od gita » 08 dub 2015, 20:52
Milá Pájo, první rok je o pláči, další je únava, zdá se to donekonečna, další rok to samé, čtvrtý snaha žít "normálně" s pády, které provázejí celou tu dobu. Svátky, narozeniny, výročí..... doba, kdy člověku všechno nějak víc dochází. O té vině jsem psala i pro tebe, protože i kdybys věděla, kdy to vzniklo, i kdybys věděla, že se trápí stejně by to nepomohlo. Trápila by ses jen tím, že on se trápí. Hodně lidí si myslí, že lékaři umí všechno vyléčit. Pochopila jsem, že to je jen taková naděje, ale na hodně nemocí lék není. Kdyby měl tvůj syn třeba rakovinu, věděla bys, kdy to začalo, snažila by ses něco udělat, ....nevyléčila bys ho, protože je to nad tvé, nad naše síly. Jsme rodiče, ale moc zachránit dítě od nemoci nemáme. Silvi taky jsem si myslela, že léčbou syna zachráním, léčil se a stejně to nepomohlo. Myslím na všechny zoufalé lidičky, to trápení jednou přejde, protože všechno má svůj konec.