od MIRKA » 09 dub 2017, 21:29
Milá Radko, cítím to samé, co vy. Tři roky se snažím nějak žít, kvůli dceři, vnučce, rodině, ale často mi dochází síla, je to tak těžké. Jsou dny, kdy si říkám, že už nemůžu dál, cítím takovou bolest, jakou zná jen matka, která přišla o své dítě. Jsem utrápená, bezmocná, nikdy už nebude nic, jako dřív. Naučila jsem se přetvářet, ale o to je to horší, člověk to drží v sobě. Ať dělám cokoliv, všude vidím Kubíka, vzpomínám, na jeho hlášky, smích, i to bručení, když neměl náladu. Nikdy jsem nesnášela, když mě někdo k něčemu nutil, teď to dělám sama sobě, říkám si MUSÍM ŽÍT, kéž bych se naučila říkat CHCI ŽÍT. Když někdo říká, že čas otupí, já tomu už nevěřím, necítím to tak, naopak. Držte se.