od Lenulka » 13 dub 2016, 13:01
Maminko,
nevím jestli zrovna já mám vůbec co psát...já přežila první měsíc. 10.4. to byl měsíc, co naše Lucka dobrovolně odešla. Bolest přichází ve vlnách a střídá se s pocity prázdnoty a sem tam i s okamžiky, kdy je to "docela snesitelné". Nebudu vypisovat co cítím, jaké mám pocity viny...to asi známe všechny a hlavně to den za dnem žijeme. Snad jen napíšu, co mi nejvíc pomáhá...v každém případě podpora rodiny, přátel a známých, i když je mi jasné, že tohle za čas skončí, že lidi okolo začnou mít brzy pocit, že už bych se měla sebrat a vlastně je chápu, kdybych tohle nezažila, myslela bych si to taky. Pak mi moc pomohlo jít do práce, šla jsem po týdnu, strachy bez sebe, ale šla. Vnučka Anežka, které zítra budou 3 měsíce a která nám tu po Lucce zůstala. Pája a Mirka z Dlouhé cesty...moc fajn maminky se stejnou bolestí. 16-ti letý syn Daniel...bohužel moc ne manžel, který má veliké zdravotní problémy. A pak a to hlavně...mluvit, mluvit, mluvit o ní, o svých pocitech, ale i o budoucnosti. Přečetla jsem zpověď Martiny Jak jsem se chtěla zabít. A v neposlední řadě "můj" výborný psycholog Pavel Kalpakcis, byla jsem u něj zatím jen jednou, ale mám pocit, že on mi pomůže...respektive, že já si pomůžu s ním v zádech....protože je mi jasné, že tu jsme každý sám za sebe, nikdo nám s tím, co prožíváme a cítíme uvnitř nemůže pomoci ve smyslu, že nás toho zbaví, to máme v rukách my, jen my. A pak taky...snad si nebudete myslet, že mi totálně hráblo...nádherná písnička od Kristíny Luďskosť (Modlitba za luďskosť)...ta mě hladí po celé mojí bolavé duši.