od Pavla5 » 02 srp 2018, 21:20
Milá Lucko, naše bolest je čerstvá, Vojtíšek nám odešel před dvěma týdny a souhlasím s Lenkou, že nejlepší je si najít práci, zaměstnat se. Mám sice sklony být spíše doma, ale přítel mě tahá ven, na procházky. Měli jsme hodně zařizování a mám děti, takže jsem neměla tolik prostoru na truchlení. Až jsem dospěla do fáze vyčerpání, kdy jsem byla protivná na přítele i děti, vadilo mi, že nemám klid a prostor k truchlení. Spíše jsem měla vztek na celý svět, proč zrovna on. Mělo by to být asi vyvážené a tak, jak to cítíme. Je zvláštní, že mám chuť jít do práce, byla jsem s dětmi doma, takže si musím najít novou, ale cítím, že musím, jinak bych to nezvládla, musím zaměstnat mozek, který se nechce s tak velkou ztrátou smířit. Vy máte prázdnou náruč, tak jako moje kamarádka, která před čtyřmi lety porodila mrtvého chlapečka. Musí to být hrozné prázdno. Přeji vám, ať ho brzy naplní dětský smích. Mě nejvíc dostávají vzpomínky, fotky a to, co jsme si naplánovali a už to nebude. Každý náklaďák, každá cisterna, která projede mi ho připomene. Když jdeme nakoupit, hned se mi vybaví, co jsem kupovala a teď nemám proč. Dnes jsem si prohlížela fotky z Vojtíškových nedávných 5. narozenin a nedala jsem to, ještě na to nemám. Hodně nám pomáhá víra, smíření se, i když mi to samozřejmě ještě dělá problémy a víra v to, že se jednou shledáme.
Jak píšete, mám chvíle, hlavně přes den, kdy jsem vpohodě, pak stačí myšlenka, písnička, nějaký podnět a hrozně to bolí. Nejhorší jsou rána a večery. Čtu si příběhy ostatních maminek, dívala jsem se na dokumenty a film Dlouhá cesta, brečím jak želva, ale pomáhá mi to. Vím, že v tom nejsem sama.