od Lenulka » 17 dub 2016, 22:31
Maminky, ani nevíte jak ráda bych si s vámi psala v diskuzi třeba na téma, jak odstranit červené víno z koberce, nebo jak dlouho nechat kynout těsto na chleba. Čtu vaše příspěvky a říkám si jestli jsem na tom hůř nebo líp než vy...líp možná v tom, že mám ještě 16-ti letého syna Daniela a po Lucce vnučku Anežku, ale hůř asi v tom, že já o tom, že Lucka uvažuje o smrti věděla, věděla jsem o její nemoci a taky v tom, že můj manžel trpí víc jak 11 let bipolární afektivní poruchou. Bolest, kterou všechny (všichni) cítíme a prožíváme se nedá změřit ani porovnat, je to niterný a hluboce osobní pocit. Stejně se nedá změřit a porovnat vina, kterou cítíme. Protože z toho, co tu čtu, jde bolest, smutek, žal a vina ruku v ruce. A já ji cítím taky, každý den, hodinu za hodinou. Co jsem to za matku, když jsem nedokázala svoji dceru ochránit? Jaká jiná může být matka než špatná, když přišla o dítě? Jak je možné, že jsem jí nedokázala zbavit jejího utrpení, pomoci jí, jakkoli, ale prostě pomoci ? Jak jsem mohla dopustit to, že to nakonec musela vyřešit sama takovým způsobem? Otázek mám tisíc.
Přemýšlela jsem, že kdybych dostala na výběr z možností, jestli mít dítě, v mém případě jen na 24 let, nebo ho nemít vůbec a nezažít tak tu bolest ze ztráty...neváhala bych, chtěla bych mít dítě i za takovu cenu znovu.
Já jsem se o svoje děti nikdy vlastně nebála, snad si o mně nebudete myslet něco špatného, ale já jsem vždycky věřila, že MÝM dětem, se nic nestane. Přestože moje babička přežila dvě ze svých čtyř dětí, i přesto jsem se neměla na pozoru, snad s nepatřičnou myšlenkou, že v naší rodině už přece máme vybráno. Dokonce i tehdy, když Lucka měla v necelých 18 ti letech plicní embolii v důsledku užívání hormonální antikoncepce, dokonce i tehdy jsem si nepřipustila možnost, že by to mohlo dopadnout jinak, než dobře.Teď už to mám jinak, Dan má od podzimu motorku a teď na ní začal jezdit a já zažívám pokaždé když odjede pocit sevřeného žaludku a pak osvobozující úlevy, když dorazí v pořádku domů. Ale nemám to srdce mu motorku zakázat, trpí ztrátou své sestry i když o tom nemluví a jízda na motorce je pro něj radost, relax a únik ze smutku.
Věřím na osud i na to, že si nás Lucka jako své rodiče vybrala, nevím tak úplně proč, ale jestli je to důležité, dozvím se to a jestli ne, vědět to nemám a nebudu. Měla odměřeno pouhých 24 let a já jsem nesmírně vděčná, že si vybrala nás. Moji bolest to nezmírňuje, chybí mi tak moc. Je mi líto, že neuvidím, jak vychovává Anežku, jaká krásná nevěsta by určitě byla, jak je znovu těhotná, protože chtěla mít dvě děti. Je mí líto, že už nám zůstavájí jen vzpomínky, že budoucnost s ní je pro nás uzavřená. Je mi líto, že jsem jí toho tolik nestihla říct, protože jsem si prostě myslela, že k tomu bude ještě spoustu příležitostí. A hlavně je mi líto, že jsem tolik věcí neudělala. Nezbývá mi než věřit, že ví a cítí jak hluboce a z celého srdce ji mám ráda.
Lenka