od Pavla » 05 dub 2018, 21:02
Ano, je to tak, nic nedává smysl. Ten nám odešel s našimi dětmi. Učím se s “tím” žít 5 měsíců, a ano, ta bolest i únava z ní jsou nezměrné, opravdu přicházejí velmi často okamžiky, kdy bolí i obyčejný nádech, vše bolí. Také nevím, kde brát stále sílu pokračovat v tomto “přežívání” dále. Ale musím. Mám tu ještě další děti, kvůli nimž je zde třeba být. Nebýt jich, nejsem už tady, to vím s naprostou jistotou. Takhle je to...opravdu dlouhá, velice, velice dlouhá cesta... Nikdy bych si ani v nejstrašnějším snu nedokázala představit, že se na ni budu muset vydat, nikdy. Ale to určitě nikdo z nás. Nicméně, každým dnem v tomto “očistci” jsme blíž... k tomu, v co jsem nikdy nevěřila, ale nyní.. aspoň doufám, žiji, přežívám, jen z naděje. Z naděje v to, že se jednou se svým synem opět setkám, i když to už nebude na tomto světě.
Dřív, v mém “normálním” životě PŘEDTÍM by mi takováto slova připadala dozajista morbidní, dnes už ne... Prostě doufám. Jinak to nejde, pokud bych si měla připustit, že svého syna už NIKDY neuvidím, definitivně bych se zbláznila.
Na toto obyčejná slova nestačí.
Hodně sil nám všem.