od Pavla » 02 úno 2019, 15:22
V tomto vás asi chápu, Ivano...
Nicméně já (která mám, jak jste psala, malé děti), zase mohu “závidět” vám, vstřícnost vedení ve Vašem zaměstnání.
Mé děti a práce mne držely nad vodou, celý dlouhý rok.
No a teď...nebudu tu rozepisovat podrobnosti, ale v práci to mám momentálně dost na ...
K té hrůze, co prožívám a všem nejistotám, které člověka pomalu, ale jistě ubíjejí ještě více na dno, mi přibyla docela dost zásadní nejisota další, přímo s velkým N. Už víc než týden nespím hrůzou, co bude dál, jestli o práci přijdu, absolutně netuším, co s tím.
Učení mne baví, nedovedu si představit dělat něco jiného. A taky jsem ráda tam kde jsem, pracuji tam už 4 roky, zvykla jsem si. V této chvíli si neumím představit ani ve snu, začínat někde úplně od znova, s novými lidmi, v novém prostředí...
Už takhle jsem si prošla peklem, nejistot mám dost. A teď jsem na dně z toho, že mi přibyla ještě další.
Ach jo. Takže asi tak.
Žiju, přesněji řečeno, zde se strašlivou bolestí přežívám, jen a jen kvůli synovi a dceři, kteří mne potřebují.
Kdyby jich nebylo, už dávno bych to zabalila, to vím jistě, tohle není život.
Bolest po Lukášovi nikdy nepřejde, jen se stále stupňuje.
Jsou tu ale ještě mé dvě další děti, ano, vím, nemůžu to jednoduše vzdát.
Jenže bez práce je neuživím.
A momentálně jsem na tom tak, že si “nový začátek” někde jinde, mezi cizími lidmi, kteří neví... fakt vůbec nedokážu představit.
A ani na to nemám sílu.
A už nevím, kde ji brát.