od MIRKA » 25 dub 2015, 21:20
Milá paní Stázi. Moc dobře vím, o čem mluvíte. Já synovo povlečení převlékala až asi po půl roce. Některé věci jsem darovala svým nejbližším, ale mám tu ještě spoustu věcí, které si nechám. Spím teď v jeho pokoji, snažím se to zachovat tak, jak to měl. Trhá mi srdce, když si vzpomenu, že budu muset prodat auto(já nejezdím) a motorku. On s tím ale počítal, napsal to v dopise na rozloučenou. Všechno mi vypsal, kde co měl, co se musí udělat, koho prosí, aby mi s tím pomohl...Jen PROČ to udělal, to nenapsal. Jen se zmínil, že ví, že nejvíc ublíží mě, ale mám to respektovat, že to bylo jeho rozhodnutí. Dřív jsem o psychických nemocech nic nevěděla, teď, když o tom čtu, je mi jasné, že musel hodně trpět. Nikdy se mi nesvěřil, chtěl být ve všem dokonalý a asi by to bylo pro něho ponižující, přiznat, že není v pořádku. Jedno vím jistě, že by k psychiatrovi nikdy nešel. Tento týden mám jeden z těch hodně špatných. Tady na DC si můžeme popovídat, což mi pomáhá. Okolí vůbec nechápe, jak nám je, kdo nezažil, nepochopí. Já díky DC jsem našla kamarádku, s kterou si píšeme každý den, svěřujeme se jedna druhé, je to moc důležité, mluvit s někým, kdo vám rozumí. Jediné, co vám můžu poradit, vypovídejte se, tady na DC vás maminky pochopí. Musíme držet při sobě, pomáhat si, nebo se z toho zblázníme. Držte se.