samota

samota

Příspěvekod gita » 01 kvě 2016, 19:52

Samota a osamělost, tak by se dal nazvat život po životě. Kolem nás je spousta lidí hodných i zlých, ale k nám patí jen ti co zažili a co nezažili. Ti první jsou nám blízko, vědí co prožíváme, protože to mají stejně. I po letech nemůže člověk říct, že je v pohodě a nemůže se zařadit do té druhé skupiny. Nikdy už nic nebude jako dřív. No a my se jen budeme snažit žít dál, hrabat se, namlouvat si, že už to zvládáme, ale to co je v nás tam je a chce ven. Takže se můžeme usmívat, smát se, těšit se, všechno jako dřív, aby jsme mohli žít se svým okolím, ale ta pravda, to že jsme raněné, smutné a nešťastné zůstane uvnitř. Dobrá zpráva je, že s vinou se dá bojovat, tak trochu se rokama zmírňuje. Dnes už můžu říct, že svému dítěti přeju klid i to, že se víc netrápí. Nikdy nezapomenu, jak byl můj syn nešťastný, když se mu první pokus nepodařil a on musel trpět dál. Není lék na lidskou duši a naše děti to věděly. Antidepresiva buď berou nebo ne, nebo je to nějaký impuls, ale to co prožívaly muselo být tak těžké, že se to nedalo vydržet. Měly nás rádi a my je, ale láska nikoho nevyléčí. I tragédie jsou prostě běh událostí, které my nemůžeme ovlivnit, nemůžeme ovlivnit skoro nic co se týká osudu. Přeji Vám všem hodně síly a objímám Vás .
gita
 
Příspěvky: 6
Registrován: 18 úno 2015, 12:54

Re: samota

Příspěvekod Lenulka » 01 kvě 2016, 21:39

Gito, tak moc bych si přála patřit do té druhé skupiny...abych si mohla říci, chudák ženská, to musí být strašné ztratit dítě. Chtěla bych nevědět, jak veliká je to bolest, jak obrovský je to pocit viny a jak nekonečné jsou to výčitky. Bohužel, už téměř dva měsíce patřím do té první skupiny. A už za takhle krátkou dobu je mi jasné, že NIKDY nebudu patřit do té druhé skupiny. Máte pravdu, že to co se má stát, to se prostě stane, navzdory tomu, že to chceme jinak, že nás to bolí. Také já své dceři přeju klid, respektuji její rozhodnutí a vím, že je jí teď dobře. Taky vím, že tím, co musela udělat nechtěla nikomu ublížit, nebyla to schválnost, zkrat ani rozmar, ona tu už prostě dál nemohla být, ona neměla jinou možnost, neviděla jiné řešení. Moc mi schází a když se dívám do krásných modrých očí její holčičky, vidím Lucčiny oči. Přes všechnu tu bolest si uvědomuju, jak moc toužím žít, žít tak, aby můj život stál ještě za to. Lucka musela odejít, ale já jsem tady...sice v té první skupině, ale tady. Přeju nám všem hodně síly.
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: samota

Příspěvekod renatka » 29 kvě 2016, 10:20

Lenulko napala jste to přesně jak to cítím já ,Moje Renatka si vzala život také dobrovolně skočila/ ale já si říkám třeba přepadla/ z 2 patra.Prý to byl zkrat v noci vylezla oknem na balkon .Byla to její volba nemohla a nechtěla už žít. V ten moment si ale neuvědomila že tady po sobě nechá mámu která se bude trápit do konce života .Ona děti neměla.Včera to byly 4 roky a 5 měsíců stále to počítám na měsíce.Zůstala jsem sama moje maminka jí přežila o 2 měsíce měla jsem to trápení po sobě. Moc mě tady chybí samota je hrozná mám sice ještě syna ten mě pořídil pejska ,ale moc brzy po jejím odchodu ona ho chtěla také a já jsem si stále říkala jak by byla šťastná a pomáhala mě ho vychovávat,Poslední dobou to na mě nějak více padlo jsem s tím smutkem sama ,často pláču ,všechny mé známé odjely na chatu do podzimu a já zůstávám v Praze.Musela jsem si postěžovat aspoň tady vám jsem s tím smutkem sama.Syn na mě nemá moc času sice mě vyvezl na výlet ,ale já tam stále na tu mojí veselou holčičku myslela jak by se jí ve skalách také líbilo a co jsem se vrátila je mě smutno ještě víc,ty psychické pochody se nedají ovlivnit.Smutná a uplakaná Jana
renatka
 
Příspěvky: 23
Registrován: 20 úno 2015, 14:39

Re: samota

Příspěvekod Lenulka » 29 kvě 2016, 21:40

Jani, kéž bych vás uměla utěšit, utěšit tak, aby to útěcha byla, aby přinesla úlevu od té veliké bolesti...neumím to. Dnes jsem se byla poprvé podívat na místě, kdy se Lucka oběsila. Je to hodně strmý a špatně přístupný terén v lese. Když jsme tam šli, snažila jsem se vžít do pocitů, které asi měla, když tam šla ona a došlo mi, že to nedokážu, že to není možné. Stejně tak se nikdo jiný než my, nedokáže a neumí vžít do našich pocitů, nemůže nikdy úplně, jakkoli by se snažil,pochopit, co cítíme. Věřím tomu, že váš syn by vám rád pomohl, ale neví jak, není to v jeho silách. Když jsem hladila kůru stromu, který si Lucka vybrala, dotýkala se větví, které nejspíš zlámala ani tehdy jsem se neuměla vžít do toho co cítila a prožívala. A tam v lese u toho stromu mi došlo, že Lucka nemohla myslet na ty, které tu nechá...ne proto, že by je nemilovala nebo jí na nich nezáleželo...nebylo v tom sobectví nebo necitlivost, bylo v tom vědomí, že do jejích pocitů se nikdo z nás neumí vžít, že my ji nedokážeme pomoci, že se svým nitrem je sama a ona to chtěla takhle. To jediné je pro mě trochu úleva, že ona to takhle chtěla. Lenka
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24


Zpět na Mé dítě už nedokázalo žít

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků

cron