Jen tak

[Zuzana]

Vím, že je to pořád dokola, ale když je mi úplně nejhůř, tak si tady čtu, kdo co napsal, co je nového, nebo spíš není nového. Tak když už tu jste a budete mít chvíli, napište, co jste dělali, co se Vám podařilo, jak to zvládáte atd. Já jsem třeba v práci, všichni řeší, kam půjdeme po práci si zasportovat a na kafe, jen mi je zase těžko. Nejradši bych nikam nešla, ale už jsem to zrušila několikrát.

A o víkendu nás oba dva dny čeká oslava narozenin. V přítelově rodině, tak mi "naštěstí" až tak nechybí sestra, protože přítele ani jeho rodinu nikdy nepoznala. U nás se neslaví nic, není co.

[pája]

Ahoj Zuzi. taky tady každý den kouknu, co kdo píše a vůbec mi nevadí, že je to pořád dokola, Jsem ráda, že máš přítele a začneš trošku žít. Má dcera si byla s bráškou Kubíkem hodně blízká a už má svou rodinu a malou Elišku, která se narodila 10 měsíců po smrti Kubíka. Myslím , že je šťastná, i když si popláče. Věřím, že i Tobě se to povede. Nikdy se nedá zapomenout, co nás potkalo, musíš si dovolit být š'tastná a třeba trošku bude časem i maminka, až se dočká nějakého vnoučka, jako já. Elinka je jediný človíček , s kým se směju. Promiň , že tykám, ale mne připadá, že se tady všichni už tak známe, že si nemusíme vykat. Užij si víkend a zase napiš.

[Janak]

Ahoj holky, musím vám dát za pravdu. Taky jsem tu dost často, přečtu si vše co se tu od minule objevilo nového. Když je mi velmi těžko, tak jsem tu i několikrát denně. Stále si dokola a dokola pročítám všechny příběhy, názory a vzpomínky. Dost často u toho brečím, ale pak se mi uleví a já vím, že v tom nejsem sama.

[Matesi]

Také tady čtu. Je pravda, ze od té doby co jsem se dozvěděla o stránka DC, tak jsem taková víc vyklidnena. Dřív jsem myslela, že jsem výjimka, co se mi stalo. Nikoho v okolí neznám, kdo by měl stejný, ošklivý osud.
Tady jsme všichni na stejne, neuvěřitelné hnusné vlně.
Ale je to strašná psychická podpora. Vypsat se tady, přečíst si starosti, trápení, osudy jiných maminek....

[Radka F.]

Taky si tu JEN TAK sedim a ctu.Mladi odjeli a to je chvile,kdy si muzu nahlas poustet Fikovi pisnicky,divat se na jeho fotku a brecet si,protoze nechapu.Prisel manzel a ptal se,jestli to nechci ztlumit,nechci,protoze takhle si to vzdy poustel on a je me bliz.Snazim se delat,co je treba a nemit cas.Mam tak malo prostoru,kdy muzu byt sama sebou a nemusim se pretvarovat.Nesnasim oslavy a presto,kdyz je to nutne se jich zucastnim a zvladnu je,ale nejlip je me venku v prirode.Je to divny zivot a pres to vsechno jsem rada,ze ho zvladam a muzu tu byt se svymi blizkymi.Kdyz se ke me vnuk prituli a rekne,ze me ma rad,tohle je to jedine dulezite stesti,ktere jeste mam a pro tohle ziju.Mejte se vsechny co nejlip.

[Zuzana]

Děkuji všem za reakce a přeji hodně sil. Vždycky si to ráda přečtu, i když by bylo nejlepší, kdyby tu nikdo z nás nemusel být a nic psát. Já jsem dneska zůstala doma, pejsek má finální stádium rakoviny, mamka už negunguje vůbec, já vlastně taky ne. Vlastně si "užívám", že můžu ležet v posteli, být sama doma a brečet. Po obědě se snad vzpamatuju a budu do večera pracovat z domu. Určitě mi nikdo nemusíte vykat, v rodině jsem vlastně vždycky byla nejmladší. A tím, že sestra byla celý život nemocná a děti neměla a já taky nemám rodinu, jsem vlastně nejmladší pořád. U všech známých vidím, jak mají jejich sourozenci rodiny, jak se scházejí atd., u nás se prostě čas tak nějak zastavil.

Někdy si připadám, že jsme s přítelem jako z jiné planety. Z narozenin, které jsme slavili o víkendu, jsem 2x odjela, protože pejsek nám málem vykrvácel (rakovina kůže) a mamka, která mi ho hlídala, se z toho pomalu zhroutila. Takže pořád 20 km tam a 20 km zpátky. Nejraději bych neslavila vůbec nic, ale to zase nemůžu udělat příteli. Pro něj je normální narozeniny a vánoce slavit. Vánoce jsem tedy 2. rokem neslavila, to bych ještě nezvládla, snad se letos překonám.

[Radka F.]

Zuzi,je me lito tveho pejska.Taky jsme asi dva roky po Fikove odchodu museli nechat utratit naseho psa,protoze byl nemocny a trapil se.Protoze si ho se sestrou prinesli domu jako stene a vyrustal s nema,dost me to mrzelo,jako by odeslo zase neco,co me ho pripominalo.Myslim,ze cas se zastavil u nas vsech,i kdyz navenek vypadame,ze fungujeme.tam uvnitr,je prazdno a bolest a tvarit se-normalne-je snad stale tezsi.Jestli chces,napis o sve mamince,protoze z tvych slov chapu,ze to zvlada hodne tezce a ty jsi ta,ktera musi byt silnejsi.Jeste,ze mas pritele,ktery ti pomaha a vlastne dava moznost zit,aspon trochu normalni zivot s jeho rodinou.My jsme uz prisli s dcerou do stadia,kdy i ona-konecne-vzpomene Filipka,bavime se o tom,co vyvadeli,kdyz byli maly,ja jsem na spoustu veci zapomela a jsem rada,ze spolu muzeme o nem mluvit---i kdyz vim,ze i ji chybi a boli ji to,ale,proste pro nas tu bude navzdy.Priznam se,ze si pripadam,jak mimon,ktery na tuhle zemi nepatri,protoze nechapu lidi a jejich nazory a oni zase nerozumi me.Zuzi,preju ti hodne sily,budes ji potrebovat,abys tohle vsechno prekonala,ale myslim,ze jsi silna holka a pres vsechnu bolest se snazis fungovat.

[Zuzana]

Jste moc hodné. Vlastně i Martin, který nám "přispívá" na sousedním fóru a který je stále ve stádiu, kde jsme asi byli někdy všichni. Možná mi pomůže, když to tu jednou napíšu celistvě.. Mamka měla/má jen mě a sestru. Sestra byla o 6 let starší než já a v dětství vážně onemocněla. Negungovaly jí ledviny, v zásadě celé mé dětství si pamatuji, jak jsme pro ni jezdili do Ostravy do nemocnice a zase ji tam vraceli. Na týdny, víkendy, pořád. Celou ZŠ. Já jsem se zase jako dítě pořád dusila a bylo to jen horší. Za sebe už si pamatuju jen to, jak jsem nemohla dýchat a v 8 letech na Stědrý večer jsme čekali na rychlou záchranku a já jsem si byla jistá, že umřu (nemohla jsem dýchat ani mluvit, ale v duchu - naštěstí jen v duchu, jinak by mamku asi trefilo už tenkrát - jsem říkala ahoj mami, tak už se neuvidíme). Pak mě napojili na kyslík a OK. Z dětství si za sebe pamatuju ještě to, že mamka měla boreliózu, kterou jí ale odhalili až tak po dvou letech. Vždycky byla sama třeba čtvrt roku v nemocnici, zkoumali, zda nemá rakovinu, pak jí řekli, že skončí na vozíku atd. Já si jen pamatuju, jak se jí třeba vždycky půl roku motala hlava a zvracela. Vrací se jí to v určitých intervalech pořád, jako dítě jsem to neuměla pochopit. Pak se mohlo zdát všechno OK, ale na své 16. narozeniny jsem byla s kamarádky na kole a spadla jsem z 5 metrů z mostu. Na hlavu. Mě odvezl vrtulník, mamce předali za tmy mé věci policisté s tím, že neví, jestli žiju. I když jsem to přežila, byl to vlastně okamžik, ze kterého se už mamka nikdy nevzpamatovala. Následovaly roky operací u mě, měla jsem poraněný mozek, obličej, atd. (naštěstí jsem neochrnula, jak předvídali lékaři) takže mamka zase roky trávila čas v té stejné nemocnici a lékaři jí říkali, že není možné, aby měla takovou smůlu. Rok jsem nebyla venku vůbec, rok a čtvrt jsem nechodila do školy a pak jsem šla o rok níž.

Do toho můj otec alkoholik, který mi i sestře opakoval, že stejně máme zemtřít, atd. Naši se rozvedli, až když jsem byla dospělá. Pak měla sestra trombózy a nakonec dostala lupus (něco jako rakovina) a následovaly 4 roky volání sanitek, chemoterapie, čekání na zázrak. Měsíční i delší pobyty v nemonicích. Skončilo to tak, že stála na JIPce u postele a řvala bolestí. Doktoři ji uspali a pak se mě zeptali, zda ji mají přestat léčit, že stejně zemře. Souhlasila jsem a naivně čekala, že bude za hodinu mrtvá. Na to mi doktor řekl, že zemře tak za týden (nevím, jestli přemýšlejí mozkem, chápu, že jsem byla úplně na dně, ale kdyby mi to řekl dřív, nezlobila bych se). To byl okamžik, kdy se svět zhroutil mi.

Po smrti sestry se otec, který ji tak 8 let neviděl, "pochlapil" a roztrousil po rodině, že chudák zůstal sám a mamka měla milence. Tak jsem dostala od rodiny jako bonus zprávy, že si to zasloužíme. No a před rokem jsem se vyhýbala na dálnici havárii a ve 120 km v hodině to otočila na střechu. To mamka neví, protože už by to nepřežila, stejně jako neví plno jiných věcí, třeba že milenku měl otec. Loni v srpnu diagnostikovali mamce dva nádory (po měsíci se naštěstí ukázalo, že nezhoubné), psovi zhoubné a babičce taky. No a teď umírá na rakovinu náš pejsek, což prostě připomíná úplně průběh nemoci u sestry (stejně zemřel i dědeček a 1. babička, když mi bylo 10 a12 roků). Vlastně celý život sleduju, jak se mi ztrácí nejblišží před očima. Jediný otec si chodí zdravý po světě a mává mi z hospody. Mamka je na tom špatně fyzicky i psychicky, já určitě nejsem ten pravý člověk, kdo by ji uklidňoval a nejvíc mě děsí to, že cca před 4 lety jsme si se setrou slíbily, že se o ni postaráme. Mamka byla v nemocnici, ptž se jí vrátila borelióza, do toho zánět mozkových blan, cukrovka, sarkoidóza.. Žádná z těch nemocí není smrtelná, ale když se to všechno spojí a měsíc čekáte, zda to přežije, tak to je zase jenom hrůza. Vím, že na těchto stránkách je každý úplně v háji, ale vlastně se těším, až to jednou skončí. Nemám sebevražedné myšlenky, nic si neudělám, ale ani nevěřím, že se to změní.

[pája]

Milá Zuzko, je hrozné , co jsi zažila a stále zažíváš a Vaše maminka...ani nemluvím. Už bych se asi zbláznila. Každý máme nějaký osud, někdo propluje životem šťastný a spokojený, jiný si neváží toho co má a další zažije bolesti pro 3 rodiny.
Mně zemřel bratr, když mi bylo 15 a jemu . Léčil se s epilepsii, míval často záchvaty, býval i hodně v nemocnici a jednou brzy ráno se nám udusil při epi záchvatu. Bylo to hrozné, záchranka odjela a on tam ležel a čekali jsme na pohřebku. Obdivuji mamku, že se z toho dostala a fungovala s námi dál.
Když mi bylo 35, byla jsem vdaná a měla 2 děti, mamka náhle onemocněla a do měsíce umřela na rakovinu. Byl to šok a hrozná bolest. myslela jsem, že nic horšího se nemůže stát. Snažila jsem se pomáhat taťkovi, ať se necítí sám, pekla jsem mu, žehlila, brala ho k nám na oběd a asi za dva roky onemocněl taky rakovinou. Jezdili jsme po vyšetřeních, onkologii , ale byl statečný, nesl to dobře a celkem kvalitně žil další 4 roky. Pak se stav horšil, měl bolesti, zvracel a pak 9.12 zemřel. Je to zvláštní, ale nebylo to tak hrozné. Měla jsem takový klid v duši,jako že jsem pro něj udělala, co se dalo i vypadal , jako když klidně spí.Po čase jsem se cítila šťastná, měla jsem skvělé děti, pracující, studující, scházeli jsme se u nás na všechny narozeniny, vánoce, jezdili jsme i s jejich partnery na dovolené, na hory, lyže, pořádali jsme turnaje v badbingtonu, tenisu, bowlingu. A najednou, vůbec nechápu proč, jak se to mohlo stát, jak to že jsem nic nepoznala ...se Kubík oběsil a život skončil. Nic už není a nebude, žádné narozeniny, žádné dovolené, vánoce...Povečeříme a nejraději bych šla spát.Je to 4 roky, v práci když je nějaká akce na zahradě, večírky, bowlingy, beru směnu. Nechci nikam chodit, je nepředstavitelné se jít bavit, smát se, nebo tančit! Jsem ráda , že funguju, kvůli dceři, vnučce a manželovi Pobrečím si , když mne nikdo nevidí a tak ubíhá každý , pro mne už zbytečný den.
Zuzi je mi líto pejska, protože sama mám zlatého retrívra a je to prostě člen rodiny. Dceři umřel pes na rakovinu půl roku po Kubíkovi, taky z toho byli hodně smutní. Řekli, že už dalšího nechtějí, ale za měsíc už koukali po štěňátkách a mají dalšího. Katce bylo smutno, takhle aspoň měla s kým chodit na procházky.
Já zatím o Kubíkovi nedokážu mluvit, ani s manželem ani s dcerou, která ho taky měla moc ráda. Hned začnu brečet a tak raději spolknu co jsem chtěla říct
Nevím, jestli to někdy bude lepší. Ale Tobě Zuzi moc přeji, aby se to zlepšilo, hlavně že někoho máš, s kým se trošku vrátíš do života a až budeš mít své dítko, moc Ti to pomůže. Vidím to podle mé Kačky, ta se hrozně na Elinku upnula, miluje ji a myslím , že je i šťastná. A já? S Eliškou se musím i usmát! Tak možná se jednou dočkáš úsměvu i od své maminky.Zuzi drž se, jsi fakt silná holka. Jsi asi někde ze Severní Moravy,že? Já z Havířova.Pa

[Zuzana]

Je mi to všechno líto, Pájo. Jsem z Opavy. Pracovala jsem v Ostravě asi 4 roky po škole, ale dojížděla jsem, ať pomůžu se setrou. Pak jsem udělala profesní zkoušky, vzala si hypotéku na druhou část domu, kde v přízemí bydlí mamka (dříve se sestrou), začala rekonstruovat, změnila jsem místo výkonu práce, ať jsem v Opavě a ... sestra umřela. Vím, že je to jen majetek, ale zatímco u svých vrstevníků vidím radost z toho, že mají své první bydlení, kolaudují, zvou lidi na grilování atd., pro mě je to zase jenom nulová radost.

Škoda, že nikdo neumí pořádně vyléčit rakovinu Nevím, proč to tak je. Zažila jsem sama ARO, operace atd., i když po úrazu, zažila jsem to i u rodiny a i když je na tom plno lidí hůře něž já, tak mi už můj život úplně stačil. Snažím se myslet pozitivně, ale když mám být upřímná, tak všechny pozitiva rozdrtí negativa. Já mám upřímně pocit, že mamka už nezvládne ani ten zítřek (operace pejska, bohužel asi poslední ) a já už vlastně taky ne. Máme ještě pejska po sestře, kterého si vzala z útulku, tak se o něj staráme. Bohužel už má taky více roků.

Dneska jsem šla do práce, ale stejně jsem nic moc neudělala. Tak snad to všechny nějak zvládáte. Tak se držte!

[Radka F.]

Zuzi,precetla jsem si pribeh tvoji rodiny a nejak nevim,co napsat.Kazda z nas tu ma svou bolest,ale ta tva a tve maminky je jeste nasobena tim vsim,cim jste si museli projit.Ty nemuzes byt stejna jako tvoji vrstevnici,vsechno te to ovlivnilo,ale na druhou stranu jsi silnejsi a klobouk dolu,jak to zvladas.Vim,ze bys chtela obycejny zivot a nestojis o to byt silna,ale osud se nas nepta.Moc ti preju,abys nasla v zivote konecne trochu klidu a stesti.A taky preju tve mamince,at je co nejvic to jde v poradku,protoze i pro tebe by to bylo ulehceni,kdyby ses o ni nemusela bat.

[Zuzana]

Pejsek nám dneska zemřel, v 10 letech. Úplně stejným způsobem jako sestra:( Když setra vydechla naposledy, byla u ní zrovna mamka, u psa jsem byla já. Teď už ho venčí sestra.. Máme ještě fenku (sestra ji vzala jako týranou z útulku), ale nějak to nepomáhá. Každý má svůj těžký život, je mi jasné, že nejsem jediná, ale strašně moc se těším, až jednou to utrpení skončí. I kdyby to bylo za 20 nebo 40 let. Když ještě před chvílí dýchal, řekla jsem mu, že mi ji má pozdravit. Sice moc nevěřím na posmrtný život, pro mě je to všechno definitivní, ale co kdyby náhodou.

Dřív jsem porovnávala věk lidí (proč je někdo starší než sestra čím si to zasloužil), poslední měsíce porovnávám i stáří psů. Vím, že to nedává smysl, ale neumím se toho zbavit. Bohužel mi nepomáhá ani ta věta, kterou mi říká každý, že mrtví už se netrápí, že už je nic nebolí atd. Zcela sobecky bych je tu radši měla. Zase to slovo nikdy.

[Radka F.]

Zuzi,vim,ze zase prozivas u tveho pejska pocity,jako jsi mela se setrou.Smrt,definitivum,konec.Tohle nikdy nepochopime.Chapu tvou potrebu poslat sestre po pejskovi odkaz,taky to tak mam.Kdyz jsem navstevovala nemocnou tetu,mela jsem strasnou chut ji rict,aby tam nahore pozdravovala Filipka,az se s nim sejde.Jenze by bylo netaktni,ji to rikat,umrela pred rokem a vim,ze jestli to jde,tak me tam na nej dava pozor.Dnes v noci me bylo hodne zle.Vsechno me bolelo,nemohla jsem dychat,mela jsem zachvaty paniky,ze se udusim.A ja jsem si najednou uvedomila,jak strasne chci zit.Ne kvuli sobe,kdyby to bylo jen na me,tak uz jsem s Fikem.Ale to vedomi,ze by se dcera a manzel trapili,tohle nechci.Radsi budu tady s tou hroznou ranou v srdci,ktera me drasa a boli vic,nez priznam,ale muzu je chranit,pomahat jim.Jestli je nejake -pak-tak se s Fikem sejdu a uz ho nikdy nepustim.Strasne me chybi.Takze Zuzi,snaz se taky zit naplno,nepocitej roky,ber od zivota,co ti nabizi.Sestra ti bude chybet porad,ale jsi k ni kazdym dnem bliz a ten cas,co tu mas,vyuzij.

[Zuzana]

Ještě jednou děkuji všem za reakce. Je mi líto Vás, Vašich rodin a čím si procházíte. Bohužel se to nedá změnit. Snad to nevypadá, že si moc stěžuji, vím, že vždycky může být hůř a že je to všechno teprve začátek. Chodím do práce, podporuju charitu, rekonstruuji byt, přítele jsem si našla, snažím se moc nenechávat mamku samotnou třeba více dnů. Jenom ta radost se dávno vytratila. Zkoušela jsem číst různé motivační knížky a časopisy, ale všechny jsou jako přes kopírák stylem "co zaseješ, to sklidíš." Tak si raději každý den přečtu pár příspěvků tady (už bych podle fotek mohla poznávat jména a říkat, kdo na co zemřel), popřemýšlím, co všechny ty zesnulé děti někomu tak strašného udělaly, a sem tam se naivně zeptám doktorky, proč ještě nikdo nevymyslel léky na psychickou bolest.

[Radka F.]

Zuzi,ja myslim,ze si nestezujes,ty se proste jen snazis zit a to je je v poradku,to delame vsechny.Vzdyt na to,jak jsi mlada,toho zvladas spoustu a neni to fer.Mela by sis uzivat,byt v pohode,jenze zivot proste dokaze byt hnusny a zly a ne kazdy ma to stesti...Taky se divam kazdy den na fotky na DC a desi me,kolik je nestastnych lidi.Ti,kteri umreli a ti,kteri zustali.Co je horsi-tezko rict.Je me smutno,chybi me,brecim,ale nedokazu nic zmenit a to je to nejhorsi.A tak se zatnu a funguju,jen si rikam,jak dlouho to jeste vydrzim,to nevim....

[Zuzana]

Já, si p. Radko myslím, že horší je tu zůstat.. ale člověk si nevybírá. Prostě to tak je, buď to určí Bůh, nějaká jiná vyšší síla nebo náhoda, to nevím, ale nezměníme to. Chodím teď na vycházku jen s jedním pejskem, takže z toho, co byl dříve relax, je zase spíše přemáhání.

A v pátek přijede přítel. Objednala jsem dnes asi po roce pračku (další věc, kterou přítel nechápe - jak žiju bez vlastní pračky), tak ji v pátek pojedeme vyzvednout. Další "problém" je třeba ten, že nemám venkovní teploměr. Dříve jsem si říkala, jestli by nebylo lepší hledat partnera mezi někým, kdo má stejnou zkušenost jako já, ale asi bychom se stáhli navzájem ke dnu. Takto aspoň člověk vidí, že jsou i normální starosti.

[Radka F.]

Presne,jak pises.Myslim,ze je dobre,ze tvuj partner je--normalni--vraci te do reality a upozornuje na veci,ktere jsou pro jine bezne a nekdy i dulezite.Vzdyt sama na sobe pozoruju,kolik veci neni dulezitych,co vsechno neresim a ze nekdy si okoli mysli,ze jsem blazen-jak uz jsem se parkrat doslechla.Jenze ja na reci nedam a jsem ve veku,kdy uz jsou me lidi ukradeni a nepotrebuju je.Ale ty mas zivot pred sebou a uplne se stranit,pro tebe neni dobre.Jsem rada,ze ma dcera ma taky-normalniho-partnera a ze vlastne diky nemu chodi na oslavy k jeho rodine,styka se s lidmi,ale i tak omezene,jenze je to jeji vec a ja ji do toho nechci mluvit.Jsme proste vsichni poznamenani,ale nejde to,zavrit se doma a byt sami,to by jsme tu uz nemuseli vubec byt.Takze je dulezite,aspon trosku,jak jen to jde,ten zivot zit.Rozumim tomu,jak pises,ze je tu horsi zustat.Jenze s nasim vedomim,co zpusobi odchod cloveka jeho blizkym,ver,ze i kdyz nejsem verici se nekdy doslova modlim,abych tu byla co nejdyl.Nesnesu pomysleni,ze by dcera a manzel meli brecet jeste za mnou,chci tu byt pri nich,i kdyz Filipek me neskutecne chybi a boli me kazdy pohled na fotku.Nikdy to nepreboli,jen se musime naucit s tou bolesti zit.Moc te Zuzi zdravim a hodne sily.

[Zuzana]

Taky přeji všem hodně sil. A co jaro, pomáhá vám aspoň trochu? Jám mám poslední rok nejdraději kombinaci tma + teplo, ale takové roční období není. Loni jsem byla na jaře strašně unavená, letos nevím, co přijde. Můj problém je i v tom, že se neumím do ničeho přinutit, nebo alespoň ne v všas, prostě je mi většina věcí dávno jedno. Takže do práce dojdu pozdě, sedím tu, pak to doháním po večerech doma a tak pořád dokola. Dělám na sebe, takže žádný tlak, což má samozřejmě hlavně své výhody, ale nenutí mě to "zrychlit". Trochu mi pomáhá si kreslit, tak občas něco čmárám. Kamarádi mě zvou k sobě, ukazují mi domečky, děti, kam jezdí na dovolenou atd. Většinou se tomu vyhnu, když už někam jdu, je zbytečné jim vysvětlovat, že je mi to jedno, tak jim to pochválím, chvíli posedím a jdu domů. Úplně jim vidím do hlavy (myslí to dobře) - podívej se na nás, měj to všechno taky a bude to super. Já bych tak nějak dříve uvažovala taky, takže je zbytečné jim něco vysvětlovat.

[Pavla]

Ahoj všem,
já měla jaro vždycky ráda, asi jsem to tu i někde psala.
Už druhým rokem je ale všechno jinak, jaro bolí.
Ostatně stejně jako i podzim a zima.
Kombinaci tma + teplo bych taky brala, jsem klasická noční sova a teplo miluju, léto bylo vždycky moje absolutně top roční období, zimu nesnáším (obzvlášť tady na Vysočině) a pošmourný podzim taky není zrovna můj “šálek kávy”.
Vloni na jaře jsem se (mylně) domnívala, že napřesrok už to bude třeba lepší, když to bude “už” podruhé...
Opak je ale pravdou. Je to blbý, pořád a hodně, spíše horší.
Všem, kteří kecají cosi o tom, jak už to po nějaké době prostě “musí” být lepší, bych přála, aby si zkusili na vlastní kůži, tenhle “život”.
Já vím, hnusný, jenže oni fakt prostě netuší, o čem melou. Kdyby se všem těm rádoby “utěšitelům” - rodičům zdravých a hlavně živých (všech svých) dětí, tohle stalo... viděli by pak oni sami, jak by to zvládali.
Třeba lépe, nevím, každopádně oni NEVÍ naprosto nic o tom, jak se cítíme my, tady...
Přátele už nemám vůbec žádné, absolutně nikoho.
Pozítří to bude přesně rok, kdy zemřela ve čtyřiceti čtyřech letech má nejlepší kamarádka a všichni ostatní mne už dávno zasklili. Což se naprosto nedivím (co taky se mnou..?) a ani já sama se už nikomu ani ozývat nechci.
Jako rodina se stýkáme jen s mužem mé zemřelé kamarádky a jejich dětmi, tak nějak jsme si v tom našem společném neštěstí “zbyli”...
Takže život tak nějak na .... a lépe už nebude, v to nedoufám.
Vy jste, Zuzano, určitě mnohem mladší než já (46), takže tu naději ještě máte.
Asi už to nikdy nebude úplně dobré (soudím z Vašich slov tady)... ale (aspoň) trochu lépe by třeba někdy být mohlo...?

[Zuzana]

Mi je, p. Pavlo, 32. Věšina lidí mi říká, že mluvím a uvažuju jako by mi bylo 60 let (věk mojí mamky). Ale to je ta lepší varianta. Únavnější jsou ty otázky a co jsem ti jako udělala, že se se mnou nebavíš?

Snažím se v tom "neutápět", dělám různé věci, ale moc to nejde.. Taky vím, že je na tom mnoho lidí hůř. Vlastně to už nikde jinde neříkám, než tady. Teď právě pomalu přichází jaro a s jarem dobré rady ze všech stran, že se projdu po sluníčku a bude mi lépe. Kéž by to bylo tak lehké. Nebo kdybych aspoň dokázala na 2 hodiny denně vypnout (jinak než spánkem), prostě nemít NIC v hlavě a nabrat sil. Pro mě je to prostě už rok a půl jako mít v srdci kudlu a podle okolností (nějaká konkrétní vzpomínka, Vánoce atd.) s ní někdo točí.

[martina]

přišla jsem během tří let o tatínka, syna a maminku. tátova smrt, ale hlavně to, co jí předcházelo, mě velmi zasáhlo. smrt vlastně byla už vysvobozením pro všechny. dlouho jsem se vzpamatovávala, ale to jsem ještě netušila, že za necelý rok přijde smrt tisíckrát horší než smrt rodiče - tam s tím člověk, byť těžko a nerad, tak nějak počítá.... smrt maminky za další rok po synovi už jsem vnímala spíš jako robot, už jsem neměla ani slzy ani sílu truchlit, bylo to, jako by se to všechno dělo někomu jinému a já koukala na ten psychotrihller odněkud z akvárka...
v prvních měsících a letech mi velmi pomáhaly stránky a fórum DC, pročetla jsem všechno xkrát.

a teď to hlavní, co chci říct. všimněte si, že sem opravdu chodí psát prakticky jen ti rodiče - maminky, které jsou buď čerstvě pozůstalé, tj. totálně down, anebo ty, které jsou na tom z nějakého důvodu hooodně blbě i po letech. ty, co jsou na tom líp, obvykle nemají důvod sem něco psát.
a to je právě ono - je tu tak šílená koncentrace bolesti a zoufalství, že místo toho, aby se mi ulevilo, má to už dnes (cca dva roky) přesně opačný efekt. nasaju tady to zoufalství a je mi zase hůř.... jenže je to po těch letech droga - nedokážu přestat, přestože vím, že mě to vlastně ničí...

a ještě něco pro zuzanu. v době, kdy se nám to stalo, jsem měla starosti spíš se starším synem (31). životem se tak plácal, už jsem se začínala bát, co s ním bude - místo pořádné práce sem tam brigáda... "pak" se víceméně náhodně chytil v tehdy malé, začínající, ryze české firmě. ta firma během tří let znásobila obrat 17 tisíckrát, a syn dnes v oddělení, kde začínal jako pěšák, šéfuje cca 40 lidem. je spokojený, z té práce byl od začátku nadšený - a pořád nejen šéfuje, ale i na práci "sahá"...
přišla jsem o syna a ten druhý pro mě udělal strašně moc tím, že je - v rámci možností - spokojený. jsem hrozně ráda, podobně jako další maminky tady, že aspoň druhé dítě nejen že žije, ale dokáže se i z něčeho těšit a radovat. ve chvíli, kdy jsem viděla, že neupadl do letargie a že aspoň jemu se konečně začíná dařit, i to mi pomáhalo a pomáhá, aby mi bylo líp - nebo aspoň starost mi ubyla.
asi chápeš, co tím chci říct. vím, že poručit se nedá, spíš to píšu proto, abys věděla, že i když se ti to možná nezdá, maminka, ačkoli má co dělat sama se sebou, tě pořád vnímá, a to, jak jsi na tom ty, hodně ovlivňuje i ji. a je mi jasné, žes strašně vyčerpaná, už jsi nejela ani na rezervu, ale na luft... takže zatím hlavně sbíráš síly.

naopak tys mi taky otevřela oči, i když jako holka to určitě prožíváš jinak, víc přemýšlím i o tom, jak těžké to muselo být pro syna, který svého bratra přežil... byl tehdy identifikovat tělo a spolu s mým bratrem nám jeden zkurvenej večer přijeli říct, co se stalo.
a už jsem zase tam, kde jsem nechtěla být. chtěla jsem zakončit pozitivně.
prostě, zuzano, my už se tím nějak proplácáme, ale ty mysli hlavně na sebe, svůj život a svoje zdraví - tím uděláš nejen pro sebe, ale hlavně pro mámu strašně moc. a nemusí to být nutně mejdany nebo setkávání s lidmi, nic, do čeho se budeš nutit. jen to, co tě těší nebo těšit začne - malování, sbírání nálepek nebo roubování stromů, divadlo, pes, procházky.... to je jedno. a od jedné radosti je krůček k další.

hodně sil všem

[Lenulka]

Marti, přesně jste vyjádřila moje pocity. Za pár dnů to bude 3 roky co Lucka odešla. Ze začátku jsem měla pocit...a nejspíš to nebyl jen pocit...že mi DC pomáhá přežívat, že mi dává sílu. Teď je to spíš naopak a přesto nedokážu téměř každý den tyto stránky neotevřít. Popsala bych to jako záměrné strhávání strupu z trochu zahojené rány. Když jsem před třemi lety s pláčem pročítala všechny příběhy jakoby se slzami odplouval kousíček mé bolesti. Teď je to naopak a přesto s tím nedokážu přestat. Myslím a hlavně cítím, že po určité době...která je individuálně dlouhá...by sem člověk neměl chodit. Ale já to zatím nedokážu. Souhlasím s tím, že tu do sebe nasávám(e) bolest, které je tu obrovská a neředěná síla. Jsem za tyto stránky nesmírně vděčná, ale budu považovat za svoje veliké vítězství až je otevřu jednou za týden, měsíc, půl roku, rok...

[martina]

spíš než strup.... přímo rýpání se v ráně, která se fakt pak nemá možnost nikdy zahojit... nechtěla jsem to napsat takhle "natvrdo", ale přesně totéž si myslím i já. přestat sem po nějaké době chodit je nejen známka toho, že stránky splnily účel a člověku pomohly, ale hlavně jediná možnost, jak se vzpamatovat. a možnost, jak začít mít vzpomínky nejen strašně bolavé a drásající, ale i ty láskyplné, kdy na své dítě člověk nevzpomíná jen s pláčem, nebo strašným smutkem, ale taky s úsměvem. já to zatím nedokážu.
hodně sil všem

[Zuzana]

Díky, p. Martino, napsala jste to moc hezky. Četla jsem to vícekrát. Je mi líto, čím jste si prošla a procházíte.

Mamka neví, jak to beru já. Myslí si, že jsem spokojená, všem říká, že jsem workoholik (v práci jsme začínali 3 a teď je nás 12). Tím, že živím jen sebe, jí koupím, co potřebuje, zaplatím složenky, pojistky atd. i za mamku. Navíc ji v tom podporují i její "kamarádky", které vidí jen to hmotné, potkají mě přes oběd někde u restaurace (chodíme tam s kolegy na oběd na menu) a do 10 minut jí do nemocnice donesou, že se mám, že ony to mají v práci těžší, že by na to neměly peníze atd. Realita je, že já se do toho oběda většinou přemáhám a chodím tam právě proto, ať do sebe dostanu něco teplého a nějakou zeleninu, a jejích kamarádek si většinou ani nevšimnu, tak mi to přijde až komické, jak mě mají zmapovanou O Vánocích, když byla mamka úplně zoufalá, mi řekla, že je ráda, že mám přítele, že aspoň nezůstanu úplně sama. Nechci ji trápit ještě víc, takže mamku nechávám v tom, že mám radost z práce, bydlení, nového přítele atd., jakou by měl normální člověk.

Taky neumím na tyto stránky nechodit. I když jsem u přítele, otevřu je aspoň jednou denně na mobilu.

[Petra]

Zdravím všechny. U mě to bude 8 měsíců co mé jediné dceři vypovědělo tělo službu. A nedovedu si představit, že bych nějaký den minimálně 2x nešla na tyto stránky. Pro mě dnem, kdy odešla skončilo vše. Nevím proč tu mám být, k čemu to má být dobré. Čtu vaše příspěvky a říkám si, jak to zvládáte. Máte můj obdiv. Nejraději bych se vším skončila. Ale to by se Míše nelíbilo, také bojovala. Neměla to lehké. Každé ráno si říkám, tak zas tu musím další den protrpět. Držím nám všem palce, abychom to nějak přečkali. Než si pro nás naše zlatíčka přijdou. Držte se

[Petra]

Milá Zuzanko, vím že to nemáte lehké. Sama jsem skoro před 35. lety přišla o staršího brášku a dodnes mi chybí. Je jste moc hodná, že mamince pomáháte. Je mi jen zle z lidí, co se v tom vyžívají a ještě si dokážou rýpnout a drásat již tak hlubokou ránu v srdci a duši. Jako by snad měli radost, že mohou ubližovat. Džte se, musíte žít i za vaší sestru

[martina]

hmmm, taky si o synovi myslím, že je workoholik... tak kdoví... ale faktem je, že už "před" byl vždycky do toho, cokoli dělal, hodně zapálený, tak snad to není jen maska a hozená kost...

petro, osm měsíců, to je ještě pořád "hodně čerstvě pozůstalý rodič"...

hodně sil všem

[Petra]

já vím, že oproti vám to je chvilka, ale mě to připadá jak 100 let. Nevím jak to moje mamka dala 15. let bez syna, který také odešel v nedožitých 20letech. A měla tu sílu mě a moji mladší sestru vychovat.

[Zuzana]

Všem Vám děkuji za reakce. Možná se tu dobrovolně mučím, ale mám pocit, že mi tyto stránky pomáhají. A nejvíc mi pomáhá, když příbývají nové komentáře, i když třeba krátké, jinak čtu dokola i pět let staré a to už je fakt mučení, ptž člověku se vrývá do hlavy každé slovo:(

Takto nad tím p. Martino vůbec neuvažujte. Do práce chodím, svým způsobem práce pomáhá, ale realita je taková, že bych mohla pracovat třeba od 7 od rána do 2 odpoledne a jít domů, a místo toho dojdu na 9 nebo 10 a sedím tu do 7 večera a ještě to doháním o víkendech, protože mnoho času trávím neefektivně, nechce se mi, brečím tu, říkám si, že stejně nemá smysl skončit v práci dřív atd... Mamka to neví a je zbytečné, aby to věděla. Z jejího pohledu "pořád pracuji a mám se dobře", tak to všem říká. Já už mám na mamku jen dva nároky - ať co nejdéle žije a ať je aspoň trochu zdravá. Jinak si všechno dokážu zařídit sama, i když je to složité... Navíc co se týká Vašeho syna - chlapi to tak prostě mají v sobě, potřeba zajistit finančně rodinu, porovnávat se, rozšířit podnikání atd. Vidím to i u partnerů kamarádek nebo u přítele, že je to v nich "zakódované". Příteli vždycky říkám, ať neřeší peníze, že je úplně jedno, kdo má jaké auto nebo dům. Důležité je zajistit základní potřeby a nemít dluhy, které nezvládám, ale 10x větší výplata nikoho neudělá 10x štastějším.

Za přítele jsem taky ráda, i za ty ostatní pěkné věci. Jenom to prostě není taková ta zamilovanost, na kterou se mě každý ptá. Mamka, přítel, pes, který mi zůstal po sestře, nejlepší kamarádka (má 3 týdenního syna) - všechno je to fajn, všechny je miluju, ale prostě v srdci je pořád ta kudla, která člověka ničí. Od probuzení až do usnutí. Dřív jsem si myslela, že aspoň minutu po probuzení bych nic nemusela cítit, ale člověk se s tím prostě každý den vzbudí. A začíná ten myšlenkový kolotoč "proč vlastně vstávat už teď"...

[pája]

Ahoj holky.Nevim ,co dodat,je to všechno tak,jak píšete.Take každý den kouknu na stránky DC a přečtu si, co kdo napsal .Nevím,jestli mi to víc pomáhá,nebo ubližuje, protože pak přemýšlím i nad Vámi ostatními,ale nedá mi to,abych sem nešla.Na Kubíka myslím stále s velkou bolestí,fotky prohlížím s pláčem,ale myslím si ,že si lidé v něm okolí myslí,že jsem v pohodě, protože chodím do práce ,usmivam se a taky si určitě myslí,že je to dlouho.Ale vy tady všechny víte,že jo tak není,že žijeme, protože musíme a nechceme všem kolem sebe vykládat,jak nám je,oni to stejně nedokážou pochopit.Zuzi já si třeba taky myslím,že dcera je teď šťastná,má skvělé kamarádky,přítele a úžasnou dcerušku,což jí určitě moc pomohlo překonat ten hrozný smutek.S Kubíkem si byli moc blízcí.Ale ve skutečnosti nevím.Nebavime se o tom,neptáme se jedna druhé,jak nám je.Nechci před ní už plakat,ať se netrápí a tak vlastně nevím,jen doufám.Snad Ti bude časem díky příteli také lépe. Držte se všechny,opravdu na vás všechny často myslím a přeji,ať vám ten život nějak jde.

[Zdenka]

Martinko, máte pravdu,že tu na stránky Dlouhé cesty,chodí psát jen maminky,které jsou čerstvě pozůstalé,ale nevím jak na tom jsou jiné maminky,které přišly o dítě už dříve,ale za sebe Vám mohu říct,že tu chodím skoro denně.O dceru jsem přišla před 10 lety a zabil mi ji v autě nezoodpovědný řidič ,měla 20 let a celý život před sebou.I já tu na stránky DC chodila a psala si s maminkami a s jednou jsem se i setkala.Čtu Vaše příspěspěvky,ale nepíšu,nejsem ani po 10 letech na tom líp,ta bolest je pořád veliká,ale důvod na psaní už jak-si není.To co maminky tady prožívají,jsem prožila a prožívám i já.Není pravda,že čas rány hojí u dětí to neplatí a na víc,když berete více jak 10 let AD,tak Vás ten čas jen nějak "otupí".A já už nemám potřebu něco psát,protože tady jsou ty osudy, hodně podobné s tím mojím.Když některé příspěvky čtu,jak kdybych to psala já.I když mám ještě dva syny a milovanou vnučku, už nikdy to nebude jako předtím,než jsme přišli o dceru.
Kdo mě,ale chybí tady na Dlouhé cestě je p.Arnošt,ten vždy dovedl bolavou duši aspoň trochu pohladit.Maminky,držte se a přeji Vám hodně,hodně sil... Zdenka

[MIRKA]

Ahoj holky. Já to mám už 5 let a na DC chodím denně. Je pravda, že mě často hodně bolí i trápení vás všech, ale jste jediné, s kým si můžu povídat a kdo mě pochopí.
Okolí vůbec netuší, jaké to je, přijít o dítě. Já mám dnes hodně špatný den, v noci to bude 5 let, co se mi Kubík zastřelil, vše se mi vrací, brečím, nikdy to nepřestane bolet. Přeji vám všem hodně síly, kterou opravdu potřebujeme.

[Petra]

Mirko, držte se. Je to všechno jako zlý sen. Přeji nám všem hodně sil i když si každý večer přeji usnout a už se ráno neprobudit

[MIRKA]

Děkuji Péťo za podporu.

[Petra]

je to všechno tak hrozné a nespravedlivé

[Zuzana]

Hodně sil, p. Mirko Nic jiného se snad ani říci nedá.

Dneska mě zavezl přítel do práce dříve (chodí na 6), tak tu jsem, snažím se to nějak přeorganizovat, a jediné, co mě uklidňuje je vlastně to, že tu zatím nikdo není. O víkendu jsem četla nějakou knížku o smrti, tak jsem přemýšlela o posmrtném životě. DC je prostě jedno z mála míst, kde člověk napíše pravdu (ještě mi pomáhají stránky na fb, kde se scházejí pozůstalí sourozenci a kde taky každý uvažujeme úplně stejně). Všude jinde jsou reakce vždycky špatné, většinou jednu (upřímnou) větu musím v dalších 10 vysvětlit a stejně zůstane takové to trapné ticho. Takže všude maska a je dobře, že tady se člověk nemusí nijak cenzurovat.

[pája]

Milá Mirko, míč na tebe dnes myslím, protože vím, že i když je každý den bez našich dětí hrozný,tak ten dnešní,je ještě stokrát horší.Drž se Míru. Je pravda, že jedině tady můžu psát,co cítím,pravdu,bez přetvářek!!!

[Radka F.]

Jak jste tu psali holky,je tu smutek a bolest,ale taky jsem tu nasla nadeji a pochopeni.Nikde nemuzu rict naplno,co citim,jen vam.Dava me to vedomi,ze vsechno,co delam a citim je normalni a ja jsem vlastne taky normalni-v tomhle svem svete.Chodim sem brecet,ale taky pisu,kdyz je me trochu lip.Nasla jsem tu kamaradky,ziju s DC vlastne uz od Fikove smrti,coz je sedum a pul let a pomahate me.Vy vsechny vite a znate,jak nas zivot vypada,tady muzu odhodit masku a byt sva.Je me lito vsech deti a rodicu,casto pri prohlizeni fotek brecim a stejne jsem vdecna,ze VAS tu mam,nejsem sama,nejsem divna,proste jsem bolava.V normalnim zivote o Fikovi nemluvim,neni s kym a tak jsem rada,kdyz ho tu muzu vzpomenout,protoze je muj a navzdy to takhle bude a ja o nem chci mluvit,nechci zapomenout.Chybi me,strasne moc a hledam ho vsude kolem sebe,tohle se nikdy nezmeni,porad budu porovnavat a premyslet,jak by vypadal.Prezivam,ale chci tu byt,je to muj trest zivota,zrovna dnes jsem si uvedomila,jak jsem porad po Fikovi chtela,aby se zmenil,aby prestal vyvadet a choval se zodpovedne a prisla silena vina---muzu za to,ze umrel,nezvladl me naroky,nevim a asi to nikdy nezjistim,ale vycitky zustanou navzdy.

[Zuzana]

Nemůžete za to, p. Radko. Určité věci se prostě dějí, někdo v nich vidí hlubší smysl (třeba náboženský), někdo nulový, ale nedá se jim zabránit. Někdo má rakovinu těla, jiný rakovinu duše. A můžete se třeba stavět na hlavu a neuděláte s tím nic. Končí to stejně. Syna určitě nezabily Vaše nároky, ale nemoc, zkrat, prostě něco "vně".

Dneska jsem přišla z práce domů dřív, zašla jsem dolů k mamce (už ani nevím pro co) a vedle urny stála sestřina oblíbená knížka. Mamka ji tam asi dala, ať si má co číst, i když to zní úplně divně (milovala čtení)... Nečekala jsem to, takže to byla zase další kudla v srdci. To jsou vždycky ty okamžiky, kdy si člověk uvědomí, že může dělat cokoliv a pořád to bude jen bolet.

[Pavla]

Nezní to divně, Zuzano, vůbec.
U nás Lukášův ručník, jeho přezůvky na doma...vše čeká na svém místě už rok a čtyři měsíce.
Akorát už sem o tom nechci moc psát...té bolesti už je tu fakt dost, dle příspěvků výše.
Vlastně už jsem sem nechtěla psát vůbec, po zjištění, že má bolest působí někomu ještě hůře, že ji “nasaje”...
Ačkoliv jsem si myslela, že k tomu byly tyto stránky původně určeny.
Mnoho sil všem,
Pavla.

[Lenulka]

Pavli, to, že jsem napsala, že tady nasávám bolest ostatních maminek vůbec nebylo proti nikomu namířeno. Každý máme možnost vyjádřit tu své pocity. A taky to děláme. Je přece na každém z nás jestli budeme psát to co cítíme a jestli to budeme číst. Tím chci říci, že by mě moc mrzelo, pokud by někoho můj názor ovlivňoval v tom, sem cokoliv a kdykoli svobodně a bez přetvářky napsat. Chodím sem každý den, čtu všechny příspěvky, prohlížím si fotky dětí a všechna ta cizí bolest jakoby byla i kouskem té mojí. Těším se až sem jednou dokážu přestat chodit. Zatím to nejde, téměř tři roky to nejde. Lenka

[Zuzana]

Když jsem začala chodit na DC, v nějakém článku bylo uvedeno "je čas truchlit a čas přestat truchlit". Chápu, že už bych spíše měla být v té druhé polovině (sourozenec, rok a půl od smrti), ale nejsem tam. V nějakém článku tady také stálo, že když už má člověk potřebu se v tom žalu pořád "utápět", má si vyčlenit třeba půl hodiny denně, koukat na fotky zesnulého atd., ale po té půlhodině nekompromisně změnit činnost. Na začátku mi to přišlo nesmyslné, teď už tomu rozumím a spojila jsem si to právě proto, co jste tu napsaly. Na druhou stranu údajně pomáhá to ze sebe vypsat než to v sobě dusit, a nikde jinde nemá smysl se o tom bavit než tady. Takže zkusím najít nějaký rozumný kompromis...Však člověk na DC nemusí popisovat jen umírání a smrt, někomu třeba pomůže v pár větách napsat, co kdo dělal, na co se aspoň trochu těší, čeho se děsí, co mu pomáhá/nepomáhá, jaké vám dělají vnučky a vnuci pokroky atd., a jimému zase pomůže si to přečíst - přečtu si tady radši než být někde se známými s tou svojí maskou, kterou člověk sice udrží většinu dne, ale ne celý den. Jinak upřímně si (zatím) nemyslím, že by to šlo vnitřně překonat a radovat se ze života. O mojí mamce si taky okolí myslí, že je dávno v pohodě. Realitu znám jen já - mamka mi často říká, že neví, jak dlouho to tu ještě vydrží. I proto jsem si zakázala myslet na budoucnost, stejně ji člověk neovlivní. Co přijde, to přijde. Jediná jistota je prostě to, že jednou ta bolest prostě skončí, i kdyby to bylo za 50 let. To si říkám, když je mi nejhůře. Do té doby tu prostě budu a nějak to tu zvládnu. A širší okolí mě paradoxně bude asi dále považovat za šťastného a spokojeného (byť náladového - asi tak si vysvětlují, že je většinou posílám do háje) člověka. Tak hodně sil do dnešního dne všem!

[pája]

Je to tak! Kdo chce, chodí sem a píše, někdo jen čte a nepíše, podstatné je, že to každému nějakým způsobem pomáhá. Kdyby ne, nechodili by sem. Já každý den kouknu a přečtu si příspěvky a jsem ráda, když tady nějaké nové jsou. Smutno mi je pořád, ale většinou o tom nemluvím a všichni kolem si taky myslí, že jsem v pohodě. Ale třeba jen sednu do auta po práci a jedu domů a už je to tady zase-maska odhozená. Ale lhala bych, že jen truchlím. Jsou už i věci na které se těším, třeba že budu hlídat vnučku. To je moje štěstíčko milované. Vím, že mi nikdy nebude líp, nebudu se bavit a smát, ale chci tady být pro dceru a vnučku a pro manžela, který mi hodně pomohl a já se mu to snažím nějak oplácet. Se mnou už ho nečeká žádná zábava, ples, dovolená..a tak jsem mu aspoň koupila zájezd do Anglie na fotbal, on anglickou ligu sleduje denně. Poprvé byl v Liverpoolu a byl naprosto nadšený a teď pojede do Londýna, dostal to ode mne k narozeninám. A já budu ráda 4 dny sama, můžu se dosytosti vybrečet, prohlížet si fotky a nemusím se držet.Zuzi stejně jsi silná, že při své velké bolesti pomáháš mamince, určitě je šťastná, že Tě má! Všechny Vás objímám.

[Pavla]

Tak já sem také přidám něco jiného než jen tu bolest pořád.
Máme teď jarní prázdniny, jsme v jednom krásném penzionu v Brně. Včera jsme byli na výstavě Titanic, už jsme sem chtěli dlouho. No, a taky ve zdejší fakultní nemocnici.
To je taková moje soukromá kuriozitka, návštěvy nemocnic na dovolených.
Když jsme tu na Jižní Moravě byli v létě, měla jsem to “potěšení” se důvěrně seznámit s úrazovou chirurgií nemocnice ve Znojmě (zvrklý kotník). Hned druhý den po úrazu jsme vyrazili na plánovaný výlet do Vídně, to vidět ten doktor, co mi kotník ošetřoval, asi by nechápal.
No, a teď mám pro změnu naražená žebra, jedno naštíplé, naštěstí bez zlomenin - sklouzla jsem se tu pěkně na mokré podlaze u bazénu. Ale největší “fór” je ten, že dnes odpoledne letíme do Londýna (tady z Brna), máme už ubytování i letenky, takže to nějak musím “dát”. Naštěstí s poraněním žeber se dá chodit výrazně lépe než s podvrknutým kotníkem (to byl tehdy ve Vídni docela boj). Ale jestli jste někdo něco podobného zažili, víte, že žebra, ať už jsou jen naražená nebo zlomená (znám obojí), bolí jako čert. Takže každá evropská metropole aspoň s jedním úrazem, to je moje heslo.
A “Tour de jihomoravské nemocnice” k tomu.
V Londýně to bude ještě asi docela zajímavé. Obzvlášť, když to mám celé oraganizovat, jedeme tam totiž sami, jak se říká “na blind”, ne se zájezdem. Takže s těmi mými žebry navrch to bude celkem výzva.
Na Lukáše samozřejmě stejně myslím pořád a stýská se mi každou minutu, představuju si, jak by tu byl s náma... do Londýna a do New Yorku jsem chtěla letět původně s ním.
Ale na těch cestách je ta bolest tak nějak “snesitelnější”.
Proto na každé, i na ty sebekratší prázdniny, odjíždíme.
Přeji všem, abychom ten náš život po životě tady, zvládaly, v mezích možností, co nejlépe...

[Zuzana]

V Londýně jsem byla před čtyřmi lety (ještě jako "naivní" člověk, že teď už bude vše dobré a že konečně budu cestovat atd.) a byl to velký zážitek, parádní město to je, a ve Znojmě asi před půl rokem, to bylo pracovně a byla jsem tak v háji, že když mi na místě v 8 ráno řekli, že pracovní schůzka nebude (vstávala jsem kvůli toho asi ve 3 ráno), zašla jsem si tam do lékárny pro nějaké kapky, co mi napsala obvodní doktorka na nachlazení, a jela tři hodiny zpátky domů, aniž bych se třeba podívala na náměstí nebo okolí Nezájem, zoufalství, truc, ani nevím, jak to pojmenovat. Přitom je to krásné místo podle fotek.

Nás čeká s přítelem Vídeň (dostal to k narozeninám, na jednu noc, tak snad to zvládnu) - bohužel mu nemůžu říct, ať jede sám, ptž by po 4 měsících vztahu asi utekl, a to zcela oprávněně. Zítra jedu pracovně do Zlína a do Ostravy, pak k příteli, tam budu do neděle, a v neděli jedu do dětského domova za dětmi, tam jezdím každý víkend posledního cca čtvrt roku. A mamka jede po dlouhé době (možná po 5 - 7 letech??) s kamarádkou na hory. Chtěla to k 60 narozeninám, jinak jsme nic neslavili. Sice měla posledního čtvrt roku pořád teploty, ale snad to zládne psychicky a fyzicky. Jsem ráda za sebe, že si týden můžu dělat, co chci a nemusím se dívat, jak se trápí, byť je mi jasné, že se bude trápit i tam. Je to paradox, ale něco podobného jsem zažívala dokonce i u sestry, když ji vždycky hospitalizovali, a to v těch prvních dnech, že můžu nedělat nic - třeba jen týden spát a koukat do stropu (jinak jsme k ní vstávaly v noci co dvě hodiny, nebo nespala vůbec a pak jsem trávila tak 10 hodin v práci - tenkrát ještě efektivně, ať vydělám a mamka může být doma.. a pak zase ty noci). Už zase brečím, tak už radši končím. Ale je to myslím "ozdravný" pláč.

[Radka F.]

Vzdyt i my mame pravo prozivat nejake hezke chvile,i kdyz je jich tak malo.Cas straveny s vnoucaty,to je to nejlepsi co znam,pri nich se musim soustredit jen na ne a myslenky odejdou,i kdyz jen na cas.Vcera jsme se domluvili se dvema koleginemi a sesli jsme se u jedne z nich.Posedeli jsme par hodin,povidali si,spojili jsme to s MDZ a ja jsem si chvili pripadala jako driv-normalni.Jsem vdecna za kazdou chvilku,kdy se dokazu normalne nadechnout,stejne vim,ze pak prijde plac.A dekuju Zuzi za tvoje slova,ohledne smrti syna.Ja vim,ze za jeho smrti bylo neco jineho,nez me pozadavky na jeho chovani,ale nekdy me prepadne tak hrozny pocit viny....ono najednou clovek lituje kazde spatne vety,nic uz se neda napravit a to je hrozne.

[Zuzana]

Já dříve p. Radko měla taky výčitky. Ale ty jsem si zakázala - a poměrně úspěšně celkem brzy. Prostě člověk nějak žil, něco udělal dobře, něco třeba špatně, ale už je to pryč a nedá se to vrátit. Byli jsme nějací a přesně takové nás naši blízcí znali a měli rádi. Dokonce jsem si uvědomila, že ani nemá smysl říkat si, že sestra měla mít manžela, děti, svatbu, cestovat, pracovat atd. (jako její vrstevníci). Taky je to jedno, nic už ji nebolí, není tady, takže ani nemá bližší smysl ji litovat. Prostě její duše není buď vůbec, takže nic necítí, nebo existuje posmrtný život a pak je určitě v Nebi a je jí fajn. Jediné, s čím se smířit nedokážu, a to je bohužel to zásadní, že už ji mamka ani já nikdy neuvidíme, tj. vlastně když to řeknu bez obalu, tak zcela sobecky ta naše bolest a zoufalství.

V sobotu jsem taky na chvíli vypnula. Vařili jsme s přítelem společně oběd (sestra se mi vždycky smála, že ani neoškrábu brambory - a jo, měla pravdu, ale snažím se napravit), pak jsme šli do čajovny (přítmí, teplo a relativní ticho, moje oblíbená kombinace ) a pustili si nějaké filmy.

Dneska jsem se po návratu osmělila jít k mamce a podívat se blíže na tu knížku, kterou dala sestře k urně. Je z knihovny a rok vydání 2018. Sestra zemřela na podzim roku 2017. To jsou zrovna ty okamžiky, kdy si říkám, že tohle by neměla žádná maminka zažít. Půjčovat oblíbenou knížku v knihovně zesnulému dítěti.

[Radka F.]

Zuzi,ja si proste nedokazu zakazat mit vycitky.Vim,ze je to asi hloupost,kazdy si obcas rekne osklive veci,je zly a nespravedlivy.Jenze pokud ty lidi ziji dal,tak maji moznost si to vyjasnit,omluvit se a to uz v nasem pripade nejde.Proto se me vraci ty osklive chvilky,uz je nemuzu zmenit a trapi me to,hlavne kdyz mam stavy uzkosti a bolest je silnejsi nez ja.Bezne funguju bez premysleni,ale staci,kdyz potkam Fikovi kamarady,jak jezdi s kocarky a prijde ta myslenka--jak by zil dnes.Tohohle se proste nikdy nezbavim,stale budu porovnavat,vzpominat.premyslet,i kdyz vim,ze tim trapim jen sebe.Je to,jak pises,vedomi,ze uz ho nikdy neobejmu,nepohladim,proste tu neni a priznam se,ze nevim,jestli vic lituju jeho,ze umrel nebo nas,ze jsme zustali a trapime se.Je dobre,ze dokazes na chvili vypnout a uzit si cas tak,jak je ti prijemny.Potrebujes to a neznamena to,ze bys na sestru nemyslela.Vzdyt v te cajovne,kde pises,ze je pritmi a klid,tam ti muze byt nejblis.Kazdy z nas dela,co muze,aby prezil.Musime se smirit s tim,ze spatne dny se stridaji s tema lepsima,ktere nam davaji jit silu dalMyslim,ze vsichni tu mame jeste sve poslani,at jsou to dalsi deti,vnoucata,rodice.Takze tady se muzeme vybrecet,aby jsme se pak dokazali svetu postavit celem.Zadna mamka by nemela pujcovat knizku zemrelemu diteti,v tom mas pravdu,jenze to je ten zivot,ktery se nepta.....

[Zuzana]

Já si myslím, p. Radko, že to srovnávání (v mém případně normální závist), je normální a nedá se mu vyhnout. Někdo řekne sestra/bratr v nějaké banální větě, třeba i negativní, a mi úplně puká srdce závistí. Mi vlastně stačí, že jdu po ulici a přemýšlím, že sestra už tudy nikdy nepůjde. A tak.. a nijak cíleně to nevyvolávám, prostě ty myšlenky mám pořád. Jinak těch špatných chvilek zrovna u nás bylo hodně. Ale prostě jsem něco udělala nebo neudělala, řekla nebo neřekla a tenkrát jsem k tomu měla důvod, nebo jsem si to aspoň myslela. I kdybych se postavila na hlavu, tak by to nic nezměnilo na výsledku, možná jen na chvíli, ale dopadlo by to stejně. A hlavně - není žádné kdyby. Už jsem to tu někde psala, ale výčitek (doslova zoufalství, že už sestře nevrátím, co jí dlužím) jsem se zbavila tehdy, když jsem si v nějaké knížce přečetla, že když člověk od někoho něco bere a nemůže to vrátit přímo té osobě, tak to má prostě předat jiné osobě. Takže jezdím do dětského domova a tu péči/čas/peníze "splácím" tam. Logické by bylo, aby to dělali rodiče těch dětí, ale ti jsou zase kdoví kde. Spravedlnost není, na posmrtný život moc nevěřím a ani nevím, jestli o něj stojím. Ještě najít nějaký lék na tu psychickou bolest, té se zbavit neumím.

Jinak v noci se nám zranila babička, mamčina mamka, a odvezli ji do nemocnice, takže už teď se děsím, v jakém stavu zase najdu mamku. A po asi 8 letech si na mě vzpoměl můj "milovaný" otec, nechal svojí současnou přítelkyni (kterou jsem nikdy neviděla), aby si hrála na moji klientku, zjistila o mě co nejvíc, a paní to zvládla asi 3 týdny, než mi to přiznala. A zase ta stejná písnička, jaký je tatínek chudák a jak zůstal sám, zatímco mamka a já jsme ty nejhorší. A pak prostě přemýšlím, proč takový člověk žije a sestra ne.

[Radka F.]

Ja vim,Zuzi,mas ve vsem pravdu.Jenze jedna vec je vedet a jina prijmout.Taky si myslim,ze jsme jako rodina fungovali normalne,meli jsme se radi,hadali se,nic nebylo extremni,jen ted,tim,ze odesel,to vnimam jinak.Proste me to boli a nemuzu si pomoct,i kdyz vim,ze -kdyby-nefunguje,ze nic nezmenim,stejne to mam v sobe.Taky nevyvolam myselnky,ale jak pises,proste to prichazi samo,staci jen vune,hlaska,gesto.....pak ho hledam kolem sebe a boli,jak strasne chybi.Pises o te knizce.Ja jsem zase videla film-Posli to dal-jestli ho znas.Je to vlastne podobna myslenka.Nekdo ti pomuze a ty pak pomuzes nekomu dalsimu,proste posilas pomoc a dobro do sveta.Sice se neangazuju jako ty-coz je od tebe moc hezke,ale nevim,jestli bych zvladla chodit takhle za detma a nechtet si je vzit vsechny domu,to by me asi delalo problem.Ale je pravda,ze se snazim byt mila na lidi blizke i cizi.Nekdy staci mile slovo,usmev,je to malo,ale ne kazdy to umi a pouziva.Treba v nakupaku,kdyz je stara pani a vidim,ze marne se snazi neco najit,tak ji proste poradim,snazim se byt mila na prodavacky,i kdyz nestihaji a neco popletou.Jsou to malickosti,ale i z tech mam lepsi pocit na dusi.S tvym tatou,to me mrzi.Mas toho nalozeneho az nad hlavu a on,misto,aby pomohl,pohladil,jeste ublizuje.Jenze nekteri lidi proste jsou takovy.Lituji se,fnukaji a jsou to vlastne vetsi chudaci nez my,protoze maji radi jen sebe.Znam to,taky mam takove v rodine a je lepsi se jim vyhnout.Mivam stejnou myslenku,proc nekdo,kdo ma rad jen sebe,na ostatnich mu nezalezi a stejne zije dlouho,i kdyz ufnukany zivot.A pak jiny,ktery by tu mel byt a mel rad zivot i lidi a stejne odesel a moc brzy zustal tu prazdne dira,bolest a smutek.Tohle Zuzi nepochopime,protoze to se neda.Co babicka a mamka,jak jsou na tom,protoze asi jedno souvisi s druhym a na tobe je,abys zvladla vsechno.Teda ne,ze bych si to myslela,ze to musis zvladnout,ale mam z tebe pocit,ze to takhle nejak vnimas,ze zapominas,ze jsi mlada hoka,ktera ma svuj zivot,ale delas,co muzes,abys pomohla mamince a vlastne se o ni staras.Ach jo,prala bych ti,abys mohla zacit zit svuj zivot a nemuset se porad jen starat a strachovat.