od Janak » 07 črc 2018, 18:57
Leničko, moje milovaná holčičko, už zase pláču. Včera a dnes jsem potkala hodně děcek ze tvé skupinky v junáku, jak si nešli svá sbalená zavazadla na klubovnu. Zítra totiž odjíždí na tábor. Strašně mi teď chybí to jak tě byl plný dům, to jaký jsi dokázala udělat nepořádek v pokojíku, když jsi se na těchto 14 dnů připravovala ty. Spousty kamarádů u nás, když jste vymýšleli program na celý tábor, hromady věcí o kterých jsi si vždy myslela, že se bez nich neobejdete. Vždycky jsem jen kroutila hlavou jak to chceš všechno zabalit a odvézt. A dnes, když přijdu do tvého pokojíku je všude prázdno a hrozný klid. Já mám znovu a znovu slzy v očích a chuť křičet " proč už nikdy tu nebudeš".
Zítra ráno, když se budu vracet z kostela, tak se na autobusové zastávce potkám se všemi tvými kamarády, kteří budou čekat na autobus, jen ty mezi nimi nebudeš. Pojedou vstříc novým prázdninovým zážitkům a dobrodružstvím. Pozdravím se s nimi, stejně jako už mnohokrát a se slzami v očích jim popřeji ať si to užijí a všichni se ve zdraví vrátí.
Je to zvláštní pocit, ale vždycky když sem napíši svůj příspěvek tak se mi uleví. Vím že moje holčička si to už nikdy nepřečte, ale já vím že vy všichni tady na DC mé pocity chápete. Doma mám sice taky velkou oporu v synovi a manželovi, ale jsou věci se kterými se raději sveřím vám tady. Nevím proč tomu tak je, ale jsou věci o kterých nedokážu mluvit nahlas a je jednodušší je napsat.
Všem tady moc, moc děkuji za pochopení. JanaK