od pája » 02 říj 2018, 20:28
Milé maminky. Já byla také věřící, děti byly pokřtěny, měli jsme svatbu v kostele, každý večer jsem se modlila a děkovala Bohu za další prožitý den a vždy jsem se pomodlila za to, aby byly mé 2 děti zdravé a nic se jim nestalo. Každý večer!!!Až do Kubíkovy smrti! Tehdy jsem řekla, že kdyby nějaký Bůh byl, nikdy by mi jej nevzal! Né mně, která jsme své děti milovala nade vše, starala se o ně s obrovskou láskou, mně která jsem se snažila všem pomáhat, vybrala jsem si povolání zdravotní sestry, pacienti mne měli rádi, často jsem slyšela na sebe chválu ze stran pacientů i kolegů. Dcera je také sestra na JIP, syn byl policista. Čím jsem si tedy zasloužila takovou bolest. Syn spáchal sebevraždu, ale to nic nemění, byl nemocný, ne fyzicky , ale duševně a to je přece stejné, ne li horší.
Chybí mi pořád stejně, v prosinci to budou 4 roky a bolest není menší, ale to víme jen my, kdo jsme tuto ztrátu zažili, že čas nic nezmění. Večer si lehnu a brečím a brečím a říkám si, jak je to šílené, že děláme všechno , jako před tím,chodím do práce, dělám na zahradě, zavařuji, peču... a přitom on už tady není a mně je hrozně. Snažím se pořád něco dělat, abych fungovala a nebrečela, protože když jsem chvíli v klidu, hned začnu myslet na to, co se stalo, a začnu brečet a nebere to konce. Taky čtu, když nemám co dělat a venku je škaredě. Už jsem si nakoupila asi 8 nových knih na zimu.Někdy se mi to chce taky všechno vzdát a nebýt, ale uvědomuji si , že mí blízcí by asi trpěli stejně , jako já teď a tak se to snažím držet v sobě, brečet, když mne nikdo nevidí a navenek vypadat ,,v pohodě." O Kubíkovi nemluvím ani s manželem, ani s dcerou, protože je strašně bolestivé a já ani nic nedokážu říct, protože se hned rozpláču.
Chtěla jsem tím jen říct, že ať je to 3 měsíce, nebo 5 let, smířit se s tím nejde, vlastně s našimi dětmi umřelo i kus nás.Držte se všechny, jak je to jde. často na Vás všechny myslím!