Je to tak dávno?

[Lucie]

Ani už nevím co si myslet. Když si čtu svoje staré příspěvky tady připadá mi že to psal někdo úplně jiný že se to nestalo mě. A nebo jako kdyby to bylo už hodně davna historie přitom to je jen půl roku co mi zemřelo miminko přímo v mém bříšku. Možná je to jen nějaká životní fáze v truchleni nevím. Nějakým způsobem jsem se od bolesti odpoutala jako by se to nikdy nestalo mě. Jako by to bylo jen v telenovele a já to všechno zpovzdali sledovala. Občas na matyaska myslím mám ale pocit že ten proud slábne a mizí někam do ztracena. Má to takhle být? A jak to vlastně vůbec je správně? Přece nemůžu do konce života jen sedět a brečet a tak stejně na to přeci nemůžu zapomenout. Tak proč je ta bolest najednou pryč, jak se můžu vůbec těšit a zítřejší slunný den když vím že mi tu chybí mé dítě. Je tohle snad to smíření se situací? Vždycky když cítím určitou vůni nebo určitou věc znovu si na to vzpomenu co bude ale za pár let co když zapomenu. Dnes jsme s manželem uklizeli na zahradě a vytáhli takovou obyčejnou houpací lavku a já si na ni sedla a okamžitě mi prolitlo hlavou že jsem na ni naposledy seděla jako tehulka a tak moc jsem byla šťastná. A vzpomněla jsem si že na něj už nemyslím každou vteřinu neplacu každý den nesmutnim celý dny. Je špatně když se cítím šťastná i po tom co se mi stalo? Nerozumím tomu co se děje, stejně tak jak jsem nerozuměla tomu co se před půl rokem náhle stalo a odehrálo. Život je jedna velká neznámá....

[Lenulka]

Luci, nemyslím si, že jsem se narodili proto, abychom smutnili a trápili se...navzdory tomu jaká ztráta nás tu všechny potkala. Pokud zažíváte chvíle štěstí, užívejte si je plnými doušky, dovolte si je, radujte se z nich. Není to špatně, je to dobře, mám s Vás velikou radost

[Lucie]

Dobrý den Lenko,
Jak jsem psala že se cítím šťastná opravdu to bylo jen na chvíli. Prostě obyčejný den já si sedla do obýváku koukala na telku na můj oblíbený pořad krejzovi a tam bylo že ta redaktorka jménem Daniela uváděla reportáž na téma jak důležité je vybrat miminku rodinu když ho sama matka nechce nebo nemůže mít. Byl tam homosexualni pár a mluvili tam o adopci dítěte te paní. Tak si dali schůzku a ona jim řekla že původně chtěla jít na potrat. A ten chlap aby ji podpořil tak ji zazpíval refrén písně od Heleny Vondráčkové - dvě malá křídla. Já jsem okamžitě stuhla u té televize a pak jsem se nemohla ani hnout najednou jsem nevnímala okolí jen ty slova a každé další bylo bolestivejsi.
Projděte dům do všech koutů
Najdete stín a jen stín
Dvě malá křídla tu nejsou
Byla tu málem a nejsou
Kde bloudí a kde jsou
Hnízdo je prázdné
Tichý klín
Nějak tak nevím jestli úplně přesně, já jsem v tu chvíli úplně cítila jak jsem se psychicky okamžitě rozsypala jak domeček z karet a začala jsem řvát a jedla slza za druhou pak jsem si tu písničku pustila celou zase pláč pláč a pláč pak jsem se podívala na fotky matyaska no potoky slz. Pak přišel manžel chytli jsme se další potoky slz pak jsem mu řekla jak mi chybí jaký mám v sobě prázdno další potoky slz tentokrát už ve dvou. A to jsem si myslela že pomalu ale jistě ba něj zapomínáme.

[Lucie]

Vždycky když si myslím že už to je zamnou vrátí se to a pokaždé mi to znovu tolik nafackuje že to snad už nikdy nepřestane, vždycky je to vůně vzpomínka místo hlas slovo písnička oblečení jídlo období, nedávno mě rozplakalo to že je ve vzduchu cítit jaro a na jaře minulého roku jsem byla tak šťastná a věděla že budu mít to nejkrásnější miminko na světě a to moc bolí. Jsem na jednu stranu ráda že dokážu se i prez to všechno občas cítit ne šťastně ale volně od vší té bolesti že dokážu na své cestě ten těžký kříž sundat odpočinout si a pak ho táhnout životem dal.