od Pavla » 20 črc 2018, 18:45
Zdravím po delší době...
Tak tu máme prázdniny. Tedy samozřejmě míním děti a pak ještě nás, “Komenského pakáž”, jak nám také občas někteří přezdívají:-)
Chtěla bych vám všem poděkovat za podporu, kterou si zde, myslím, poskytujeme navzájem.
V minulém příspěvku jsem zmiňovala, že se snažím (tak jako my všichni tady) žít dál, pokračovat v jakémsi zdánlivě “normálním” základním režimu.
To, že si někdo (snad možná) může myslet, že bych měla být po 7 (nyní už 8 a půl) měsících relativně ok, byla jen má vlastní domněnka. Nikdo mi to takto výslovně neřekl, je to jen můj pocit. Možná neopodstatněný, co já vím...
V práci působím navenek (téměř) stejně jako “předtím”, tedy i kolegové se ke mně chovají stejně jako dříve, jakoby nic.
To jim ale nemohu mít za zlé, ba naopak. Oni přece nemohou za to, že nechápou, neví, netuší...
Protože měli to štěstí, že neprožili.
A jak my všichni na tomto bolestném fóru bohužel důvěrně víme, kdo neprožil, naprosto netuší. Nic o tom, jak neskutečná je naše bolest.
Není to jejich vina. Vždyť oni, narozdíl od nás, si vedou své úplně normální životy. Mají na to právo. I my jsme ten běžný, obyčejný (a šťastný!) život mívaly. Takovéto peklo si nikdo z nás v tom životě “předtím” určitě nedokázal představit ani v nejhorším snu. Vše se může změnit během jedné jediné vteřiny.
Ty první dny a týdny, kdy jsem se vloni v listopadu po 3 nedělích “nemocenské” vrátila do práce, se ke mně všichni chovali velice ohleduplně, víceméně ale stejně jako předtím. Jen moji nejbližší kolegové v kabinetu (u těch je to ale asi tak nějak samozřejmé - považuji je za své přátele) a pak ještě jen 3 nebo 4 další si však troufli ke mně přijít přímo a... prostě jen obejmout... říct pár slov jako třeba “myslím na tebe” a tak... (hlavně žádnou “upřímnou soustrast!!!”).
Ostatní se ke mně chovali a stále chovají naprosto normálně, jakoby se nestalo nic. Někdo třeba ani opravdu neví. A ten kdo ví, zase neví, jak se k takovému “pacientovi” jako jsem já, vlastně chovat, co mu říct. Což naprosto chápu.
Smrt obecně (a dítěte obzvlášť) je v dnešní době v naší společnosti natolik tabuziovaná a odosobněná, že se tomu nelze divit. Dřív bývala smrt přirozenou součástí života, ostatně jí je stále. To jen současná “postmoderní” společnost se ji snaží za každou cenu odsunout kamsi mimo, daleko za hranice všední reality. Pryč ze života oslavujícího kult věčného mládí. Smrt je potřeba co nejrychleji vytěsnit a odehmat co nejdál. Jako by se nás všech netýkala.
Já se navenek také chovám “normálně”, vy všechny tady to určitě dobře znáte. Jen má rodina je svědkem mých “výronů” bolesti, které si dovolím pouze a jedině doma. Jen tam (a tady s vámi) si mohu odložit svou “poker face” a dát volný průchod té obrovské bolesti. Bolesti horší než cokoliv jiného na tomto světě. Bolesti, kterou i vy dobře znáte, bohužel.
Zjistila jsem u sebe docela velký problém s přáteli. Nevím, jak je to u vás, ale já mám dost značné potíže s oním “poprvé”.
Myslím tím první setkání “poté”. Také jste to tak měly?
Jak jsem tu už psala, má jediná opravdová celoživotní přítelkyně letos zemřela, ale pár přátel ještě mám... nebo jsem měla?
Nevím. Každopádně první setkání s těmi, kteří nás znali a stýkali se s námi s Lukášem odmalička, je docela masakr.
Respektive někdy ani není neb k němu vůbec nedojde. Jedna z kamarádek (znaly jsme se právě přes kluky - kamarádili spolu od dětství) se se mnou například setkat bojí. Neví, jak by se prý ke mně chovala, tak se mi raději vyhýbá. Což mi tedy také moc příjemné není, nicméně jí rozumím. A chápu.
Také bych si v mém “dřívějším” životě s tímto možná nevěděla rady. Nevím...
Takže tak. Posílám objetí vám všem tady, držte se, co jiného...
Pavla.