od pája » 30 pro 2017, 18:02
Milá Zuzko. Já vím , jak hrozně Vám je. Jsem zdravotní sestra na chirurgii a s bolesti, smrti...jsem se často setkávala. Na to se zvyknout nedá. Když mi bylo 15, zemřel mi bratr a časem jsem se s tím srovnala a žila normálně dál. Navíc mi oba rodiče zemřeli na rakovinu, takže vím, jak je hrozné se na milovaného člověka dívat a není žádná možnost pomoci.U mamky to bylo hodně rychlé, u taťky se to vleklo roky, ale poslední asi 4 měsíce byly opravdu náročné. Ale když zemřel, cítila jsem takový klid, že už ho nic netrápí, nebolí a taky to, že jsem mu hodně pomáhala a byla u něj, jak jen to šlo.Nevím, jak to přesně napsat.Takový pocit čistého svědomí,že jsem pro něj dělala, co se dalo. Musíte si to taky tak říkat, že jste vlastně obě s maminkou dělaly, co bylo ve Vašich silách, aby jste sestře usnadnily život i umírání. Když zemřel syn ,(příběh jsem zde napsala-Kubík Owczarzy) bylo a vlastně stále je k zešílení. Denně jej prosím o odpuštění, že jsem ho nechala umřít, že jsem mu nepomohla, když mu bylo zle.Kamarádka mi řekla, že jsem nejlepší máma na světě, ale já si hned řeknu, kdybych byla, nestalo by se to. Asi byl nemocný, i když jinak, ale já to přesto nemohu pochopit.První půlrok jsem nebyla schopná ničeho, jíst, pít, chodit do práce...pak jsem se pomalu učila držet city na uzdě a před lidmi vypadám,,normálně" a když jsem sama brečím dosyta, pak se trošku uleví. Sestru budete mít v srdci napořád, ve vzpomínkách, ale pomalu se to bude lepšit, uvidíte.Já jsem byla ráda, když jsem viděla dceru se smát, vůbec bych ji neměla nikdy za zlé, že se dokáže usmát, jít na večírek, jet na hory...Půjde to časem i Vám. Držte se Vy i Vaše maminka.