MIRKA píše:Martine, chápu, jak ti je, ale věř, že to tak máme všechny. Jednou je trošku líp, pak zase spadneme na dno. Přesto se musíš snažit vyhrabat z toho dna, jako to děláme my. Já, když jsem na dně, na všechno se vykašlu , vezmu psa a jdu do přírody, vyčistím si tak hlavu. Nechceš s tou slečnou, co si s ní píšeš, zajít třeba na procházku (jako kamarád) ? Jen tak, pokecat, přijít na jiné myšlenky, vyvětrat se.....Chtělo by to na něco se upnout, já jsem si dřív hodně vybarvovala antistresové omalovánky, možná je to směšné, ale docela jsem si u toho odpočinula, člověk se soustředí na barvy a obrázek, trochu vypne. Nebo si pořiď třeba papouška, ochoč si ho, nauč ho mluvit, uvidíš, jaký to bude kamarád. Strašně ráda bych ti nějak pomohla.....Martine, prosím tě, drž se. Objímám tě na dálku.
martina píše:martine, vim, žes psal, že ti doktor nepomohl, ale dej ještě šanci nějakému dalšímu odborníkovi. tvůj stav se zdá být (takhle na dálku) velmi vážný, ale cesta ven existuje.
můj syn na tom byl podobně, bohužel se mi (ani nikomu jinému) nesvěřil. poslední půl rok se změnil, do té doby veselý, přátelský, fajn kluk začal být podrážděný, smutný, hádavý. věděla jsem, že se něco děje, ale při každém pokusu mu pomoci mě odstrčil... navíc už s námi nebydlel, bylo těžké mu pomoci, když jsem vlastně nevěděla nic... ani dnes nevím, co bych měla dělat, jak dospělého člověka k něčemu, co sám nechce, přesvědčit, přinutit? přesto mě to bude do smrti trápit.
nech si pomoci, sám zvládnout nějakou vážnou nemoc je téměř nemožné. platí to o nemocech těla a ještě víc o nemocech, které máme nebo můžeme mít v hlavě...
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků