měla jsem potřebu to napsat

měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod renatka » 02 kvě 2018, 12:38

Tak se mě otevřely po letech stále nezahojené rány .Včera vedle v domě skočila z balkonu jedna žena prý nebyla vůbec stará spadla na dvorek na který já vidím ,ale na štěstí jem to neviděla . Moje dcera před téměř 7 lety také skočila ze 2 patra pro mámu je to smutek do konce života.Zase je jedna nešťastná osoba co si nevěděla rady se životem.Měla jsem potřebu to napsat ale vidím co se zmodernizoval ten profil že už sem tolik maminek ani nechodí.
renatka
 
Příspěvky: 21
Registrován: 20 úno 2015, 14:39

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 02 kvě 2018, 21:02

To je hrozné, další mladý život zmařen. Co se to děje? Chudák máma, bolest do konce života. Je mi to moc líto.
MIRKA
 
Příspěvky: 153
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod JanaM » 14 kvě 2018, 18:08

Je to strasny....ale už to začínám chápat. Sama teď nevím, jak přežit bez moji dcery. Nic néjak už nemá smysl. Našim détem se asi muselo taky stát néco tak strašnýho, že už svúj život nedokázali žit. Tak proč my musíme.
JanaM
 
Příspěvky: 4
Registrován: 05 bře 2018, 11:36

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Radka F. » 15 kvě 2018, 20:37

Mivam stavy,kdy nic uz nedava smysl,chci nebyt a pak si uvedomim,ze takhle se museli citit nase deti a nedokazali si s tim poradit.Nepomaha me to prijmout realitu,jen vim,jak nas psychika dokaze ovladnout a jak muze byt tezke oddolat pokuseni odejit a mit uz jen klid a mir.Jenze taky vim,to,co nase deti nevedeli,jak nas to vsechny znici a jak se nas zivot stal jen prezivanim.Proto my musime zit,musime myslet a byt tu pro zbytek rodiny a vzajemne se podporovat.Je to tezke zit,zivot-nezivot.
Radka F.
 
Příspěvky: 124
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod pája » 15 kvě 2018, 21:33

Je to tak! Nemusíme tady být a žít, máme volbu, jako měly naše děti. Také na to často myslím. jak snadné by bylo odejít. Jenže... Co zbytek rodiny, dcera, zničila bych jí život, taky by si neustále opakovali, co já teď .Proč jsem něco neudělala, proč jsem nepoznala, jak se trápí. A taky mám vnučku, kterou miluji a chci přes všechen ten smutek a bolest, vidět, jak vyrůstá, jak se směje , povídá, učí se něčemu novému. A tak to vydržím kvůli těm ostatním, na kterých mi záleží, i když někdy je to hodně zlé.
pája
 
Příspěvky: 101
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Stazina » 20 kvě 2018, 09:15

Je to tak tezke prezit svoje dite ,obzvlast kdyz odeslo z vlastniho rozhodnuti,vycitam si vsechno od Pavlikovo detstvi ,kazdou bouli na hlave,ze jsem ho dala v roce do jesli a pracovala na smeny.Do dnes po 3.5letech kdyz leti vrtulnik zachranka nebo sanitka v lepsim pripade placu ale nekdy na me padne zase ta tiha ,ten kamen na prsou ,uzavru se do sebe a umela bych odejit ze sveta a tak se asi citi deti ,ktere nam odesly ,vinu ze jsem ten moment ,ten den tomu neumela zabranit ponesu sebou uz na vzdy,ja duvod jeho odchodu neznam ,nesveril se mi ani nenechal dopis ale musel hrozne trpet bolesti na dusi a vubec mi nepomaha pocit ze je mu uz lip a nic ho neboli.Stejne pocity ma dcera,byla o 7let starsi , mela ho casto na starost a ma pocit ze selhala ,ma jiz dve temer dospele deti ale rozhodla se ze nam nadeli nahradu za Pavlika a je v jinem stavu ,po dlouhe dobe citim radost a chut do zivota ,trochu i starost ,protoze je jiz blizko ke 40ti letum,snad se na nas stesti usmeje a vse dobre dopadne a trochu zaceli tu ranu v srdicku ,snad nam Pavlik odpusti ze jsme stastny,maminky je to tak tezke zit,neni utechy ,jenom plac trochu ulevi nekdy ani slzy nejsou asi jsou vyplakany oci a tak to je,neni slovo ktere by Vas utesilo a ulevilo od bolesti ,drzte se .
Stazina
 
Příspěvky: 28
Registrován: 17 bře 2015, 21:09

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Radka F. » 20 kvě 2018, 21:03

Stazi,taky mam vycitky a nekdy hodne velke.Komu dite neodejde,tak tohle nikdy nepochopi,protoze jsou to vsedni veci,bezne v kazde rodine,jen u nas je to jine,my uz nemuzeme rict,ze je milujeme a jak moc nam na nich zalezi.Syn nechal dopis na rozloucenou,ale stejne v nem neni duvod,jen dalsi otazky.Obycejny den,kdy odjede s tim,ze se za chvili vrati a pak uz nic,jen prazdo a nicota a zjisteni,ze uz neprijde.....Pises,ze snad vam Pavlik odpusti,ze jste trochu stastni.Mivam stejne pocity.Kdyz vezmu vnoucata na vylet,smeju se s nima,ziju jakoby normalni zivot,pak se vratim domu a omlouvam se Filipkovi,protoze se stydim,ze vubec jsem.Preju vam,at je vsechno v poradku s dcerou i miminkem.Pavlika to nevrati,jen to bude dalsi duvod zit a to je strasne dulezite.Nase bolest s nam jde a zustava,ale zaslouzime si i trochu radosti,vzdyt uz jsme vsechny vyplakaly more slz.
Radka F.
 
Příspěvky: 124
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod renatka » 21 kvě 2018, 12:39

Je mě poslední dny doma hrozně smutno samota po ztrátě dcery ,potom maminky i jsem se byla nucená rozvést tak to na mě čím jsem starší dopadá.Už i kamarádky se mě buď odstěhovaly nebo hlídají vnoučky a na nešťastnou ženskou nemá nikdo náladu.Nikam ani moc nechodím jen tady po okolí s pejskem ještě že ho mám, abych toho neměla málo tak se mě můj věrný kamarád vloni ve 4 letech utopil a to si dávám také vinu sobě! Za pár dní mám svátek a je mě ze všeho nanic.Mám sice syna ale ten by chtěl mít mámu veselou aby s ním také někam šla ale já jsem jako na houpačce právě jsem se zhoupla někam hodně hluboko.Potřebovala jsem si někomu postěžovat a vy mě tady jediné chápete.Jana
renatka
 
Příspěvky: 21
Registrován: 20 úno 2015, 14:39

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Lenulka » 24 kvě 2018, 12:50

Taky jsem to zpočátku měla tak, že když jsem se něčemu zasmála, cítila se chvilku líp...dobře, připadala jsem si nepatřičně, to přece nepřipadá v úvahu zažívat po tom všem taky radost a obyčejně lidské štěstí. Hodně mi pomohla malá vnučka, na ni se člověk musel usmívat a cítit se s ní krásně, to šlo úplně samo. Postupem času se tohle uvolňovalo a i když je to často hodně bolavé a je mi těžko, představuju si Lucčin rozesmátý obličej a tím vlastně její vyjádřený souhlas, nebo spíš možná přání...mami, buď šťastná. Jsem zmatená, plácám se v tom, ale jsem přesvědčená, že naše dětí si přejí, abychom byli šťastní a že se to pro ně musíme pokusit udělat a udělat to hlavně pro nás samé.

P.S. Jani, všechno nejlepší k dnešnímu svátku, ať je Váš den v mezích možností hezký.
Lenulka
 
Příspěvky: 47
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 26 kvě 2018, 12:12

Leni, máš pravdu, naše děti by si přály, aby jsme žily dál, byly šťastné.....Ono to ale tak jednoduché není, ta bolest je silnější a nikdo a nic nemůže naše milované děti nahradit. Já se snažím nějak zvládnout tento život, ale když mám náhodou ty lepší dny a směji se, pak mám výčitky, že zapomínám na Kubíka. Když přijede milovaná vnučka, jsem na chvíli šťastná, ale už to není to OPRAVDOVÉ štěstí, jako dřív, to už nikdy nebude.
Přesně, jako Jana mám dny, kdy je mi hodně mizerně, ale mám psího parťáka Asanka, který mi pomáhá ty špatné dny zvládnout. Před týdnem mi zemřel můj starý, dobrý pejsek, tak jsem byla hodně smutná, Kubík ho měl moc rád, ale Rexíkovi by bylo v srpnu 18 let, což je krásný věk.
Holky, držte se, musíme to nějak zvládnout. Přeji vám všem hlavně hodně zdraví.
MIRKA
 
Příspěvky: 153
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod JanaM » 27 kvě 2018, 23:22

Dekuji moc za přání..držte se..sluníčko sviti..tyhle teplé dny jsem vzdy milovala..snad bude zase nékdy trochu líp
JanaM
 
Příspěvky: 4
Registrován: 05 bře 2018, 11:36

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Janak » 29 kvě 2018, 14:30

Milé maminky, je to přesně tak jak píšete, naše děti kdyby s námi mohly mluvit, by jistě řekly, že to nemáme vzdávat tak jako oni. Chtěly by, aby se jejich maminky snažily žít dál. Přály by si abychom byly šťastné. Jenže my všechny víme, že to není tak jednoduché. Zrovna před pár dny jsme byli na rodinné oslavě a já se cítila hrozně, když jsem viděla všechny ty lidičky jak jsou šťastní a veselí. V takové dny si v duchu představuji co by měla na sobě moje Lenička, jaký by měla účes a co by na to či ono řekla ona. Vím, že to zní bláznivě, ale jedině díky těmto představám a vyšší dávce AD jsem schopná tyhle akce zvládnout tak, aby na mě nikdo nepoznal jak mi doopravdy je.
Maminky přeji nám všem, aby jsme našly sílu žít dál a aspoň někdy se trochu radovat i bez našich milovaných dětí.
Janak
 
Příspěvky: 17
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 29 kvě 2018, 14:59

Také jsem vždycky milovala jaro, teplo, sluníčko... Dlouhé večery na zahradě, prázdniny... léto, plavání...
Letos už není nic. Moc bych vás tady všechny ostatní na té naší dlouhé cestě chtěla povzbudit, ale momentálně mi to bohužel vůbec nejde. První jaro.
Od chvíle, kdy skončilo ono (bohužel až teď vím, jak šťastné!) “předtím” a začalo nynější neskutečné “potom”, žiji (tedy spíše jen přežívám) v jedné nekonečné noční můře.
Připadá mi, že je pořád horší. Je to možné??
Není ani chvilka oddychu, myslím na syna NEUSTÁLE a strašlivě (připadá mi, že čím dál tím více) se mi po něm stýská.
Nedokážu si představit, jak dlouho se ještě dá takto žít?
Přežívat tady dny, týdny, měsíce... roky!!! v této ukrutné bolesti, kterou si nikdo (šťastní to lidé!) kromě nás nedovede ani ve snu představit..?
Jsem tu teď už jen proto, že musím. Prostě musím, nic víc. Má mamka mi řekla minulý týden neskutečnou věc. Prý by mne v této chvíli vůbec neodsoudila, pochopila by mne a akceptovala, pokud bych se rozhodla, že dál už nemohu. Naprosto vážně. Řekla ni, že by to absolutně pochopila neboť ta bolest je nesnesitelná. A co víc - vždyť ztrátou svého dítěte ztrácíme současně i ten nejzákladnější smysl svého bytí tady! Máma je jediný člověk v mém okolí, který mne absolutně a beze zbytku chápe, cítím její bolest, je hrozná a stejně niterná jako ta má. Lukáš byl pro ni, jak vždycky říkala “třetí dítě” (mimo mne a mého bratra), mám někdy pocit, zda ho neměla (a stále nemá) raději než nás, ale to už je teď stejně jedno, zoufalé jsme obě.
Přátele již žádné nemám (nejlepší kamarádka mi zemřela 2. března a ostatní jsem odtřihla... nebo oni mne?), v práci se chovám “jakoby nic” neboť kolegové se patrně domnívají, že bych po téměř 7 měsících měla být již relativně “ok”...
Tedy tak. Vám nic vysvětlovat nemusím, jen se omlouvám za ten výlev tady... nemám ale kde jinde se vyplakat... než tu, na té naší dlouhé cestě...
V tyto dny je to obzvlášť těžké. Zkouším už třetí týden u maturit, baví mne to (tedy pokud studenti umí:-), ale je to dost náročné. Můj Lukáš by nyní totiž maturoval.
Držte se všechny, hodně sil,
Pavla.
Pavla
 
Příspěvky: 11
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod renatka » 30 kvě 2018, 07:30

Pavlo! 7měsíců je moc krátká doba já jsem byla v šoku a vše jsem dělala jako robot mnohem déle, ale každá to máme jinak moje Renatka už tady nebude 7 let a já jsem jako na houpačce ,jak už psala nikam se mě nechce ,když se donutím tady pár stanic jet tramvají k synovi a jdeme spolu na oběd ale to je tak málo a u něj jsem tak nesvá že spěchám domů. To je už malý zázrak že jedu ,nemám potřebu nikam chodit po Praze ,všude jsem chodila s dcerou a bez ní to pro mě už nemá cenu.Mám malý byt kde je poslední dny hrozné vedro včera jak asi chodila i po slunci s pejskem a jedla jahody se mě doma na večer z toho dusna udělalo moc špatně a ten pocit že jsem tady úplně sama v domě bydlí samí mladí lidí ty já ani neznám je moc špatný.Vždy z té beznaděje pláču.Také mě umřely 2 přítelkyně a jedna další co jí Renatka léta česala tu jsem také znala vždy jsme se u Renky sešly měla kadeřnictví doma já přinesla chlebíčky ona pro sebe vínko a smály jsme se a já z toho jak to píši pláču. Kamarádky 2 se mě odtěhovaly a druhé jsou celé léto na chatě ale s tou jednou mám už divný vztah jen mě něco vyčítá nechápe mě ,prý ona nezná mít deprese tak jí řekla aby byla ráda, že jí ale dítě neodešlo a ona že se syny stejně moc nemluví spíše oni s ní.Vidíte ani kamarádce to nevysvětlím jen mě říká že jsem nespolehlivá že s ní poslední dobou nechodím tak si našla jiné.Tak přes léto jsem tady sama,Syn není zlý když jde opravdu o něco vážného třeba vypla se mě před svátky elektrika tak zajistil pohotovost ale ke mě chodit nechce prý to na něj házím a asi má tady také vzpomínky on je o 10 let mladší tak měli každý své kamarády a záliby.Holt už pro něj jsem nepotřebná. Smutná Jana
renatka
 
Příspěvky: 21
Registrován: 20 úno 2015, 14:39

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 01 čer 2018, 21:02

Pavli, ráda bych vám řekla, že čas otupí, je to krátká doba, ale u mě jsou to 4 roky a 3 měsíce a bolest je stejná. Naopak, čím déle to je, tím se více stýská, už to není ten šok a naděje, že to byl omyl, že se vrátí....., ale tvrdá realita. Také dělám, že jsem v pohodě, ale jsou to jen přetvářky, aby se mě každý nevyptával, co mi je, už mě nebaví stále něco vysvětlovat. Chodím k psychiatričce, beru AD, bez nich to zatím nejde. Vše, co dělám je jen proto, že musím, ale často jsem hodně unavená tímto životem. Se synem zemřelo i část mě, nikdy nic nebude, jako dřív. Díky DC se můžeme vypovídat, pomáhá to, trochu se uleví. Máme svůj svět, to, co nás potkalo nás změnilo a okolí nám nerozumí. Přesně, jak píšete, tlačí na nás, abychom UŽ byly v pohodě, ale ta bolest v našem srdci bude do konce života, kdo nezažil, nepochopí. Uvidíte, že DC vám pomůže najít třeba kamarádku, s kterou si budete psát osobně, jako to dělá hodně z nás. Jsme na jedné lodi a musíme se podporovat. Přeji vám hodně síly, kterou budete moc potřebovat.
MIRKA
 
Příspěvky: 153
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod pája » 06 čer 2018, 19:47

Milá Pavlo. Nechápu, jak Vám někdo může říct, že po 7 měsících by jste už měla být OK. Můj Kubík umřel před třemi a půl lety a OK rozhodně nejsem. Po 7 měsících jsem teprve ukončila nemocenskou a šla do práce.Stále je pro mne hodně těžké o Kubíkovi mluvit. Vyhýbám se tomuto tématu, protože okamžitě začnu plakat. Strašně mi chybí, někdy mám pocit, že se zblázním, když si uvědomím, že už nikdy nepřijede, že ho už neobejmu...Ale to opravdu chápe jen ten, co to zažije. Vždyť ani my jsme si to před,, tím" neměli představit.Nezbývá nám, než se vybrečet a nějak přežít. Stejně Vás obdivuji, že zkoušíte maturanty, atd. I když...já v práci taky funguji. Tak se držte.
pája
 
Příspěvky: 101
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Janak » 10 čer 2018, 20:07

Pavli, člověka který vám řekne, že po 7 měsících máte být OK pošlete někam. U mě jsou to 4 roky a 7 měsíců co zemřela naše Lenička a OK teda nejsem ani náhodou. Mám to jak na houpačce, jednou nahoře a jednou úplně na dně. Obdivuji vás, že zvládáte maturity. Já šla sice do práce po měsíci, ale jen proto abych vypadla z domu a zaměstnala hlavu něčím jiným. Po necelých třech letech jsem se zhroutila poprvé a doma strávila 4 měsíce. Pak jsem se vrátila do práce a po necelém půl roce přišel další kolaps a hospitalizace a byla z toho PN 8 měsíců. Teď už naštěstí zase pracuji, ale musela jsem přistoupit jen na zkrácený úvazek neboť plný nezvládám. Celou dobu při tom beru AD, nemít je tak nefunguji vůbec.
Pavli držím vám palce, aby jste to zvládala líp. Jen ještě jednu malou radu, já se snažím na řadu mé psycholožky, ze svého blízkého okolí vyřadit lidi, kteří tvrdí že oni by to zvladli líp a nebo že jim se to nikdy stát nemůže. Jde to sice těžko, ale právě tohle jsou sobci, kteří mě sráží na úplné dno.
Děkuji všem a DC, že tady pro nás je, že tady můžu odložit masku pohody a vypsat se z toho co mě každý den trápí.
Všem tady přeji hodně síly. Jana
Janak
 
Příspěvky: 17
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 20 črc 2018, 18:45

Zdravím po delší době...
Tak tu máme prázdniny. Tedy samozřejmě míním děti a pak ještě nás, “Komenského pakáž”, jak nám také občas někteří přezdívají:-)
Chtěla bych vám všem poděkovat za podporu, kterou si zde, myslím, poskytujeme navzájem.
V minulém příspěvku jsem zmiňovala, že se snažím (tak jako my všichni tady) žít dál, pokračovat v jakémsi zdánlivě “normálním” základním režimu.
To, že si někdo (snad možná) může myslet, že bych měla být po 7 (nyní už 8 a půl) měsících relativně ok, byla jen má vlastní domněnka. Nikdo mi to takto výslovně neřekl, je to jen můj pocit. Možná neopodstatněný, co já vím...
V práci působím navenek (téměř) stejně jako “předtím”, tedy i kolegové se ke mně chovají stejně jako dříve, jakoby nic.
To jim ale nemohu mít za zlé, ba naopak. Oni přece nemohou za to, že nechápou, neví, netuší...
Protože měli to štěstí, že neprožili.
A jak my všichni na tomto bolestném fóru bohužel důvěrně víme, kdo neprožil, naprosto netuší. Nic o tom, jak neskutečná je naše bolest.
Není to jejich vina. Vždyť oni, narozdíl od nás, si vedou své úplně normální životy. Mají na to právo. I my jsme ten běžný, obyčejný (a šťastný!) život mívaly. Takovéto peklo si nikdo z nás v tom životě “předtím” určitě nedokázal představit ani v nejhorším snu. Vše se může změnit během jedné jediné vteřiny.
Ty první dny a týdny, kdy jsem se vloni v listopadu po 3 nedělích “nemocenské” vrátila do práce, se ke mně všichni chovali velice ohleduplně, víceméně ale stejně jako předtím. Jen moji nejbližší kolegové v kabinetu (u těch je to ale asi tak nějak samozřejmé - považuji je za své přátele) a pak ještě jen 3 nebo 4 další si však troufli ke mně přijít přímo a... prostě jen obejmout... říct pár slov jako třeba “myslím na tebe” a tak... (hlavně žádnou “upřímnou soustrast!!!”).
Ostatní se ke mně chovali a stále chovají naprosto normálně, jakoby se nestalo nic. Někdo třeba ani opravdu neví. A ten kdo ví, zase neví, jak se k takovému “pacientovi” jako jsem já, vlastně chovat, co mu říct. Což naprosto chápu.
Smrt obecně (a dítěte obzvlášť) je v dnešní době v naší společnosti natolik tabuziovaná a odosobněná, že se tomu nelze divit. Dřív bývala smrt přirozenou součástí života, ostatně jí je stále. To jen současná “postmoderní” společnost se ji snaží za každou cenu odsunout kamsi mimo, daleko za hranice všední reality. Pryč ze života oslavujícího kult věčného mládí. Smrt je potřeba co nejrychleji vytěsnit a odehmat co nejdál. Jako by se nás všech netýkala.
Já se navenek také chovám “normálně”, vy všechny tady to určitě dobře znáte. Jen má rodina je svědkem mých “výronů” bolesti, které si dovolím pouze a jedině doma. Jen tam (a tady s vámi) si mohu odložit svou “poker face” a dát volný průchod té obrovské bolesti. Bolesti horší než cokoliv jiného na tomto světě. Bolesti, kterou i vy dobře znáte, bohužel.
Zjistila jsem u sebe docela velký problém s přáteli. Nevím, jak je to u vás, ale já mám dost značné potíže s oním “poprvé”.
Myslím tím první setkání “poté”. Také jste to tak měly?
Jak jsem tu už psala, má jediná opravdová celoživotní přítelkyně letos zemřela, ale pár přátel ještě mám... nebo jsem měla?
Nevím. Každopádně první setkání s těmi, kteří nás znali a stýkali se s námi s Lukášem odmalička, je docela masakr.
Respektive někdy ani není neb k němu vůbec nedojde. Jedna z kamarádek (znaly jsme se právě přes kluky - kamarádili spolu od dětství) se se mnou například setkat bojí. Neví, jak by se prý ke mně chovala, tak se mi raději vyhýbá. Což mi tedy také moc příjemné není, nicméně jí rozumím. A chápu.
Také bych si v mém “dřívějším” životě s tímto možná nevěděla rady. Nevím...
Takže tak. Posílám objetí vám všem tady, držte se, co jiného...
Pavla.
Pavla
 
Příspěvky: 11
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod martina » 20 črc 2018, 21:43

před asi patnácti lety našim přátelům zemřelo dítě. po dlouhé nemoci, kdy to chvíli vypadalo nadějně. vůbec jsem si s tím nevěděla rady, jít za nimi, počkat, až se ozvou, co říct a co neříkat, jak se k tomu všemu postavit... byla jsem tak bezradná, že jsem, bytostná ateistka, šla do kostela za farářem (kamarádka byla v té době praktikující křesťanka), abych se s ním poradila. předpokládala jsem, že bude mít víc zkušeností se smrtí, s útěchou a tak. nepochopil mě, myslel si, že útěchu potřebuju já nebo že se snad chci začít utíkat k víře... tak jsem se s tím chvíli potýkala, nicméně naše cesty se víceméně rozdělily. já nevěděla, jak se k nim chovat, bylo mi trapné si stěžovat na špatné vysvědčení... a měla jsem pocit, že ani oni o moje návštěvy nestojí.

když jsem se za deset let ocitla ve stejné situaci, tahle zkušenost mi napověděla, jak se cítí lidé v mém okolí. takže jsem nikomu neměla za zlé, když se mi raději vyhnul. navíc vzhledem k tomu, že jsem introvert, nemám potřebu se s kýmkoli stýkat. změnila jsem práci a doufám, že v té nové o mé soukromé bolesti nikdo neví. s nikým, vlastně ani s rodinou, o TOM už teď nemluvím, každý se s tím vypořádáváme po svém. veškeré oslavy jsem začala ignorovat, nebavily mě ani PŘEDTÍM, teď už vůbec nemám potřebu někde trdlovat nebo kvůli někomu chystat pohoštění, když ON už nikdy nepřijde.

p.s. jen s těmi starými přáteli jsme opět našli společnou řeč...
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 25
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Lenulka » 20 črc 2018, 22:12

Já jsem šla do práce po týdnu. Strachy bez sebe, pracuju na malém městě v bance, skoro každý to věděl a já se bála, že ke mně nikdo nebude chtít jít, že se budou bát, že jim budu brečet na přepážce. Do práce jsem to pondělí přišla první, kolegyně která přišla chvilku po mně ke mně přišla, já jí šla naproti a se slovy pojď sem mě pevně sevřela v náručí. Nebylo třeba nic víc. Jeden klient, starší pán, který taky ztratil dceru přišel, přestože jsem u sebe měla jiného klienta a jen mě sedící na židli obejmul. Tahle soucitná gesta mi dávala sílu. Lucka odešla ve čtvrtek a hned v neděli nás kamarádka, moje spolužačka ze střední, pozvala na oběd, jsem jí nesmírně vděčná za tu odvahu. Chápu všechny, kteří se snaží dělat jakože nic a smekám přede všemi, kteří nedělají jakože nic. A popravdě sama ani teď nevím co je v takové situaci správné dělat. Někdo potřebuje mluvit a někdo mlčet. Já potřebovala mluvit. Když u mě byl asi před 14 dny tatínek kluka, který si sáhl na život, vrátit platební kartu, rozbrečela jsem se před ním jak malá holka a ani neměla sílu mu to vysvětlit. Byl chudák pěkně vyjevený. Neexistuje rada, jak se zachovat. Za mě osobně, obejmutí a slova, je mi to líto jsou jak hojivej fáč.
Lenulka
 
Příspěvky: 47
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 20 črc 2018, 23:06

U mě bylo také to POPRVÉ strašně těžké. Ani já, ani mé kamarádky nevěděly, jak se chovat, ale postupně jsme se uvolnily a další návštěva už byla o mnoho lehčí.
Mám, několik věrných kamarádek, které při mě stály v těch nejhorších chvílích a jsem za ně vděčná. Nesnášela jsem litování a do dnes nesnáším, vždyť přece stačí jen obejmout a mlčet. Také mi vadí, když mi někdo přeje krásný víkend, pěknou dovolenou, veselé vánoce....., to se hodně ovládám, abych nebyla hnusná. Chápu, že to nemyslí zle, ale mě to zraňuje, vždyť už nic není, jak bývalo, přesto, že navenek se snažím dělat, že jsem v pohodě, uvnitř je a bude do konce života příšerná bolest.
S Kubíkem zemřelo část mě, nežiji, přežívám. Jsou to už 4 roky a 4 měsíce, nevím, kde beru sílu tady být. Nikdy se s tím nesmířím......
Přeji všem tady hodně síly, objímám vás.
MIRKA
 
Příspěvky: 153
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod pája » 21 črc 2018, 22:30

Milé maminky. Já se také bála prvního setkání s kamarádkami. I když Ty, které mne mají rády a znaly dobře Kubíka přišly samy, bez ohlášení ještě před pohřbem, jen jsme seděly a brečely. Jsem jim za to vděčná a s Těmi jsem v kontaktu stále. Ale stávalo se mi, že když jsem třeba byla někde v obchodě a viděla někoho známého, sama jsem se snažila vyhnout setkání. Byla jsem na PN 7 měsíců a i přesto, že máme dobrý kolektiv a občas jsem se za nimi do práce zastavila, bála jsem se návratu, toho, jak se ke mne budou chovat, co mám říct...
Také vypadám stejně, jako ,,před tím", chovám se normálně, ale ta hrozná bolest, kterou všichni dobře známe , je ve mne .Není jediný den, kdy bych si v hlavě nepřehrávala ten ,,film" co bylo, jak bylo... a nebrečela u toho . Svého syna jsem miloval nade vše a s ním umřelo i kus mne!Život je teď jiný, mnohem horší, ale mám dceru a vnučku a s nimi se musím i radovat. Všechny Vás objímám a přeji hodně sil na naší DC.
pája
 
Příspěvky: 101
Registrován: 18 bře 2015, 10:56


Zpět na Mé dítě už nedokázalo žít

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník