rozdělit? Vždyť je zr mně? Není možný, že jsem já tady zůstal A.
K ničemu, jsem tady úplně zbytečně.

Ja to nedam. Proc ja jsem na tomhle světě? A on už tady není. Co nás mohlo rozdělit? Vždyť je zr mně? Není možný, že jsem já tady zůstal A.
K ničemu, jsem tady úplně zbytečně.
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Lenulka » 19 led 2019, 18:59

Maminko Matěje, je mi moc líto, čím procházíte. Je mi líto Vás, sebe, nás všech, kteří oplakáváme své děti. Máme tisíc otázek a žádné odpovědi. Jen si říkám, jestli by nám bylo líp, kdybychom věděli proč. Myslím, že ne. Naše dcera se oběsila před téměř třemi lety, měla tehdy dvouměsíční holčičku. Věděli jsme o jejích myšlenkách na sebevraždu, chodila k lékaři...věděli jsme a přesto jsme jí nedokázali ochránit a pomoci jí. První noc potom co odešla jsem byla přesvědčená, že se ráno neprobudím, že tu hrůzu a bolest nemůžu vydržet. Jenže během té šílené noci jsem vstávala k její holčičce, krmila a přebalovala ji a došlo mi, že to musím vydržet. Anežka nám usnadnila to těžké a bolavé období. Bolí to pořád, ale je to o kousek lepší. Myslím, že člověk si zvykne, že ta bolest se stane součástí jeho života. A časem, který je u každého jinak dlouhý přijdou dny, které jsou hezké, dny, kdy si dovolíme smát se a radovat z pěkných chvilek. Naše děti byly naší součástí, z nás vzešly, rozhodly se naložit se svým životem způsobem, který nedokážeme pochopit, můžeme jejich rozhodnutí jenom přijmout. Jejich život nás krom té bolesti při jejich odchodu naplnil taky velikým štěstím a láskou...a tohle všechno v nás zůstává a dává smysl tomu, proč jsme tady.
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 19 led 2019, 20:22

Já bych chtěla vědět PROC.
Je to strašný.
Jinak, jmenuji se Ivana
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod pája » 19 led 2019, 21:18

Ahoj Ivi a ostatní mamky.I já bych chtěla vědět proč.Myslim,že by mi to trošičku pomohlo.Pochopit,co bylo tak hrozného,že musel takhle odejít.Napsal sice dopis,ale v něm jen že má deprese a neví jak dál,že jeho život nemá smysl a st mu odpoustime.Ale já tomu nějak nevěřím,nikdo v práci,ve škole, kamarádi,prostě nikdo na něm nic nepoznal.Navic to uzavřeli, že zemřel v 1 v noci a já s ním v půl 8 mluvila.Nechapu to a moc bych chtěla vědět PROČ.Kazdy večer se mu omlouvám,že jsem mu nepomohla,že jsem nepoznala,jak se trápí.Milui jo hrozně moc ,nic už pro mne nemá smysl.Drzte se.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod MIRKA » 21 led 2019, 19:28

Ahoj holky. Otázku PROČ si stále kladu i já, skoro už 5 let, odpověď se už nedozvíme. Stále dokola probírám, kde jsem udělala chybu, jak je možné, že jsem nic nepoznala. Myslím, že naše děti měly v sobě takovou bolest, že vůbec nepřemýšlely, co my tady bez nich......Jediné, co nás může utěšit je to, že už jim je dobře. Nikdy už nebude nic takové, jako předtím. Snažíme se nějak protloukat tou těžkou, dlouhou cestou, plnou bolesti. smutku a trápení. Držte se.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Janak » 22 led 2019, 09:57

Ahoj holky, ano všechny si říkáme stále do kola PROČ!!! Stejně jako vy všechny si tuto otázku kladu každý den i já. Každý den přemýšlím, co jsme udělali špatně a jak je možné, že jsme v tom Leničce nezabránili. I když je to už víc jak pět let, odpověď nenacházím a bohužel jí nenajdu do konce života. Budou tu jen ty neustálé výčitky, že jsem nic nepoznala a nezabránila jí v tom. Jediné co mi trošičku tady ulehčuje tu cestu plnou smutku, trápení a bolesti je vědomí, že Leničku už nic netrápí. Hodně síly všem...
Janak
 
Příspěvky: 51
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Pavla » 22 led 2019, 21:15

Mám to stejně.
Proč???
Taky si neustále vyčítám, PROČ jsem mu v tom nedokázala zabránit, PROČ jsem ho v ten pitomý hnusný listopadový večer hnala do Prahy do školy... PROČ jsem nic neudělala, aby se to nestalo, PROČ???
Nikdy se toho nezbavím, nikdy.
Bolest nesnesitelná, v každém kousku mého těla, každou vteřinu.
Pořád s ním mluvím, dívám se na fotky, které mám všude, doma, v práci, na telefonu, počítači...a všechno se ve mně svírá, nemůžu dýchat.
Dneska jsem odpoledne přijela z práce, a když jsem se v pokoji, v kterém přebývá má mamka, když je u nás, převlékala, podívala jsem se na Lukášovu fotku v rámečku a říkala si, že už nebyl tak dlouho doma, že už se mi po něm tak strašlivě stýská... že už to nevydržím.
Slyšela jsem jeho hlas, viděla ho stát ve dveřích. Začala jsem řvát jako zvíře, já to prostě nedovedu pochopit, že už ho nikdy neuvidím, že už domů nikdy nepřijde?!?!?
Ve verandě u vstupních dveří domu pořád čekají jeho pantofle na přezutí, jeho ručník visí v koupelně na svém místě mezi našimi ostatními, vůbec všechno...
Já se ho nedokážu vzdát, nikdy, tohle prostě nejde pobrat!
Jen vy, maminky, které jste prožily (a stále prožíváte) tu stejnou hrůzu jako já, mne dovedete pochopit, nikdo jiný.
Ten život tady už je o ničem, jen strašná bolest a stesk.
Samozřejmě se snažím, kvůli své rodině musím, vím to.
Ale když ono je to tak TĚŽKÝ!
Vy víte. Ostatní ví kulový.
Jak já jim závidím!!!
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 22 led 2019, 23:04

Já si fotky nedokážu prohlížet. Snad zatím. Třeba to jednou bude jiný.
Jsem tak nějak pořád mimo realitu. I kdyz samozřejmě do práce chodím. Ale tam mám svou roli, kterou jsem hrál a vždycky. Asi jako herec na divadle.
Vy máte doma věci, backory, ručník...
Ja jdu jiným směrem. V baráku uz nemůžu být. Ani jednou jsem tam od té doby nepsala. Všechno likviduju. Samozřejmě si nějaké věci beru sebou. Ale minimum.
Barák prodávám. Uz mam rezervovaný být. Nemohla bych tam žít dál. Asi je to divný. Nikde tady jsem se nedovezli tady, že by se někdo stěhoval. Asi jsem divná. Ale nemůžu tam být.
Všechno je divný, jiný, špatný...
Beru AD. Asi konečné dobrá kombinace prášků. I kdyz dost zapomínám a každý den odpol usnu. Ale bez nich bych to nezvládla.
A Bůh?? ? Nemyslím, že existuje. To by nedovolil, aby umřeli tolik malých dětí na různé nemoci, nebo aby se stali oběti nějaké nehody. Nedovolil by, aby si mladí lidé brali zivot. Ještě nemají rozum. Nevědí co s sebou, co s okolím, jak řešit své problémy...
PROC???
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod martina » 23 led 2019, 00:45

fotoalba jsem neotevřela víc než šest let a fotky, které visí doma, záměrně přehlížím. nemůžu. bydleli jsme NAŠTĚSTÍ už dva roky jinde. nevím, jak bych vydržela ve starém bytě, se všemi těmi věcmi a vzpomínkami. a stěhování bych v té době nezvládla. nemohla jsem jít vyklízet byt, kde syn bydlel. byl tam manžel s mým bratrem. krom jiného se snažili najít nějaký dopis, vzkaz, vysvětlení, cokoli.... nechtěla jsem, aby mi něco vozili na památku. nestojím o žádnou věc, chci syna. nebyla jsem a nikdy ani nepůjdu na místo, kde se to stalo. jen pomyšlení na to mi dělá zle. pravděpodobně bych omdlela, téměř jistě zvracela.
krásná šála, kterou jsem od syna dostala poslední vánoce, leží na dně šuplíku. společným místům se vyhýbám. prostě nemůžu, všechno tohle mě příliš drásá.
změnila jsem práci, kde nikdo nic neví - nebo aspoň doufám. nechci o tom s nikým cizím mluvit a už vůbec nestojím o to, aby o tom lidi mluvili za mými zády.
dneska brečím už jen občas. záměrně a důsledně se vyhýbám všemu, co mi otevírá rány a působí bolest. chtěla bych na syna vzpomínat s láskou a úsměvem, ale moje tělo a mysl se rozhodly jinak. nevím, jestli to někdy bude jiné. myslím, že už ne.
nejsem nenormální, nenormální je to, co se mi stalo.
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 45
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Pavla » 23 led 2019, 08:47

To je pravda, nenormální je to, co se nám stalo.
Taky se vyhýbám společným místům, např. už nikdy nemůžu nikam do multikina, na filmy jsem chodila v poslední době výhradně s Lukášem, nezvládla bych to, ani omylem, už nikdy, tu atmosféru a vůbec všechno tam, bez něho...
Fotoalba ani videa v kompu, která máme natočena za celý život, taky zatím nemohu, asi bych se bolestí zbláznila, vidět ho, jak chodí, mluví, směje se.... To přece není možný!!!
Jeho věci máme stále v pokoji, nemohu je vyhodit, to nejde. Snad to časem proberu, ale zatím na to nemám sílu. Chtěla jsem mu sem dát vzpomínku, udělat vzpomínkové video... jsem na sebe kvůli tomu naštvaná, že jsem to doposud nezvládla.
Fotky, které máme všude v domě po stěnách, jsou společné, jsou na nich všechny tři naše děti (nebo jen kluci, ještě než se narodila Verunka), my všichni... Na kompu a na telefonu jsem měla Lukáše na tapetě ještě v době předtím, než se to stalo. Než můj život skončil. Protože tohle je jen hnusné živoření, život po životě, to víme tady všechny, bohužel.
Tak ty vidím denně. Ale nesundám je. Ani nevymažu. Lukáš je a bude součástí naší rodiny, napořád, nemohu ho “vymazat”.
Tolik to bolí.
Ale vy víte.
Ivano, asi je dobře, že jste se přestěhovala, taky bych to udělala, kdybych mohla.
Ale nejde to, mám na baráku hypotéku, práci tady, vůbec nevím, kam bych šla.
Hodně sil nám všem...
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod pája » 23 led 2019, 17:24

Holky, jak já chápu všechno, co píšete! Kubík už bydlel sám v Praze, byt po něm jel vyklidit manžel se zeťem, já bych toho nebyla schopná, do Prahy už v životě nepojedu. Vlastně od té doby nejezdím ani na dovolené, nechodím na plesy , koncerty, které jsem milovala. Když je z práce večírek, nebo akce na zahradách, beru si službu. Nemůžu se bavit a smát, když on tady není. Lidi mi říkají:,,Myslíš, že by chtěl, aby ses tak trápila?! A copak by chtěl abych se chovala , jako by nic, když on umřel.?! Přestěhovali jsme se do malého domečku s velkou zahradou po roce od Kubíkovy smrti a pomohlo to, jako že jsme pořád něco dělali, rekonstruovali, dělali zahradu, posezení...Bylo to spíš z manželovy iniciativy, mne bylo všechno jedno. Fotky si občas prohlížím , když jsem sama, protože u toho hrozně řvu, že na ně skoro nevidím.
Nevím, co Vám poradit, protože samou mne trápí to PROČ?! Proč se to stalo, proč jsem mu nepomohla...A Bůh? Kdyby byl, nikdy by to nedovolil. Feťáci, vrazi, kriminálníci, chodí po světě a naše děti , které pracovaly, studovaly, chovaly se slušně a byly milovány tady nejsou!AD beru stále, abych fungovala, ale Kubík mi strašně chybí a ani po čtyřech letech nemůžu uvěřit, že už ho neuvidím.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Zuzana » 23 led 2019, 21:10

Mi tyto stránky taky pomáhají. Koukám na ně doma, v práci, prohlížím si fotky dětí atd. Už bych mohla podle fotek říkat, kdo na co zemřel.. Dneska by sestra měla narozeniny. Je to rok a čtvrt, co zemřela, a její druhé narozeniny v nebi nebo nevím kde.. Vlastně asi ani nevěřím na nějaký posmrtný život. Mamka je zhroucená, má už jenom mne. Myslím, že v tuto chvíli má v sobě rivotril a možná i alkohol,aby se nezbláznila úplně. Každý mi říkal, že si mám najít přítele, mít vlastní rodinu, že to bude lepší. Přítele jsem si našla, jednou týdně chodím jako dobrovolník do dětského domova, do práce taky jakžtakž chodím, ale každá minuta tady je utrpení. Někdy do práce nedojdu vůbec, většinou ano, ale koukám i 5 hodin do zdi (dělám na sebe), pak vstávám třeba ve 3 ráno, ať doženu resty za celý týden :( Všech kamarádek ze "starých časů" jsem se více či méně úspěšně zbavila, vlastně mám jen jednu, ale taky to bere spíše tak, že už je to přece dávno a že život jde dál. Jediné, co mě drží při životě je paradoxně jistota, že jednou musím umřít. I když to bude za 20 nebo 40 let, tak jednou ta bolest prostě skončí. "Super" pohled na svět ve 30 letech..

Přijde mi to jako život s dýkou v srdci. A při Vánocích, narozeninách, svátcích (byť s mamkou nic v naší rodině neslavíme) s tou dýkou někdo otáčí. Přítel to má jinak, je z normální rodiny, takže jejich narozeniny slavím. Ještě přítel je stejný ročník jako sestra, jen je o 14 dní mladší. To je prostě jako facka, nedovedu si představit, že mi to takto každý rok připomene, že tady sestra není a že by jí bylo přesně tolik.

K psychologovi jsem chodila, AD jsem taky brala. Pokrok jsem díky terapii a lékům taky udělala, i když to tak nemusí vypadat. Ale ta bolest je prostě nesnesitelná a když někomu řeknu o léky na bolest, tak mi řeknou, že takové ještě nikdo nevymyslel. Rivotril mi nijak nezabírá, zkoušela jsem si dát i dva, ale nepoznám, že ho mám v sobě.

Už ani nevím, co víc psát. Tak se všichni držte!
Zuzana
 
Příspěvky: 67
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Matesi » 23 led 2019, 23:05

Ahoj Zuzko, já beru Citalec, někdy dva a na noc čtvrt Trittico. Takhle mi to Sedi.

Že se budu stěhovat . Jediná možnost, jak si vše s Matyskem připomínat, každý den, každou chvíli. Už bych tam opravdu nemohla být.
Holky, jsem ráda, že jste se ozvaly, že jste taky nemohly žít v původním domě. Asi možná v tom nejsem sama, že bych to prostě nepřekonala.
Netuším, jestli to bude o něco lepší, až budu bydlet jinde, jiný nábytek, jiné prostory... Možná budu litovat, že jsem ty vzpomínky prodala
Třeba na chodbě Matysek napsal, když byl malej "3-3=0". Mám to vyfoceny a nechám si to vytetovat. Jen nevím ještě kam.
Všude na místech, které se dají zakrýt uz tetování mám. Jako poslední jsem si nechala vytetovat velkého anděl na zada. Potřebovala jsem, aby mě něco BOLELO JINAK. V prvních chvílích to byla dobrá terapie
Matesi
 
Příspěvky: 36
Registrován: 07 pro 2018, 23:48

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Zuzana » 24 led 2019, 10:09

Já se taky odstěhovala. Sice jen o patro výš v rámci jednoho domu, ale už to byla obrovská pomoc. Neměla jsem tam ani kuchyni, jen ložnici a koupelnu, jinak všude "staveniště", ale bylo mi to jedno. Taky jsem dala pryč plno věcí, které mi sestru připomínaly - něco na charitu, něco jsem prostě vyhodila. Bylo to sice "pod nátlakem" psychologa, který mi dokonce řekl, ať si ideálně nechám jen jednu věc (což jsem nedokázala), ale zpětně musím říct, že je to velká pomoc, i když u toho třídění jsem měla pocit, že taky umřu :( Když jdu dolů k mamce vidím všude sestru:(

Mamka teď chce prodat chatu, kterou sestra milovala. Já tam nejsem schopna moc být (ani mamka), ale bojím se, že když to prodáme, tak za pár let budu litovat. Takže Vás úplně chápu. Je strašně tenká hranice mezi tím, co člověku pomůže a co ho ještě více zničí.
Zuzana
 
Příspěvky: 67
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod martina » 24 led 2019, 16:21

ani teď, po víc než šesti letech nelituju, že bydlíme jinde, naopak jsem ráda, že jsme v době synovo smrti už měli krátce jiné bydlení. s tou chatou bych to asi měla podobně. stejně jako dodnes nejsem schopná otevřít album nebo video, nebyla bych schopná jít do dětského pokoje a měla bych problém i ve zbytku bytu.
naprosto rozumím tomu, že je šíleně těžké se zbavit věcí po sestře (nebo dítěti), i když si myslím (stejně jako psycholog), že je to jedna část cesty, kterou člověk projít musí, aby udělal nějaký pokrok. jenže jak to má člověk dokázat?? za mě tuhle "špinavou práci" udělal manžel a bratr, jak už jsem psala, a nechtěla jsem ani žádnou věc, aby mi vozili. nějaké drobnosti, samozřejmě, doma mám - různé dárky, které syn vyráběl jako dítě, obrázky apod. těch jsem se nezbavila, ale osobní věci po synovi (oblečení nebo knížky...) bych tu mít nechtěla nebo spíš nemohla.
každá máme svůj způsob, jak žít dál a nezbláznit se. pohled na věci mého syna, prohlížení fotek, místa, kde jsme byli šťastní - tohle všechno by mi působilo ještě větší bolest, proto se tomu všemu vyhýbám. což neznamená, že se na syna snažím zapomenout - myslím na něj od té doby mnohem častěji, zaobírám se jím intenzivněji než v době, kdy žil.... víceméně pořád.
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 45
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod Radka F. » 24 led 2019, 19:41

Zuzi,precetla jsem si tve psani a zase jsem si uvedomila,jak je to pro vas sourozence tezke.Trpite ztratou,berete ohledy na nas rodice,bojite se o nas a vlastne i vase zivoty jsou poznamenane.Jsem rada,ze dcera mela v dobe Fikova odchodu uz svou rodinu.Tri roky na to,si poridili dalsi dite a ja si myslim,ze tak trochu i kvuli nam,aby nas nakopla a to se ji podarilo.Ziji s nam v jednom dome,kde jsme predtim bydleli s Filipkem a jeho pritelkyni.Diky jeji rodine,je to tu pro nas snesitelnejsi,barak je porad plny a je tu chaos a to je presne to,co potrebujeme.Ale dcera se taky zmenila.Nevyhledava kamaradky,venuje se sve rodine a s nama travi spoustu casu,az si rikam,ze to neni uplne normalni.Ale na druhou stranu,co je vubec normalni,podstatne je,ze si pomahame navzajem a vime,ze se potrebujeme.Ten smutek a bolest nikdy nezmizi,to uz vim,jen se s tim ucim zit.Zuzi,je dobre,ze sis nasla pritele a snazis se vyplnit svuj cas tim,ze pomahas potrebnym.Asi vsichni mame v sobe potrebu pomahat,starat se,davat lasku.Jsme jini,ale mame pravo na zivot a tesit se i z malych radosti.Preju ti jen to dobre a taky tve mamince.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Proč nás je tolik? ????

Příspěvekod MIRKA » 24 led 2019, 20:13

Holky, já bydlím stále ve stejném domku, kde jsem bydlela s Kubíkem. Mám to trochu jinak, než vy. Já bych jinam nechtěla, mám tu vzpomínky, cítím, jako by tu byl, navíc mám v místě bydliště Kubíka na hřbitově, kam chodím každý den. Fotky mám dvě v obýváku a v Kubíkově pokoji, kde teď spím jich mám spoustu. Dokonce tam mám takový vzpomínkový koutek a pár věcí, co mi po něm zbylo po tom, co to udělal(telefon, botasky, pouzdro od zbraně, peněženku, sluneční brýle...), ty věci měl u sebe. Jinak tam mám jeho motorkářské věci- přilbu, bundu, boty, také pantofle, v kterých doma chodil. Hodně věcí jsem rozdala v rodině, ale tyto věci nikomu nedám. Staré alba, když byl malý, jsem vytáhla párkrát, brečím u nich. Když se narodil, byla jsem ta nejšťastnější máma, když povyrostl, měl takovou vyřídilku, byl to miláček celé rodiny a okolí. Byl šikovný, hodný, pracovitý, uměl se postavit k jakékoliv práci a já byla pyšná. Proč se to muselo stát?????? Hodně lidí se diví, jak můžu spát v jeho pokoji. Nebylo to hned po tom, co odešel, až časem. Jezdila za mnou dcera s rodinou a chtěli tu přespat, tak jsem se rozhodla, že půjdu do Kubíka pokoje a už jsem tam zůstala. Tam mám takové místečko, kde jsem jako s ním, povídám mu, pobrečím si.....Jsem tu sama, jen se zvířaty, za které jsem vděčná. Takové olíznutí od mého psího parťáka strašně pomáhá. Na tu bolest jsem ale sama a často je to velmi těžké. Před rodinou se přetvářím, abych jim neubližovala. Holky musíme se držet, život už není životem, ale přežíváním.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Další

Zpět na Mé dítě už nedokázalo žít

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron