Dlouhá cesta a Prázdná kolébka ............................... FÓRUM BUDE ZRUŠENO.

O prázdninách mezi 1. a 2. ročníkem SZŠ, bylo mi 15 let, mi zemřel bráška. Bylo mu 9 a brzy ráno, doma, dostal epileptický záchvat a udusil se při něm. Pamatuji si to ráno skoro do detailů, i když je to 33 let. Mamka chystala svačinu staršímu bráchovi do práce a najednou vyběhl z ložnice taťka, že Jareček nedýchá. Volali jsme rychlou a já mu dávala umělé dýchání. I přes resuscitaci zemřel. Bylo to hrozné, měla jsem ho moc ráda a teď si uvědomuji, že ani nevím, jak hrozné to bylo pro rodiče, kteří ztratili syna a ještě utěšovali nás. Mé mamce tehdy bylo 47 let. A když bylo 47 let mně, zemřel mi můj milovaný Kubíček. Hloupá náhoda?! Když se to stalo, pořád se mi připomínala smrt brášky, jako bych nechtěla uvěřit, že umřel můj Kubík. Je mi pořád hrozně, i když už to bude 9 měsíců, chodím už do práce, kde se snažím fungovat, mluvit, ale už chápu, jak bylo Kubíkovi, když mu bylo zle a nechtěl, aby to na něm bylo vidět, už vím, kolik sil ho to stálo. Všechny večery doma probrečím a nemůžu tomu pořád uvěřit.

taky mi umřel malý bráška (SIDS) a taky jsem pochopila, jak se kvůli tomu maminka celý život trápila, až když jsem měla vlastní děti. ale úplně mi došel celý rozsah té hrůzy až v době, kdy jsem o svého syna přišla já - rovněž sebevražda.
opravdu moc mi pomáhá pročítání stránek DC, jednotlivých příběhů, zkoumání pocitů ostatních maminek tady na DF, protože vidím, že jsme na tom všechny hodně podobně. ne, že bych to komukoli přála, ale uklidňuje mě vědomí, že to, jak se šíleně cítím, jak mám někdy pocit, že se zblázním, je - v mojí situaci - normální. zrovna když jsem četla tvůj příspěvek, připadalo mi, že je to o mně, o mém životě a o smrti mých blízkých...
všem hodně sil.