měla jsem potřebu to napsat

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Janak » 01 říj 2018, 20:55

Zdravím všechny,
Ano musím souhlasit, že jsme na tom asi všichni stejně.
I když to bude v listopadu pět let, nejraději bych v polovině října usnula zimním spánkem jako medvěd a vzbudila se až v druhé polovině ledna.
Aspoň bych se vyhnula tomu všemu, co mě v tomto období přivádí stále znovu do stavu kdy nejsem schopná jakkoliv normálně fungovat.
Toto období přežívám jen díky vyšším dávkám AD. Období které jsem dříve milovala a na které jsem se vždy moc těšila teď celé protrpím.
Holky, už kvůli našim dětem se musíme přemoct a toto těžké období překonat. Jen my tady se můžeme navzájem pochopit a podpořit.
Všem přeji hodně síly.
Janak
 
Příspěvky: 51
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 01 říj 2018, 21:10

Jani, je to přesně, jak píšete. Také bych chtěla toto období prospat, nebo přeskočit. Stejně, jako vy, díky plné dávce AD přežívám tento čas, ale už několikátý rok prosinec už nedávám, končí to neschopenkou, tak jsem zvědavá, jak to bude letos. Okolí nechápe, myslí si, že si doma chci vše v klidu uklidit, upéct cukroví......Marně vysvětluji, že UŽ vánoce nedržím, neuklízím, nepeču, že štědrý den beru jako všední den, bez štědrovečerní večeře.....Kdo prostě nezažije, nepochopí. Také mi bylo řečeno, že je to už víc, než 3 roky a měla bych se srovnat. Jen vy mi rozumíte, nezáleží, jak dlouho to je, bolest je stejná a bude do konce života.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 01 říj 2018, 21:36

Proboha, jak si může někdo (pokud má v hlavě mozek) byť jen myslet (natož pak vyslovit!!!) takovou zhovadilost, že se má máma po 3 letech od smrti syna už “srovnat”? To vzal kde?
Kdo neprožil, tak ví kulový, ale tohle už je moc.
Vždyť snad přece úplně každýmu alespoň průměrně inteligentnímu jedinci musí být jasné, že s takovouhle ranou se přece nedá “srovnat” nikdy!!! Tohle mi někdo říct, tak mu dám snad, s prominutím, přes hubu.
Lidi (někteří) jsou opravdu hovada. To mne teda nadzvedlo, tohleto, Mirko, promiň, ale takového chytráka, který by si mi troufl (byť třeba i v dobré víře) tohle říct, bych poslala okamžitě někam.
Lidská hloupost a neomalenost nezná mezí.
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 01 říj 2018, 21:57

To mi bylo řečeno někdy na jaře. Já byla tak zaskočená, že jsem se nezmohla na slovo, jen jsem brečela. To jsem také v březnu řešila v práci otázku, jestli budu mít v prosinci neschopenku. Já nechápala, jak to asi mám vědět, co bude v prosinci, když nevím, co bude následující den. Holky, já mám někdy takový vztek, že bych přála těm lidem, kteří mají takové řeči, prožít jeden jediný den v naší kůži.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 01 říj 2018, 22:23

Myslím, že by jim bohatě stačila hodina, i ta by pro ně byla dlouhá nejmíň sto let.
Někdy si to říkám taky - kdyby jste se jenom na chvilinku ocitli v mé kůži...
Jeden můj kolega je hluboce věřící, praktikující katolík.
Jezdíme společně do práce autem, hodně jsem s ním mluvila, hlavně ty první měsíce poté.
Vlastně jen s ním a s kolegyní v kabinetu, s nikým jiným, protože nejlepší a zároveň jediná opravdu blízká kamarádka mi v březnu zemřela. Poslední dobou se snažím už kolegu neotravovat (ty první měsíce jsem mu v autě brečela denně), mluvíme teď spíš jen o práci, a tak. Dnes to ale na mne celé nějak padlo, cestou z práce jsem se v autě sesypala, a odhalila tím, jak šíleně zle mi vlastně doopravdy je, co přemáhání a sil stojí ta má “poker face”.
Řekl mi, že takhle hluboká bolest na mně není na první pohled vidět, asi ho to i samotného překvapilo. V práci se snažím chovat “normálně”. Taky si už třeba myslel, že jsem “srovnaná”..??
Nevím, každopádně mi řekl, že jako věřící by se s tím prý asi “srovnal” snáze... Nevím.
Nevyvracela jsem mu to. On sám má 4 děti a 4 vnoučata. Tedy jsem si pomyslela jen: ”Šťastný buď a děkuj tomu svému Bohu za každý den, který prožiješ s nimi, a nepocítíš na vlastní kůži, že s tímhle se NIKDY “srovnat” NEDÁ!!!”
To je prostě nepřenosný.
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod martina » 02 říj 2018, 00:31

pro věřící je "jednodušší" celý život, včetně smrti. stačí si jen umět nějak zdůvodnit, proč se stalo zrovna tohle (cokoli) a zrovna mně. a protože pánbu to s námi myslí jedině dobře, tak všechno, co se mi děje (cokoli, třeba povodeň), je pro moje dobro. anebo si nemusí člověk ani nic zdůvodňovat, jen to přijme jako fakt, tak to mělo být, hotovo dvacet. to za prvé. a za druhé, smrtí nic nekončí, pak se znovu potkáme. jako že odteď je moje dítě na dlouhý dovolený nebo služební cestě, kam za ním za pár (desítek) let taky přijedu, když teda nebudu moc zlobit. happyend.
pro bezvěrce je mnohem těžší se se smrtí (nebo už i smrtelnou nemocí) svého dítěte vyrovnat, protože si uvědomuje tu definitivu. beznaděj. prázdnotu. a dobrého se na tom nedá najít absolutně nic. happyend se nekoná.
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 45
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Janak » 02 říj 2018, 16:45

Dobrý den, musím také reagovat, váš kolega nemá ani potuchy jaké to je přijít o dítě. Jsem také praktikující katolička, ale takovou hloupost, že bych se s tím měla lépe srovnat než nevěřící si ani neumím představit. Je to už skoro pět let, co jsme přišli o dceru, ale dodnes fungují jen díky AD a nedovedu si vůbec představit jak bych žila bez nich. Teď jsem schopná alespoň trochu normálně fungovat.
Smířit se můžeme se svým způsobem života, ale ne se ztrátou milované osoby a už vůbec ne s tím, že jsme přežili smrt svého dítěte.
Jak mi už několikrát zopakoval náš pán farář. Rodiče se nikdy nesmíří se ztrátou dítěte, můžeme se s tím faktem že už mezi námi není jen pokusit naučit žít.
Já sama vím, že si vždycky budu dávat vinu, že jsem na mé holčičce nepoznala k čemu se chystá.
Ano modlím se každý den k Bohu, ale ve svých modlitbách neprosím o to, abych se smířila s tím, že Lenička už nežije, prosím o to aby mi dal sílu žít bez ní a prosím, aby se mi o ní Bůh dobře staral a pokud to bude možné, ať nám jednou až přijde náš čas dopřál setkání s ní.
Vím, pro někoho to zní šíleně, ale mě to pomáhá.
Ať už jste věřící a nebo ne, jedno můžu napsat zcela s čistým svědomím, Bůh mi nechtěl vzít mé milované dítě. To byla naše Lenička a ne Bůh, kdo rozhodl, že už dál nechce žít.
Janak
 
Příspěvky: 51
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod pája » 02 říj 2018, 20:28

Milé maminky. Já byla také věřící, děti byly pokřtěny, měli jsme svatbu v kostele, každý večer jsem se modlila a děkovala Bohu za další prožitý den a vždy jsem se pomodlila za to, aby byly mé 2 děti zdravé a nic se jim nestalo. Každý večer!!!Až do Kubíkovy smrti! Tehdy jsem řekla, že kdyby nějaký Bůh byl, nikdy by mi jej nevzal! Né mně, která jsme své děti milovala nade vše, starala se o ně s obrovskou láskou, mně která jsem se snažila všem pomáhat, vybrala jsem si povolání zdravotní sestry, pacienti mne měli rádi, často jsem slyšela na sebe chválu ze stran pacientů i kolegů. Dcera je také sestra na JIP, syn byl policista. Čím jsem si tedy zasloužila takovou bolest. Syn spáchal sebevraždu, ale to nic nemění, byl nemocný, ne fyzicky , ale duševně a to je přece stejné, ne li horší.
Chybí mi pořád stejně, v prosinci to budou 4 roky a bolest není menší, ale to víme jen my, kdo jsme tuto ztrátu zažili, že čas nic nezmění. Večer si lehnu a brečím a brečím a říkám si, jak je to šílené, že děláme všechno , jako před tím,chodím do práce, dělám na zahradě, zavařuji, peču... a přitom on už tady není a mně je hrozně. Snažím se pořád něco dělat, abych fungovala a nebrečela, protože když jsem chvíli v klidu, hned začnu myslet na to, co se stalo, a začnu brečet a nebere to konce. Taky čtu, když nemám co dělat a venku je škaredě. Už jsem si nakoupila asi 8 nových knih na zimu.Někdy se mi to chce taky všechno vzdát a nebýt, ale uvědomuji si , že mí blízcí by asi trpěli stejně , jako já teď a tak se to snažím držet v sobě, brečet, když mne nikdo nevidí a navenek vypadat ,,v pohodě." O Kubíkovi nemluvím ani s manželem, ani s dcerou, protože je strašně bolestivé a já ani nic nedokážu říct, protože se hned rozpláču.
Chtěla jsem tím jen říct, že ať je to 3 měsíce, nebo 5 let, smířit se s tím nejde, vlastně s našimi dětmi umřelo i kus nás.Držte se všechny, jak je to jde. často na Vás všechny myslím!
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 02 říj 2018, 21:47

Milé maminky,
děkuji za vaše reakce, které mne jen utvrzují v tom, co už bezmála rok tuším.
A čeho se děsím a stále tomu nemohu uvěřit. Ačkoliv je to pravda.
Že smrt dítěte, ať tomu bylo v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny, je nejhorší bolest, jakou si jen lze představit.
A pravděpodobně tedy nezáleží na náboženském přesvědčení, víře ani čemkoliv jiném, protože tu neskutečnou bolest, kterou si neseme v sobě, máme všichni stejnou. Napořád.
Ten pan farář to řekl velice krásně a pravdivě, nelze se smířit, ale měli bychom se s tím naučit žít.
Jenže jak?
Nejsem si jistá, jestli to zvládnu.
Nejbližším bych určitě ublížit nechtěla. Ale... Mé pocity tu naprosto přesně popsala Pája, když jsem to četla, měla jsem slzy v očích, je to jako bych to psala sama, absolutně stejné. Jen nevím, zda dokážu být tak statečná jako vy ostatní a táhnout tu svou bolavou káru dál, kdovíjak dlouho ještě. Nevím. Na život si určitě sáhnout nechci, ale smrti se nebráním.
Vždycky jsem se jí bála, teď už ne. A i když nejsem a nikdy nebudu věřící, přesto doufám a každý den se už 11 měsíců snažím sebe sama přesvědčit, že toto prostě nemůže být konečná. Nemůže. Protože prostě a jednoduše NEMOHU a ani nechci věřit tomu, že už Lukáše nikdy neuvidím. Vždyť to přece není možné!!!
Tohle ale asi všechny dobře znáte...
Myslím na vás, držte se, i já se pokusím.
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Stazina » 05 říj 2018, 20:58

Jsem na tom uplne stejne,za par dni bude ctvrte to hrozne vyroci ,doleha to na me s cim dal vetsi silou jako by praskla bublina ve ktere jsem do tet byla ,vubec nevim jak mam zit.Take nesnasim tlachani vseho druhu a ani mi neni prijemne kdyz se lide kolem me smeji a jsou hlucnejsi,zachranuji to knihy tech mam nastesti dost a tak jestli si muzu neco prat, je aby mi vydrzel zrak co nejdele ,nemam zadne ocekavani.
Stazina
 
Příspěvky: 34
Registrován: 17 bře 2015, 21:09

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Radka F. » 11 říj 2018, 21:45

Holky ctu vas a taky mam pocit,jako bych spoustu veci napsala ja.Je to stejne,at je clovek verici nebo ne,nikdo z nas nedokaze pochopit,proc nase deti odesli a taky nevime,jak bez nich dal zit.Je to nekonecna houpacka.Jednou je lip a pak,pak spadneme az na dno a tezce se z nej hrabe.Nejak jsem cele leto prozila ve shonu-porad neco delam,nedokazu vypnout-a ted s podzimem to na me zase doleha.V noci se budim a nemuzu dychat,mam stavy uzkosti a chut nebit.A pak se podivam na dceru a vnoucata a po tisickrat si rikam,ze jeste chci byt tady.Ten zivot je zly,mizerny,Ficek me neskutecne chybi,ale jsou lidi,kteri me maji radi a chybela bych jim a ublizila,kdybych odesla.Na nas uz tak moc nezalezi,ale co ti nasi blizci,trpi uz tak moc a my jim nesmime pridavat bolest.Hloupe reci od lidi uz dokazu zvladat.Taky si vyslechnu zname,kteri si stezuji-na blbosti,samozrejme.Proste jsem se obrnila proti hlupakum,ty jsem vymazala ze zivota a uspesne je ignoruju.Nevim,jestli jsem se s tim naucila-po sedmi letech zit-asi ne,nesmirim se nikdy,jen proste vim,ze chci jit dal,dokud k tomu budu mit silu.Casto stojim u jeho fotky a vidim ho,tak ziveho a pak,uvedomim si realitu.Jen jsem chtela napsat,ze kazda z nas ma pro co zit a za svymi detmi jednou prijdeme,jsme jim kazdym dnem bliz.Vsechny vas objimam a zdravim.Nas zivot je tezky,ale jiny nemame,tak si z nej musime urvat,co jde.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Janak » 13 říj 2018, 16:43

Radko, to co jste napsala mi připadá jako by jste psala můj příběh. Jsme na tom všechny stejně, všechny žijeme život, který by jsme si nikdy nevybrala, kdyby jsme měly na výběr. Jenže my na výběr nedostaly. Tak se teď musíme snažit nějak žít dál, i když se nám někdy vůbec nechce. Ano jsou tu naše rodiny, které nás potřebují a my to musíme nějak zvládnout. Je to těžké, ale musíme žít dál.
Janak
 
Příspěvky: 51
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Pavla » 16 říj 2018, 15:14

Ano, ta bolest je pořád horší.
Jako na houpačce, je to tak, celkově mi ale přijde, že se to s uplývajicím časem stále jenom prohlubuje, někdy mám stavy, že nemohu skoro dýchat. Tolik to bolí. Však víte...
Bála jsem se letních prázdnin... ale nakonec mi bylo mnohem lépe než nyní, s nastupujícím podzimem. Snažila jsem se kvůli dětem, pořád jsme cestovali a tak, pořád bylo co dělat. A hlavně, byli jsme hodně často pryč z domova, balení, vybalování, stále v akci. Bylo mi smutno, ano, ale ta palčivá šílená bolest mne nesužovala 24 hodin denně, tak jako teď.
V práci při vyučování to ještě jakž takž jde, to zvládám, ale víc už nic. O přestávkách mezi vyčovacími hodinami se zavírám v kabinetu a bulím, s kolegy tlachat u oběda nebo na chodbách už nedokážu, není o čem.
S nikým mimo zaměstnání se nestýkám, nikam jinam nechodím. Přes týden jsem se synem a dcerou sama, občas přijede babička (má mamka), manžel pracuje v Praze.
Celkově na nic. Dnes už vím, jak pitomá jsem byla, když jsem si dříve, v tom předchozím normálním životě, na něco stěžovala, vždyť jsou to všechno takové kraviny, co lidi řeší!!! Nemůžu už poslouchat rozhovory vůbec o ničem, natož se do těch běžných každodenních žvástů zapojovat. Ale chápu to, ti “ostatní”, kterým se tohle nepřihodilo, si přece žijí své běžné, obyčejné životy, nic víc, nic míň. To jen já už jsem jinde, napořád. Alespoň vám tady se mohu vybrečet, vy chápete a víte, rozumíte.
Pozítří bude mít můj Lukáš svátek, před rokem touhle dobou jsem mu ještě dávala tisícovku jako příspěvek na rifle...které si už nestihl koupit. 5.listopadu přijde první “výročí” tady tohohle hnusného života po životě.
Podzim, zima...pitomé Vánoce, atd...
Jít dal je neskutečně těžký.
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod Petra » 17 říj 2018, 10:30

Zdravím všechny.

Jak to tady všechno čtu dokola, mám také pocit, jako bych to psala. Měla jsem tu neteře a nějak bylo lépe. Ale jakmile odjely zas jsem na stejném bodu. Vím, je to u mě krátce 5.11 to budou 4 neskutečně dlouhé měsíce o bytí a nežití. A podzimem je to jen a jen horší, v pátek by měla Míša svátek-tak bychom určitě šli na něco dobrého a protože už jí bylo 19. let tak by si dala nějakej ten koktejlík. A aby toho nebylo málo 31.10. by slavila svoje 20. narozeniny, chystala se na velkou oslavu a já měla v plánu jet s ní na wellnes :-( . O vánocích a silvestru ani nemluvím, však sami víte ....

Všechny vás objímám a držte se, nastanou nejhorší, kdysi nejhezčí dny roku
Petra
 
Příspěvky: 65
Registrován: 30 črc 2018, 16:02

Re: měla jsem potřebu to napsat

Příspěvekod MIRKA » 17 říj 2018, 21:16

Holky, vaše řádky mi připomínají přesně to, co cítím já. Ať už jsme bez svých milovaných dětí pár měsíců, či několik let, bolest je stejná. Často cítím tak silnou únavu tímto způsobem života, že už nevím, jak dál. Realita, že je to napořád mě ubíjí. Tak moc se mi stýská, nedokážu se už radovat, jako dřív, jsem jako robot. Stále si promítám v hlavě ten osudný den, přemýšlím, zda jsem tomu mohla zabránit, co jsem udělala špatně....
Podzim je špatné období, zvýšila jsem už dávku AD, abych mohla tak nějak fungovat, ráno se probouzím se strachem, jak zvládnu den, v noci špatně spím. Brzo budou Dušičky a pak ty příšerné vánoce, které budou pro mě už páté, co jsem tu sama, jen pomyšlení na ně mě děsí.
Proč se nám to muselo stát? Co jsme komu udělaly? Holky, přeji vám všem hóóódně sil, máme před sebou náročné období. Držte se. Objímám vás.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Předchozí

Zpět na Mé dítě už nedokázalo žít

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron