od Pavla » 08 led 2019, 22:06
Milé maminky,
všechno co zde píšete, cítím tak naprosto stejně!
Vy jste jediné, kdo absolutně a bez výhrad rozumí, chápe, cítí... vy prostě VÍTE.
Celý ten svět okolo... všichni ti ostatní “normální” lidé žijící si své běžné všední životy a starosti... já vím, je to naprosto přirozené, taky jsem taková byla. Tam, na té druhé straně.
Jenže teď je všechno jinak.
A já pomalu, ale jistě cítím, že už to přestávám zvládat, nevím, jak dlouho se tohle dá vydržet, vždyť je to stále horší a horší!
Po Lukášovi se mi stýská čím dál tím více, stále častěji přicházejí chvíle, kdy si říkám, že tohle dál už přece NEVYDRŽÍM.
Nemám vůbec nikoho, s kým o tom promluvit.
Nechápu, jak si někdo může myslet, že tohle jde vůbec nějak překonat, přežít, ustát..?!?
Vždyť ti lidé kolem vůbec netuší.
I můj vlastní brácha si myslí, že bych už měla být ok (má tři zdravé a hlavně ŽIVÉ syny), přátele již žádné nemám (jediná nejlepší kamarádka, má vrstevnice a souputnice z dětství, s níž jsem byla po celý svůj život, mi zemřela vloni, bylo jí 44 let) a ostatní přátelé či kamarádi se ode mne distancovali, jsem již, bohužel, úplně někde, jinde...
S kolegy v práci vycházím dobře, ovšem pouze v pracovní rovině a povrchních všedních banalitách, opravdu blízký je mi jen jeden z nich, ten jediný je již rok a dva měsíce mou “vrbou”. Jezdíme společně 30 km denně z práce tam i zpět, ale také ho nemohu otravovat pořád.
Také učím na střední, jako Matesi, také kluky stejně staré jako můj Lukáš. Letos mám převážně maturanty a u těch maturit i zkouším, tolik to bolí!!!!
Ale paradoxně je práce to jediné, co mne drží jakž takž “při smyslech”, jedině v hodinách s žáky dokážu vždycky na těch 45 minut výuky “vypnout” a soustředit se na něco jiného, baví mne to.
Vrátila jsem se do práce pouhé 2 týdny po pohřbu, bylo to šílené, jako ve zlém snu (v němž ostatně žiju dosud), ale dnes jsem tomu ráda, doma bych se zbláznila.
Dokonce jsem na podzim přežila i rodičáky, vloni to nešlo.
Ale jinak je to naprosté zoufalství, začínám ten okolní svět (vyjma své rodiny, mých žáků a vás tady) nenávidět, vím, že je to blbost... ti cizí lidé za to přece nemohou, že se jim takováto hrůza nepřihodila a tím pádem vůbec nic NEVĚDÍ a totálně netuší, jak se k nám, maminkám, jimž se stalo to nejhorší, co se jen na světě přihodit může, chovat.
Ale není mi pomoci, prostě mne to všechno tak s...!!!!
To jejich věčné “jak se máte?”, “hezký zbytek dne... odpoledne... víkend... svátky...” “mějte se fajn”... samé floskule a prázdné fráze... já to už tak NENÁVIDÍM.
Promiňte mi, prosím, mé dnešní nesouvislé a snad příliš emotivní psaní.
Ale jak už jsem se zmínila, je mi stále hůř, čas nic “nehojí”, ba naopak.
Nespala jsem už dvě noci, vůbec, nejde to už ani s Neurolem (14 měsíců můj nejvěrnější kamarád), celé noci brečím a řvu (doslova), nevím už, jak dál.
Hodně sil nám všem,
Pavla.