od Lenulka » 29 kvě 2016, 21:40
Jani, kéž bych vás uměla utěšit, utěšit tak, aby to útěcha byla, aby přinesla úlevu od té veliké bolesti...neumím to. Dnes jsem se byla poprvé podívat na místě, kdy se Lucka oběsila. Je to hodně strmý a špatně přístupný terén v lese. Když jsme tam šli, snažila jsem se vžít do pocitů, které asi měla, když tam šla ona a došlo mi, že to nedokážu, že to není možné. Stejně tak se nikdo jiný než my, nedokáže a neumí vžít do našich pocitů, nemůže nikdy úplně, jakkoli by se snažil,pochopit, co cítíme. Věřím tomu, že váš syn by vám rád pomohl, ale neví jak, není to v jeho silách. Když jsem hladila kůru stromu, který si Lucka vybrala, dotýkala se větví, které nejspíš zlámala ani tehdy jsem se neuměla vžít do toho co cítila a prožívala. A tam v lese u toho stromu mi došlo, že Lucka nemohla myslet na ty, které tu nechá...ne proto, že by je nemilovala nebo jí na nich nezáleželo...nebylo v tom sobectví nebo necitlivost, bylo v tom vědomí, že do jejích pocitů se nikdo z nás neumí vžít, že my ji nedokážeme pomoci, že se svým nitrem je sama a ona to chtěla takhle. To jediné je pro mě trochu úleva, že ona to takhle chtěla. Lenka