V náruči

Vzájemná podpora rodičů, kterým zemřelo miminko před porodem či krátce po něm

V náruči

Příspěvekod Petr82 » 28 bře 2017, 22:42

Už to držím v sobě dost dlouho a chci ať to jde ven. Narodila se nám předčasně dceruška Violka 11. září 2014. Bylo to tak rychle a člověk nebyl na nic připravený. V nemocnici nám řekli, že něco není v pořádku. Jelikož to byl šok, tak už si detaily nepamatuji. Byl jsem u porodu a věděli jsme, že z jiné nemocnice přivážejí inkubátor a budou ji převážet tam, kde jsou na to specializovaní. Když se Violka narodila, hned do inkubátoru. Zavolali si mě bokem a něco mi říkali. Ještě jsem se na Violku podíval, ležela v inkubátoru a jeli. Pak už jen vím, že jsem odcházel a volal rodičům a jel domů. Na druhý den hned do Podolí a tam mi řekli, že má vrozenou vadu a sama nedýchá. Byl jsem se na Violku podívat. Kouzelná. A to sem ještě nevěděl, že mezitím v noci manželka přišla o spoustu krve a tak byla na JIPce. Na oběd jsem šel s kamarádem a zrovna mi volali, že převážejí Violku do Motola, že má něco se srdcem. V tu chvíli jsem byl opařen. Nemohl jsem obědvat. Jen kafe. Pak jsem jel za manželkou. Byla velmi slabá a už věděla od doktorů jak na tom je Violka. Večer přijeli mí rodiče. To mi pomohlo. Večer jsem jel za Violkou. Hodně mě trápilo, že jsme každý někde jinde a hlavně, že maminka není se svou dceruškou. Až po dlouhých pěti dní se konečně setkaly. Violka nám umřela 23. listopadu 2014. Tohle musí ven: nikdy jsem to neřekl a dusí mě to, že jsem svoji milovanou dcerušku Violku držel v náručí a viděl jak už je jinde a to moc bolí a nejde se z toho dostat. Moc mi Violko chybíš a chtěl bych o tom mluvit, ale nejde to, vždy to zadržím a tím se plazím na dně...
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod pája » 29 bře 2017, 19:00

Milý Petře.Je dobře, že jste se rozhodl napsat. Nemůžete o Vaší dcerušce a o tom hrozném zážitku mluvit, ale tady můžete psát všechny své pocity, bolesti...tady Vás všichni pochopí. Opakujeme se, ale nikomu to nevadí, je spousta lidí, kteří přišli o to nejcennější v životě. Můj syn Kubík zemřel 10.12. 2014 a mne je stále stejně smutno a navíc cítím hroznou vinu, protože zemřel ze svého rozhodnutí. Napsala jsem zde svůj příběh-Kubík Owczarzy, píšu si s některými maminkami tady, trošku to pomáhá. taky už o Kubíkovi nemluvím, i když bych někdy moc chtěla. Mám v duchu nachystané , co chci říct, ale začala bych plakat a nechci jiným dělat starost, tak to zadržím. Připadá mi, že všechno už bylo řečeno a stejně se nic nezmění!! Snad budete mít ještě děti, které Vám přinesou mnoho radosti a zmírní tak trochu Vaší bolest. Držím Vám palce a třeba se rozhodnete o tom mluvit se svými nejbližšími, třeba by taky chtěli, ale neví jak začít...
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: V náruči

Příspěvekod MIRKA » 29 bře 2017, 21:02

Milý Petře. Chápu vaší bolest a je mi to moc líto. Tady na DC jsme na tom všichni stejně, je dobře, že jste napsal, člověku trochu pomůže, když se z té bolesti vypovídá. Můj syn dobrovolně odešel před třemi roky, ve věku 23let, bolest je stále veliká. Otázku PROČ si budu opakovat do konce života.
O svém zoufalství nemluvím, také nechci ubližovat rodině jako Pája, ale tady se všichni chápeme, píšeme si, vzájemně jsme si oporou. Přeji hodně sil, je to velmi těžké, člověk se s tím učí nějak žít. Já od smrti Kubíka chodím k psychiatričce a beru antidepresiva, bez nich bych to zatím nezvládla. Nestyďte se vyhledat odbornou pomoc, kdyby bylo třeba. Držte se.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 30 bře 2017, 00:40

Děkuji vám. Asi budu psát postupně co se událo. V prosinci se nám narodila Světlanka 32+3tt a má se k světu. Když jsem to volal tátovi, a říkal, že dýchá, nemohli jsme mluvit, nebot se nám vraceli vzpomínky na Violku, které to nebylo dáno. Moc na Violku myslíme a moc nám chybí. Jak má člověk vůbec žít? Kolikrát se mi nechce vůbec nic dělat, ale abych se zhroutil a část toho balvanu odloupl a vypustil to ven, tak to mi nejde. A tím pádem ve mě vzniká tlak a čekám kdy to bouchne. Nedávno jsme se dívali na Pána prstenů a tam byla pasáž, kdy otec říká: rodiče by neměli pochovávat své děti, a na to jsem měl mokré tričko, jak mě to zasáhlo.
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

V náruči

Příspěvekod Lenulka » 30 bře 2017, 09:35

Petře, soucítím s vaší bolestí. Taky já už od loňského března vím, jaké to je, přežít své dítě. A jak poněkolikáté čtu váš příspěvek je mi jasné, že je úplně jedno jakým způsobem dítě odešlo a kolik mu bylo. Každý se s tou ztrátou vyrovnáváme po svém. Mně osobně pomáhalo a pomáhá o Lucce mluvit. Taky si psát s maminkami z DC. Ze začátku jsem pořád dokola rozebírala asi nejvíc ty dva měsíce které uplynuly od toho, kdy Lůca porodila zdravou holčičku do dne, kdy se rozhodla svůj život dobrovolně ukončit. Teď často vzpomínám na ty hezké chvíle, které jsme s ní prožili, i po roce to bolí, moc. Myslím, že ta bolest nikdy nezmizí, jen si na ni budu muset zvyknout. Člověk má tisíce otázek a žádné odpovědi. Neví si rady. Taky mi pomohl psycholog, myslím, že jen díky němu nejsem na antidepresivech. Nejhorší varianta je zavřít to v sobě, člověka to pomalu rozežírá. Petře musí to ven, to vím jistě. Nebude to pak dobré, ale o kousek lepší, ten balvan nebude tak k neunesení těžký. Mluvte, pište, plačte, křičte...dělejte cokoli, co vám přinese úlevu. Nikdo nemá právo vás soudit, jen vy sám víte. Přeju vám spoustu sil. Lenka
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 30 bře 2017, 20:39

Mily Petre,jak tu uz psali holky,smrt ditete je to nejhorsi,co muze cloveka potkat.Casto si vzpomenu na myslenku sve babicky,ze rodice by se nemeli divat do hrobu sveho ditete.A presto vsechno se to deje stale a my nestastni s tim mame zit dal.Mame sousedy a tem zemreli dve deti.Jedno v porodnici,jako vase Violka a druhe,kdyz mu byli tri.Nikdy jsme o tom nemluvili,az po smrti naseho syna me zacali rikat sve pocity a jak se s tim vyrovnavali-nejde to,smirit se.Tohle je neco,co nas bude pronasledovat zbytek zivota.Ale jste mladi,male Svetlanku a tak se soustredte na ni.Nikdy to nepreboli,nikdy nezapomenete,ale musite zit.A ventilujte sve pocty,nejhorsi je,kdyz o tom clovek nemluvi.I ja mam nekdy pocit,ze snad bouchnu a ze nemuzu dal a musim.Ublizila bych lidem,kteri me miluji a potrebuji.Preju Vam i Vasi pani,at to zvladnete.Violku budete mit stale v srdicku,to Vam nikdo nevezme,ale Vy musite byt silny,pro svou rodinu.Jen chci jeste rict,ze sila neznamena,ze musite vsechno zvladnout,mate pravo na smutek a taky moznost si ulevit tim,ze se sverite.Preju Vam silu,tohle vsechno ustat a ozvete se,my jsme tu pro Vas.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 04 dub 2017, 18:53

Moc moc vám děkuji. Pomáhá mi to. Sleduji příspěvky a zatím nejsem schopen někomu něco napsat. Je mi to moc líto, co každý, kdo tu je, zažil. Světlanka nám dala důvod proč tu zůstat. A vím, že bych to nemohl mým rodičům udělat, způsobit jim takovou bolest. Vím spoustu věcí a mám pročteno mnoho informací jak si v rámci možností pomoci, ale zatím mi to moc nejde. Jsem rád, že se tu může člověk vypovídat. A zato moc děkuji. Byl jsem za svůj život na několika pohřbech, ale že se budu loučit, se svojí dcerou… V tu neděli jsem byl v práci a ve 14 hodin mi volali, že Violka zemřela. Dodnes chodím kolem toho místa, když mi volali. Rychle jsem se šel převléct a přitom jsem volal mojí mamince. Nevím co mě to napadlo. A to až později jsem si uvědomil, že maminka slaví narozeniny. Člověk prostě na to není a nikdy nebude připraven. Věděli jsme, že je těžce nemocná, ale myslet nato, že nám odejde a nechat si říkat od doktorů, že to může přijít a nechat si brát naději. To jsem nechtěl a do poslední chvíle jsem si udržoval naději…
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod pája » 05 dub 2017, 18:05

Milý Petře. Je to tak! Musíme tady zůstat pro Ty ostatní, kteří nás potřebují.Mám někdy pocit, že už tu bolest nevydržím, že se z toho zblázním, jak moc mi Kubík chybí. taky si říkám, jak by bylo jednoduché spolykat prášky a už nic necítit, nebo jedu v autě třeba stovkou a říkám si, jak by bylo snadné ještě přidat a zavřít oči. Ale představím si svou dceru a malou vnučku-je ji rok a půl, tak mého skvělého manžela a řeknu si, že nemůžu být takový sobec a způsobit jim stejnou bolest, jakou teď cítím já.Vždyť Dcera-Katka, už nikoho nemá.S Kubíkem se měli moc rádi a taky ji moc chybí, ale narodila se ji Eliška a ona se na ni strašně upnula. Dostala ji z toho nejhoršího a vlastně i nás. Věřím , že Světlanka je Vaše malé sluníčko , které Vám přináší spoustu radosti a důvodu ke smíchu. Není to náhrada za Violku. Prostě celý život budete mít dvě děti, jako já.Klidně pište, i kdyby pořád to samé, jako my tady, nám to nevadí. Je to jediné místo, kde můžeme sdělovat své pocity. Ti , kterých se to netýká osobně, to až tak nechápou. Řeknou si, že už je to dlouho...ale jen my víme , že žádný čas tuhle ráno nezhojí, jen si na ni zvykneme.Přeji hodně sil .
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: V náruči

Příspěvekod MIRKA » 05 dub 2017, 22:04

Milý Petře. Jsem moc ráda, že vám trochu pomáhá si s námi psát a vypovídat se, ze své bolesti a trápení. Víte, ono nic jiného nám nezbývá. Jak psala Pája, někdy by člověk měl chuť všechnu tu bolest ukončit, ale přece nemůžeme dopustit, aby ostatní trpěli stejně, jako my. Je to strašně těžké, naučit se žít bez našich dětí, myšlenka, že je to už napořád je šílená. Jak už jsem psala, můj syn Kubík mi odešel před třemi roky (zastřelil se) a já se s tím nikdy nevyrovnám. Každý měsíc se mi vše vrací, jak mi to přijela kriminálka oznámit, jak jsem nevěřila, pořád čekala, že se mi vrátí, že to není pravda........I po třech letech je bolest stejná, někdy trošku lepší dny, pak zase hodně špatné. Mám ještě dceru a skoro tříletou vnučku, to mě drží při životě, přesto, že bydlí daleko. Jsem sama, přítel se na mě vykašlal 8měsíců po smrti Kubíka. Upnula jsem se na svého čtyřnohého parťáka (AKITA INU), kterému je rok. Vy máte manželku a tu malou princeznu, musíte žít pro ně. Violku vám nikdo a nic nenahradí, ale musíte se držet. Hodně sil na té naší DLOUHÉ CESTĚ.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 17 kvě 2017, 22:12

Píšu po delší době a moc vám děkuji za pomoc a podporu, je mi moc líto, co se vám stalo. Nedávno jsme jeli k naší lípě, kterou jsme zasadili na naší svatbě a teď tam máme místečko s naší Violkou. Po cestě jsem zahlédl jak šli rodičové ke hrobečku u cesty. Vzalo mě to, jenže jsem řídil a měl velkou zodpovědnost a tak jsem to zarazil. Občas, když mluvím, tak se spletu při oslovování ve jméně. Na začátku roku jsem byl v Motole něco zařizovat a tak jsem šel do kantýny, kde jsme trávili nějaký čas. Když jsme tam byli všichni spolu, tak tam byl můj domov, u mé dceři. Když vidím malé 2,5leté holčičky, tak vidím svoji Violku.
Nedávno se mi večer manželka sesypala a já věděl, že mám u ní být a nic neříkat a stejně jsem nevěděl co mám dělat, jak pomoci. A nejhorší je že pak musím ráno do práce a nechat ji samotnou a nebýt nablízku. Po telefonu je to těžké.
Nejhorší co mě teď potkává je, když se mě někdo zeptá, kolik mám dětí nebo máte jenom jedno dítě? To rozdýchávám a řeknu, že dvě, neboť Violka je moje holčička na nebi a nemohu ji zapřít. Kašlu na to, ať si s tím ten dotyčný poradí sám.
Nedávno jsem se bavil s kolegou a říkal jsem jak jsem mohl doteď vydržet chodit kolem toho místa, kde mi zazvonil telefon a to byl konec. Jel jsem pak autem přes celou Prahu a to si některé úseky nepamatuji.
Příští týden jedeme do Motola všichni a nemám ponětí co to se mnou udělá. Tam jsme se loučili s naší milovanou Violkou. Proč!
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 18 kvě 2017, 22:16

Petre,jako jste videl rodice u silnice jit k hrobecku,tak chodime my uz skoro sest let a zapalujeme svicky.Predstavuju si ten jeho posledni pohled,na co myslel,je to hrozne a nikdy se to nezmeni.Kluci v jeho veku,to je taky tezke,protoze on uz tu neni a strasne nam chybi.Vsude me provazi vzpominky a myslenky na to,jaky byl nas zivot pred tim a ted.Byli jsme stastni a ted-prezivame.Pisete,ze se vam pani sesypala,taky normalni vec,v nasem divnem zivote.Taky jsem mela nedavno psychicke problemy.Ta uzkost,strach,bolest.Vi to jen manzel,protoze dceru nechci trapit.On pak taky sedi u me,drzi me za ruku,protoze vic udelat nemuze.Nekdy mu volam z prace,protoze ho potrebuju slyset.Proste i kdyz se snazime,prijdou chvile,ze nevime jak dal.Priznam se,ze se vyhybam debatam o detech.Nechci Fika zapirat,ale nedokazu bez slz rict,ze mam dve deti a muj plac pak vyvola dalsi otazky a to nechci.S -normalnima-lidma se na tohle tema nebavim.Vnouckovi rikam posledni dobou casto Filipku a on se na me diva a rika,babi,ja se tak prece nejmenuju.Psychika je neco,co nedokazeme uplne ovlivnit a mame pravo na slabost a smutek,i kdyz ostatni to tak nevnimaji.Jenze tohle je jen nase vec,nas zivot.Tak se drzte a doufam,ze uz se vase pani citi lip.Myslim,ze je pro ni strasne dulezita opora,kterou ve vas ma.Otazka PROC nas bude provazet zbytek zivota,jen nam na ni nikdo neodpovi.Bojujte,mate duvod,svou rodinu.Violka na vas dohlizi z nebicka,jako vsechny nase deti.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod pája » 19 kvě 2017, 21:03

Milý Petře a všichni ostatní.
Je to tak!Náš život je teď hrozný, i když všichni máme někoho, pro koho tady musíme být. Věřím, že je pro Vás i Vaší manželku moc těžké vychovávat dcerušku a přitom si říkat, že taková už by byla Violka, tohle, nebo tam to jsme s ní nezažili. Máte ale pro koho žít, prostě musíte. Jsou chvíle , kdy je to lepší a naopak, někdy moc těžké.Můj Kubík zemřel před 2 lety a 5 měsíci a stále mi strašně chybí, není den , kdy bych nebrečela. Často jen večer do polštáře, ať netrápím i ty druhé. Ale občas mne přepadne taková hrozná bezmoc, smutek, bolest...prostě začnu brečet a nemůžu přestat. Manžel mne pohladí a rychle se snaží vymyslet nějakou aktivitu, abych přišla na jiné myšlenky.Myslím, že nás to bude provázet celý život a takové ty řeči, že čas hojí všechny rány v tomto případě nefungují. Rána se nezhojí nikdy, jen se naučíme trochu jinak žít. A klidně říkejte, že máte 2 děti, vždyť to tak je!Ona je Váš andílek! Já také říkám, že mám děti 2.Není dne, kdy bych si nekladla otázku PROĆ se to stalo nám, když jsme se měli tak rádi,PROĆ Kubík, který byl tak rozumný a inteligentní...nikdy se to nedovím, ale nedá mi to ,abych nad tím stále dokola nepřemýšlela.
Vlastně nevím , co poradit, snad jen, ať jste silní a zvládáte žít a radovat se z druhé dcerušky, jako já ze své malé vnučky, která mi dodává chuť do života.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 24 kvě 2017, 22:15

Děkuji, děkuji všem, kteří nějakým způsobem získali či dostali sílu veřejně se ukázat a dát nám opěrný bod. Děkuji Dlouhé cestě. Pár dní poté co nám odešla Violka, jsem dostal kontakt na DC a můžu říci, že mi to hodně pomohlo. Děkuji.
Je to pravda, je to jak na houpačce, jednou nahoře, jednou dole. O víkendu jsme byli konečně na vesnici a jak jsem tak ,,vypnul‘‘ tak to na mě dolehlo a celou sobotu jsem byl hodně vykolejený a byl jsem na dně. Potřeboval jsem to vše v sobě vstřebávat.
Zítra má Violka svátek a tak je to pro mě silné. Jedeme k naší lípě zapálit svíčku.
Díval jsem se jak je popsáno, jak je to s truchlením a nemám ponětí jak na tom jsem.
Já potřebuji hodně sdílet, ale nevím s kým a proto chodím sem. Děkuji.
Nedávno jsem slyšel písničku Můj čas. Vždy jsem měl moc rád tuto písničku. Teď to ve mně vřelo a probíhaly mi tam myšlenky na Violku a vůbec na vše. Musím si zvykat na spouštěče silných emocí a nějak se s tím poprat. S rodiči bych chtěl o spoustě věcí mluvit, ale pořád mi to nejde. Občas se chci dostat o kousek dál a mít sílu dopředu. Světlanka nás zachránila a dala nám důvod tady být. Mám tady na bytě plno věcí na práci, ale jaksi nemám sílu cokoli dělat…
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 25 kvě 2017, 20:06

Nevim,jestli se da popsat truchleni.Copak je nekdy cas,kdy si muzeme rict,ze uz je to za nama?Je to proste houpacka a kdyz jsme nahore a je nam-lip-ceka nas pad dolu a on prijde.Me hodne pisnicek privede k placi,protoze vnimam slova a nektere jsou o nas.Dnes ma Violka svatek a nejde na ni nemyslet.Zitra je Filipa a ja muzu taky jen vzpominat.Dodnes,kdyz to jmeno slysim,uplne ve me zatne,protoze ten nas,uz tu neni.S tou silou a chuti do prace to mam tak,ze nekdy mam silu,chut a energii a delam,jak blazen.Dalsi dny neumyju ani nadobi,protoze proste nemuzu a nebo nechci,sama nevim.Jen vim,ze krome nejdulezitejsich veci,nic neni podstatne.Jedine,k cemu se prinutim,i kdyz to jde nekdy z tezka,byt s vnoucaty,jit s nema ven.Jako Vas Svetlanka,me zachranuji vnoucata a nuti me jit dal,i kdyz uz nekdy nechci.Proste se co nejvic venujte manzelce a male.Cas,ktery s nimi stravite se neda nicim nahradit.Taky potrebuju o Fikovi mluvit a na to mam kamaradky prave z Dc,protoze normalni lidi to nemuzou a asi ani nechteji pochopit.Snad jen nejblizsi rodina.Pohladte Svetlanku,obejmete manzelku,zapalte Violce svicku a uvedomite si,ze nejste sam a potrebuji vas.Tohle je proste zivot,ktery mame a musime z nej vytriskat,co nejvic.Jen dodam,ze to vubec neni jednoduche,protoze tam zustava stale--PROC........a nekdy je to k nevydrzeni.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod MIRKA » 28 kvě 2017, 12:31

Truchlení se nedá ovlivnit, každý to máme trošku jiné, ale jedno vím, že to tak budeme mít napořád. Často ho zaháním prací, ale pak přijdou i dny, kdy nic nepomáhá, nic se mi nechce, je mi všechno jedno, jen sedím a jsem bezmocná, splním si jen pracovní povinnosti, protože musím, doma pak na všechno kašlu. Přesto, že je to už víc, než tři roky, co mi odešel Kubík, ta bolest je stejná.
Snažím se před rodinou přetvařovat, ale uvnitř se nic nezměnilo. Během pár vteřin se život stal přežíváním, máme svůj svět, kterému ostatní nemohou rozumět.
Včera mi někdo opět ukradl na hrobečku květinu a já byla zase špatná. Říkám si, že je to jediné, co můžu svému milovanému synovi dát, pak přijde nějaká SVINĚ.....Co je to za lidi, proč jsou tak zlí? Copak té bolesti nemáme dost.....
Lidé kolem řeší kraviny, nějak nerozumím tomuto světu, jsem jiná než dřív. Každý den si říkám, že jsem blíž ke Kubíkovi, jednou přijde i můj den a budeme spolu.
Při psaní se mi kutálejí slzy po tváři, ale ono se člověku trochu uleví. Držte se všichni, hodně síly.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 28 kvě 2017, 20:07

Miri,je to jako bych to psala ja.Honime se a pak sedime a nemuzeme se hnout.Ostatni resi kraviny a my to nechapeme,protoze jsme jinde.A stou kytkou z hrobu,na kopecku,kde se Fik zabil ma krizek a u nej auto.Uz jsme ho tam davali potreti,protoze to vzdycky nekdo vzal.Ja to taky nepochopim,komu muze udelat radost okrast mrtveho-hyene.A priznam se,ze se snazim uzit si vnoucat,protoze se jim kazdym dnem vzdaluju-jdu za Filipkem-vis,jak to myslim.Nekde jsem cetla,ze nase dny jsou jak spadle listy ze stromu,uz se nikdy nevrati.Petre,jeste jsem vam chtela napsat pustte si pisnicku Verim andelum od Leony Senkove.Ja se v tom klipu poznavam,i kdyz se priznam,ze uz neverim nicemu a malokomu.....Taky vsechny moc zdravim.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 04 čer 2017, 23:04

Zdravím všechny, děkuji za podporu. Teď se mi tam objevuje – to se mi stalo? Jak je to možné, je to realita? Jako bych žil ve snu. Je to mezník mezi tím co bylo před a co je teď.
Vím, že tu budu. Občas se mi tu objevuje scenérie jako ve filmu Piráti z Karibiku, kde kapitán Sparow na lodi má na ramenou dva hlasy, jeden hodný a druhý zlý. A mám to tak, že ten zlý říká – skoč, však co… Ovšem já vím, že tu chci být a neposlouchám jej. Jenom nevím proč se mi tu objevuje a co to má znamenat, zda si tím musím projít… Mám teď opět dost drsné období a musím si poradit s mnoha věcmi a je to na mě moc a spousta věcí se mi nechce řešit.
Ještě jedna věc mi sem teď chodí – jak je možné, že jsem zvládal i chování mých dvou nadřízených po návratu zpět do práce a dva roky jsem trpěl jejich nevhodné chování vůči mě. Zvedal jsem se ze dna (stále se zvedám) a oni byli schopni mě srážet k zemi. Nebyl jsem schopen se bránit. Naštěstí tam mám dva kolegy, teda přátelé, kteří mě pomohli a pomáhají. Kolikrát když mě někdo napadne (slovně), nejsem schopen se bránit. Když jsem byl nedávno kousek na cestě dál, tak přišel pád a teď se v tom babrám. Světlanku musíme rehabilitovat a manželka to nedává. Teď jsem si vzpomněl, že naši Violku jsme také rehabilitovali.
Jenže já nevím kdy mám vypnout a kdy budu mít na to prostor. Rozhodně teď vím, že mou podporu potřebuje má žena. Když pomůžu jí, pomůžu i sobě.
Občas to mám jak Rocky Balboa – Stuff in the Basement.
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

V náruči

Příspěvekod Lenulka » 05 čer 2017, 11:52

Hezký den Petře, vůbec nechci dělat chytrou, ale můj názor je, že nejdřív musíte pomoci sobě, aby jste měl dost sil pomoci své ženě. Pokud to budete táhnout za oba, dlouho to nevydržíte. Jakkoli je to možná drsné a potřebujeme se mít o někoho opřít ve finále jsme tu každý sám za sebe a ve své bolesti vlastně sami. Pokud Vám Petře můžu poradit a je to z mé osobní zkušenosti, vyhledejte pomoc psychologa. Netvrdím, že za vás tohle těžké životní období vyřeší, ale může Vám pomoci se hnout z místa, protože ta bolest člověka umrtvuje a vyčerpává. Jste silný chlap a už dlouho to zvládáte sám, jenže možná teď už jedete z rezervy, která není nekonečná...tomu nasvědčuje i to, že se neumíte bránit útokům okolí. Vypněte teď, protože pokud budete čekat, až vypnout budete moci, nikdy se to nebude hodit. Držím palce a přeji Vám sílu k tomu nechat si pomoci...paradoxně i na to je potřeba mít sílu.
Lenka
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 29 srp 2017, 22:16

Zdravím všechny a děkuji za pomoc, kterou zde nacházím. Často myslím na Violku a je mi smutno. Sem píši proto, abych si ulevil a nabral síly do života. Je pravda, že už jsem ve spoustě věcí dál. Vrací se mi spousta okamžiků, které jsem si prožil a vím, že to je proto, abych je zpracoval a šel dál. Mnohé věci jsou nám nepochopitelné ne proto, že náš rozum je slabý, ale proto, že jejich podstata nezapadá do okruhu našich pojmů. Proto je pouze v mých rukou se vyškrábat z toho dna. Není to o tom, že bych se v tom utápěl. Napíši větu či proberu nějaký ten okamžik z těch osudových dní a když to zpracuji, posunu se dál a zůstávají mi ty hezké chvilky, které jsem zažil.
Teď se těším na víkend s DC a že se zase o kousíček dostanu dál. Září, říjen a listopad mě čeká silně emoční doba, jedenáctého září by Violka oslavila třetí narozeniny. Pojedeme k naší lípě, zapálíme svíčku a zavzpomínáme. Naše Světlanka nám dává světlo do života. A v životě si říkám: když nejde o život jde o h…. Tolik hovadin jsem v životě řešil. Ještě jednou děkuji zde přítomným za společné sdílení a vím, že je to pro všechny moc těžké.
Nedávno večer děda choval Světlanku a bylo vidět, že už spí a někdo říká: á Světlanka je mrtvá (myšleno, že vytuhla či usnula). Dříve a to už si nepamatuji, bych asi taky tak mluvil. A v tu chvíli jsem si v duchu říkal: Ne proboha to ne. Je vidět, že člověk vnímá tyto detaily.
Violko, moc na Tebe myslíme a chybíš nám.
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 30 srp 2017, 22:02

Peto,prave proto jsou tyhle stranky-davaji nam moznost rict to,co jini slyset nechteji a nemuzou pochopit.Na Violku budete myslet porad,bude vasi soucasti cely zivot,to je prirozene.Jen je dobre,ze jste se posunul dal,vzdyt Svetlanka potrebuje milujiciho tatinka a ja vam rozumim,kdyz pisete,ze je vase svetlo zivota.Mam to stejne s vnoucaty.Nuti me zit,kvuli nim se snazim byt babicka,ktera se jim plne venuje a bez nich by nas zivot byl prazdny.Co vase pani,jak je na tom,jak to vsechno zvlada?Ta veta-ze je Svetlanka mrtva,ano,my vnimame uz vsechno jinak.Vety,ktere by jsme driv samy rekli,nas dnes zarazi a desi,protoze vidme jiny vyznam.Drzte se a preji vam klid a hodne lidi kolem sebe,to je dulezite.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod MIRKA » 31 srp 2017, 17:46

Milý Petře. Jak píše Lenka, bylo by nejlepší, zajít k psychologovi, nebo k psychiatrovi, nenechte to zajít tak daleko, že jednoho dne vám dojde síla a vy zkolabujete. Ano, jste silný chlap, snažíte se vše zvládat, podporujete svou manželku, v práci zažíváte další nepříjemné věci, je toho na vás prostě moc, nechte si poradit od odborníka.
Já jsem nejprve také odmítala pomoc, že to nějak zvládnu, ale když jsem cítila, že je toho opravdu moc, bála jsem se, abych neskončila v blázinci, proto jsem raději navštívila psychiatra. Člověk bude trpět do konce života, ale naučíte se časem s tou bolestí žít, ovládat se, přetvařovat......
Víte, naše životy jsou teď jako na houpačce, někdy je trošku líp, pak zase spadneme na dno a pořád dokola. Mám také strach z podzimu, v říjnu by měl Kubík narozeniny, pak jsou Dušičky, vánoce, nový rok, jsou to chvíle, kdy mi je hodně zle, spadne to ze mě až během ledna.
Petře, držte se, opravdu se nestyďte zajít za odborníkem, ať můžete pomáhat i nadále své ženě. Musíte žít dál, nedá se nic dělat.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 24 lis 2017, 00:53

Dnes jsme byli u naší lípy za naší malou Violkou.Přesně před třemi lety nám zemřela. Všechnu bolest a to co bylo s tím spojené jsem dlouho dusil a držel v sobě, ale teď už nemůžu dál. Potřebuji pomoc, nebo se fyzicky složím. Pomáhá mi sem psát, abych to nedržel jen sám v sobě.
Denně zapaluji svíčku za naši Violku a když si uvědomím, co a proč to vlastně dělám, podlomí se mi nohy. Proč mám tohle dělat, přece jsem tu chtěl být se svou Violkou a hrát si s ní a ne tu zapalovat svíčku.
Vybaví se mi, jak jsem před pěti lety pracoval ve školce a hrál si s dětmi. Tolik mě to naplňovalo! Dnes by měla Violka tři roky a už by chodila do školky.
Naše Světlanka bude brzy slavit jeden rok. Je to náš poklad a naše sluníčko.
Jsem rád, že jsem byl na rekondičním víkendu s Dlouhou cestou, za který všem děkuji. Dlouho jsem se snažil skrývat emoce, ale dál už nemůžu. Nemám na nic sílu a jsem unavený.
Nedávno jsem koupil knížku Prázdná kolébka. Když jsem jí četl, zasáhl mě příběh, který mi připomněl to co jsem sám prožil.
Milá Radko F. děkuji za optání.
Manželka to moc dobře nezvládá. Hodně se uzavírá do sebe, moc to se mnou nechce sdílet.
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 03 pro 2017, 21:40

Mily Petre,pokud potrebujete pomoc,tak ji vyhledejte.Jste mlady,mate manzelku,male dite,musite fungovat a byt silny.Neni prece zadna ostuda,priznat si,ze nemuzete dal,jsme jen lidi.Vite,ja jsem na jednu stranu rada,ze mam dospelou dceru,vnoucata,ktere hlidym,jen kdyz ja chci a ze nemusim mit za nikoho odpovednost.Jsem unavena zivotem a snazim se zvladat co jde,ale casto to nejde.Mivam dny,kdy nemuzu ani mluvit.Chodim do prace,funguju,ale jsem jak v jinem svete,mimo.Myslim,ze pro vas je dulezite,aby jste podrzel manzelku,protoze pisete,ze se uzavira do sebe a to neni dobre.Snad by ji pomohlo,kdyby poznala maminku,ktera proziva to,co ona.Aby si mohla otevrene o vsem promluvit,protoze vam vsechno nerekne-znam to podle sebe,reknu manzelovi hodne,ale ne vse.Proto jsem vdecna za kamaradky,ktere jsem tu nasla.Vi,co citim,muzu jim porad dokola psat,jak je me mizerne a nebo ze mam z neceho radost,proste jsem jini lidi a nas zivot je taky jiny,bohuzel.Jak by bylo jednoduche mluvit o svych mrtvych detech stejne,jako ostatni mluvi o zivych.Jenze to nejde,ja chci neco rict,ale zastavim se uprostred vety a vim,ze by me okoli nepochopilo,tak jen polknu a mlcim.Kazdy z nas si musi najit svuj smer,svuj cil a ten Vas je myslim si jasny----Svetlanka,vase slunicko.Objimam vas na dalku a preju vam silu,aby jste dokazal podporit manzelku a nasel silu k zivotu.Je to jen na nas,nikdo to za nas neudela,jen nas muze nasmerovat.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod MIRKA » 03 pro 2017, 23:40

Petře, naprosto souhlasím s Radkou, napsala to moc hezky. Pomoc je potřeba, nikdo se za ni nestydíme, protože jinak by jsme to nezvládly. Je potřeba mluvit s někým, kdo ví, co to je za bolest, přijít o své milované dítě, ostatním nemá smysl něco říkat. Máme svůj svět a okolí nám nerozumí. Musíte žít pro svou dceru a ženu, nechte si pomoci. Moc vás objímám a přeji hodně síly, přesto, že vím, že je to moc těžké. Držte se.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: V náruči

Příspěvekod Lenik » 08 pro 2017, 18:37

Petře,musím souhlasit s Radkou a Mirkou potřebujete pomoc i vaše paní.Také jsem se strašně uzavřela do sebe.Sama jsem už nic nezvládala,objevili zdravotní problémy a tak uz jsem musela vyhledat odbornou pomoc.Vše je od psychiky. U mě to bude 9 měsíců co si Tomášek sáhl na zivot,.Je to ukrutná bolest a nikdy už nebudu normalne žít jen přežívat.Nechte si pomoc i paní,vaše dcera vás moc potřebuje.Moc držím pesticky a držte se.Lenka
Lenik
 
Příspěvky: 85
Registrován: 17 čer 2017, 17:43

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 19 dub 2018, 00:36

Kolik toho ještě máme zakusit. Ano, chodím si popovídat a dostat ze sebe část toho co ve mně je. Opět mám před s sebou velmi těžké období a tlak na mě je tak veliký, že už jsem musel začít pouštět ven ze sebe to ukryté uvnitř a nese to ovoce. Postupně upouštím ventil papiňáku. Už si přestávám brát servítky a začínám postupně čistit vzduch. Ta bolest je obrovská a každý den mi to sám život dává pěkně sežrat. Děkuji, že si tu mohu ulevit. To ,,v náruči“ tu bude pořád, protože držet svou dceru Violku v náruči mrtvou, to mě bude srážet k zemi pořád… Jednou za čas musíme navštívit Motol a měl jsem pohnutky jet na oddělení a do 5. patra ke dveřím, kde jsem chodil navštěvovat Violku. Tam byl náš společný domov. Ani jsme nepoznali její hlas, nemoc to nedovolila. A tak když jsem uslyšel a uviděl Světlanku, tak… Potřebuji ze sebe něco shodit a nabrat sílu jít dál. Vidím jak jsem vyzvedával urnu a jak se mi podlomily kolena, když mi do práce volali…a to se mě zhroutil svět, ale já vše zadržel, protože jsem rychle spěchal za ženou a to jsem jel přes celou Prahu v tom stavu autem sám, a zpětně si vybavuji, že některé úseky si ani nepamatuji. Byli jsme ten večer či noc na Vyšehradě, čas se zastavil, tak nevím přesně. Jak jsme tak stáli na hradbách, hlídal jsem manželku, měl jsem strach, že mi taky odejde. Přitom sám jsem měl myšlenky na konec. Třesu se jak to píšu… Dodnes nechápu proč jsem hned volal mamince tu zprávu a to jsem si v tu chvíli neuvědomil, že má narozeniny. Proto do dnes ji přeji po telefonu den předem, protože nejsem schopen ji v ten den zavolat. Od 11. září 2014, kdy jsme jeli do porodnice na kontrolu, protože manželce odtékala voda, mysleli jsme si, že prohlídnou a půjdeme a šlo se na sál a vůbec jsme na to nebyli připraveni, tak od té doby žiji v jiném světě. Pořád cítím svalové napětí. Ulevil jsem si a zase někdy…
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Lenulka » 20 dub 2018, 10:04

Pěkný den Petře, myslím, že je dobře, že nevíme kolik toho máme ještě zakusit. A ještě víc dobře je, že upouštíte ventil papiňáku a je úplně jedno jakým způsobem, důležité je jestli to funguje a cítíte se pak o kousíček líp. Asi všichni tady máme společné to, že se neustále v myšlenkách a vzpomínkách vracíme k těm bolavým událostem, možná až masochisticky se v nich hrabeme a působíme si tak bolest. Snažíme se přesvědčit sami sebe, že jsme něco, cokoli, možná všechno měli udělat jinak, lépe. Píšete to úplně přesně, všichni ze sebe potřebujeme něco shodit, abychom měli sílu jít dál. Moc vám...sobě...nám všem přeju umět co nejvíc bolesti a trápení odložit a jít dál. Dovolme si být šťastní i s tou hlubokou ránou v srdci. Lenka
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: V náruči

Příspěvekod MIRKA » 20 dub 2018, 22:04

Petře. Na to, co se nám všem stalo, nebyl nikdo připravený. Máte pravdu, žijeme v jiném světě s bolestí a vzpomínkami. Také se mi často vrací den, kdy se mi zhroutil život, všechno se vrací, ta zoufalost je nesmírně vyčerpávající. Musíme ale žít dál, pro ostatní, pro rodinu. Ta bolest asi nikdy nepřebolí, jen se s ní musíme naučit žít, musíme fungovat, jinak to prostě nejde. Jste jeden z mála mužů, který dokáže podržet svou manželku, přesto, že sám trpí. Přeji vám hodně síly, kterou všichni potřebujeme.
Ať vám Světlanka dělá radost, je to světýlko naděje na lepší dny. Držte se.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 11 čer 2018, 16:31

Zdravím a děkuji za podporu, kterou tu nacházím. Vidíte, sotva se hrabu ze dna, a začínám sbírat sílu, dostanu ránu za ranou. Máme v nebi dalšího andílka. Kvůli nemoci ukončení ve 13tt. Pro manželku další velká rána a to byl průběh těhotenství hodně zlý. Donedávna jsem byl ještě schopný řešit věci diplomaticky, ale už sílu nemám a tak mi to nejde. Ve čtvrtek jsem byl na pohřbu. Zemřela teta. Před 14 dny, kdy mě mamka oznámila, že je teta na ARO a pak jsem potkal a viděl strejdu, tak mě to tak srazilo na zem. Protože strejda sršel takovou silou, že dokázal lidi kolem sebe pozvedávat a měnil je k lepšímu. A pak když jsem viděl rodiče jak je to zasáhlo, tak mě to začalo dávat dolů a v tom se otevřely moje rány, ale bohužel jsem je opět zarazil uvnitř sebe. V pátek jdu na pohřeb babičky, dožila se 92 let a vychovala 8 dětí. Vím, že tohle vše musím zvládnout. Už jsem si konečně domluvil víkend čundr v přírodě, abych nabral sílu. Něco pozitivního: máme Světlanku a už začíná chodit. Naše budoucnost. Takže zase hledat cesty jak si pomoci a nabrat sílu.
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Janak » 11 čer 2018, 21:00

Petře, máte mou velkou podporu najít v sobě další a další sílu jít dál a být oporou vaší paní. Je hrozné jak vás stíhá jedna rána za druhou, ale musíte věřit že to nebude trvat věčně. Co se týká účasti na pohřbech, tak já vím, že to berete jako povinnost, ale pokud se na to necítíte tak tam nechoďte. Věřím, že když vašim nejbližším vysvětlíte, že už je toho na vás moc a vždy je vám pak ještě hůř, tak to pochopí. Nikomu jinému nic vysvětlovat nemusíte. Já jsem .si také vždy myslela, že tam musím, ale pak jsem na tom byla vždy hůř a hůř. Jednoho dne mi můj tatínek sám řekl, abych na pohřeb nechodila, protože už se nemůže dál dívat jak mě to znovu a znovu ničí. Vždy když se dozvíme, že zemřel někdo blízký, tak to se mnou zamává a vrací se mi to jak jsme naší holčičku pohřbívali my. Když se blíží pohřeb tak pokud se necítím tak se dané .rodině omluvím a nejdu.
Teď si asi říkáte, že každý to máme nastavené jinak, ale berte to jako radu od někoho, kdo taky přišel o dítě, které si vzalo život dobrovolně a bez rozloučení. Vždy to bude pro nás všechny velmi těžké. Přeji hodně síly vám i vaší paní. Jana
Janak
 
Příspěvky: 51
Registrován: 04 led 2018, 18:37

Re: V náruči

Příspěvekod Lenulka » 12 čer 2018, 08:50

Petře, souhlasím s Janou, musíme mnohem míň, než si myslíme...především než si myslí okolí. A pokud by okolí nepochopilo, že na pohřeb jít prostě nemůžete, je to čistě problém okolí, ne Váš. Je mi líto, že dostáváte takhle naloženo, to, že jste silný chlap je evidentní. Dobře, že vyrazíte na čundr a moc hezké je, že Světlanka Vám dělá radost, naštěstí nikdy není špatně úplně všechno. Nebudu psát, že budete mít další miminko, protože chápu, že v téhle situaci, jsou tyhle řeči spíš na pár facek než extra povzbuzení. Nezbývá mi než Vám popřát hodně sil na další cestu. Lenka
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 25 zář 2018, 19:58

Zdravím vás a moc děkuji za podporu a pomoc, moc děkuji. Musím se vypsat a odhodit kousek balvanu na srdci. Na ten pohřeb jsem chtěl jít a rozloučit se s babičkou. Vím, že si tam teď hraje s naší Violkou. Bylo to v kostele. Babičku jsem viděl. Strejda syn babičky to nezvládal a tak jsme jej s taťkou odvedli ven na vzduch. A tam potom řekl že měl radši on a ne babička a taťka mu na to odpověděl, že naopak je to horší a v tom se ve mně protrhla hráz a ta BOLEST. Jsem rád, že tady můžu odhodit masku a psát sobecky. Dnes jsem pročetl spoustu příspěvků a mohl jsem kýbl vylívat. Ještě nejsem na tom tak abych mohl někomu radit, protože sám se v tom topím. Budu asi ještě psát sem do ,,V náruči“ . Kolikrát jsem chtěl na některé příspěvky odpovídat, ale mám strach, že bych mohl ranit. Vrátím se do minulosti. V sobotu jsme měli pohřeb, rozloučení s naší milovanou Violkou a hned v pondělí jsem šel do práce. Téměř vše jsem zarazil a teď si mě to našlo a vím, že bych pro sebe potřeboval tak půl roku volna a nejde to. Musím to dávat po částech. Jsem vysílen. Je pravda, že mám problém si o pomoc říct. Violka, moje první dítě, první dcera, radost největší a já ji moc potřebuji. Moc mi chybíš, lásko moje. Musím s tím žít tak jak to je. V náruči jsem Tě držel a koukali jsme na sebe. Tvůj hlas jsem nepoznal. A pak ten osudný den jsem Tě držel v náručí a já koukal na Tebe a Ty jsi byla pryč. PROČ mi Tě vzal? Musí to jít ven. S tou oporou mám problém. Necítím, že je to jako dříve. Jak mě ubývají síly, nejsem tak trpělivý. Brát ohledy na ostatní je tak vyčerpávající a já potřebuji také pomoci. Já vím, že se z toho musím vyhrabat především svojí silou. Violko ještě se k Tobě nepřipojím, neudělám to těm s kterými tu žiji. Světlanka mě potřebuje a já ji. Je úžasná. Violko, Ty už máš nebeské 4 roky. Vzpomněl jsem si jak jsem učil tak dva roky děti ve školce a moc mě to s nimi bavilo a těšil se až někdy budu mít své děti. Celý se třesu. Chci při připravovat hry pro Světlanku a něco už mám, ale nejde mi to tak jak bych chtěl. Jsem unavený. Mnohdy mám pocit, že jsem zestárl o 20 let. Vím, že tu každý prožívá tu svou bolest a nese tu tíhu a smutek, je mi to moc líto. Posílám objetí.
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 15 říj 2018, 22:45

Petre,kazdy z nas si nese ten svuj kriz a jen my sami vime,co nas to stoji sil,mnohdy ani ti nejblizsi to netusi,protoze jsme dobri herci.Ta bolest a smutek nam pridali roky o ktere jsme zestarli,citim to na sobe a jsem unavena zivotem a pres to vsechno jsem schopna hrat s vnouckem fotbal,ucit se s vnuckou matyku,varit a pect pro celou rodinu.Proste chci fungovat,dokud to pujde.Cely den se snazim mit na tvari usmev,jenze nikdo uz nevidi ty vecery a noci,kdy jsem sama sebou a brecim a nevim,co dal.Jenze vy jste o proti me mlady,tak si doprejte,pres to vsechno moznost zit.Zit,jak nejlepe umite,byt tu pro manzelku a dcerku.Uz si ponesete tu bolest porad,ale snazte se mit i radost,vase holcicka si to zaslouzi,nemela by zit ve smutnem svete.A verte,Violka bude s vama porad,bude dohlizet na to,aby jste vy i mala byli v poradku.Taky mam v nebi andelicka a casto ho prosim o pomoc,pro sebe a me blizke a vim,ze pri nas stoji.Tam nahore me ma proste nekdo rad a ja to vim.Nebojte se odpovidat na prispevky,nejste sobec,nejste netaktni a rict svuj nazor muzete,ja mam pocit,ze my vsichni tady dlouho premyslime,nez neco napise,prave proto,aby jsme si neublizili,navzajem.Nejde o to davat rady,ale spis se podelit,napsat svuj nazor,svuj pocit.My jsme proste jini,ale nechteli jsme to a nemeli jsme na vyber,proste to zivot prinesl.Tak se mejte a taky vas na dalku objimam a preju hodne sily.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod MIRKA » 17 říj 2018, 21:32

Petře, jak já vám rozumím.....Také jsem unavená, vyčerpaná, ale musíme žít dál, pro ty, kteří tu jsou. Mám malou vnučku, kterou miluji, ale nedokážu si toho štěstí užívat, jak bych chtěla. Snažím se přetvářet, usmívat, ale není to jako dřív. Naše životy poznamenala ta nejhorší věc, jaká se může člověku přihodit.
Proč se bojíte vyhledat pomoc? Spousta z nás chodí k psychiatrovi a nestydíme se za to. Violku vám bohužel nikdo nenahradí, ale máte další holčičku, musíte žít pro ní a pro manželku. Já vím, je to těžké, mě také každý říká, že mám ještě dceru a vnučku, ale cítím, jako by s Kubíkem zemřelo část mě.
Snad vám alespoň pomůže vymluvit se z té bolesti tady na DC, mě se vždycky trošku uleví, není dobré to držet v sobě. Přeji vám hodně sil. Posílám objetí. Držte se.
MIRKA
 
Příspěvky: 237
Registrován: 06 bře 2015, 16:07

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 14 úno 2019, 23:54

Zdravím vás všechny po delší době. Loni na podzim jsem se sám sobě otevřel a jsem na cestě poznat co je mým posláním v tomto životě. Pomohl a pomáhá mi k tomu Vědomý zármutek a zato všem moc děkuji. Jak já jsem už mezi lidmi vyřkl: díváte se na jiného Petra. Nevěděl jsem jak to popsat, neboť teď hledat slova v tom jak teď pohlížím na život není jednoduché. Předtím to byl zármutek a teď je to vědomý – a to je ta podstata. Vím, že mi pomáhalo se tady vypsat. A možná jednou za čas to udělám. Donedávna jsem nevědomky četl o tom, že si musím pomoci sám, že to za mě nikdo neudělá, tak až poté co jsem se sobě otevřel, průběh otvírání měl několik podob, tak potom jsem vědomě uviděl, ucítil, zažil jaké to je se otevřít. Pročetl jsem si teď od začátku vše výše napsané a už na to pohlížím jinak. Děkuji vám za podporu. Přišlo mi jak jsem se tak otevřel, že si mám tzv. ujíždět na Duškovi. Do té doby byl mimo mé zorné pole. Tak teď sleduji Duše K. Dále sleduji Valerije Viktoroviče Pjakina, nechal jsem si udělat písemný rozbor Human design. Poprvé v životě mám chuť do života. Nabírám sílu a raduji se z toho že mám Světlanku, Zuzku a širší rodinu, spoustu dalších skvělých lidí a vzpomínám na Violku, zapaluji svíčku. Vím jak byl pro mě loňský rok velice náročný. Přišel jsem o dvě děti, dvě babičky, tetu a kamarádovi (pro mě důležitého a cenného člověka) zemřela sestra, kterou jsem znal. V září jsme se stěhovali do nového bydlení, s tím, že mezitím u mě přišla změna a tak jsme se letos v lednu vrátili. Velmi náročné pro mou ženu. Uvědomil jsem si, že tu mám ještě vyřešit pár věcí. Začal jsem veřejně otvírat tabu smrti.
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Lenulka » 16 bře 2019, 08:51

Petře, z toho co čtu je mi jasné, že se něco změnilo, že ten starý Petr je pryč. A vzhledem k tomu, že od minulého příspěvku uběhlo necelého půl roku...no tak to je mazec :) Mám radost z té proměny, hlavně proto, že všichni máme možnost "vidět "...v našem případě číst, ale to není podstatné...že to jde a že se to děje. To mi dává naději. Máte pravdu, smrt je pořád velké tabu...když ona se přece tak nehodí do našich představ o životě. Ten má být přece krásný, šťastný, plný super zážitků a radosti. Ale není. V jedné písničce se zpívá...vždyť jen prořezanej strom může vejš růst...a to přesně pasuje na Vás Petře. Cítím silné dojetí a děkuju. Lenka
Lenulka
 
Příspěvky: 78
Registrován: 20 bře 2016, 01:24

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 24 čer 2019, 07:46

Děkuji Lenko. Teď se ocitám v situaci, kdy smrt se mě velmi dotýká a řeším jak si s tím poradit. Na začátku června ve 13tt… Nejde mi to napsat. Máme andílka v nebi. Měl jsem tu nádhernou možnost slyšet tlouci srdíčko a přáli jsme si sourozence pro Světlanku. Teď už si vědoměji a rychleji pomáhám vstávat. Je to těžké, ale je to tak. Musím upouštět nahromaděnou energii, která mě ničí a proto sem píšu. Podstupuju terapii a děkuji všem, kteří mě provází a pomáhají mě při cestě životem. Když někdo říká, však máte Světlanku, vůbec netuší, co se v lidech, kteří zažívají tuto situaci, co se v nich odehrává. A ten mýtus, že další dítě to zahojí, nebo že budete mít další nebo to vám nestačí jedno dítě? Vůbec ale vůbec neví jak to je. Já jsem zjistil, že realita je jiná a každý ten život prožívá jinak. Já potřebuji porozumění a nechat mě být. Nevím jak si poradit s tím, když člověk řeší otázku života a smrti. Ubíjí mě to. Mám i světlé chvíle a těch je dost. Sem si jdu ulevit. Děkuji.
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 06 lis 2019, 22:24

Ikdyž procházím změnami a život mě baví, dává mi život pěkně zakusit a ověřuje si jestli opravdu vnitřně žiji to co veřejně prohlašuju. Opět jsem natlakovaný a hledám jak si poradit. Mám plnit přání ženy i za cenu že ji můžu ztratit? Již třikrát to nevyšlo během velmi krátké doby. Ubíjí mě to. Denně zapaluji svíčku a dávám do lucerničky, kterou jsem Violce vyrobil k svátku, kterého se nedožila. To BOLÍ. 23. listopadu 2014 zemřela. Prvorozená dcera. Byl jsem postaven před situaci, kterou jsem ani ve snu nečekal. Mám pocit, že tím snažením o další dítě omezuji svou pozornost na Světlanku, která v prosinci oslaví tři roky. Tím, že před rodinou musím tajit jak se snažíme o další dítě, bere mi to neskutečně velkou sílu na to jít životem. Musel jsem to pustit ven…
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod Radka F. » 11 lis 2019, 19:20

Petre,nas zivot je houpacka.Nekdy jsme nahore a pak spadneme dolu a trva,nez se zase dostaneme nahoru.Clovek by rekl,ze po nekolika letech uz bude brat ten nas smutny zivot,takovy jaky je,ale neni to pravda.U nas je to osum a pul let,zvladam to bez leku,sice brecim do polstare,ale pro ostatni vypadam--v pohode.Asi se to vsechno usazuje ve me a najednou to bouchlo.Pred dusickama jsem zacala mit zdravotni,ale i psychicke problemy a to dost silne.Takze jsem skoncila na neschopence a ted se pomalu hrabu z toho dna.Nechci videt lidi,nechci se s nikym stykat.Jsem zalezla doma,uklizim,brecim.Zase jsem poznala,jak by bylo jednoduche na vsechno se vykaslat,nechat se nekam zavrit a nevedet o svete.kdyz je clovek na dne,je to moc lakave.Ale zvladla jsem to,jen si nekdy rikam--a co kdyz to uz priste nezvladnu,co kdyz me dojdou sily,nevim.Jestli jsem spravne pochopila,snazite se o dalsi dite a zatim marne,ach jo.Verim,ze to musi byt pro vas dva hodne ubijejici a psychicky narocne.Zeptam se vas,tak jak bych se zeptala sve dcery,neboli by lepsi to proste vzdat,aspon na cas.Nechat to na osudu,pokud ma dite prijit,tak ho budete mit a nebo taky ne.Nechci,aby to ode me znelo nejak necitelne,myslim to spis kvuli vam a vasi pani.Nekdy se spatne hledaji slova,aby clovek neublizil a to bych nechtela.Meli by jste se soustredit na Svetlanku a nabrat silu,pred vyrocim a vanoci.Preju jen to dobre a drzte se.
Radka F.
 
Příspěvky: 202
Registrován: 14 bře 2015, 21:57

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 06 led 2020, 23:10

Zdravím všechny a moc děkuji Dlouhé cestě za možnost si ulevit a Vám tady na diskusním fóru. Byli a jste mi oporou. Tak si ještě na závěr ulevím, neboť mě čeká dlouhá cesta. Před chvílí jsem se dodíval na jeden díl nebezpečných vztahů, který chtěla žena ať se podívám. Byl tam chlap, kterému umřelo dítě. Bylo to pro mě dost silné a rozdejchávám to. A to jsem ji říkal, že je to pro mě drsnější než koukat na sci-fi. Letos poprvé od smrti Violky, jsme nebyli na štědrý den u naší lípy, kde máme Violku. Holky byly nemocné a bylo pro mě vnitřně dost těžké přesvědčit ženu, že zdraví je přednější. Vím, proč tam chtěla jet, třeba jen na otočku. Občas bolí být zodpovědným člověkem. Ustát ty tlaky ze všech stran. Nedávno jsem mluvil s kolegou a probírali jsme, co vše musím zvládnout v budoucnu a za nějakou chvíli jsem měl pocit, že se pozvracím, jak to uvědomění si co vše musím zvládnout mě dostává do kolen a to by vydalo na román. Tuto cestu jsem si zvolil a rozhodně se nemíním litovat, to už tu bylo. Sdílením si člověk hodně pomůže. Vždy jsem byl moc rád za komentář, a za to Vám tady moc DĚKUJI. Pomáhá mi sledovat Pjéra la Šéze a jeho přednášky + Malá vizita. Dále budovatelské filmy – Císařův pekař, Dovolená s Andělem, Pyšná princezna a další. Chodím na terapie. Terapie v přírodě, pobyt ve tmě, Human design. A jinak domácí výroba čehokoli a dávat to jako dárek někomu a sledovat jeho reakci, to mě taky naplňuje. Jak Světlanka letí za mnou ke dveřím jakmile uslyší odemykat a křičí táto. Za to stojí žít. Jsou chvíle kdy bych si zuby rozdrtil jak je zatínám bolestí. Stále více se mi v životě potvrzuje věta: Všechno co se děje, se děje tím nejlepším možným způsobem. Violka je moje prvorozená dcera a měl jsem tu nádhernou možnost být u porodu a vše to prožívat. Je to moje. Mnoho sil přeji a děkuji…
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08

Re: V náruči

Příspěvekod pája » 07 led 2020, 10:27

Milý Petře, ani nevíte , jak moc Vás chápu. Taky mne moc mrzí, když z nějakého důvodu nemůžu zajet na hrob, zapálit svíčku, ale říkám si, že je Kubík pořád se mnou, v mém srdci! Kubík mí chybí každý den, každou minutu, strašně mi chybí, někdy brečím až se zalykám a pak zas je to trochu lepší. Ale mám dceru a vnučku a pro ně tady chci být. Do měsíce se má narodit druhá, tak jen doufám, že všechno dobře dopadne. Taky pořád něco vyrábím, věnce, vánoční skřítky, keramiku a taky to pak rozdávám kamarádkám a mám z toho radost, že se jim to líbí.
Moc mne mrzí, že končí diskuzní fórum, protože opravdu není den, kdy bych se sem nepodívala a nepřečetla si příspěvky. Moc mi pomáhalo sem psát. A lituji nové členy, že tu možnost mít nebudou, protože to byla jedna z velkých podpor na naší DC.
pája
 
Příspěvky: 160
Registrován: 18 bře 2015, 10:56

Re: V náruči

Příspěvekod Pavla » 20 led 2020, 22:45

Ano, vše, co tu píšete... je přesně tak.
Tolik to bolí, tak moc vám všem rozumím.
Jak jste tu psal, Petře, o bolesti, kdy by si člověk zuby rozdrtil, to velmi dobře znám, dva roky.
Bolí i dýchat, je to někdy tak těžké, až mám pocit neskutečna, často si říkám: “jak dlouho se dá takhle strašná bolest ještě vydržet..??” Můj syn tu byl se mnou devatenáct let a teď už jsem ho dva roky neviděla, jak to je vůbec možné??
A přesto jdu pořád dál, ani nevím jak.
Píšete, že Violka je Vaše prvorozená dcera, a tak to navždy zůstane.
Píšete, co Vám pomáhá na Vaší dlouhé cestě a to je dobře.
Pro Vás i ostatní rodiče, kteří to ještě budou moci číst.
Pavla
 
Příspěvky: 76
Registrován: 25 pro 2017, 01:47

Re: V náruči

Příspěvekod Petr82 » 25 kvě 2020, 00:56

Transformace u mě teď probíhá na všech možných úrovních. Je to docela síla. Violce k svátku jsem vytvořil video https://www.youtube.com/watch?v=Qnx5TUGVjv0
Děkuji.
Petr82
 
Příspěvky: 16
Registrován: 28 bře 2017, 22:08


Zpět na Prázdná kolébka

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 4 návštevníků

cron