Vzpomínky

Vzpomínky

Příspěvekod K.P. » 26 čer 2016, 23:59

Ahoj, ráda bych se zeptala (pokud si to někdo přečte), jestli si občas pobrečíte, když je vám smutno?
Tento týden jsem byla v místech, kde jsem byla naposledy se svým bráchou v srpnu 2014 a dost mě to vzalo, hodně na něj od té doby myslím. Když jsem tam všechny ty věci viděla tak jsem si vzpoměla na tolik věcí které jsme tam zažili. Všechno bylo na tom místě stejné, nic se nezměnilo. Stejná jídelna, stejné hříště, stejné stany, ale jeden člověk chyběl. Jsem z toho všeho moc smutná, hodně mě to vzalo.
K.P.
 
Příspěvky: 1
Registrován: 26 čer 2016, 23:49

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Radka F. » 27 čer 2016, 21:25

Za sebe musim rict,ze jsem neprestala brecet a je to uz pet let.Sice to neni ten staly plac jako na zacatku,ale stale jsou chvile,kdy se me hrnou slzy do oci.Nejhorsi je to na znamych mistech,tam jsou vzpominky.Taky staci,kdyz vidim podobne kluky a nebo kamarady syna.Proste ten smutek je v nas a asi je normalni,ze prichazi,i kdyz ho necekame.Kazdemu z nas chybi clovek,ktery tu mel byt a uz neni.Svou dceru jsem od pohrbu nevidela brecet,ale vim,ze ji bratr moc chybi.Nosi mu kytky na hrob,zapaluje svicky.A jeji dcera,ma vnucka kupuje strejdovi andelicky a rika,ze to musi mit na hrobecku hezke,aby mu nebylo smutno.Jestli chces napis o svem braskovi vic.Vzdycky je tu nekdo,kdo cte a myslim,ze se starame o sebe navzajem.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Stazina » 28 čer 2016, 10:44

Ahoj,brecim casto,nekdy mi jenom tecou slzicky ale kdyz jsem byla vloni navstivit misto v Chorvatsku kde jsem byla se synem kdyz mu bylo 11let a sedela na kameni na kterem jsem sedavala a vzpominala jak na me volal ,ze je skoda ze si sebou nevzal koleckove brusle,videla ho jak leze po strome,tak jsem plakala a mela ten tezky kamen na prsou ,uplne sevrenou hrud ,strasnou tisen,tu mivam i kdyz beru do rukou jeho veci ,ktere jsem si nechala,vidim jeho pismo a maluvky,nosim doma jeho tricka a nemuzu se porat smirit ,syn odesel z vlastniho rozhodnuti pred 20ti mesici,myslim si ze plac je ulevujici,dcera tez place ,miva spise tave vybuchy place,byla o 7let starsi a tak ho mivala casto na starost a nese to velmi tezce.Placte ,je to tezke a smutne.Stazi
Stazina
 
Příspěvky: 34
Registrován: 17 bře 2015, 21:09

Re: Vzpomínky

Příspěvekod kata65 » 28 čer 2016, 18:56

Za týden to bude rok. Prázdných dvanáct měsíců. Brečím každý den. Někdy je to taková tíha a tíseň, že sotva dýchám, jako když mám na sobě kámen.Jindy je to lepší, ale už je to a pořád bude, všechno bez něj. Potkávat jeho známé a kamarády... Bylo mu 27.
kata65
 
Příspěvky: 13
Registrován: 05 kvě 2016, 19:16

Re: Vzpomínky

Příspěvekod pája » 29 čer 2016, 23:01

Když umřel bráška plakala jsem často, časem to bylo lepší, ale myslím na něj i teď , po 30 letech. Můj syn dobrovolně odešel před 18 měsíci a není jediný den, kdy bych neplakala. Je to strašná bolest a smutek!Má dcera , tedy jeho sestra jej měla moc ráda a pláče taky , když o něm mluvíme.Pláč na chvíli uleví, nestyďte se plakat, nic už nebude jako před tím, vždycky tady budou vzpomínky a nekonečná láska a smutek.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Zuzana » 26 pro 2017, 17:13

Ahoj, jak jste se prosím "poprali" s tím, že Vám zemřel sourozenec? Případně jak to snáší Vaše druhé dítě, pokud jste rodičem, že nemá bráchu/ségru?? Je to zatím čtvrt roku, ale nic nemá smysl, nic mě nebaví, neumím si představit, že bych třeba bez sourozence (jiného nemám) slavila Vánoce, narozeniny.. a byla u toho šťastná.. Když mi někdo řekne, až se vdáš, tak něco... tak je mi z toho úplně špatně a ani nemám sílu nikomu vysvětlovat, že já si žádnou svoji svatbu (rodinu, nebo vůbec přítele) neumím představit.. . Potom často poslouchám, že to byl "jen" sourozenec, že to nemám tolik řešit, že si mám představit, jak je mojí mamce atd.. Nejdřív jsem se snažila okolí vysvětlit, že to přece není dáno tak, že např. k oběma rodičům, prarodičům musíš mít bližší vztah než k sourozenci, že přece každý to má jinak, ale už jsem to přestala dělat (a to vím, že skutečně pro mamku je to mnohem těžší než pro mne, ale to už mi vůbec nepomáhá). Jakmile slyším něco jako neteř, synovec, švagr (které nemám a mít nebudu), tak se z toho hroutím. A prvotní myšlenka, že bude stačit kamarádka a její děti, už mě taky opustila.. je to něco úplně jiného, chybí tam prostě společné dětství, rodiče a všechno to kolem, i když spoustu věcí nebylo idylických. Takže jestli někdo umí napsat nějakou svoji zkušenost s aspoň trochu pozitivním výsledkem, budu jen ráda.
Zuzana
 
Příspěvky: 67
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Vzpomínky

Příspěvekod pája » 26 pro 2017, 19:43

Milá Zuzko.Čtvrt roku je strašně krátká doba na to,aby jste si vůbec dokázala jen představit,že by jste někdy mohla být šťastná,nebo se smát. Můj syn odešel z vlastního rozhodnutí led 3 lety.Mėl se svou o 2 roky starší sestrou krásný vztah.Ani ona si neuměla představit,že by byla veselá.Pak otěhotněla, je veselá a směje se,miluje svoji Elinku a přesto na Kubíka mysli a vzpomíná.A já jsem ráda, že je zase šťastná.U mne je to horší,ale díky dceři a vnučce se snažím Chodim ke kadeřnici,které se zabil bratr na motorce.Byla z toho taky špatná, první vánoce neslavili, stejně jako my,ale letos říkala,že už se na ně těš í.Ma 3 malé děti, které ji rozptýlí.Vėřte, že časem se to trošku zlepší, protože vy musíte žít dál a být oporou mamince, která určitě hrozně trpí.Klidně si nechte i napsat zpočátku nějaké léky.Přeji Vám hodně sil, poprat se touhle hroznou ránou.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Zuzana » 26 pro 2017, 22:15

Moc Vám děkuji za rychlou reakci.. já už si připadám jako blázen.. kamarádi se mě třeba ptají, jestli pojedu na snowboard, když neslavím Vánoce.. tak na ně koukám, jestli to můžou myslet vůbec vážně a říkám, že samozřejmě, že ne. A reakce je, jestli tedy na lyže.. Přemýšlím, jestli jsem někdy v minulosti reagovala stejně, když mi někdo řekl, že mu někdo v rodině umřel. Chodím k psychologovi, to trošku pomáhá, jinak je to jako zlý sen, ze kterého se nedá probudit.Je dobře, že Vaše dcera takhle bojuje a Vy určitě taky děláte, co můžete. Mamka mi teď často říká, že už má na světě jenom mě, tak se snažím být aspoň trochu pozitivní, ale moc mi to nejde.
Zuzana
 
Příspěvky: 67
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Vzpomínky

Příspěvekod Lenulka » 27 pro 2017, 18:22

Zuzko, nejste blázen, jen to hrozně bolí a když to člověk nezažije na vlastní kůži není to schopen pochopit. Já neztratila sourozence, ale dceru, v březnu to budou dva roky. Máte pravdu, že se bolest nedá měřit, nedá se říct, že rodiče trpí víc než sourozenci. Vykašlete se na reakce okolí, nic nevysvětlujte, soustřeďte se na sebe. Oni to myslí dobře,jenže tím, že tohle neprošli, netuší jak pomoci. Chtějí vás rozptýlit, vytáhnout třeba na ty lyže, nevědí, že vám musí dát čas a nevědí kolik...to nevíte ani vy. Já jediné co vám můžu napsat je, že čas opravdu trochu pomůže, pomalu, kousek po kousku, ale bude líp. Mladší syn se po smrti své sestry hodně uzavřel do sebe, byl pořád zalezlý u sebe v pokoji, ale teď už je to lepší, směje se, jde dál, stejně jako my všichni. Tu ztrátu si ponesete celý život, budete jiná, ale věřte, že i tak bude život stát za to. Myslím na vás. Lenka
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Radka F. » 28 pro 2017, 21:43

Zuzi,po smrti syna jsem se ptavala sve dcery,jak ji je,jak se cti a vzdycky me odpovedela-jak asi...Uz se neptam,je to sest a pul roku,dcera ma dve deti a naucili jsme se o Fikovi mluvit.Ne moc,ale kdyz ona vidi,ze ja se snazim,tak obcas vzpomeneme nejake prihody,zasmejeme se,priznam se,ze u me jsou u toho i slzy v ocich.Nikdy jsem si netroufla rict,ze ja jako matka trpim vic nez ona.Ta ztrata je proste pro vsechny hrozna a hlavne,je navzdy.Jen proste vy jste mlada a musite zit.Vite,tohle jsem rikala i Filipkove pritelkyni,ze musi jit dal.Dodnes jsme v kontaktu,sverila se me,ze ma pritele a ja ji to schvaluju,zivot mame kazdy jen jeden.Tu bolest s nama nikdo nemuze sdilet,je to neprenosne.Proste mam cas,kdy jen brecim a pak je me lip a snazim se uzit si dny s vnoucaty.I vas jiste ceka laska a ted to tak nevypada,ale pokud chcete tohle vsechno prezit se zdravym rozumem,je to hlavne na vas.Okoli pomuze,ale jen trochu,je vic tech hloupych a nevhodnych otazek--nekdy to tak ani nemysli,ale my jsme na vsechno citlivy--clovek si protridi kamarady.Sama mam tri sourozence,ale prestala jsem pred dcerou uzivat slovo bratr,sestra-ona uz nikoho takoveho nema a me to boli.Snazte se,pokud to pujde mluvit i s maminkou.Ma pravdu,ma jen vas.i ja to nekdy doma rikam,ale nemel by to byt zavazek,spis by jste si meli byt oporou navzajem.Neplati zadna rada,ktera pomuze,je to jen a jen na nas,ale zase,pokud je nekdo,kdo nam chce vazne pomoct,nebranme se.Mejte se,drzte se a napiste,jak jste na tom.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Zuzana » 29 pro 2017, 14:41

Doufám, že toho taky jednou budu schopna, posunout se někam dál. Zrovna včera jsme s mamkou brečely spolu. U nás to bylo tak, že sestra bojovala o život/umírala několik let.. Vrátila jsem se domů z jiného města, pomáhala jsem, vstávaly jsme co dvě hodiny, ale stejně to skončilo špatně. Vím, že si tady spousta Vás maminek/sourozenců vyčítá, že jste se nemohli rozloučit, ale poslední společná fotka v nemocnici (když víte, že je poslední ve vašem životě), poslední pusa, objetí, to taky není úplně výhra, hlavně když to člověk nemá v povaze (jako já)... a jako "bonus" otázka lékaře, zda ji mají odpojit a nechat zemřít... to rozhodnutí si ponesu celý život. Pak rozloučení na JIPce v jednu ráno, když už byla 2 hodiny mrtvá a zvedli prostěradlo, pohled do rakve... Někdy si říkám, že hůř už mi být nemůže, ale vím, že vždycky může přijít další rána. Za jejího života to bylo strašné, poslední rok strašně trpěla a na bolest jí nic skoro nezabíralo (když slyším "Ambulance bolesti", tak nevím, co si mám myslet, takových pacientů přece musí být plno a skutečně nic nezabíralo), ale pořád byla aspoň naděje, aspoň chvilková radost/úleva, když sestře bylo líp. Teď už zůstalo jen to prázdno, kdy člověk ví, že může udělat cokoliv a každý den bude špatný, divný. Klobouk dolů před každým z Vás, kdo se s tím nějak dokázal vyrovnat nebo aspoň trošku normálně žít. Ať už se jedná o nemoc, úraz, sebevraždu, vždycky je to definitivní, a to je to nejhorší.
Zuzana
 
Příspěvky: 67
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Lenulka » 29 pro 2017, 23:54

Zuzi, jste strašně statečná a to co jste udělala pro svoji sestru, to že jste byla s ní až do konce, byla jí oporou je něco, co nikdy nezmizí a nebylo to marné a zbytečné. Ona to ví a vy to víte taky. Obdivuji vás a i když to dopadlo tak, že musela odejít a vy jste teď po tom vyčerpávajícím dlouhém a zdánlivě marném boji plná bolesti a smutku...přesto všechno si a hlavně vám moc přeju, byste uvěřila, že bude líp, protože navzdory všemu líp bude. Jsem v myšlenkách s vámi. Lenka
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: Vzpomínky

Příspěvekod pája » 30 pro 2017, 18:02

Milá Zuzko. Já vím , jak hrozně Vám je. Jsem zdravotní sestra na chirurgii a s bolesti, smrti...jsem se často setkávala. Na to se zvyknout nedá. Když mi bylo 15, zemřel mi bratr a časem jsem se s tím srovnala a žila normálně dál. Navíc mi oba rodiče zemřeli na rakovinu, takže vím, jak je hrozné se na milovaného člověka dívat a není žádná možnost pomoci.U mamky to bylo hodně rychlé, u taťky se to vleklo roky, ale poslední asi 4 měsíce byly opravdu náročné. Ale když zemřel, cítila jsem takový klid, že už ho nic netrápí, nebolí a taky to, že jsem mu hodně pomáhala a byla u něj, jak jen to šlo.Nevím, jak to přesně napsat.Takový pocit čistého svědomí,že jsem pro něj dělala, co se dalo. Musíte si to taky tak říkat, že jste vlastně obě s maminkou dělaly, co bylo ve Vašich silách, aby jste sestře usnadnily život i umírání. Když zemřel syn ,(příběh jsem zde napsala-Kubík Owczarzy) bylo a vlastně stále je k zešílení. Denně jej prosím o odpuštění, že jsem ho nechala umřít, že jsem mu nepomohla, když mu bylo zle.Kamarádka mi řekla, že jsem nejlepší máma na světě, ale já si hned řeknu, kdybych byla, nestalo by se to. Asi byl nemocný, i když jinak, ale já to přesto nemohu pochopit.První půlrok jsem nebyla schopná ničeho, jíst, pít, chodit do práce...pak jsem se pomalu učila držet city na uzdě a před lidmi vypadám,,normálně" a když jsem sama brečím dosyta, pak se trošku uleví. Sestru budete mít v srdci napořád, ve vzpomínkách, ale pomalu se to bude lepšit, uvidíte.Já jsem byla ráda, když jsem viděla dceru se smát, vůbec bych ji neměla nikdy za zlé, že se dokáže usmát, jít na večírek, jet na hory...Půjde to časem i Vám. Držte se Vy i Vaše maminka.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Radka F. » 30 pro 2017, 20:43

Mila Zuzanko,chci jen napsat,ze Paja to vsechno vyjadrila tak,ze bych to lip nenapsala.Bojujte a podporujte se s maminkou.Obe vas objimam a drzim pesti,at je trosku lip.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Zuzana » 01 led 2018, 00:50

Ještě jednou děkuji za podporu, každý komentář moc pomáhá, dneska jsem zkusila jít ven na Silvestra, zvládla jsem asi 3 hodiny a mezitím tak 10x (od 3 lidí) zaznělo brácha/ségra, tak jsem to vzdala.. Nevím, jak se mám zbavit té šílené závisti, ještě když vím, že kamarádi třeba neudělali pro své sourozence ani polovinu toho, co jsem se snažila já.. a stejně je mají a třeba si jich ani neváží. Aspoň jsem s mamkou, stejně je špatná. Je taky zdravotní sestřička, u ní skutečně nastala asi na týden nebo dva něco jako úleva (vedle toho šíleného smutku), že už sestra netrpí, ale teď už je tu jen ta hrozná bezmocnost a bolest. Když nám v létě výslovně řekli, že sestra umře, sestra popisovala, jak budeme slavit Vánoce, nechala si donést na JIPku notebook, chtěla ať jí objednám věci na internetu atd.. pak ji dali v jiné nemocnici dohromady, dokonce šla domů "po svých" a dva měsíce na to skutečně zemřela, bohužel zase v nemocnici a v bolestech. Pořád mám v hlavě, jak poslední roky říkala, jak moc chce žít.

Četla jsem, paní Pavlo, příběh Vašeho syna Kubíka, dokonce několikrát a už někdy v listopadu. Byl to moc sympatický a krásný kluk. Taky byl nemocný, jenom prostě ta jeho nemoc nebyla viditelná na rentgenu. Je mi to moc líto, víc slov je asi zbytečných. Ještě po tom všem, čím jste si prošla. Hodně síly do nového roku všem rodičům a sourozencům. Za chvíli se podívám na ohňostroj a pak - vlastně se nic nezmění, jen se bude psát rok 2018.
Zuzana
 
Příspěvky: 67
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Vzpomínky

Příspěvekod martina » 01 led 2018, 11:57

zuzko, tři měsíce jsou strašně krátká doba na to, aby bolest byla menší. nikdy už to nebude stejné, nikdy radost nebude úplná, i když budete mít třeba svoje děti. pořád budete myslet na to, jaké by to bylo, kdyby...
ALE... bude líp. po malých krůčcích, ale bude.
co se týče závisti vůči ostatním, je to také v naší situaci normální pocit, tím se vůbec netrapte. postupně se i tenhle negativní pocit bude zmenšovat.

hodně síly všem.
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 45
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Radka F. » 01 led 2018, 20:06

Zuzi,udelala jste krok vpred,kdyz jste zvladla jit na silvestrovskou oslavu a je jedno,jak dlouho jste tam vydrzela.Musite se obrnit proti recem,ktere vam budou dlouho ublizovat.Ti lidi si to neuvedomuji a proste mluvi,bez ohledu na nas.Taky jsem byla dlouho spatna z hloupych lidi.Treba,kdyz jsem vozila vnuka v kocarku,zeptala se me pani,od ktereho z mych deti je.Jako by me dala facku,jsme mala vesnice a vsichni vi,co se nam stalo a takovych pripadu je spousta.Dnes uz lidi a jejich reci nevnimam.Dokonce me manzel rekl,ze jsem hruba,kdyz se mnou v obchode nekdo mluvi a ja se otocim zady a nevsimam si jich.Ne,ja se jen chranim,kdyz jsou oni hloupi,ja nemusim byt slusna.Zavist je neco,ceho jsem se uplne nezbavila.Taky zavidim uplne rodiny a kdyz se nekdo chvali s detmi,mam chut jim dat pesti.Vy jste zili dlouho ve stresu,prisla nadeje,pak zoufalstvi,to se na vas muselo podepsat.Delejte jen to,co chcete vy a kaslete na nazory ostatnich.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Zuzana » 04 led 2018, 17:16

Mě prostě úplně ničí to slovo "nikdy"... Ta nezměnitelnost, definitivnost, konečnost. A chybí mi tam ten proces stárnutí, což jsem třeba u smrti babičky/dědečka neznala, protože ti si aspoň prošli všemi stádii. Dívám se na cizí lidi na ulici a přemýšlím, jestli jsou starší než byla sestra a proč.
Zuzana
 
Příspěvky: 67
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Radka F. » 06 led 2018, 20:10

Zuzi,kdyz vidim parte,pocitam o kolik let zil ten clovek dele nez Fik.Kazda smrt je pro rodinu smutna,ale je nesrovnatelne,kdyz zemre stary clovek-to je proste zivot-a kdyz mlady nebo dite--to neni fer.Nekdy me dela problem,uvedomit si kolik let by uz mel Fik,jako bych se zasekla v case,kdy odesel.Ja vim,ze slovo-nikdy nebo navzdy-v nas vzbuzuju hruzu tim,ze je to definitivni.Naucila jsem se nedivat se moc dopredu a ziju pritomnosti.Vytvorila jsem si vlastni svet,kam muze jen par lidi,jsem samotar a lidi me znervoznuji.Smrt mladych lidi se neda pochopit a presto jich pribiva.Ta bolest je nepopsatelna,vzdyt vite.Nekdy se rana trochu zaceli,ale pak prijdou chvile jakoby me do ni nekdo sypal sul.A pres vsechnu tuhle mizerii jsem vdecna za kazdy den tady,dcera me potrebuje a ja ji chci co nejvic pomahat a byt pri ni,i kdyz uz ma svou rodinu.Vy zase mate s maminkou jedna druhou a taky se potrebujete.Mejte se Zuzanko co nejlip to pujde,sestru mate v srdicku,je tu s vama naporad.Me dela dobre,kdyz si muzu s Filipkem povidat nahlas,vnimam ho,ze je se mnou.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Janak » 07 led 2018, 21:50

Milá Zuzko, ty pocity které teď máš, když někdo řekne slovo brácha jsou úplně normální, je to velmi krátká doba. Z vlastní zkušenosti vím, jak se cítíš, když potkáš jeho kamarády. Jsou to čtyři roky co si dcera vzala život a dodnes, když vidím některé její kamarádky a kamarády mám okamžitě slzy v očích a nedá se to zastavit, dřív se ptali jestli se něco stalo nebo jestli udělali něco špatně, teď už si zvykli a vědí, že nejlíp udělají když mě beze slova obejmou. Vím zní to divně, ale mě to pomáhá. Někdy tiché obejmutí řekne víc než spousta slov. Myslím na vás a přeji hodně síly jít dál.
Janak
 
Příspěvky: 51
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Zuzana » 25 dub 2018, 21:35

Všechny Vás zdravím, zase uplynulo pár měsíců, ale bolest je pořád stejná... Máme prosím někdo vyzkoušený nějaký tip, jak aspoň na 10 minut denně zapomenout na tu definitivnost a ukrutnou bolest (vyjma spánku)? Chodím do práce, jím antidepresiva, chodím k psychologovi, jdu na procházku se psem, něco nakreslím, občas jdu cvičit, dělám něco na zahradě, bavím se s mamkou, píšu si na facebooku s lidmi, kteří taky přišli o dospělého sourozence, něco jsem dala na charitu.. ale POŘÁD, každou vteřinu to úplně nesnesitelně bolí. Dokonce je to tak, že když se jdu třeba projít, běhat, dělám něco na zahradě (není to moc často, donutím se jen občas) - tak se ta psychická bolest ještě stupňuje a po hodině dvou jsem ještě více na dně. Zkoušela jsem i na pár dnů odjet, ale cizí prostředí bylo ještě horší a myslela jsem, že tam zešílím. Lidi mi taky vadí... Sestra zemřela v říjnu 2017, předtím umírala 4 roky, tak si říkám, proč bych nemohla po těch všech letech aspoň 5 minut denně netrpět a třeba nabrat nějaké síly dřív, než se zblázním úplně. Ale nevím, jestli to vůbec jde :( Prostě jak "vypnout" mozek... různé relaxační cvičení už jsem taky zkoušela, taky marně. Kdyby někdo uměl poradit, budu ráda.

Snad jen dodám, že léky jako rivotril, neurol, helax (nebo ja se to jmenuje) na mě v tomto nemají žádný účinek. Dneska jsem si řekla, že tomu dám ještě šanci, dala jsem si dva rivotrily a vůbec žádná reakce, natož úleva. Fyzická bolest (ne že bych se řezala, ale třeba hodně rychlý běh nebo nošení dřeva na zimu) taky nepomáhá a naopak je to ještě horší.
Zuzana
 
Příspěvky: 67
Registrován: 26 pro 2017, 16:55

Re: Vzpomínky

Příspěvekod martina » 26 dub 2018, 18:25

jediné, co skutečně pomáhá, je čas. půl roku je ještě pořád velmi krátká doba. možná také psycholog nebo přátelé - komu pomáhá o tom mluvit (mně osobně ne). nevěřím moc ani na léky, podle mě člověka jen utlumí a problém přiškrtí, potlačí. ale ve chvíli, kdy se přestanou užívat, vypukne bolest opět s plnou intenzitou, možná i větší, protože nic se nedá "ošidit". někde to tam je a musí to ven - aby mohlo být líp.
teď prostě zatnout zuby a valit ten balvan a doufat, že za dalšího půl roku bude bolest snesitelnější. a když ne za půl roku, tak za rok, dva.... vím, představa je to šílená, člověk má pocit, že se zblázní, protože mu v hlavě neustále víří jen jedna jediná myšlenka, že to nemůže vydržet už ani den.... ale vydrží...

hodně síly všem
Uživatelský avatar
martina
 
Příspěvky: 45
Registrován: 11 úno 2015, 22:32

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Lenulka » 27 dub 2018, 10:34

Zuzko, Martina to napsala přesně tak, jak to cítím i já. Člověk už je možná alergický na hlášky typu, čas je nejlepší lékař, čas to zahojí, časem se bolest zmírní...jenže ono to tak opravdu je a kolik ho kdo potřebuje je hodně individuální. Léky podle mě, stejně jak píše Martina, mají jen tlumící efekt. Nechci je zatracovat, protože jsem je neužívala a nemám tedy osobní zkušenost. Přesto jsem přesvědčená, že tu bolest si člověk musí odžít a musí ven. Zuzi, můžu Vám jen od srdce popřát hodně sil, dál zkoušejte cokoli, co malinko uleví, myslím na Vás. Lenka
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Janak » 06 kvě 2018, 21:02

Milé holky, souhlasím s vámi, že každý potřebujeme jinak dlouhý čas na to abychom se s tím co nás potkalo aspoň trochu naučili žít. A taky nám každému pomůže něco jiného, já jsem se rok pokoušela to zvládnout bez léků, ale nakonec jsem se k nim musela vrátit a už je asi budu muset brát celý život, jinak totiž nejsem schopná ani ráno vstát z postele, chodit do práce nebo něco dělat už vůbec ne.To že beru léky, ale neznamená že jsem v pohodě, vůbec ne, stále mám spoustu dnů, kdy se musím do všeho nutit. Je to 4,5 roku a je to stále stejné. Teď je to ještě horší, protože se blíží další Leniččiny narozeniny a já vím, že jediné co můžu udělat dát jí kytičku na hrob a zapálit svíčku. Přitom bych ji tak ráda obejmula, ale už to nejde a nikdy nepůjde. Maminky myslím na vás všechny, které jste na tom stejně jako já a modlím se, aby nám jednou bylo aspoň trošku líp. Jana
Janak
 
Příspěvky: 51
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: Vzpomínky

Příspěvekod MIRKA » 08 kvě 2018, 21:06

Milá Jani K., Cítím to samé. V březnu to byly 4 roky a bolí to stejně. Beru AD celou tu dobu, neumím si představit, že bych je neměla, přesto mám dny horší, občas lepší, jako na houpačce. Nevěřím už, že čas zahojí rány, spíš se s tím nějak naučíme žít. Snažím se, ale vše, co dělám je jen proto, že musím. Mám den, že nadělám spoustu práce, pak ale přijdou dny, že se nemůžu k ničemu dokopat. S Kubíkem zemřelo část mě. Chce to spoustu síly, kterou vám všem moc přeji.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: Vzpomínky

Příspěvekod Zuzana » 10 kvě 2018, 09:17

Přijde mi to celé úplně šílené... léky jím, ale neumím se ničím "zabavit", odreagovat, prostě je to takové přežívání. Je to jenom špatné a ještě horší, když mě něco rozhodí, třeba najdu dárek, který byl evidentně po mne k vánocům atd...
Zuzana
 
Příspěvky: 67
Registrován: 26 pro 2017, 16:55


Zpět na Zemřel mi sourozenec

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron