Markéta

[tumpachovai]

27.11.2018 se nám narodila mrtvá dcera. Termín porodu byl 24.12., byl to ten nejočekávanější a nejdůležitější dárek v našich životech...abych to vzala od začátku. Po třech letech snahy o přirozené otěhotnění jsme se obrátili na pardubický Sanus. Po roce snažení s jejich pomocí přišla skvělá zpráva, konečně jsem byla těhotná. Celou dobu těhotenství jsem měla strach, že bude něco špatně, hrozně jsem se hlídala. Ze začátku jsem měla špatně uloženou placentu, placenta praevia. Ale i to se v 28tt upravilo. Do 34tt jsem počítala pravděpodobnost přežití a komplikací pokud by se naše holčička narodila předčasně. Padl 34tt,já se uklidnila, protože už by to zvládla bez větších potíží. Pak jsem na konci 36tt šla na monitor a sestřička nemohla najít srdíčko. Následoval UTZ, po něm ta šílená zpráva, že Markétka nežije. Cestu do nemocnice si nepamatuju, byl se mnou manžel, naštěstí. Celý den u mě seděl, držel mě za ruku a odešel jen dvakrát na WC. Přijela i moje maminka, ta ale musela odjet pro staršího syna do školy a postarat se o něj. Je mu sedm let. Ve 20:38 se narodila a zároveň byla prohlášena za mrtvou. Do poslední chvíle jsem doufala, že je to omyl, že přeci jen začne plakat a bude všechno v pořádku. Rozhodli jsme se, že ji chceme vidět, rozloučit se. Teď lituju, že jsme si ji nevyfotili. Po dvou dnech mě pustili domů, manžel u mě byl celou dobu, domů se jezdil jen vyspat. Malá si skřípla pupečník a udusila se. Byla úplně zdravá. I doma fungoval jako dokonalá opora. Maminka zařídila mši za naši Markétu, tam jsem byla jen s ní, muž se zúčastnit nechtěl a já to chápala.
Pomohlo mi to, nejsem věřící, ale pomohlo mi to. Pořád se to tak nějak zvládalo, opravdu mi pomohl manžel, já se snažila pomoci jemu, jezdila sem mamka, musela jsem se starat o syna. Pak přišly Vánoce. Měla jsem strach, že to neustojím. Odpolední návštěvu manželových rodičů, kde byla i jeho sestra s rodinou (mají dvouletého syna), večeři a nadílku u nás doma...jak jsem se pletla. Jirka ráno ani nevstal. Po dlouhém naléhání dal stromek do stojánku a pak zase zmizel v ložnici. Vzala jsem syna, dárky a vyrazila k jeho rodině bez něj. Pořád jsem ale věřila, že do večera se srovná. Nesrovnal. Ani s námi nevečeřel, všechno bylo na mě. Nechápu, jak jsem to mohla zvládnout. Od dvou jsem byla vzhůru a plakala pro naši holčičku. Ale byly Vánoce a Otík si zasloužil aby byly aspoň trochu radostné. Když jsem malého uložila, vypila jsem lahev vína, vzala si prášek na spaní a spala s ním. Ráno jsme sami odjeli k mojí mamce a tam byli do 26.. Muž si vypnul telefon a když jsem se pak sama vrátila, nemluvil se mnou. Obvinil mě, že jsem v těhotenství kouřila (nekouřila). Teď už mám krabičku Peklo dostalo nové dno. Do toho telefonáty od jeho rodičů, protože on nekomunikoval a měli o něj strach. Znovu jsem odjela pryč, protože bych to sama nezvládla. I když mám syna, bála jsem se, že bych se zbláznila a udělala nějakou blbost. Nedokážu ho přesvědčit, aby se zeptal lékařů, třeba na patologii, tam by poznali kdybych kouřila. Myslím, že jí dělali i toxilogii. Včera jsem se vrátila, nevyčítám, snažím se ho chápat, ale je to podraz. Bolí mě to, jak nejen mě ublížil. Nejvíc asi to, že se vykašlal i na syna. Opravdu chápu, že to někdy prostě nejde,ale byly Vánoce...
Zažilajste nekterá takovou situaci? Jak z toho ven? Po Novém roce jdu k psycholožce i psychiatričce, ale nevím jak jemu i mě pomoci. Mluvíme spolu, ale je to napjatý.
Syn je u babičky, v tomhle být nemůže. Jak jsem byla přesvědčená, že to spolu ustojíme, teď si nejsem jistá.
Bolest ze ztráty dítěte mi trhá srdce na kusy, jemu určitě taky. Jenže tímhle mi hrozně ublížil.

[MIRKA]

Milá Markétko. Je mi vše strašně líto. To, že zajdete k psychiatrovi i psychologovi je dobré rozhodnutí. Asi by bylo potřeba, aby manžel je také navštívil. Víte, oni chlapi takové těžké věci prostě nedávají, ženy mají asi víc síly zvládnout takové situace. Jen mě nejde do hlavy, že se neupne na vašeho synka.
Na mě se přítel vykašlal po 7 měsících, co se mi zastřelil syn, nezvládl to, nebyl mi žádnou oporou, asi chtěl žít dál, což já už neumím, jen přežívám.
Přeji vám hodně síly, musíte žít pro syna, je to těžké, ale držte se.

[Lucie]

Milá Markéto, já jsem letos taky přišla o miminko, bylo to 4. října a přenášela jsem. Celé těhotenství bylo v pořádku akorát jsem pár dní přenášela. Necítila jsem pohyby a 3 října jsme jeli do nemocnice a zjistili že náš Matyášek nežije. Vím přesně co prožíváte. Můj manžel byl semnou i po celou dobu hospitalizace v nemocnici pomáhal mi do sprchy a doktorům jsem jasně řekla že bude semnou takže tam byl na gynekologii až do té doby než mě pustili domů. Doma pak byl ještě další týden a rodina a známý se u nás jen střídali. I když žádné další dítě nemáme byl je a pořád bude mou oporou a nikdy mi nedával za vinu že sem něco udělala špatně. Spíš jsem si to dávala já sobě za vinu a on mi to vymlouval. Nejspíš bych vám doporučila návštěvu psychologa nebo psychiatra ale každý bolest zvládá jinak a po svém. Máte ale pravdu měl by brát ohledy i na to že má ještě další dítě a nepřipravit ho o vánoce. My jsme žádné nedělali ale nemáme děti takže to ani tak nevadilo jeli jsme k našim jako každý rok. Tragédie to je obrovská neřeknu že je to za námi protože to asi nikdy nebude ale určitě to zvládáme spolu. Hodně štěstí a sil zvládnout tuhle těžkou životní situaci.

[tumpachovai]

Manželův boj (bojoval hlavně sám se sebou) pokračoval a vygradoval tak, že jsem si na pomoc zavolala jeho rodiče. Maminka mu vynadala jak malýmu klukovi, asi to potřeboval. Od té doby klid. Omluvil se rodičům i mně a jedeme dál...pasoval se do role jediného truchlícího, kopal kolem sebe jak raněné zvíře. Mluvila jsem o tom s psycholožkou i psychiatričkou a potvrdili mi moje domněnky. Zatímco já tu bolest prožívám postupně, on měl celý průběh "truchlícího procesu" zhuštěný do pár dní. Dnes jsem byla na gynekologii, nabízela jsem mu aby jel se mnou a zeptal se...nechtěl. Pevně doufám, že tohle už se nebude opakovat.

[Radka F.]

Marketlo,asi to tvuj manzel neustal,to se bohuzel stava.Neni to omluva,mate jeste chlapecka a mel by se snazit byt pro vas oporou.Jenze je to taky jen clovek.Mozna je dobre,ze zasahla jeho matka a poradne si s nim promluvila.Kazdy se chovame jinak a zvladame taky ruzne bolest a stres.Preju tobe i tve rodine,at se to uklidni a dokazete stat pri sobe.Nemuzes byt jen ty ta silna,potrebujes oporu.Nejhorsi je,kdyz si zacneme v techhle situacich neco vycitat-jako tvoje koureni,i kdyz to bylo neopravnene.Kdyz si predstavis kolik tehotnych kouri,pije i fetuje a maji zdarve dite,proste je to jen jeho kopani kolem sebe.Vis,ja jsem po synove smrti taky chtela manzelovi vykricet,jak si s nim nerozemel,jak se hadali--ale komu by to prospelo.Syna nam to nevrati a manzelovi bych hrozne ublizila-mimochodem,hadali se stejne jako se hadaji lidi ve stovkach rodin,jen u nas je to jine,protoze se to uz neda vzit zpatky.Moc ti preju,at se to obrati k lepsimu a dokazete se navzajem podrzet.